R.U.M. zine

LUNATIC GODS jsou od nynějška skutečně Božští. Stále se nemohu ubránit názoru, že z „Vlnobytie“ se jednou stane další důležitý milník česko-slovenského metalu. Upřímně bych si to velmi přál. LUNATIC GODS byli vždycky hodně „vysoko“, ovšem novinkou jakoby sami přestřelili vlastní možnosti a zároveň tím i otevřeli novou komnatu, která jim byla doposud zapovězena. Pikantní na tom všem je, že LUNATIC GODS nikterak zásadně nexperimentovali. Vsadili „pouze“ na své tradiční atributy a naprosto přirozenou cestu uměleckosti. Pokaždé, když „Vnobytie“ poslouchám, mám husí kůži po celém těle! Nyní už však k samotnému rozhovoru, ke kterému jsem si pochopitelně přizval Mr. Hiraxe…

Ahoj Hiraxi! Ještě než se dostaneme k jádru rozhovoru, tak mi dovol, abych ti pogratuloval k narození dcerušky. Jaké tebou nyní hýbou pocity, když máš doma takový poklad?
Je to skvelé. Ja som vždy miloval deti, sú veľkými učiteľmi

Velká pravda! Každopádně hned po tak velké události tu máme další album kultovních LUNATIC GODS s názvem „Vlnobytie“. Nebudu chodit kolem horké kaše, vaše novinka mě skutečně posadila na zadek, mám pocit, že se vám na ni podařilo namíchat všechny „lunatic gods“ ingredience, kterými byla tvá parta roky proslulá. Zatímco tedy někteří metaloví matadoři pomalu stagnují, vy naopak zrajete jako víno. Čím si to vysvětlit?
Ja sa to ani nebudem pokúšať vysvetľovať. Proste hráme to, čo cítime. Nešpekulujeme, nekalkulujeme. Priznám za celú kapelu, že sme ani nečakali taký ohromný úspech „Vlnobytia”. Čakali sme, že ľudia pochvália, iní pohania, ale zatiaľ fans iba chvália. Dokonca aj takí, ktorí LUNATIC GODS nikdy nemuseli.

Považuješ se osobně za lepšího hudebníka než jsi byl cca. před osmi lety? Domníváš se, že se do vaší hudby promítá i jakási lidská vyzrálost vašich osobností? Mám pocit, že právě na posledních dvou albech jste se jako kapela definitivně našli, a to tedy všechna čest i vašim legendárním nahrávkám z let devadesátých…
Hehe, prečo práve pred 8 rokmi? Nie, určite to flákam, gitaru beriem do rúk veľmi málo. Najčastejšie na záchode, tam to zo mňa padá. „Ante Portas” aj „Vlnobytie” sa v hrubých črtách narodilo práve tam. S tým sa vždy spája šťastie . Ale na druhej strane oveľa viac cítim také to „producenstvo“ a „aranžovanie“. Viem, ako to má znieť, čo za sebou dobre pasuje, čo by sa kam hodilo, čo by malo ako pokračovať. Takisto okamžite vycítim, že keď niečo zahrám, že toto je „dobré“. Pri „Vlnobytí” som vyhodil veľmi málo, všetko sadlo ako riť na šerbeľ. Čím teda menej hrám, tým teda myseľ pracuje ekonomickejšie, hehe. A keď hrám, zameriavam sa skôr na feeling, pískačky už doriešujem do krajnej podoby, proste snažím dať dych každému jednému akordu či tónu. Samozrejme, keď som rozohratý a nemám technické problémy, čo ja mávam často, hehe. Už mi nejde o rýchlosť, ale o melódiu, už mi nejde o technickosť skladby, ale o pocit zo skladby, už mi nejde o zložitosť, ale o metalovú lunatic „pesničku“. Stárnem, vidíš, čo píšem . (Celý příspěvek…)

UMBRTKA je metalová kapela z Plzně založená roku 1999. Svou hudbu, v níž snoubí prvky black metalu, doom metalu, undergroundu a industrialu nazývá „šedým“ metalem, vydává až tři alba ročně, koncertuje minimálně… tohle je text, který jsem našel na portálu „Wiki“ a docela mě pobavil především ten jednoznačný dodatek. Ale vem to čertík, mnohem důležitější je, že UMBRTKA stále propaguje aktuální album „Spočinutí“ a spolu s ním i další hudebně-vizuální díla (viz. nový videoklip pod tímto rozhovorem). Na mé otázky odpovídal samozřejmě Lord Morbivod…

