R.U.M. zine

Když se finské komando „Komančů“ poprvé objevilo s debutem „Cherno“, mnozí si klepali na čelo. Stačily však tři ostré roky a kapela dokázala svou naprosto originální porcí doom metalu okouzlit nejednoho fanouška, který třeba i do té doby odmítal vše ruské (včetně používání Ruštiny v metalu). Setkal jsem se dokonce s lidmi, kteří si ještě nedávno mysleli, že KYPCK jsou opravdu Rusové! Kdepak! Tahle hořlavá vodka pochází z Finska a naprosto přesvědčivě dokáže rozmělnit předsudky ohledně „rusofilní“ image, bezostyšně používanou. Vřele proto doporučuji navštívit oficiální internetové stránky!

Pokud debutové CD výrazněji ovlivněno událostmi druhé světové války, tak album „Nizhe“ ještě hlouběji zarývá prst do kronik ruského národa, ze kterého prý čmoudí inspirace na deset dalších alb. KYPCK se tak alespoň částečně vyvázali ze socialistického náručí, i když příliš nevěřím tomu, že by je názor některých rádoby chytráků zrovna zajímal. KYPCK je zkrátka kapela, která si na nic nehraje, má svůj svět a basta! Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že nahrané album dokázali finští mohykáni smáznout mávnutím kouzelného proutku. „Prý se jim nelíbil zvuk“… Nu, nevím, kterak CD znělo při prvním pokusu, ovšem verze zvolená na „Nizhe“ je z pohledu soundu skutečnou lahůdkou. Jednoduše hotová oáza pro ušní bubínky. (Celý příspěvek…)

V pořadí šestá řadovka finských MOONSORROW nazvaná „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ byla mnohými fanoušky i recenzenty netrpělivě očekávána. Vždyť která jiná formace by měla pohnout kormidlem pohanského metalu tak silně, když ne právě MOONSORROW? Svému hudebnímu řemeslu se věnují nějaký ten pátek a co je možná největší devíza – nejsou jim nikterak ortodoxně svázáni. Stačí jen vzpomenout na předchozí album „V: Hävitetty“… Kapela převezla všechny čekatele dvěma dlouhatánskými skladbami, ve kterých se to hemží všemožnými stylovými variacemi, přičemž hovořit můžeme i o doom metalové rozpínavosti, jež přinesla plnou řadu povedených melodií. Někteří posluchači se mohli sice cítit malinko podvedení, druzí však tleskali nad rozmanitostí a především snahou nepřešlapovat na jednom místě. Rovněž po zvukové stránce byl předchůdce mnohem stravitelnější, než kupříkladu deska „Verisäkeet“, na které si MOONSORROW pohrávají s barbarským hrubiánstvím a špínou zadřenou v dlaních.

Aktuální album „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ tak můžeme považovat za jakousi pomyslnou křižovatku dalšího vývoje. Otázky typu „jemněji nebo hruběji“ se mihotaly hlavou určitě každému věrnému příznivci, majícího hudbu MOONSORROW pod palcem. Nyní, když už mám svoje myšlenky utříděny, mohu s plným vědomím napsat, že ani tentokráte se MOONSORROW nedopustili „zločinu“ a v žádném případě do světa neposlali rychlokvašku, na kterou by si po týdnu nevzpomněl ani ten nejlínější pes. „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ je další promyšlenou kolekcí dlouhých kompozic, dohromady tvořících další z mnoha temných příběhů. (Celý příspěvek…)

Rychlý ústřel z metalového podzemí italských NEROCAPRA k výšinám portugalského rocku PhaZer. Recenzent, ten tvrdý chleba má, obzvláště, když si kapely nedělají hlavu s tím, co budou hrát. A podotýkám, že je to tak jedině dobře!

Od roku 2004 lisabonská úderka stačila dle tiskové zprávy nasbírat řádku relativních úspěchů: dobré reakce tisku, rádií, ohodnocení jakýmsi Rockovým skokanem roku, několikeré označení Nadějí portugalského rocku, atd. To vše podpořili více než dvouletým obrážením a vydobyli si jisté postavení a nabrali základnu fanoušků.

Vzdušná rocková základna je obkládána těžkými dlaždicemi, vybarvena alternativním postřikem, sušena gotickým prouděním. PhaZER nenuceně ukusují od mnohých, ale spíše s křehkým vkusem, pocitově. Jestli slyším rozpustilý americký rokec (2), pokud mi nabízejí přirovnání k TYPE O NEGATIVE(3), FAITH NO MORE (4), H.I.M. a LIVING COLOUR (5), seattleskou scénu (6), BEATLES v plechovce (7) nebo další, pak je to jen má chabá zkušenost, omezený rozhled, náhoda. S vkusem a rukopisem sobě vlastním to vše umně kvrdlají v rendlíku zvaném „Kismet“.

