Islandští SORORICIDE patří k nejdůležitějším jménům rané extrémní metalové historie své země. Jejich debut „The Entity“ z roku 1991 bývá dodnes považován za zásadní nahrávku islandského undergroundu a za jeden z vůbec prvních skutečně extrémních metalových počinů, které na ostrově vznikly. Přestože kapela během let několikrát umlkla a její příběh nebyl nikdy přímočarý, její kultovní status zůstal nedotčen. Dnes se SORORICIDE znovu hlásí o slovo a fanoušky navíc potěší i jejich vůbec první koncert mimo Island, který odehrají v České republice na festivalu Symbolic Air. O historii kapely, významu alba „The Entity“, proměnách islandské scény i současné aktivitě jsem hovořil s Gíslim Sigmundssonem, zpěvákem a baskytaristou v jedné osobě.
Gísli, děkuji ti za možnost uskutečnit tento rozhovor. Na úvod bych se rád zeptal, jaké postavení měli SORORICIDE na islandské scéně na začátku 90. let a jak kapelu přijímalo publikum. Dá se říct, že jste byli vůbec první deathmetalovou kapelou na Islandu?
Především děkuji za rozhovor. Ano, myslím, že se dá říct, že jsme byli první deathmetalovou kapelou na Islandu. I proto jsme byli alespoň zpočátku vnímáni jako určití tahouni tamní deathmetalové scény. Přijetí bylo překvapivě dobré — zdá se, že ta část publika, která poslouchala metal, byla tehdy na něco extrémnějšího už připravená.
Které kapely vás ovlivnily nejvíc? Měli jste tehdy přehled o tom, kam se metalová hudba ubírá? A bylo vůbec možné se na Islandu dostat k nahrávkám zásadních deathmetalových kapel?
Měli jsme velké štěstí, protože tu fungoval malý nezávislý obchod s deskami, kam se dostalo alespoň pár kopií raných deathmetalových titulů. Díky tomu jsme měli poměrně dobrý přehled o tom, co se tehdy na scéně dělo. Poslouchali jsme a vstřebávali vlivy z různých prostředí — ze švédské, britské i americké scény. Kdybych měl z každé vybrat jednu kapelu, která na nás měla opravdu velký vliv, zmínil bych ENTOMBED, CARCASS a MORBID ANGEL. Samozřejmě jsme ale tehdy poslouchali mnohem víc kapel, a rozhodně ne jen death metal.
Setkávali jste se na začátku s nepochopením nebo odporem ze strany veřejnosti? Nebo na Islandu nikomu takto extrémní podoba metalu příliš nevadila?
Upřímně řečeno jsme se s žádným vážnějším odporem nesetkali. Psalo se o nás v místním hudebním tisku a například naše koncerty dostávaly docela pozitivní recenze. Jistě se našla spousta lidí, kterým naše hudba nic neříkala, ale zřejmě jim nestála ani za to, aby nám kvůli tomu dávali nějak zvlášť zabrat.
Jaké byly vaše první koncerty? Vybavíš si nějaký zajímavý zážitek, o který by ses s námi mohl podělit?
První slovo, které mě napadne, je stresující. Zároveň to ale byla i zábava. Začínali jsme jako předkapela kamarádům, kteří hráli v rockověji orientovaných skupinách, a vystupovali jsme hlavně v mládežnických klubech. Právě díky tomu jsme si poměrně rychle vybudovali silnou základnu fanoušků. Mladým lidem se evidentně líbila extrémnost toho, co jsme dělali, a dost z nich chodilo prakticky na každý koncert, který jsme odehráli. My jsme navíc v podstatě nikdy neodmítli možnost si zahrát, takže jsme se časem objevovali na dost zvláštních akcích po boku nejrůznějších kapel. Vzpomínám si třeba na jeden koncert, myslím, že to byl asi náš čtvrtý, kdy jsme hráli na islandský státní svátek 17. června. Konalo se to ve velké sportovní hale a my jsme nastoupili těsně před jednou z největších popových kapel v zemi. Když jsme hráli, sál byl téměř prázdný, a dodnes netuším, koho napadlo, že bude dobrý nápad nás do takového programu zařadit.
V roce 1991 vydali SORORICIDE své debutové album „The Entity“. Jak důležitá je tahle nahrávka pro islandský metal obecně? Soustředili jste se tehdy jen na domácí scénu, nebo bylo vaším cílem dostat nahrávku hlavně do zahraničí?
S odstupem času je asi snazší vidět, jak důležitá tahle deska byla. Myslím, že jsme si to tehdy úplně neuvědomovali, ale ukázala lidem, že i na Islandu je možné vydat deathmetalové album — v době, kdy obecně vycházelo jen velmi málo metalových nahrávek a v některých letech dokonce vůbec žádné. Trvalo ještě několik let, než se islandská scéna dostala do bodu, kdy začaly metalové nahrávky vycházet pravidelně, ale tehdy to každopádně bylo zdaleka nejextrémnější metalové album, jaké do té doby islandská kapela vydala. Doufali jsme, že nám vydání alba otevře i nějaké možnosti v zahraničí, ale nemyslím si, že bychom v té době skutečně považovali průlom mimo Island za nějaký reálný cíl.