Ahoj, velice tě zdravím! Na úvod mi dovol takovou možná zvláštní otázku. Pod vlajkou UMBRTKY jsi vytvořil už velkou spoustu nahrávek. Nemáš vůbec někdy i ty sám problém se v té široké diskografii zorientovat? Existuje nějaká nahrávka UMBRTKY, kterou bys s odstupem času úplně předělal?

Taktéž zdravím. Diskografii UMBRTKY mám v paměti docela dobře, ovšem kdybych měl kupříkladu vyjmenovat z hlavy skladby z alba „Kladivo pracuje na 110%” nebo “Paměti špinavé lávky”, měl bych co dělat. Mám ale výhodu, kdykoli se mohu podívat na naše stránky a paměť osvěžit. Všechny nahrávky jsou obrazem dob, kdy vznikaly, jsou tam zachycené naše zážitky, nálady a aktivity. Cokoli se v minulosti i v současnosti objevuje na albech UMBRTKY, je pro nás správně, takže určitě bych nic nepředělával. Kupříkladu píseň „Na kolejích duší“ z alba „Hymny šedé síly“ je z obecného hudebního hlediska možná slabá, nepřesná instrumentace tomu také moc nepřidává, ale Karl ji měl vždycky hodně rád, tak je dobře, že tam je.

Uvažoval jsi někdy nad tím, že bys vydal nějaký ucelený „umbrtkovský komplet“? Je to samozřejmě hodně o penězích, nicméně sběratelé raritek by se určitě zaradovali a co je možná nejdůležitější, ne všichni fans mají i ty staré nahrávky (mě nevyjímaje). Dají se vůbec ještě někde sehnat?
Já mohu uvažovat jak chci, ale co je to platné, my bychom se nebránili vydání všech starších alb na CD, LP, MC a fonografických válcích, ale prozatím necítíme tak velký zájem ze strany fanoušků, aby se výroba něčeho takového vyplatila. Bohužel těch sběratelů není tolik, zájem je spíše o nová alba. Prozatím lze využít volného šíření těchto nahrávek po internetu. (Celý příspěvek…)

Jirku „Desítku“ mám moc rád a ještě radši s ním dělám (pravidelná) interview:) Tento rozhovor se však pro někoho možná překvapivě nebude točit kolem DARK GAMBALLE… Společně totiž zabrousíme na planetu KURF7, což je mimo jiné i název nového hudebního projektu, který založil Bormann (PIGSTY), jež si krom „Desítky“ přizval ke spolupráci i mírumilovného a věčně vysmátého Gothyše (bicí DARK GAMBALLE). Myslím, že existuje víc jak jednadvacet důvodů, proč se tato rozprava měla uskutečnit! Vítejte ve znovu nalezeném gamballském světě, tentokrát řádně zvepřeném…

Na světě je nové hudební těleso. Čtenáře bude s určitostí zajímat, kterak se vaše sestava dala dohromady a co vlastně bylo tím prvním podnětem k tomu, že jste se pustili do společného jamování?
Úplně na začátku byla spolupráce s démony z PIGSTY na jejich desce „Pigs Are Back“. Hned poté mi Bormann poslal nějaké demáče a vše mohlo začít. Že to trvalo několik let je způsobeno tím, že máme mnoho práce. Jak té hudební, tak především té, která nás živí. Další čas zabrala i trocha té lenosti.

Mně se při poslechu proma tvá spolupráce s PIGSTY vybavila v podstatě okamžitě. Byl to tedy ten stěžejní důvod pro vaší další kooperaci?
Určitě ano. To byl vlastně první kontakt. Jak jsem již uvedl, Bormann nabídl písně a Otyn následně zvukové zastřešení. Práce je s nimi zábavná, žádná prasečina jim není cizí. To, co bych se do DARK GAMBALLE neodvážil použít, je zde přijímáno s úsměvem.