Ostřílení posluchači si dosadí jiné kapely, mlaďoši se mohou po přijetí Portugalců za své odrazit k hledání kapel minulých. Akurátní pevný zvuk, tvrdé rifování ozvláštňované vyhrávkami a ozdobami, práce s hlasem – výrazem i efekty. (Celý příspěvek…)

Australské vydavatelství vydává zajímavé tituly průběžně, ovšem tenhle štych je trefa do černého, jednoznačný hit, neoposlouchatelná zajímavost, běžně neslyšená exkluzivita, zvuková alternativa, popová avantgarda!

Sedmnáct hodin vokálního šílenství bylo s nesmírným hudebním přehledem a citem pro zvuk uspořádáno do 88 miniaturek. I přes jejich více než krátkou délku Vám poskytnou disk naplněný málem po okraj (68:39). Výtečná produkce nahrávky i obalu, typického pro DUAL PLOVER, jsou samozřejmostí.

Exhibice Bobby McFerrina pro děti v mateřské školce, závody parních lokomotiv, chechtající se Björk po tripu, nasamplovaný pochod Charlie Chaplina, imitování animovaných seriálů a cokoli ještě zajímavějšího na co mi absolutně nestačí fantazie. OBI proužek taky říká vše co potřebujete vědět: jeden hlas, žádné efekty, žádné dolaďování, žádné samplování, další tvář japonského beatboxera. Lidské rozhraní – lidský syntezátor.

Myslíte si, že si umíte představit co vše lze lze vypustit z úst? Nevěřte si tolik. Jste si jisti, že tuhle desku prosvištíte s mávnutím ruky? Nechci Vás posuzovat podle sebe, ale já na to nemám. Ještě tak u Adachi Hotomi Royal Chorus, ale v tomhle případě je těch vjemů tolik, že se to až zdá nemožné. (Celý příspěvek…)

Litvínovská úderka COFFEEBREAK zmobilizovala finance i síly vrhla do světa nezájmu svou první nahrávku. Dotažený obal, rozkládací booklet s fotkami netrpí závadami. Reklamaci (zatím) nemám ani k polepenému disku. Zřejmě nějaká poctivá technologie. Uvidíme časem.

Skvělá nahrávka se výborně poslouchá. Melodické skladby od kytaristy Jakuba Kubusse Staňka mají dostatek protoru k poslechu, k učení se vnímat jazzíček, tančit nebo se jen tak radovat. Dokud nepůjdete na koncert, kde můžete vidět zhmotněnou pohodu mísící se s euforií všech muzikantů bez rozdílu generací, nebudete přesvědčeni. Jak jsem už zmínil, jsem rád, že tomu mohu „rozumět“ i já, jazzový analfabet. Nástrojová unisona řežou jako pila, nástupy sedí jako hrnec na plotně (nebo má být tenhle příměr jinak?), sólové party a předávačky témat lahodí uším, změny a vytvoření jakýchsi dvojskladeb (1,6) jsou zajímavé a vtipné zároveň. Ku škodě posluchačů je tu jen jedna zpívaná písně, kdy i tetřev hlušec pozná, že Cristina Termerová má potenciál k boření. Dobře využitá rezerva citlivého zpěvu dodává songu „Slowly“ (4) napětí k prasknutí. Jediná možnost kdy to bouchne je koncert, jedině tam objevíte, jaký potenciál se skrývá v tak mladinké a drobounké slečně. A co teprve bubeníček, nadějný elév? Zajděte, pozvěte je, nebo se ptejte u dobrých organizátorů! Každopádně jim napište a žádejte za málo peněz, hodně muziky. (Celý příspěvek…)

Syrově brumlající basa otevře prostor ještě syrovější kytaře. Společně s bicími se „Perquisitions“ (1) přibližuje k jinému triu, nekytarovým MORPHINE. Podobná nálada, málem mluvený zpěvákův projev. Přemýšlení o chansonu podlehnete díky volnějšímu metru a hlavně francouzštině. Mrazivý zpěvaččin hlas mě takhle rašploval naposledy u Szidi Tobias ve skladbě Na hotelu v Olomouci. Napínavých šest minut „Grande-Survie“ (2) je zakončeno psychedelickým rozostřením kytary. Garážový zvuk a surovější přednes Gabés Le Soir (Maribor Le Matin) (3) tu není na efekt, prostě je součástí.

