R.U.M. zine

Nejsem si jist katalogovým číslem, každopádně tento studiový titul bočního, či snad následnického projektu kapely Kaspar von Urbach, RUiNU, byl oproti živé dece (K&K12) nahrán o tři měsíce později. Slůvko studiový berte prosím s logickým pochopením – přesně to bylo na prahu kuchyně a obýváku. Děti zvukařů ve studích tak sice zřejmě pláčou hlady, ale vzhledem k nezájmu posluchačů a potencionálních kupců je nutno hledat cesty levnější. U experimentálních umělců je to jaksi normální, ovšem podobnou cestou vybavených zkušeben a domovů se vydávají i mnohé kapely hudební.

Koncept RUiNU zdá se býti jasným. Předvést a hledat v mantinelech drnčího uklidňování (drone ambient), kdy jsou s citem a láskou vnořovány narušující ruchy (industrial), nehudební nářky hudebních nástrojů (experimental), sténající zvuková bolest (?). Pokud jsem se vše snažil pochválit při záznamu koncertního provedení, pak i zdejší dvě skladby „Bitter Sweet Hematoma“ (1) a „The Inner Line Of Waiting“ (2), každá zhruba po osmnácti minutách, jsou v naprostém pořádku. Ne, jsou výtečné, díky přehlednému zvuku, křehké produkci a v neposlední řadě hudebnímu přemýšlení a koncepci. Mám pocit, že chlapíci vnášejí do díla své dřívější zkušenosti, mají rozdělené role, což celku nadmíru prospívá.

Na závěr se sluší pochválit jednoduchý, uhrančivě krásný obal, ale neodpustím si i malou kritickou poznámku, kterou jsem osobně probíral i Janem K!ammem, hybatelem společnosti. Mé obavy a špatné zkušenosti s alternativními potisky cédéček nebyly rozptýleny. Ano papírová samolepka drží, neodlupuje se na vnějších krajích, jako u jiných, ale díky vyšší teplotě a rychlosti v notebooku dochází k prohnutí vzhledem k tahu dvou materiálů (ala bimetal) a kraje při přehrávání lehce o cosi drhnou… Škoda, u jednorázového demáče je to asi jedno, ale u titulu, který je určen k dlouhodobější archivaci a více poslechům je to negativum.

RadeK.K.

http://ruinu.klangundkrach.net/

Na úvod této recenze si neodpustím několik subjektivních postřehů. Ono se totiž pustit do hodnocení této desky není vůbec nic jednoduchého. Slovenská jednička melodického death metalu vždy patřila k tomu nejlepšímu, co „CS scéna“ mohla vůbec nabídnout. Dovolím si dokonce tvrdit, že jednu dobu válcovala dokonce i „nedotknutelný“ KRABATHOR a to je už co říct. V dobré slova smyslu, kluci z kapely DEPRESY byli skutečnými hvězdami! „Svatá trojice“ jejich diskografie (demo „…And there Came The Tears With Christ „ , „A Grand Magnificence“ a „Sighting“) dodnes patří do zlatého fondu tuzemského death metalu a pro mě osobně se dokonce jedná o produkty, ke kterým se z těchto let vracím vůbec nejvíc. DEPRESY však hvězdnou kariéru nakonec nenastartovali a postupně se začali propadat do bažin zapomnění. Ani album „Psychomantium Phenomenon“ na tom nic nezměnilo a dodnes na mě působí tak trochu nevýrazným dojmem, jako kdyby to kapelu už ani nebavilo. Je však třeba podotknout, že i toto CD bylo stále solidní, co by za obdobný opus jiní dali. Pak už však nastal skutečný pád na dno. Jednu dobu se dokonce spekulovalo o rozpadu, nakonec se vždy DEPRESY objevili alespoň na Brutal Assault festivalu, kde už však zdaleka nebyli za hvězdy, ale spíše za sentimentální připomínku zašlých časů.