Co vlastně znamená dosti zvláštní slovo „kurf“? Navíc k tomu ještě KURF7!?
Tak to je tajná šifra! Nemůžeme na sebe všechno prozradit! O čem bychom mluvili až budeme slavní?

Nu dobrá, tak tedy dále… Ve třech skladbách, které jsou k dispozici je evidentní, že ses jakožto výsadní vokalista skutečně vyřádil. Ke slyšení je hned několik poloh, přičemž ani brutální growl nezůstal ležet ladem. Co si budeme povídat, stále to máš v hrdle, ovšem do tvorby DARK GAMBALLE už by se to jaksi nehodilo. Byla v tobě i z tohoto důvodu touha si zas „pustit hlasivky na špacír“?
Prostě jsem měl pocit, že se takový výraz do KURF7 hodí. Netrpím pocitem, že bych se u DARK GAMBALLE omezoval, nebo šetřil. Tam je zpívání také šichta, ale v jiných podobách. Nicméně bavil jsem se velmi dobře. (Celý příspěvek…)

„Tohle je nejlepší rozhovor jaký jsem kdy dělal“. Tak přesně taková jsou slova Dejvyho Krédla, kterému jsem v průběhu jednoho lednového večera pokládal otázku za otázkou. Co bych zapíral, kompliment mě samozřejmě velmi potěšil, ovšem je tady ještě jedna skutečnost. R.U.M. zine je vůbec první medium, které přináší interview s nově vzniknuvší death metalovou formací SECTESY. Je tedy dobře možné, že z toho všeho bude jednou kultovní besceler… a já budu konečně bohatý!!! Ale tak… OK, konec srandy. Přineste si něco dobrého k jídlu, nalijte si skleničku a můžete se pustit do čtení. Premiérový rozhovor SECTESY právě začíná…a mimochodem…doufám, že vás potěší!

Na úvod mi dovol takovou nevděčnou otázku, téměř se za ni omlouvám. Kdy se v tobě vlastně zlomila víra v další fungování DESPISE, jež v podstatě vyústilo v založení nové kapely SECTESY?
Tuhle otázku nenávidím (smích). Je to pro mě hrozně těžký, musíš totiž přihlédnout k faktu, že pro mě v podstatě nebylo určitou část mého života nic důležitějšího. Všechny rodinné oslavy, narozeniny, svátky, Vánoce (i 25. prosince jsme často hráli) jsem netrávil se svou rodinou, nýbrž s DESPISE. Pořád tu byla kapela na prvním místě – nikdy jsem si nedokázal představit, že to jednou skončí. Vše se zlomilo, když odjel Štěpán (drums) do zahraničí. Stále si myslím, že jde o jednoho z nejtalentovanějších bubeníků tady u nás – došlo mi, že bez něj nemá cenu pokračovat, protože všechno další co bychom tvořili s někým jiným by bylo pod úrovní toho na čem jsme v posledních měsících pracovali. V momentě Štěpánova odjezdu jsem si uvědomil, že i my jako DESPISE jsme smrtelní. Když poté došlo k rozpuštění kapely, byla to pro mě prozatím ta největší prohra v mém životě. Byl to pro mě jeden z nejsmutnějších životní momentů, které jsem kdy zažil. Chvíli trvalo než jsem se vzpamatoval. Teď je však načase jít dál. Cítím, že po roce a půl od konce DESPISE přichází ten pravý čas vydat se po jiné životní cestě.

Změnil se v tvém případě nějak zásadně přístup ke komponování hudby? Ptám se proto, že SECTESY jsou přece jen trošku jinde než DESPISE, a když třeba poslouchám promo, které jsem od tebe dostal, mám pocit, že jsi vstoupil do poněkud odlišnějšího levelu…
Já bych to nenazýval jiným levelem. Vše je to jen o „mě“, mé „hlavě“, „myšlenkách“ v ní a schopnosti „přetavení“ do tónů a melodií. Uvědomil jsem si (vím kam svou otázkou míříš), že komponování technické muziky není až zas tak složité, jak se to na první pohled jeví. Ve své podstatě ti stačí si denně sednout na čtyři (a více) hodin ke kytaře a cvičit, cvičit a cvičit s pocitem že „chceš přistoupit na pravidla nastolené olympiády daného stylu“. (Celý příspěvek…)