Člověk si ani neuvědomí, že kromě písnička Vengadores (Tostaky/Le Continent) (4) nabízí dostatek prostoru bubeníkovi. Jacopo Andreini nenápadně víří, skrytě dynamicky pracuje. Ona je ta muzika vůbec úsporná až běda a přitom už není potřeba nic přidávat. (Celý příspěvek…)

Velmi pěkně vybavený titul jihlavského projektu SEMAI. Šedozeleně metalízovaný papír je vkusně potištěn dobovými rytinami a nezbytnými informacemi. Disk je sic polepen mnou nenáviděnou samolepou, ale ta zatím drží na svém místě. V Bookletu je volná kartička s číslem kopie ze série 66 kusů.

Dle dopisu Biskup Hastur nahrávku vytvořil v tovární hale, což je spíše informace pro dotvoření představy než technická podmínka. Industriální mohutno se neprojeví hned, ale jakmile se ujme moci, nepustí. „Dies Irae“ (1) je vystavěna na hučícím, velmi pomalém tepotu baskytary, následně doprovázené zádumčivé zvuky a nakonec i opatrnou rytmikou. Ze zkresleného rytmu na povrch vystupují zázené akordy a vše se chvílemi slévá až k estetice varhan. Temné vlny ambientu kombinované se špinavým industriálem. Škoda toho brumu na konci… „Missa Pro Defunetis“ (2) jede ve stejných kolejích, jen se poměry otočily. (Celý příspěvek…)

Má-li veškeré úsilí kapely postupovat kupředu, chce-li se nějak prezentovat, pak to má vypadat přesně tak, jak je tomu u novinky MOROKWENG. Žádné fňukání, že to nejde, že se něco podělalo, že to mohlo být lepší. Prostě to udělali nejlíp (jak mohli) a je vymalováno. Dotažený obal, zajímavá muzika, čtivé texty, bezproblémová komunikace.

A je to tady zase! Míchání různých hudebních elementů je super, ale co si má počít recenzent, aby výsledný průsečík popsal čtenáři. Posluchač už se s tím popere, předpokad je, že mu je kapela a její konání náležitě představeno. No snad to nějak dopadne a hořickým pomůžu. V opačném případě by mě to secsakra mrzelo, protože to válí i valí!

Úvod songu „Svět se zhasne i bez nás“ (1) rozverně pidliká, dále akordicky tlačí, hýbe strukturami, dráždí emotivními zpěvy: bezradným řevem, křikem i melodickým ornamentem. (Celý příspěvek…)

Než začnu rozebírat aktuální novinku thrash metalových UNBORN, nedá mi to, abych nezavzpomínal na roky zapadlou historku, která se váže právě k této kapele. V roce 1999 jsem jako spolupořadatel organizoval klasickou undergroundovou akci na Kladně, kde mimochodem měli vystupovat i „jistí“ UNBORN. Když posléze došlo na jejich set, vytasili se s historickými dresy kladenských hokejistů a svoji show si nesmírně užívali… Nicméně čas běžel jak zjednaný a já se s UNBORN setkávám po třinácti letech!!! Opravdu si nevzpomínám, že bych na ně během té dlouhé doby narazil. Každopádně UNBORN tady jsou stále (a zjevně tu i byli), ale pochopitelně už v pozměněné sestavě…

A co nám v pořadí druhá řadovka nabízí? Jednoduše řečeno: šestici vydařených skladeb, které sice stále přísahají na thrash metal, ale zároveň se ho nedrží zuby nehty. Vlivy velikánů SLAYER či KREATOR jsou sice očividné (viz. úvodní skladba „Triumf Of Manipulation“), ovšem UNBORN naštěstí dokáží svoji tvorbu obohatit skutečně pestrými hudebními motivy, nebojí se zajít i za rámec stylových mantinelů, aniž by se vytratila ona potřebná tvrdost a agresivita. (Celý příspěvek…)

Ať je to jak chce, kapela FLESHLESS patří ke stálicím tuzemského death metalu, může mít klidně i tisíce odpůrců, ovšem tento titul ji nikdo sebrat nemůže. Zatímco někteří hoši to po dvou deskách zabalí, FLESHLESS si hrnou svoji káru směla dál a vypadá to, že je jen tak někdo nezastaví. Mám hluboký respekt k tomu, když někdo vydrží na scéně takhle dlouho a FLESHLESS nejsou v mém obzoru žádnou výjimkou, i když přiznávám, stále mám nejraději jejich starou tvorbu počínaje demem „Grinding“ a konče debutem „Grindgod“.

Další fošny mi pak spíše splývají, a to i přesto, že se FLESHLESS víceméně odchýlili od grindových břehů a více se zaměřili na propracovanost skladeb v rámci svého deathmetalového pojetí. V této fázi pak kapelu zastihlo i CD „Slaves Of The God Machina“, nabízející podobnou porci jako jeho předchůdce „Hate Is Born“, i když je třeba konstatovat, že novinka působí přece jen o něco pestřeji. (Celý příspěvek…)