Slovenští mágové se ale nakonec z kómatu vysekali a důkazem budiž aktuální CD s názvem „Morph – Near Death Experiences“, vycházející v luxusním digipackovém balení ve tvaru pentagramu. Skutečně krásná práce a především originální myšlenka. Domnívám se, že nikdo jiný s něčím podobným rozhodně nepřišel, alespoň tedy o tom nevím. (Celý příspěvek…)

Když jsem CD vybalil z obálky a následně z celofánu, radostně počal nasávat informace a obrázky. První ohledání digipaku přineslo zklamání. Zdálo se mi všeho nějak málo. Další předposlechová omakávání však plynule přešla v optické nadšení. ‘Málo’ se přeměnilo v ‘jinak’. Ku vstřebávání je toho více než zdrávo. Obvyklé psaní recenze z oleje jsem taktéž musel odložit napodruhé a následně i dopsat při poslechu třetím. U prvního vstřebání ušima nešlo dělat nic jiného než poslouchat – pečlivě. K tomu hledání textů, které nejsou v bookletu řazeny postupně. Chytře dotažené, vtipně obohacené, aranžérsky inteligentní, produkčně bezchybné písničky. Nízko položené melodie mi skýtají možnost ku falešnému pobrukování. Tak uchvatitelsky silné jsou. Trochu květnaté (aby ne, když se muzikanti podílí), s občasným kašperského výrazem (tu a tam zase to zvláštní, svojské frázování). Bez obav zúčastnění použijí věci jakoby odjinud, přispějí svými troškami do mlýna – klarinet se včasnou melodií album oživí, beatbox rozpůlí, dívčí zpěvy, cizí řeči, housle, trumpeta, zvuky perkusivní, intonční schválnostní ústřely a mnohé další uniknuvší elementy vyšperkují. Využití terénní nahrávky pro experimentální potřeby je běžné, ale točit tímto systémem píseň přímo je krásná zvrhlost, v případě CERMAQUE party povedená drzost. Teď si uvědomuji, že album je pestré až běda, přesto je v něm dostatek prostoru i pro písničky jako takové.

Texty jsou kapitolou samy o sobě. Přiznávám, že jim ani na potřetí plně nerozumím. Ne, nejsou nesrozumitelné, ale jednoduše nestíhám, nepobírám je. Skoro bych si nikdy netipnul, že je možně mozkové závity takhle roztočit. Ani nejdivočejší fantazie nebude stačit vnitřnímu tempu téhle desky. Nezbýva než poslouchat, poslouchat, poslouchat… a přemýšlet. Což o to, zkouším to, ale víte jak to bolí?p.s. Na datové stopě jsou ke shlédnutí videa k písním z desky: „Vorvani“ a „Natáhni ruku“.

RadeK.K.

www.bandzone.cz/cermaque

Mayutan – 160 cm, 41 kg, růžovoučký chlupatý android, kolem kterého se točí podstata desky. Vrátil(a) se, aby našla svého mazlíčka, jež byl ztracen při některé z vesmírných zastávek. Na zemi se jí zalíbilo, v obchodě R40 se potkala s dalšími muzikanty, kytaristou Fredym a bubenicí Candy. Potkává i další lidí, zažívá příběhy a o nich jsou písničky. Pokud je tento dětsky infantilní, málem ušišlaný, skoro přiblblý POP tvořen jako recese a parodie, je to v pořádku. V opačném případě je se zeměkoulí amen. Prvoplánový celek je však výtečně promyšlený, protknutý digitálem současnosti, kompjuterizován budoucností, infikován kosmírem. Kdybych chtěl růžovou zvířátkovou zpěvanku/říkanku k někomu připodobnit, nejblíže je po ruce nejmenší možné dítě, které je schopno naučit se mluvit. Nekomplikovaný elektro duc duc rytmus, doprovodná, roztodivně barvená kytara, spousta elektronických efektů, které nejčastěji poletují zleva doprava a zpět, toť podstata. K dosažení maximálního účinku a oblbnutí davu je potřeba zmáknout vše. Stejně jako u muziky, ani u digipakového obalu není nic ponecháno náhodě. Doprovodné fotografie jsou kašírované, přesto působí civilizovaně s trochou turistického pelu (aby ne, vždyť je tu návštěvníkem). Barvy, texty, vizuály, nic nechybí. Tak potom se mi divte, že mě lapili a svítím jako žárovička na síťce u bubenice. Uvidíme, kdy mě omrzí.

RadeK.K.