„S podivným zalíbením sleduji vodní hladinu, uklidňuje mě. Máloco na světě asi potřebuji víc. Ne všechny vzpomínky či vjemy jsou ovšem takové. Někdy zůstane jen ta voda a všechno kolem je docela jiné. To nesu těžce“. Tak přesně tato slova patří ke skladbě „Na břehu“, jež je součástí mimořádně zdařilého alba „Dolores“, které vyprodukovala stále respektovanější foemace HEIDEN. Michal alias Kverd (kytara, vokály) mi do jednoho z posledních mailů, které jsme si vyměnili napsal: „my jsme asi takoví podivíni…“. Ano, chlapci „Jste“, říkám já! „Možná i proto jste schopni přistupovat k vlastní tvorbě bez tisíckrát ošuntělého klišé…“

Ahoj Michale! Jak se cítíš v době, kdy na vaše album „Dolores“ pějí chválu snad všechny hudební weby včetně tištěných magazínů. Je tento úspěch přímo úměrný pozitivním ohlasům fanoušků?
Ahoj, cítím se trochu zmateně, mám pocit, že si nic kolem „Dolores“ vlastně ani nepřipouštím, jednoduše jsme udělali desku. Myslel jsem, že to děvče bude mít, vzhledem ke své formě, mnohonásobně těžší než „Obsidian“ a dopadlo to úplně opačně. Přijetí kritiků i posluchačů bylo skvělé a já mám vlastně pořád trošku tendence tomu nevěřit (smích).

Tuzemské příznivce bude jistě zajímat, kterak si „Dolores“ vede v zahraničí. Získali jste nějaký zajímavý ohlas, který tě skutečně potěšil či přímo pobavil?
Zahraničí je v zájmu o nás očekávatelně vlažnější. Něco málo ohlasů máme, ale hádám, že na utvoření nějakého komplexního obrazu přijetí si budeme muset ještě počkat. Jsou moc hezké recenze jako např. nizozemský Lords Of Metal, jsou i recenze dost debilní, třeba od Nora, který nám recku poslal doslova obratem (říkali jsme si jestli to za tu dobu vůbec mohl doposlouchat). Baví mě i lidi z blogů, kteří jsou pořád schopní materiál tagovat jako pagan black metal, nevím…

Jistě mi dáš zapravdu, že album „Dolores“ mohlo být za jistých okolností ještě o kapku „otevřenější“, anebo se naopak mohlo více držet „zajetých metalových kolejí“. Jak jste se při hledání finální cesty v kapele vlastně shodli? Domníváš se, že společná tvůrčí činnost je především otázka kompromisů?
No my jsme k té shodě dospěli přirozeně, ty souvislosti a vazby jsme si uvědomovali spíš až při finálním aranžování a nahrávání předprodukcí. Album se mohlo pohnout tisíci směry a vlastně ani neumím odpovědět na to, proč zrovna tenhle byl „ten pravý“, cítili jsme prostě, že je to ono a skladby samotné nijak nuceně ne(de)formovali. (Celý příspěvek…)

O slovenské formaci ČAD se v současné době hodně mluví a diskutuje. Pokud máte tyhle Slováky stále ještě zaškatulkované v kolonce „totální bodel s nekvalitním zvukem“, tak honem rychle zbystřete svou pozornost. LP Ťažký kov“ je po všech stránkách reprezentativním kouskem s naprosto prvotřídním soundem, nemluvě o metal/crust/ punk nářezu s neobyčejně stylovými texty a nezaměnitelnými vokály. Poslouchat novou tvorbu ČAD je pro mě v současné době hotová závislost. Zkrátka hudba, jež dokáže vaše sedinky pořádně nakopnout! A jak na svou evoluci nahlížejí samotní členové ČAD? Dozvíte se z následujícího rozhovoru. Na mé otázky odpovídal Pišta (kytara, zpěv)…

Buď pozdraven v Novém roce. Jak ČAD strávili vánoční/silvestrovský čas? Vše v naprostém rodinném poklidu, anebo patříte mezi lidi, kteří se dokáží pěkně odvázat….?
Ako vždy, aj tento rok sme strávili Vianoce doma. Pohoda, stromček, darčeky, rodinné návštěvy. Silvester sa niesol v znamení obložených chlebíčov a nadávania na televízny program, čiže aj v tom sme zostali verní minulým rokom.

