R.U.M. zine

„HAKKA MUGGIES je pražská kapela, založená v roce 2002. Ve své tvorbě kombinuje lidové melodie Irska, Skotska a Bretaně s rockem a občasnými odbočkami k metalu a punku (zkráceně a nepřesně někdy „celtic rock“), využívá mužský i ženský vokál a texty jak vlastní v češtině, tak i původní folklorní zejména v angličtině“. Tato charakteristika je psána perem samotných HAKKA MUGGIES a já osobně se pod tyto slova mohu podepsat oběma rukama. Ještě upozorňuji, že recenzi na album „„Feed The Fairies“ najdete v našich aktuálních recenzích. A nyní už má slovo vokalista Martin…

Jakým způsobem vlastně HAKKA MUGGIES vznikli? Jak jste vlastně došli k tomu, že bude tvořit hudbu, která je pro českou kapelu dosti netradiční?
Tenkrát jsme hráli, a stále ještě hrajeme, s Markétou (housle) ve folkové kapele FIANNAN, která to „Irsko“ hraje tradičním způsobem. A protože jsme se při tom chtěli trochu vyřádit, běhat po pódiu, řvát, skákat do lidí a tahat se s těžkými věcmi, přibrali jsme Erika i s jeho el. kytarou a pak i další lidi a šli jsme do toho.

Jakým způsobem vlastně skládáte hudbu, a kde např. berete lidové písně ze zahraničí? To musí být docela dost náročné?
Sehnat lidovou píseň zase takový problém není, procházíme třeba různé archivy na webu, výzva je spíš najít věc dostatečně silnou a nosnou, která zároveň není příliš „profláklá“. Pak se přeme, co je dobré a co méně, co jsme schopni zahrát a co vůbec ne, a pak z toho všeho něco vznikne. V případě našich skladeb většinou Erik s Markétou přinesou základní kytarový riff a základ houslové nebo kytarové melodie a společně zaranžujeme do konečné podoby. (Celý příspěvek…)

SLUNOVRAT je název zajímavého hudebního seskupení, jenž v nedávné době vydalo debutové album s názvem „Sword & Iron Cross“, a protože mě právě toto dílko vcelku zaujalo, položil jsem několik otázek vokalistovi Midgardovi, kterého jistě mnozí znají z působení v ENOCHIAN, a nebo v projektu BLACKCOUNT BAALBERITH.

Ahoj! Na úvod se naskýtá jednoduchá otázka! Kterak jste se vlastně dali dohromady? Přece jen každý z vás působí ještě v dalších kapelách či projektech?
Zdravím Rum zine, myšlenka založit projekt či následně plně fungující soubor mi nedala spát, a tak jsem oslovil pár svých dobrých přátel z hudební branže. Zhruba jsem jim nastínil, o čem by to vlastně mělo být, a tak jsme to dali dohromady a začalo to fungovat jako projekt, protože chlapci měli i další aktivity ve svých kapelách. Počali jsme tvořit materiál na naše CD
.
Lze SLUNOVRAT považovat za legitimní kapelu, a nebo jde pouze o projekt, který ani nemusí mít další pokračování?
Po vytvoření materiálu na „Sword And Iron Cross“ jsme se domluvili, že SLUNOVRAT bude fungovat jako kapela a bude vystupovat a tvořit i nadále. Pokračovat samozřejmě budeme a naši tvorbu stále a stále zlepšovat.

SLUNOVRAT…to je dost zajímavé pojmenování pro kapelu. Jak vás to vlastně napadlo? Přiznám se, že jsem si pod tímto názvem představil spíše folk metalovou kapelu, kterou ovšem vy nejste…
A to je právě to: všichni si pod názvem Slunovrat představí buď pagan nebo folk metalové uskupení a nám se název líbil, protože je vše říkající a když to tak vezmeš, tak i z toho pohanství tam něco najdeš. Ale právě nechceme být jenom další ovce v davu… (Celý příspěvek…)