S projektem BEEQUEEN jsem se poprvé setkal při svých prvních oťukáváních hluku. Přesně to byla kompilace „Melt“, kterou jsem si samozřejmě pořídil kvůli japonským zúčastněným. Ti splnili vše očekávané, ale z těch ostatních byli právě BEEQUEEN, kteří ve mně zanechali vryp. Až o dost let později se mi spojily dodatečné informace, že členy byli Freek Kinkelaar a Frans de Waard. Ano, ten Frans de Waard, který je kontaktem labelu Staalplaat, sdružovatelem oběžníku Vital Weekly a mnoha dalších důležitých aktivit. Zde obsažený zvukový materiál byl za použití nástrojů, elektroniky , zařízení a hlasů nahrán na přelomu roků 1992-1993 v Nádherném domě v nizozemském Nijmegenu. V létě `93 smíchán a v roce následném na již zmiňované značce Staaplaat vydán. O třináct let později (2007) se dočkal remasteringu, abyste jej mohli v restaurované podobě poslechnout a zhodnotit.

Disk čítá bezmála hodinku. Devět skladeb má trvání od kratičké minuty až po minut dvacet. Nutno přiznat, že poklidný experimentál až industriální ambient má co říci přes dávnou dobu vzniku. „Whispering Confessions“ (1) jako otevírák desky od svého startu mnohé naznačuje. Plochy, hlasy, smyčky, nálada. „Der Holzweg“ (2) taktéž citlivě buduje atmosféru. Nejde tu o strach, spíše o zvuk. Baskytara přidává ruku k dílu a oproti snaživým efektům je výrazná. „Rupert Writes A Rainbow“ (3) promluví snad drone-ující baskytarou nebo syntetizérem s příjemnými vibracemi, kdy se k tomuto postupně přidávají klouzavé oscilátory, hlasy a houkavé vazby. (Celý příspěvek…)

To jsou mi tedy věci. Od vydavatelství Trident Harmony productions jsem obdržel promo polské formace GRIMLORD, kterou provází silná mediální masáž. Nejvíce však udiví unikátní počet sponzorů, jenž jsou uvedeny na samotném obalu. Je jich tu na desítky! Když si tak recenzent tohle prohlíží, říká si něco o nemalých ambicích, dostatku peněz či dokonce bombastických podmínkách pro studiovou práci. Co se týče posledního bodu, odhady se s jistotou potvrdily. Nahrávka udivuje majestátním soundem, všechny nástroje jsou důkladně čitelné a především milovníci kytarové hudby by si rozhodně mohli přijít na své. Kapela stylově tíhne k melodické formě heavy/trash metalu, ovšem ve své působnosti dokáže zabrousit i do mnohem tvrdších metalových vod, dokonce se v některých skladbách dají vystupovat prvky black metalu či death metalu. GRIMLORD tak naštěstí nezapadají do tuctové škály stylově neústupných hvězd, pokoušejí se alespoň o fous progrese, i když to v daném žánru není nic jednoduchého. Komplexně však hudba působí vcelku důvěryhodně, kapela se hlásí k tomu co má „nejraději“ a k tomu se ještě snaží přidat čiré plody z vlastní zahrádky.

Vstupní skladbou je titulní „Dolce Vita Sath-anas“, jejíž kvalita by mohla posloužit jako reprezentativní vzorek současné tvorby. Heavy metalový základ, tu odklon doprava, tu odklon doleva. Nástup čistého vokálu a opětovný základ ke kořenům. Poláci však se však na své pouti rozhodli, že nebudou donekonečna máchat suchou slámou. Svědčí o tom struktury ostatních skladeb, jenž rozhodně nejsou postavené na sytému sloka-refrén-sloka, byť někdy to kapele přece jen malinko ujede. Když se to stane, začíná vás fackovat klišé jako v případě skladby „Oh! My King“. Zde si GRIMLORD zahráli na speed metalové velikány hned tu máme oheň na střeše. Trapnost je v tomto případě ještě slušné slovo. Od této skladby však přichází naprosto nečekaný krok. (Celý příspěvek…)