Úžasné . Ale pojďme rovnou k jádru věci. Biografie ČAD je poměrně klikatá, můžeš proto v krátkosti zhodnotit vaše dosavadní hudební tažení? Přece jen se produkce ČAD v určitých fázích pozvolna měnila…
Ale hej. Keď sme zakladali kapelu v roku 1994, chceli sme hrať bigbít. Mali sme pätnásť rokov a nechceli sme byť tvrdší jako NIRVANA. Ale vieš jako to je. Naivné predstavy mladíkov dá realita na pravú mieru. Tak sa to vyvíjalo cez neumnětelský punk cez hard core, metal až po grind. Ten však nebol žiaden učebnicový, vždy v tom bolo niečo podivné. Jednoducho sme nikdy nevedeli hrať podľa vzorcov. Preto sme aj náš štýl už před rokmi nazvali RIPCORE. Celkové znenie kapely ovplyvňovali aj noví hráči. Basia, ktorá prišla v roku 98 na basu a potom Valér Tornád, ktorý prišiel na bicie niekedy v roku 2003. Ten nám dal úplne iný rozmer. Dnes nazývame svoju muziku „Skaza“. (Celý příspěvek…)

Když jsem v rubrice „Katetománie“ představil jeden z demáčů kapely MUD PIES, domníval jsem se, že spousta jejich bývalých fanoušků je už jaksi „mimo mísu“. Netrvalo však dlouho a brzy se „skalní“ z let dávno minulých s nadšením ozvali a mně nezbývalo nic jiného, než jim obě dema („On The Bamb „O“ Sky“ a „Kurt Konrad“) hezky rozposlat. Je to jen důkaz toho, že MUD PIES byli ve své době opravdu výjimečnou partou a je velká škoda, že svůj velký potenciál nedokázali plnohodnotně zúročit. Ovšem zanechme smutku, jelikož mě váš zájem o MUD PIES opravdu potěšil, rozhodl jsem se, že spáchám takový retro rozhovor s jedním z bývalých členů. Doufám, že pro vás všechny to bude dostatečný dárek k Vánocům Na mé otázky odpovídal Honza Žalud alias Ganja Lood…

Na úvod bych se rád zastavil u samotných počátků MUD PIES. Jak s odstupem času vzpomínáš na úplné prvopočátky? Kde se vzal vlastně ten prvotní impuls k založení takovéhoto souboru?
Od roku 1992 jsem hrál v kapele SLUT spolu s kámošem z učňáku Honzou Hladíkem, se kterým jsme měli předtím HC kapelu GUMMY PIG. SLUTi byli docela rozjetý, hrávali jsme hlavně na strahovský Sedmičce takovej zhuleneckej noise rock. S nápadem založit MUD PIES přišel Honza Hladík, kterej někde potkal Petra Víška (to by ti asi líp zodpověděl on). Ten hrál v heavy metalový kapele ABAX. Sehnali zkušebnu v Praze – Písnici a po pár zkouškách mě oslovili, abych s nima hrál na basu. Já ještě chvíli pokračoval ve SLUT s bubeníkem Jakubem Živnůstkou, ale nějak už to nebylo ono, tak jsem přestoupil do MUD PIES. Cholda někde ve Slaným objevil rappera Radka Vondráčka a začali jsme zkoušet. Ze začátku to bylo takový hácéčko s mírně rapovanym zpěvem a Choldovejma scratchema po strunách kytary. Radek psal vtipný texty v angličtině („Say Nice Things About Pigs“, „Poor Boy“, „TV Time“), Víšek uměl vymyslet zajímavý melodie na kytaru a Honza Hladík dělal aranže. Já jsem je spíš doplňoval na baskytaru. (Celý příspěvek…)