Jaké ambice jste vlastně se SORORICIDE měli? Přicházely vám časem ze zahraničí nějaké zajímavé nabídky ke spolupráci?
Velmi nás lákala možnost dostat se mimo Island a po vydání kompilačního alba „Apocalypse“ v roce 1992 jsme tři skladby, které jsme na něm měli, začali rozesílat labelům jako demo. Nakonec jsme ještě vydali split CD „Godlike“ společně s CHORUS OF RUIN u finského labelu Rising Realm Records, ale než deska skutečně vyšla, už jsme kapelu de facto ukončili. Nějaký zájem ze strany několika velmi malých labelů tam byl, ale nic konkrétního z toho nakonec nevzešlo.
Islandským kapelám se časem podařilo prosadit i ve světovém měřítku, ale na začátku 90. let byli všichni teprve na začátku. Znali jste ostatní kapely od počátku, nebo jste tehdy o ostatních hudebnících moc nevěděli?
S většinou ostatních kapel na tehdejší scéně jsme se přátelili — a upřímně řečeno to platí dodnes. Nemyslím si, že by se některá z kapel aktivních na začátku 90. let skutečně prosadila mimo Island. Až když o sobě začali v zahraničí dávat vědět SÓLSTAFIR, začali si lidé opravdu víc všímat toho, co se na Islandu děje. Takže v době, kdy jsme byli na začátku 90. let aktivní my, byla ta scéna sice soudržná, ale zároveň i dost uzavřená.
Předpokládám, že původní vydání alba „The Entity“ je dnes už prakticky nesehnatelné. Máte představu, kolik kopií se prodalo? A plánujete nějaké reedice?
Ano, původní vydání se dnes shání dost těžko, zvlášť mimo Island. Vím, že bylo vyrobeno 1000 kusů na vinylu a 1000 kusů na CD, a vím také, že zpočátku se jen tady na Islandu prodalo dohromady kolem 1000 kopií, což je podle mě vzhledem ke všem okolnostem docela dobrý výsledek. Jak se album prodávalo potom, to už ale nevím. Existují historky o tom, že label o pár let později zlikvidoval část starých zásob, ale nevím ani, v jakém rozsahu. Každopádně dnes je opravdu těžké tu desku sehnat. Co se týče reedice, na to se nás lidé ptali už mnohokrát, ale problém je v tom, že nevlastníme práva. Ta během let přešla přes několik labelů, protože se jednotlivé firmy prodávaly, takže je to celé dost komplikované. Situaci navíc nepomáhá ani to, že se ztratily původní master pásy, ale bavili jsme se o možnosti pořídit nové nahrávky. Uvidíme, co z toho bude.
Fanoušci undergroundových nahrávek si vašeho debutu velmi cení. Je to pro vás pořád velká pocta?
Ano, je. Dlouhou dobu jsem s tím měl trochu problém, protože jsem nikdy nebyl spokojený s tím, jak album dopadlo. Vím, čeho jsme tehdy byli schopní, a nemám pocit, že ta deska dokázala zachytit, co jsme jako kapela opravdu uměli. Postupně jsem ale přijal, že pro různé lidi znamená různé věci, a ve výsledku to vlastně není o tom, jak album vnímám já. Je skvělé, že si ho lidé užívají a mají ho rádi.
Ohlédneme-li se zpátky, jak dnes vnímáte následný rozpad kapely? Jaký byl jeho hlavní důvod? Byl konec SORORICIDE skutečně nevyhnutelný?
Popravdě je to hlavně moje vina. Byl jsem to já, kdo odešel, a klidně přiznám, že to byla přehnaná reakce vycházející z frustrace z toho, kde se kapela tehdy nacházela. V té době jsme jí věnovali spoustu času a výsledky byly minimální, zájem o death metal navíc upadal jak na Islandu, tak vlastně i ve světě, a myslím, že jsme byli jeden druhému trochu unavení. Kdybych byl dnes ve stejné situaci, navrhl bych spíš dát si na pár měsíců pauzu a pak se k tomu vrátit. Jenže tehdy jsme byli mladí a netrpěliví, takže to dopadlo jinak. Takže ne, asi to nebylo úplně nevyhnutelné.
V následujících letech jste SORORICIDE několikrát obnovili, ale nikdy ne na dlouho. Byly všechny tyto návraty od začátku zamýšlené jen jako krátkodobé?
