R.U.M. zine

Nechtěl bych vůbec tvrdit, že by DESTROYING DIVINITY na minulých počinech nevytvořili nic zajímavého, ovšem lhal bych, kdybych napsal, že se mi jejich disky točí v přehrávači často (nebo dokonce občas). Kapelu mám zaškatulkovanou ve slušeném průměru, jenž se dá víceméně vždy uhájit bez ohledu na mnohonásobnou konkurenci. Tohle všechno už je ale nyní minulost! DESTROYING DIVINITY totiž natočili brilantní desku světových kvalit a to vůbec nepřeháním! Jsem si naprosto jist, že při poslechu „Dark Future“ byste rozhodně netipovali českou kapelu…

I přesto, že je „Dark Future“ značky „Old School“, nic to nevadí v jeho smrtonosném pádění. Pod záštitou „toho co bylo“ tu totiž stojí moderně znějící komando, jenž propojilo své dokonalé představy o zvuku s podivuhodnou hráčskou ekvilibristikou a skladatelským umem (neřkuli citem). Pokud byli DESTROYING DIVINITY na předchozích deskách poněkud nevýrazní (někdy dokonce nudní), tak na aktuálním výlisku z nich čiší nefalšovaná uvolněnost a především sebevědomí. (Celý příspěvek…)

Kdyby ještě v R.U.M. zinu působil kolega Gory, určitě by si na novém opusu „Misanthropocentric“ smlsnul – myšleno tedy, že by uklohnil vítězoslavnou recenzi, jenž by dozajista konstatovala jediné: SMASHED FACE natočili zatím svou nejlepší desku! Klukům to zkrátka šlape! Z nahrávky je cítit naprostá vyhranost, která se pojí se snadno rozpoznatelnou suverenitou. Pokud na předchozích fošnách byl cítit krapet oné s těží popsatelné nevyzrálosti, tak na aktuálním počinu se kapela skutečně vytáhla. Nové skladby na mě udělaly zatím největší dojem z toho všeho, co mi kdy bylo od SMASHED FACE naservírováno. Celkový vzestup do vyšších pater deathmetalových lig je tedy zdá se nezadržitelný…

Velmi vřele jsem přivítal pestrost, se kterou se borci vytasili. Už to není jen o přímočaré brutalitě, ze které si člověk pamatoval v podstatě jen začátek a konec…

Jistě…i „Misanthropocentric“ je kolekce nanejvýš bestiální, nicméně instrumentální vyzrálost dovoluje kapele vybrouzdat se i v doposud neprobádaných tůňkách, nehledě na nezadržitelný vliv metalcoru, což ovšem není u SMASHED FACE žádná novinka. (Celý příspěvek…)

I u tohoto obalu chybí dojem ze závěrečné pečlivosti, ale nápad a zpracování oku lahodí. Vodovými barvami pokrytá dvojstránka je navíc polepena černobílými S/M motivy, takže celek má formu.

O tomhle projektu jsem nikdy neslyšel, tudíž nemohu sloužit vícero informacemi. Šestadvacet minut zkomponoval a smíchal Myluckydays v listopadu 2010. „The First Bite“ (1) se pohupuje na vlnách syntezátoru rozlévaného bez zábran kam se dá. Monumentální základ je úsporně prořezáván dalšími syčivými zvuky až k extatickému vygradování se strmým fade-outem. „There Must Be A Way To Escape“ (2) také operuje se syntezátorovými šumy. Pulzující vrcholy a propady, pocit, že se v čase pohybujeme dopředu a dozadu. Díky neustálému přelévání zvukových barev a krátké stopáží není čas na nudu.

Skladba „Drilling The Brain“ (3) započne příjemným bručivým témbrem k němuž se přidá střírný statický paprsek. Než se i ten začne proměňovat, popřemýšlíte o nekonečnu. Vláčnost tentokrát neuspává, ale pevně vás udrží ve střehu. (Celý příspěvek…)

S produkcí pražského vydavatelství už jste prostřednictvím mých recenzí přišli do konfliktu, s kapelou RUiNU rovněž, zbývá tedy pro začátek představit B.B.N.U.