Žije tak trochu v ústraní, nikam se necpe a ani není jeho cílem být ostatními lidmi obdivován. Nicméně jeho hudební počiny nejdou dost dobře přehlédnout. Ať už Petr „Blackie“ Hošek působil v jakékoli kapele, vždycky si našel čas na svůj CALES, který mu nakonec i zůstal. V tomto rozhovoru jsem s Blackiem probral novinkové CD „Return Of The other Side“…

Ahoj Blackie! Vítej po čase opět u rozhovoru pro R.U.M. zine. Jak si prožil letošní léto? Byl ses podívat na nějakém hudebním festivalu, anebo jsi zvolil klídek někde ve stínu lípy a studeného drinku?
Byl jsem pouze na jednom slovenském festivalu s názvem Gothoom, kam jsem byl přizván pořádajícím Petrem Doomasem Beťkem, který je rovněž vydavatelem nových CALES. Jinak návštěvy festivalů moc nevyhledávám a dávám spíš přednost nějakému pobytu na chatě, různým výletům, komornějším pařbám v klubech apod. To víš, před důchodovej věk hahahaha

Dokázal bys nějakým způsobem definovat své tvůrčí období mezi deskami „KRF“ a „Return From The Other Side“? Stalo se ve tvém životě něco příznačného, co následně ovlivnilo i samotnou přípravu nových skladeb?
Ani ne. Já jsem dost otlučený všemožnými příznačnostmi života, takže to až takový vliv na to jestli překonám svoji lenost a něco dělám, nemá. Spíš potřebuju cítit pevnější půdu pod nohama, abych měl nějakou chuť do práce. Nenapadá mě co k tomu konkrétněji říct. Naštvanej jsem denně několikrát, takže v tomhle ohledu je vše v pořádku ::-) bez toho by se moje hudba samozřejmě neobešla. Každé album je z části obrazem období, ve kterém vzniká. Ovšem textově a co se týče hudební fantazie, se jedná z větší části o přenos mimo realitu dnešního světa.

Než jsme tento rozhovor domlouvali, potvrdil jsi mi, že postava vyobrazená na obalu alba je skutečně onen tajemný Hern z kultovního seriálu Robin Of Sherwood! Jak tě tahle myšlenka vlastně napadla? Já osobně tenhle seriál přímo zbožňuju (moji přátelé potvrdí , mám tohle všechno na DVD a každé dva roky si dávám kompletní série…
Jako pozor, není to přímo obraz, který by nějak souvisel s tímto seriálem z osmdesátých let. Je to nejznámější symbol vyobrazení lovce z keltské mytologie, ovšem je společný i v jiných pohanských kultech. …. i když po pravdě, ten seriál mi v podstatě v dobách stupidního režimu umožnil se s touto legendou seznámit. (Celý příspěvek…)

HECATE je opravdu zajímá kapela. Historie košatá jako borovice v lese, diskografie podobající se paletě malíře a v neposlední řadě aktuální album „Programmed Earth“, nejvyšší trumf vhozený na pokerový stolek. Při samotném poslechu mě napadlo tolik otázek, že je možná ještě dnes vokalista Majo Maslík rád, že jsem vybral jen některé:)