Kalendářní rok se nám pomalu chýlí do finiše a česká metalová scéna drží v rukách další silný trumf! Málo kdo čekal, že ho na stůl položí kluci z kapely OBLOMOV, kteří se v posledních letech poněkud vytratili z povchu zemského, alespoň tedy co se týče vzájemné spolupráce. Oheň sounáležitosti naštěstí nevydoutnal, lídr Honza opět nastartoval všechny motory a rozloženou skládanku opět sestavil do potřebných obrazců. Když jsem nedávno psal recenzi na CD BRATRSTVA LUNY, rozepsal jsem se o tzv. „lunovském týmu“. V podstatě stejnou strukturu má i tým „The Communitas“. V čele stojí Honza s Martinem a zbytek tvoří úzce spolupracující hudebníci, kteří mají na metalových kolbištích ledacos za sebou. Honza Kapák (AVENGER, PANYCHIDA), Pavel ( dříve legitimní člen OBLOMOV, dnes SACRIST), Lord Morbivod, Arthuur (R.I.P.) (UNHOLY KILL a v neposlední řadě nemohu opomenout posilu zahraniční, Björnara E. Nilsena (VOLTURE INDUSTRIES).

Záruka nabušené sestavy však ještě nezaručuje úspěch, zvláště pak na poli death/black metalovém. OBLOMOV se však rozhodli jít úplně jinou cestou než na debutu a s novými skladbami se vrhli do víru experimentů a stylových kliček. I přesto všechno se však stále dá hovořit o death/blackovém nosiči, který ovšem dámu s kosou dusavě zašlapává. OBLOMOV už dříve deklarovali své sympatie k black metalu a novinkou tento status jenom potvrdili. Jasným důkazem budiž úvodní rubanice „Masquerade“, která je prorostlou a přímočarou dvouminutovkou bez zásadnějších příkras, čirý protipól skladeb ostatních. Exkurze do lůna jinotajů začíná až v čarovném songu „Deconstructing The Order“, kde se naplno rozhoří atmosféra karnevalů v podobě klaunsky znějících vsuvek, jenž jsou prozpěvovány hlavními protagonisty v jokerských oblecích. Nedílnou součástí jsou také vkusně vyřešená intra, nenásilně zařazená mezi nejrychlejší songy. Zaslechnout v nich lze skutečně netradiční nástroje, a nebo úplný protipól v podobě jemné elektrononiky. Spousta kapel se v současnosti k podobným hrátkám uchyluje, ovšem ne všude to funguje jako u OBLOMOV. Kapela nejenže zpracovala nevšední koncept, ona ho ještě dokázala stylově vybrousit tak, že jeho lákavost k opětovnému poslechu je naprostou samozřejmostí. (Celý příspěvek…)

FASCIST INSECT – Fall Of America (CD, 2008, samoprodukce)
S šesti skladbami na třiadvaceti minutách se borci z USA moc nepochlapili. Zvuk se oproti prvotině zvednul, přiostřil, podstata zůstává. Krakoš hudruje jako škrcený krocan, bicí se zdají být živě hrané, ovšem při zachování rukopisu – tupější blány a sršící činely (1 – The Leader). Další píseň o Brutálním Krematoriu (2) v úvodu prozradí umělost bubeníka. Hybnost a vyhrávky nikterak nebrání vokalistovi předvést svůj vztek. „Emptiness Laughter“ (3) s úvodem basové vyhrávky a syntetickým tleskáním přejde do vláčného melodického nápadu. Unavený štěkající pes za plotem a punkové melodicko-zpívací halekání jsou schůdky k hitovce. Po delší stopáži, kde se mohly nápady více projevit se na povrch tlačí harcórek „Evolved To Obliteration“ (4).

Skočná rytmizace, frázovaný skoro-hiphop, kytarové nápady. V dalším kousku „Purge“ (5) se zkracující se stopáží vyniknou divně zkreslené kytary i uvědomění si zvláštnosti rukopisu kapely. Uzavírací punkovka vás bez skrupulí vtáhne do víru starých začínajících THE EXPLOITED, kam by hulákání sloganu „We Want Some Violence“ (6) pasovalo jako prdel na hrnec. Po zarovnání téhle desky po bok minulé, jsou kontury vnitřního pnutí Amíků zřetelné. Šátrání v bočních revírech, neomezující se paběrkování a lepení. Naposledy jsem měl pocit takové divnosti u Urin a ještě předtím u ???. To už není divnost, ale přímo rozpolcený rukopis. (Celý příspěvek…)