Myslím, že jsme vlastně nikdy žádný skutečný plán neměli. Objevilo se něco, co nám připadalo zábavné, a rozhodli jsme se do toho jít. Pak jsme to ale z nějakého důvodu nedotáhli — ne všichni pro to měli stejný zápal, lidé byli vytížení jinými projekty, nebo jsme se jako lidé zkrátka nacházeli v odlišných životních etapách. Těžko říct. Prostě to tentokrát nezapadlo tak, jak mělo.
Pro posluchače je ale skvělá zpráva, že jsou SORORICIDE nyní znovu aktivní. V čem je současná situace jiná? Těší vás zájem fanoušků a médií? Jak to celé dnes prožíváte?
Ironií je, že tentokrát jsme návrat vůbec neplánovali. Původní plán byl odehrát jeden úplně poslední koncert na festivalu Sátan, jehož spolumajiteli jsme já a Gaui, jeden z našich kytaristů, a tím to mělo skončit. Dokonce to bylo propagováno jako náš úplně poslední koncert v historii. A když jsem odcházel z pódia, byl jsem s tím naprosto spokojený a měl jsem pocit, že je to hezky uzavřené. Jenže tentokrát to byla větší zábava a myslím, že jsme to cítili všichni stejně — víc jsme si užívali samotné hraní i vzájemnou společnost. Zájem fanoušků a médií je samozřejmě skvělý, ale to hlavní je, že si znovu užíváme být SORORICIDE.
Velkou novinkou pro fanoušky je, že brzy odehrajete svůj první koncert mimo Island. Stane se tak na českém festivalu Symbolic Air. Co vás na tomto festivalu zaujalo nejvíc? Byl nějaký zásadní důvod, který vás přesvědčil podniknout dlouhou cestu do České republiky?
Upřímně řečeno, když nám nabídka na Symbolic přišla, vůbec jsme ještě neplánovali, že budeme v činnosti pokračovat. Jen nám to připadalo jako něco, co by mohlo být zábavné. Do České republiky jsem už několikrát jel na koncerty a festivaly a mám to tam opravdu rád — baví mě ve vaší zemi trávit čas a Praha patří k mým nejoblíbenějším městům. Takže to vlastně dávalo smysl: kapela nás znovu bavila, přišlo zajímavé pozvání, festival působí velmi dobře a podle toho, co vím, se hodně soustředí na oldschoolový extrémní metal, kam přesně zapadáme. Tak jsme se prostě rozhodli do toho jít a zůstat aktivní.
Co pro vás osobně tato společná cesta do České republiky znamená? Je něco, na co se obzvlášť těšíte?
Do České republiky se vracím vždycky rád, ale tentokrát se těším hlavně na to, že si zahrajeme pro lidi, kteří nás dosud nikdy neměli možnost vidět. A doufám, že tam budou i fanoušci, kteří se na nás skutečně těší. Zároveň mám moc rád zahraniční festivaly a teď budu mít možnost navštívit festival, na kterém jsem ještě nikdy nebyl. Očekávám tedy, že to bude opravdu skvělý výlet.
Budete moci přivézt do České republiky i nějaký merchandise? Mnoho fanoušků by to určitě ocenilo.
Určitě máme v plánu nějaký merch přivézt. Už teď se bavíme o návrzích, takže snad vymyslíme něco povedeného.
Jak byste zhodnotil současný stav metalové scény na Islandu? Které kapely považujete za nejúspěšnější? Mají dnes mladí Islanďané o metal zájem?
Myslím, že islandská metalová scéna nikdy nebyla tak silná jako dnes. Máme opravdu spoustu skvělých kapel, a to jak zavedených, tak úplně nových, takže budoucnost islandského metalu vidím velmi nadějně. Mezi největší jména určitě patří kapely jako SÓLSTAFIR a SKÁLMÖD, ale i řada extrémnějších kapel si v zahraničí vede velmi dobře — například MISÞYRMING. Zároveň to vypadá, že mezi mladší generací znovu roste zájem o metal, takže na koncerty chodí víc mladých lidí a vznikají nové kapely, což je pro zdraví islandské metalové scény skvělá zpráva.
Na různých platformách jste zveřejnili i novější skladby, včetně výborného loňského singlu „Open Abyss“. Můžeme už nyní vyhlížet nové album? Jaké jsou současné plány SORORICIDE?
Momentálně žádné plány na zcela nový materiál nemáme. Bavili jsme se o tom, že bychom znovu nahráli některé starší skladby, protože bychom je chtěli udělat dostupnější pro posluchače, ale zatím uvidíme, kam se to vyvine. Tentokrát to děláme hlavně proto, že nás to baví, a bereme všechno krok za krokem. Takže teď nic neslibujeme, ale člověk nikdy neví.
Moc děkuji za rozhovor a těším se na viděnou na Symbolic Festu.
Také děkujeme a už se moc těšíme, až se letos v létě uvidíme Vámi všemi, bláznivými českými metalheads!
ALL