Ahoj Majo! Historie kapely HECATE je hodně zajímavá. Vaše prvopočátky jsou ryze doom metalové, ovšem posléze přichází žánrový přerod až do dnešní podoby. Co bylo hlavní příčinou tohoto vývoje?
No, aby som uviedol na správnu mieru, prvopočiatky HECATE nie sú celkom rýdzo doom metalové. V onom ‘96-tom roku, keď kapela vznikla, tam iba niekde daný žáner bublal pod povrchom blackoveho plášťa. Vypočuj si úplne prvé demo „Tales…“ z ’97-meho roku, kde máš možnosť počuť hodne atmosférickú hudbu, v ktorej sme miesili prvky blacku a doomu. Až neskôr na druhom deme „Oppressed By Sorrow“ a následným rovnomenným debutom sme sa ukázali takmer v rýdzom doom metale. Hlavnú príčinu by som hľadal najmä v zmene zostavy, kedy odišlo ono black metalové jadro kapely a s mojim nástupom (v ’01 roku) sme spoločne cítili túžbu ponoriť sa ešte viac do hľbky. Práve tu sme sa zaradili medzi jednu z mála doom metalových kapiel na Slovensku. Avšak ani v tomto hodne okrajovom žánri sme moc dlho nepobudli, i keď do dnešného dňa nás väčšina kritiky tak stále vníma. Pravda, i v našej súčasnej tvorbe sa nájdu pozostatky doomu, ale to je už zrejme dané rukopisom pevného jadra, ktorým sú naši gitaristi Milanovia. My sa neškatuľkujeme, robíme len to, čo z nás vychádza a dôraz kladieme najmä na atmosféru, ktorá vždy bola a bude pre HECATE kľúčová. ….aj po žánrovom prerode na čokoľvek. To, ako znieme dnes je opäť nejaký ten progres, kam sme sa s našou hudbou dostali. Po vydaní prvého albumu sme cítili, že sme zo seba dali von všetky negatívne pocity, melanchóliu, bolesť a zrazu sme sa ocitli na začiatku nejakej neznámej cesty. Samozrejme nás to neobišlo bez problémov. Sám som mal celkom obavy, čo teraz. Preto som aj v roku 2006 opustil kapelu. Po návrate späť som bol plný novej energie a nových vplyvov a takisto aj zvyšok kapely bol už niekde inde. Čiže celý ten krkolomný proces nebol dopredu zamýšlaný, prišlo to nejak prirodzene, že sme prišli s niečím hlavne pre nás samotných novým po terapii „Oppressed By Sorrow“. (Celý příspěvek…)

V tomto rozhovoru vám nepřestavím kapelu ani sólového interpreta, ale velkého undergroundového nadšence RoXora, který svou pozoruhodnou činností oprašuje slávu slovenského death metalu. Pokud se vám stýská po kultovních nahrávkách z let devadesátých, určitě nepřeklikávejte na jinou stránku! „Perly Slovenského Death Metalu“ a „Demonahrávky Slovenského Podzemia“ jsou blogy, ze kterých mnozí příznivci budou skákat radostí do vzduchu! Přiznávám se, že u mě tomu bylo zrovna tak! Stále je ve mně kus puberťáka…

Hello Roxor, na úvod interview by nebylo od věci, kdyby ses našim čtenářům malinko představil. Na metalové scéně totiž nejsi osoba zcela neznámá…
Ahoj ALLeš, tak kde začať, že ? Som normálny metalista , za pár mesiacov mi bude 30, momentálne žijem v Bratislave, ale pochádzma z Hlohovca, teda z miesta kde stojí legendárne štúdio Exponent. Môj nick môžete vidieť pod článkami a recenziami v dnes už (žiaľ) zaniknutom magazíne „Srotowisko“ alebo v znova oživenom fanzine Cremation. Takisto si ma môže niekto pamätať ako vokalistu UG zoskupení CMITER alebo CRYOS. Môj nick takisto nesie mini label Roxor Records, ten je však teraz v hibernácii – chýbajú financie. To by bolo tak zhruba všetko

Důvodem toho, proč jsem tě vlastně kontaktoval jsou dva blogy, o které pečuješ. Návštěvníci na nich najdou ke stažení několik zásadních slovenských nahrávek, které se již stěží dají sehnat a v podstatě většina z nich ani nevyšla na CD. Jaký byl vlastně tvůj motiv, že ses pustil do téhle neskutečně záslužné činnosti?
Začalo to pred pár rokmi na jednom internetovom fóre. Spustila sa debata ohľadne scény 90 rokov a na množstvo demonahrávok a fanzinov. Zopár ľudí čo tie doby pamätali a medzi nimi i ja sme si začali vymienať zdigitalizované demáče. Popri tom som si uvedomil že na týchto páskach je neskutočne veľa kvalitnej muziky ktorá naozaj stojí za posluch. A tak som sa rozhodol že to sprístupním viacerým ľuďom. Z počiatku som to skúsil dať na isté nemenované warez fóra, ale to nebolo ono. Tam je to neosobné a tzv. sosači muziky pristupovali k takýmto veciam úplne chladne. Tak som sa inšpiroval blogmi ktoré som videl u viacerých známych a vytvoil som si aj ja jeden na svoj obraz. Najpr „Perly Slovenského Death Metalu“ a vzápätí na to „Demonahrávky Slovenského Podzemia“. (Celý příspěvek…)