Jak si budete moci v následujícím rozhovoru přečíst, Poly a jeho INSANIA hledí do budoucnosti! Nelze však zpochybnit, že právě tato brněnský hydra patří k tuzemským undergroundovým legendám, přičemž právě slovo „legenda“ lze brát jako velký kompliment, ze kterého kapela paradoxně vůbec netěží, to spíše opak je pravdou. Poly a spol. jsou v nejlepší formě, o čemž svědčí i aktuální novinka „Kult hyeny“, o které jsem diskutoval právě s Polym…

Nejprve přijmi gratulaci za další velmi povedené album, které zkrátka otevřeného posluchače musí vtáhnout. Z prvních reakcí posluchačů jsem vystupoval toto: “nová INSANIA je více metalová“. Co na to říkáš?
V dnešní době už skoro ztrácím přehled, co která škatulka přesně znamená. Jestli se tím ale myslí, že jsme dali ještě větší prostor tvrdě nasekaným, podladěným kytarovým riffům, tak souhlasím, že jsme teď víc metaloví.

INSANIA je kapela, se kterou si prožil dobré i zlé. Od časů zákazů až po zisk Anděla s předchozí deskou „Rock ´n´ Freud. Jaké pocity v tobě probouzejí vzpomínky? Vedeš si třeba archiv starých článků či rozhovorů?
Mám doma docela podrobný archiv se vším, co o nás vyšlo v tisku, ale přiznám se, že posledních cca. 10 let už to tolik nesleduji. S nástupem internetu to navíc přestalo mít smysl. Jinak já nejsem založený nostalgicky, takže vzpomínky ve mně neprobouzejí nic hřejivého. Spíš naopak. Radši koukám dopředu.

S jakou vizí jste přistupovali k tvorbě nových skladeb? Existuje nějaká spojitost mezi „Kultem hyeny“ a deskou „Rock ´n´ Freud“?
„Kult hyeny a „Rock ´n´ Freud“ jsou si, myslím, po hudební stránce, docela podobné. „Kult Hyeny“ je ale daleko ostřejší, nasranější album. Po stránce textů i zpěvu. „Rock’ n´ Freud“ byl ještě spíš takový zasněný, plný metafor. (Celý příspěvek…)

MASTURBACI zná každý …a nebo snad ne?! Shodněme se alespoň na tom, že tu pražskou rozhodně. Kapela provokující perverzními texty a až úsměvně ortodoxní image, dělající si legraci z kruhu, ve kterém se všichni pohybujeme (METAL!, he!) „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ je aktuální počin, o kterém semnou spravil řeč lídr Matěj Lipský (alias Agos!)

Na úvod otázka skutečně pikantní. Pamatuji si na rozhovor s MASTURBACÍ, který vyšel tak cca. před patnácti lety v Bang!u a zde jste uvedli něco v tom smyslu, že na vás chodí i Lucka Vondráčková či co ? O co tehdy přesně šlo?
Ne to my chtěli z recese dostat malou Lucku na nahrávku MASTURBACE. To se pak ale neuskutečnilo. Nejdál jsme byli tam, že jsme si ji nechali podepsat na náš demáč „The Labyrinth Of The Round Square“. Dnes už máme zase jiné choutky… třeba hosty z Mexika apod.

Slovo „masturbace“ jako název kapely…uff, mámpocit, že si tímto názvem tak trochu koledujete o nepřízeň z řad kultivovaného publika. Často jsem slýchával: „MASTURBACE? A to je jako kapela? To musí být hrozný“…
To je asi pravda, ale pro tyto lidi my nehrajeme, tak je to jedno. Stejně si to pak tajně pustí, jako si to tajně udělají… a hrozný to není, mám osobní zkušenost.