Dvojka z hlavního města své zvuky doluje z gramofonů. Ač se to nezdá, přehráváním, sekáním, manipulováním rychlostí, kombinováním a jinými operacemi dosahují vskutku zajímavé koláže. Ať už jde o podkladové plochy, atmosféru určující ruchy, útržky hudeb či nástrojů, vše je precizní a vyvážené. Rytmizace celku není plánovaná a díky nepochybné improvizaci je všechno velice napínavé. Střídání se děje přelévacím způsobem, takže díky absenci jakýchkoli razantnějších změn dostává celek šestatřicetiminut velmi poslouchatelný nádech. Pokud rozeznáte saxofon, smyčce, zvonkohru, klavír všechno je v pořádku… a to je teprve polovina setu. V té druhé dojde na kytaru, skřípoty, mluvené slovo, trubku i německé píšťalkový pochod.

I RUiNU si hrají s atmosférou tajuplnosti, tá má však naprosto jiné parametry, než je tomu u jejich předchůdců. Veškeré zvukovstvo tvoří sami. To sebou někdy samozřejmě nese riziko chybování. Nikoli u pražské trojky. (Celý příspěvek…)

Ani nemusíte vědět odkud jsou, abyste to poznali. Přízvuk leze z každého kousku nahrávky. Brněnská dvojka před třicítkou se nešetří a valí slovní obraty jako o život. Na první poslech zní jejich „mluvené slovo“ jako neumětelské říkanky, ovšem po nutném opakovaném vstřebávání vyslechnete výpovědi, postřehy, situace života. Promíchány osobními zkušenostmi, přáními, touhami jsou pak podávány neprvoplánovými obraty, jež bude omladina nezkušeně hltat a rodiče, při vysvětlování zvídavým dítkům, červenat. Ale proč? Všimněte si, že i slečny se tu a tam neudrží a odrovnají se k smíchu. Berte to taky tak.

Pokud se jedná o muziku napadaly mě nejhorší předsudky. „Sebevražda“ (2) ještě nebyla důvodem ke změně názoru, přestože primitivním rytmickým základem a dalšími nápady je pracováno, jako by to měla být jediná skladba na desce. Foukačka v „Monogamii“ (3) je pro zkušené lehce rozpoznatelnou. (Celý příspěvek…)

Skromně vypravený split obsahuje LightScribe disk a černobílou dvojstránku. Zda si oba projekty za trojicí Sádlo/Máslo fotografií stojí, nějak tyto podporují, nebo je to momentální jednorázové téma, není jasné. Každopádně, pro ty co neznají, je na obalu vysvětlení cože je to sexuální fetišismus i ten „normální“.

Nevysoký, nedlouhý (1mm/26:25) kompakt obsadily dva projekty. Ostravská bokovka Garasu, za níž stojí Radim Boreček ze Skla, se představuje třemi úseky. Jestli jsem u minulé recenze domovskou kapelu Sklo vypeskoval za divné bláto, i zde poslouchám obdobné. Jak ti může být pomoženo z Tvého vlastního pekla (1), když si v něm libuješ? Slaboučkým zvukům asistuje hekající slečinka, k extázi však nedojde. Ještě zbývají dva kousky, tak snad. Japonský pojmenovanec (2) chce rovněž cosi navozovat. Daří se, včetně pasáže, kdy mi spadla čelist i sluchátka, protože spodní hučáky náhle převálcuje neomalený burčák, který se projevuje i nadále, ale nemá už kouzlo překvapení. Nakenaši (3) budiž pojmenován dvouminutovým delayobraním. Roztodivné zvuky jsou sázeny a opakovány a zvedají první půlku rozdělence o chlup výš, než byl na počátku. (Celý příspěvek…)

Nad exkluzivně pojatou kompilací ze Slovenska nejdříve mé srdce zaplesalo! Extravagadntní plastová schránka s kloubovým vytrkávátkem disku a prostorem pro obal. Zajímavé. Co už ale stojí za kritickou poznámku, je nečitelnost textu. Různé velikosti fontu se z problémy dají vyluštit ještě tak při vytažení papírového čtverce z obalu, ale přídavné informace ani tak. A to si myslím, že mám dobrý zrak. Co vím je limitace vydání na třista CD, co tuším je hrubé směrování na elektronickou scénu. Jestli jen slovenskou nebo i cizí není z titulu patrné. Znalý fanoušek dozajista projekty bude znát, zvědavec dohledá na webu vydavatelství, já, jako nezkušený recenzent, bych uvítal tiskovou zprávu.