Malajsijský borec je známá figura, pokud se alespoň trochu v experimentální scéně pohybujete. Zaslaná novinka je jedním z nejčerstvějších přírůstků jeho diskografie, ač byl sestaven ze záznamů 2005-8. 44-minutové album obsahuje devět skladeb, zřejmě rozdělených do čtyř úseků a čtvero nahrávacích zastavení. Vnitřní tři strany papírového digipaku jsou jednoduše černé s bílou soupiskou skladeb a informací. Vějšek ja věnován třem obrazů Melissy Lin. Ty na první pohled splývají v podobném duchu i exponované barevnosti, což je jen důvod pro podrobnější ohledání. Pirátských sosačů je mi líto… ale vlastně není. Obal přece nehraje, hehe! Dva tříminutové kousky „Godot Is Coming I“ (1) a II (8) jsou modulací různých zdrojů zvuku. Nejprve hlasu a poté snad syntezátoru. Zvukům je měně na rychlost i výšku, nabíhají, klouzají, ztrácejí se, což je výraznější u kláves. Pěkné hračky. Čekání na Godota se vyplatilo, Godot přichází!

„Hands III“ (2), I (3) a II (7) mají na desce přeházená pořadí. Popíšu vám je jak jdou za sebou. Pokud je zde pojmenování Ruce kvůli tomu, jak bylo postupováno při nahrávání, tedy údery vrchních končetin do čehosi, pak je to pravda pouze u třetí části (2), kdy je navíc lehce přimícháván ostrý digitální ruch. U partu I (3) je jakási zmutovaná kytara, kde ruce hrají také nemalou roli. Silné zkreslení přebuzením se dotýká až divné nečitelnosti s ostřejším závěrem. Úkolem hamtáků, tlapek, párátek, či jak je kdo ještě nazývá, je ve druhé sekci (7) ovládání elektroniky, která plče, skučí a rytmicky vzdoruje.

Tape podobně jako tomu bylo u Gdotů mění rychlost a tím i modulaci. Seřazení záznamu už je chronologické: I (4) zpracovává hlas, II (5) jakýsi elektronický štěbetavý zvuk a III (6) obdobné o chlup divočeji a exponovaněji. Chvílemi jako by to byl klarinet, tedy štěbenec!

Za tím vším je schován jedinec s názvem Tap Type (9). Elektronické piáno s kontakty neřízeně zničenými rzí i distorzí. Automatický rytmika i tónové pichy, vše hrubě pokažené, i když má Goh Lee Kwang čisté Ruce. Zajímavý sběr, na kterém si, než půjde do světa, nepochybně ještě jednou (vícekrát?) smlsnu a k tomu provětrám ostatní desky Malajsijce.

RadeK.K.

Poslední comeback sezony a úplně ten nejbestiálnější možný! EBM legenda VANESSA vstala z mrtvých a v nejsilnější sestavě se po takřka patnáctileté pauze vrátila s novinkovým albem. A již na úvod prozradím, že jde o návrat skutečně velmi podařený! Když se kapela po posledním projektu VANESSA GUN definitivně rozešla, začalo to v tuzemské „elektru“ poněkud skomírat, ačkoliv se tu a tam přece jen nějaká ta zajímavost objevila. VANESSA je však zkrátka jenom jedna. Ostré corové EBM napojené na industrial, neurvalé texty z pera Samira Hausera a hudební inženýrství v podání Mirka Papeže a Daniea Rodného, kteří se paradoxně úplně poprvé setkali pod křídly nejkultovnější kapely (Daniel Rodný patří k zakládajícím členům VANESSY, se kterou natočil nejúspěšnější alba „Flashback“ a „Monogamy“. Posléze se však z hudebního dění vytratil. Místo vrchního skladatele tak zaujal Mirek Papež a spolu se Samirem a Rusákem (dnes SPUTNIK) dali dohromady projekt VANESSA GUN, což byla jakási konspirace kapel VANESSA a GUN DREAMS). Aktuální sestavu pak ještě doplňuje bubeník Jaroslav Stuchlý a programátor Jakub Horák.

Pod novinkou „Ave Agony“ je však podepsána ještě jedna zajímavá persona, je jí Alexander Hacke, člen legendárního německého tělesa EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, podtrhující výslednou zvukovou tvář. A ta je skutečně zabijácká! Album otevírá zlověstná skladba „Satanova pomsta“, chladná elektronické nakopávačka s drtícími zvuky, neplánovaně hlásící, že nová VANESSA bude ještě více BRUTAL! (Celý příspěvek…)