Na aktuální novince jste se pustili do ostřejší satiry metalového (nebo tedy black metalového) publika. Domníváš se, že většina metalistů sdílí váš smysl humor? S jakými ohlasy ses prozatím setkal?
Trefujeme se do vlastních řad a kupodivu nám to prochází. Většina lidí, co poslouchá black, tak podobně jako my, odsuzuje ty neofašistické a rasistické tendence, které se v poslední době na této scéně objevily. Navíc se jim ta parodie líbí, alespoň podle recenzí a reakcí z řad fanoušků. Ctíme totiž styl, jen text je trefný a závěr z toho dělá maškarádu. Jde o pozérství, které je ale nebezpečné, pokud zachází do takovéhoto projevu extremismu. Posledně jsme se navezli do neofašounů v řadách skins, tentokrát bijeme do vlastních řad. Souvisí to s naším přesvědčením. Nicméně na příště si trochu dloubneme i do naší xenofobní společnosti, kde jakmile napíšeš, že cikán něco ukradl, tak jsi rasista. Mára už má název, ale zatím ho nebudeme veřejně prezentovat… musíme to dost dobře promyslet, abychom nedopadli jako Aleš Brichta . Nám nejde o Romy (mimochodem pojem od společnosti, správně je to cikány), ale o naši společnost, která je xenofobní, někdy až rasistická a schovává se za tyto pózy. (Celý příspěvek…)

LUNATIC GODS dnes už patří mezi legendární metalové spolky. Časy se mění, lidé stárnou, děti rostou, ale Hirax a spol. stále táhnou tu samou káru jako tomu bylo na začátku devadesátých let, kdy metalová scéna byla v absolutním rozpuku. A právě s Hiraxem jsem vedl tento tématicky košatý rozhovor, který potěší nejen fanoušky metalu, ale také příznivce jeho literárních děl.

Ahoj Hiraxi! Na úvod mě napadá přímá otázka: co nového u LUNATIC GODS? Kdy se mohou fanoušci těšit na nové album? Bude nové tvorba navazovat na předchozí desku „Ante Portas“, a nebo se vrhnete do úplně jiných vývojových rybníčků ?
Materiál na nový album pôjdeme nahrávať koncom roka, prípadne na jar 2011. Nie, chystaný album nebude nadväzovať na Ante Portas. Bude sa jednať o album, který môžeme rozdeliť na tri celky: klasický LUNATIC GODS, teda experimentálny mix death / black metalu plus desiatky iných vplyvov až po jazz, potom slovenské ľudové piesne pretavané do „lunatic black / doom“ podoby a poslednú časť by tvorilo čisto akustické cedečko, ktoré by sa nepredávalo, ale pridávalo gratis k mojej tretej básnickej zbierke.

Na hudební scéně se pohybujete už pěknou řádku let, dá se dokonce říci, že jste všechny „konkurenty“ i přátele přežili. Jak se za ta léta změnil váš postoj k vedení či směřování kapely?
Je to čoraz vica pohodovejšie. Už sa nikam neženieme. V pokoji sa stretáváme na skušobni, tvoríme, neplánujeme. Žijeme v prítomnosti bez nejakých velkých plánov do budúcnosti. Kde-tu zahráme koncert a je nám jedno, či tam je desať alebo tristo fans. Sme radi, že tvoríme. Nielen sami sebe sme dokázali, že nám vždy išlo o tvorenie a skladanie vlastnej muziky. Tvorenie je energia, očistný rituál. Všetko ostatné je divadlo.

Patříš k hudebníkům, kteří často vzpomínají na „zlaté časy devadesátých let“, na demáčové kazety, xeroxové fanziny atd., a nebo tě obdobné sentimentální pocity vůbec nepřepadávají a raději žiješ současností?
Minule som robil rozhovor do nejakého metalového rádia. Celkom som sa smial, keď zo mňa padali vety: môj brat Hungry založil prvý slovenský metalový zin (Hungry for thrash), ako BESTIALIT (predchodca LUNATIC GODS ) sme vydali prvé lisované metalové slovenské cedečko, ako LUNATIC GODS sme ako prvá slovenská kapela vydali album u zahraničného labelu. Prešiel som tromi slovenskými metalovými časopismi, skutočne môžeme povedať, že EDITOR aj LUNATIC GODS stáli pri zrode slovenského undergroundu. Nechcem, aby to vyznelo ako chvála, ale ja na tieto časy veľmi rád spomínam. Na druhej strane, nežijem z minulosti. Moja osoba sa rozrástla do množstva oblastí, dá sa povedať, že ja už nie som ani metalista v tom pravom zmysle slova ako to mnohí vnímajú. (Celý příspěvek…)