DISHARMONY – Open Gates | zajímavá řeč (?), zajímavá skladba, která dozajista není typickou ukázkou tvorby
ISH – Tales Of Green Trees | pozvolna se rozlévající popové příjemno
ANHEDONIA – Beautiful Evil | napínavé industriálně napružené elektro
DISHARMONY- Plasmodium | skvělé zvuky, obzvláště barvy vokálů
APPARENT SYMMETRY- Expiration Noikorg | nálada vzývající k nekonkrétnímu tanci
IN A MINDSET – Deliver Me | skrytý šeptaný hlas, všude pohoda a klid
LPF12 – Ambiguous Act | s přimhouřením oka nejsrozumitelnější song výběru
FURHEST FROM THE COLD – Lost | jiná, výrazná rytmizace s poklidným vnitřkem
L.I.O.B. – Forgotten Lips | ozvláštnění kytarou, zkresleným vokálem a svižnější náladou EBM (Celý příspěvek…)

Aktuální rozhovor s Pačessem odkryl nejzásadnější náležitosti, které se jeho debutového sólo projektu týkají a na mě je teď, abych ono chvályhodné hudební počínání nějakým způsobem zhodnotil. A právě ono slovo „chvályhodné“ je zde skutečně na místě, jelikož hlavní protagonista celé dílko pojal jako takový tribut mocným BATHORY, jejíž tvorbu bezmezně obdivuje. Jakkoliv se tento hold může zdát na první dojem trapný – o to víc mi je sympatický a dokonce se nebojím použít slovo milý. Pačessovi se totiž do hudby zabudovat feeling staré školy, přičemž třeba samotná zvuková podoba zní naprosto profesionálně a především současně. Žák Pačess si skutečně nemohl vybrat lepšího učitele, než velkolepého kytarového kouzelníka Blackieho Hoška, jenž má s obdobným stylovým zaměřením pochopitelně zkušenosti. Blackie si pak na desce dokonce i zapěl, ovšem není zdaleka sám!

Dalšími hosty, jenž pomohly s vokály jsou např. Lord Morbivod ( skladba „Až listy zrudnou“ – paradoxně připomíná spíše Morbidovu tvorbu), Strybjorn ( „In Monte Liliorum“)  a kolega Štěpán „Bařina“). Pokud jste nyní z pouhých řádků dospěli k názoru, že tato kolekce bude zřejmě pestrá, tak vězte, že tomu tak doopravdy je. Pagan metal ve vší úctě a početnosti, aura a atmosféra, jenž k tomuto žánru bezmezně patří. Totéž se dá říci o balancování na pomezí severského black metalu, do jehož ustředí zasahuje atmosféra pramenící z české lyriky. Ta věcně vypráví příběh z prostředí Liliové hory, připomíná některé historické milníky a dává dokonce vzpomenout i na tehdejší panovníky. (Celý příspěvek…)

Minulou desku japonských ENVY, kterou jsem slyšel a recenzoval, dělí od této deset let a vypadá to na dosti změn!

Už název alba Recitace, slečna Kaoru Ukunuki a obsažená muzika to jen potvrzují. Kytar zdá se být více stále dosti, ale jinak než je v omletém rocku a metalu zvykem. Vybrnkávání, vazbení, efektování, rozprostírání kytarovým syntezátorem, kombinování s klavírem vytváří pod příjemně čtenou poezií až meditativní symfonii. „Guidance“ (1), pomyslný náladotvorný úvod a závěr „Your Hand“ (12) pomohl(i) kapele složit Matalpark.

Klasicko hudební vážnění, kostelní varhany, andělský chorál a text čtený zpěvákem je ne pomyslným, ale přímo výstražným klidem před bouří! Co se ztrhne v poslední třetině skladby „Last Hours Of Eternity“ (2) není nic co bych snad neslyšel, ale po uklidňujícím začátku je to morda, která labilní jedince vynervuje na hodně dlouho. (Celý příspěvek…)

Krásný obal se z vnějšku chlubí ručním modro-tiskem, uvnitř je skryt lisované CD a klasický tiskárenské provedení. Foto-výjevy schodiště a portrét kočičky souzní v uklidňujícím šedo-zeleném tónu. Škoda, že samolepící pěnový terčík dopustí, aby se disk o papír ošoupal.

Stříbrné kolečko je nacpané jedenasedmdesáti minutami koncertu z pražské Archy. Experimentální podívaná je datována dubnem roku 2010 a ARANOS předvedl čtyři kompozice.

Houslemi imitovaná (?) fujara, příčná flétna a občasné údery opatrně uvádí „Flight To The Dungle“ (1). Kdo nebyl na zmíněné akci nemá tuchy jak tomu všemu ve skutečnosti bylo. „Let The Time“ (2) upevňuje svou pozici neméně vláčně. Pár slov v uhrančivé hloubce se skromným klavírem, přejde v mantrické rozeznívání hlasu a pak i houslí. (Celý příspěvek…)