„Vítejte v SECTORU X“! Ano, tuhle vsuvku jsem si vypůjčil od Honzy Bergmanna, bývalého zpěváka stejnojmenné formace. Na začátku našeho rozhovoru se však musíme vrátit na začátek milénia, kdy tato trojice válcovala pražské kluby elektro-kytarovou palbou. Tehdy se zdálo, že SECTOR X nemilosrdně míří mezi tuzemskou elitu, ovšem osud tomu chtěl jinak. SECTOR X se z ničeho nic rozpadli… bez informací, bez vysvětlení. Po letech absolutního ticha se však ledy nečekaně hnuly a fanoušci se mohou (dost možná) těšit na „druhý příchod“. Vyčerpávající informace mi ke všemu podstatnému podal práva vokalista Honza.

Ahoj Honzo! Od rozpadu SECTORU X uběhla už pěkná řádka let. Co bylo hlavní příčinou vašeho konce? Pamatuji si, že mě tehdy zpráva o ukončení činnosti hodně zaskočila, přece jen jste byli dobře nastartovaní…
Rozhodnutí, že vstoupíme do komerce.

Už si to přesně nepamatuji, ale mám pocit, že vaše bývalá manažerka Andrea mě informovala o tom, že to přestalo bavit především tebe! Povídej…
Za rozpad kapely jsem zodpovědný především já. Nedlouho po dokončení klipu na skladbu ,,Rozbitej sen“ jsem to už v sobě nedokázal udržet a všem lidem v kapele jsem napsal e-mail, že končím a odcházím. To období těsně před naším rozpadem jsem byl už psychicky hodně dole. Víš, já hudbu miluju. Je to moje největší láska na světě. Je to moje ochranná ulita. Když je mi zle, tak se někam zavřu a sjíždím všechno,co mě kdy v životě nějak hudebně ovlivnilo. Při některých věcech se dostávám úplně mimo realitu. Miluju hudbu od malička. Dobře poznám hudbu, která se dělá především srdcem. Pak ta depka ze mě pomalu odpadává a já začínám znovu nějak žít a fungovat. To období před rozpadem jsem byl dost často hustě najetej. Všechno vyvrcholilo, když jsem byl na jednom mejdanu v „Hrobě“. Vzal jsem si toho ten večer opravdu moc. Pak jen světlo, tma, světlo a zase tma. Probudil jsem se na jedné staré nákladní lodi v holešovickém přístavu. Ležel jsem na zádech na jejím dně,a když jsem se začal pomalu obracet, uviděl jsem odraz svojí tváře v kaluži vody, ve které jsem celou dobu ležel. Díval jsem se sám sobě do očí a pokoušel jsem si odpovědět na otázku, co jsem to vlastně za člověka. Kam jsem se to až dostal? Pak jsem začal šíleně zvracet. Chtěl jsem v tu chvíli ze sebe dostat úplně všechno. Naprosto všechno, co se ve mně za ta léta nashromáždilo. (Celý příspěvek…)

Svéráz moravského kovu“, to je Olas Hladký. Tvrdohlavý mezek s kytarou, jehož posláním bylo bořit stylové škatulky a provokovat zatvrzelé a konzervativní metalisty. Možná i proto byly ohlasy na domovskou kapelu RHODIAN vždy plné rozporů. Jedinou výjimkou je ovšem rozlučkové album „Schizzover“, jednoznačně nejlepší fošnu, kterou „Rh“ dali dohromady. Paradoxní na tom všem je, že právě tato deska je stylově nejroztříštěnější… a jak pravil Olas: „v nejlepším se má přestat“. Nicméně definitivní položkou v biografii se „Schizzover“ přece jen nestal. Olas se totiž rozhodl dráhu RHODIAN ukončit knihou, pojednávající o osudech RHODIAN v plné parádě. Obsah knihy je skutečně velmi upřímný a oslovit může nejen fanoušky kapely, ale i ostatní hudební příznivce. Olas nepíše pouze o RHODIAN, ale také o pořadatelích koncertů a festivalů, hudebních publicistech, ostatních kapelách, poměrech na hudební scéně… a nyní už rozhovor!

Ahoj Olasi! Knihou si mě opravdu totálně uzemnil! Jak tě vlastně napadlo napsat biografii RHODIAN?
Já jsem jako malej parchant psal nejrůznější sci-fi, protože to tady bylo nedostatkové zboží. Později jsem kreslil komiksy (také nedostatkové zboží). Takže vlastně nic nového, i když tentokrát vše ze života.

Pracoval si na knize už před plánovaným rozpadem kapely, a nebo si začal psát až po jejím úplném konci?
Začal jsem psát, když před námi byly poslední tři koncerty, a ten poslední byl dokonce natolik strhující, že jsem měl chuť psát hned po příjezdu domů, abych zachoval jakousi autenticitu. Naštěstí je to napsané s odstupem.

Jak se kniha líbí tvým ex-spoluhráčům? Věděli, že něco podobného chystáš?
Kolegové z kapely FEAR OF SILENCE (kapela před Rh) se mě nedávno ptali, jak jsem to s ostatními konzultoval nebo jakým způsobem jsem jim to oznámil. A já jim prostě přiznal: „No… oznamoval?Konzultoval? Dnes ráno odcházely balíky s knížkama doporučeně…“ (Celý příspěvek…)

Když se o někom napíše či řekne, že je to legenda, může to mít i protichůdný význam. Jak ovšem titulovat kapelu, která byla v devadesátých let drahokamem metalového undergroundu! DEPRESY na výsluní vydrželi hodně dlouho a každý jejich nosič byl vždy očekáván s velkou netrpělivostí. „…And there Came the Tears with Christ“, „A Grand Magnificence“ a „Sighting“ – tři zlaté kolekce! Pokud by se našel člověk, který by chtěl sepsat učebnici československého metalu, tyto nahrávky musí zásadně patřit mezi smetánku! Nechme však minulost minulostí, trenčínští DEPRESY jsou i v současné době součástí metalového kolotoče, jenž byl ještě více roztočen v době vydání novinkového alba „Morph – Near Death Experiences“. O „pentagramovém“ nosiči jsem svedl řeč s kytaristou Dirrtem, pro kterého jsou DEPRESY stěžejní součástí života…

Ahoj Dirrte! Po šesti letech jste se přihlásili s novým albem! Co bylo tou největší příčinou tak dlouhé přestávky? Jak se za tak dlouhou dobu změnilo klima v kapele DEPRESY?
Zdravas priateľu. Bolo toho viac, ale spomeniem len tie najzásadnejšie veci. Prvá vec bolo úmrtie v rodine, ktoré sa ma dosť dotklo a nedovoľovalo mi sústrediť sa na hudbu. Toto obdobie trvalo zhruba rok. Kým som sa pozviechal a s kapelou dokončil nový materiál uplynuli 4 roky od vydania „Psychomantium Phenomenon“. Nejaký čas zabral výber štúdia a samotné nahrávanie trvalo s určitými prestávkami (nahrávali sme po víkendoch) cca. 5 mesiacov no a potom prišli najzásadnejšie problémy s obalom CD a tie mali na svedomí pozdržanie o ďalší rok, takže v podstate CD mohlo byť vonku min. o 2 roky skôr, čo by bola taká pauza ako sme mali od CD „Sighting“ po „Psychomantium Phenomenon“. Pauza 4 rokov medzi jednotlivými opusmi je pre nás asi najideálnejšia na zachovanie si takého zdravého odstupu. Tým sa nám darí tvoriť každé ďalšie CD odlišné od predchádzajúceho, pričom DEPRESY rukopis zostáva zachovaný. Menšia pauza to asi nebude ani pri ďalšom CD, ale veď uvidíme čo čas prinesie. Klíma sa v kapele za tie roky veľmi nezmenila aj keď je pravda, že sme sa za ten čas jednej zásadnej personálnej zmene nevyhli. Zhruba pred 3 a pol rokom sa u nás rozhodol skončiť gitarista Shimi a jeho miesto obsadil Michael z topoľčianskych THALARION. Vždy sme boli v kapele hlavne výborní kamaráti a tak je to aj naďalej, takže ako hovorím tá aura v kapele je v podstate stále rovnaká. (Celý příspěvek…)

Předmět tohoto rozhovoru byl jednoznačný. SIX DEGREES OF SEPARATION vydali novinku „Of Us“ a to mě přimělo k tomu, abych vyzpovídal Radka „Doctora“ Zábojníka a Jirku „Pickarda Gajdošíka. Na rum stránkách si rovněž můžete přečíst recenzi, kterou najdete ve stejnojmenné rubrice…

Ahoj! Čau! Nazdar! Jak se vede v posledních zasněžených dnech?
Dr.: Upřímně řečeno již bych snad i uvítal trochu přívětivějšího počasí. Zasněženou zimu mám rád, ale všeho moc škodí. Hodně času strávím v autě a v momentě, kdy se mi začnou zdvojnásobovat dojezdové časy, tak začínám být nevrlý a zahořklý . Jinak jako kapela jsme v plném víru příprav na křest naší desky a nahrávání live DVD, jenž se kvapem blíží, nervy jsou na pochodu a tréma roste exponencionálně .

Vzpomeneš si někdy na vaše úplné začátky? Pustíš si třeba ještě někdy stará dema, kterými jste vstupovali do hudebního kolotoče?
Dr.: K demáčkům se občas vracím, někdy dostanu chuť si je poslechnout, ale častěji než jednou do roka to nebude. Z dob nahrávání jednotlivých titulů mám totiž naabsolvováno tolik povinných poslechů v rámci vychytávání much a vytahování kostlivců ze skříní, že už ty jednotlivé nahrávky mám předposlouchány tak do roku 2200.

Venku je novinka „Of Us“! Pokus se ji porovnat v kontextu s ostatními alby?
Dr.:Je to dle mého soudu nejlepší, co jsme doposud s klukama dali do kupy, a to jak po stránce hudební a textové, tak i po stránce zvukové. Zatímco předchozí deska sázela hodně na melodie a harmonie kytar, aktuální výtvor je mnohem přímočařejší a agresivnější. Velký dík za celkové masivní vyznění nahrávky patří i Standovi Valáškovi, který během nahrávání a míchání odvedl obrovskou práci včetně pár drobných zázraků, a zase (pokolikáté už?) nás posunul nejen zvukově o notný kus dál. Díky, Stando! Šopa rulez!!! (Celý příspěvek…)

Filip Glocko je zkušený hudebník, který si na nedostatek práce nemůže stěžovat. Jeho projekty či kapely byly vždy hodně zajímavé a právě tenro rozhovor jejich dráhu trochu připomene. Hlavním tématem však musí být samozřejmě kapela stávající. Vítejte tedy v náručí kapely BRAINSCAN, mučící hard corem, drtící ostrým trashem, hladící melodikou a ničící death metalem! Kdo z vás holduje „barevné“ a přitom řízné hudbě, nechť si dávky od BRAINSCAN rozhodně vyzkouší..

Ahoj Filipe, než se dostaneme k tvé současné kapele BRAINSCAN, rád bych zavzpomínal na čas tvého působení ve STICFUTU. Vydali jste jednu opravdu skvělou nahrávku… co se dělo po její realizaci?
Ďakujem za slová chvály. STICKFUTU bola v mojom hudobnom živote taká kapela slobody- hudobného, ale aj gitarového štýlu. Proste sme už mali dosť pretekov s hmatníkom a víchrov v trsátkach, tak sme to „stopli“ a len tak si jammovali a z týchto hudobných úletov prakticky vzišiel materiál na CD – Higher level of the low style. Po vydaní CD som odišiel do Austrálie na 17 mesiacov. Chalani z kapely mi tam posielali recenzie, či už z Sparku alebo Rock and Pop, ktoré boli mimoriadne pozitívne. Ale to vieš, proste kapela mojím odchodom prestala fungovať, takže sme neriešili žiadne vydavateľstvá a ani sme nemohli koncertovať. To, čo po nás zostalo je spomínané CD. A to bolo pre nás prioritou, „zanechať po sebe“ aspoň nahrávku, ktorá by zachytávala našu tvorbu. (Celý příspěvek…)