Před několika týdny jsem po čase zabředl do estonské metalové scény a vypustil v rámci Rumzinu na světlo komentovanou biografii tamní skupiny TAAK. Osobitě pojatý doom/stoner/rock mě oslovil už prostřednictvím debutové desky „Koerapööriöö“, která vyšla bezmála před dvaceti lety. Za tu dlouho dobu se toho pochopitelně hodně událo, ostatně vše podstatné si můžete přečíst ve zmíněném speciálním textu (odkaz pod rozhovorem). Velkou novinkou je ovšem výkop fungl nového alba s názvem „Surmalaev“ („Loď smrti“), jež pro zkušenou partu hudebníků mnohé znamená. V nových skladbách se totiž premiérově objevuje nový zpěvák OTT P, a to jako velmi důstojný nástupce ikonického Marta Kalveta. A právě novic v line-upu TAAK se objevuje i v následujícím interview, kde přispěl trochou do mlýna. To hlavní ale na sebe vzal dlouholetý (nejen) klávesista Kristjan Virma, s nímž jsem s velkou chutí probral, doufám, vše podstatné.
Kristjane, jsem opravdu rád, že jsou TAAK zpátky. Než se dostaneme k nové desce, rád bych se na chvíli zastavil u té předchozí. „Põgenemiskatse“ mě dodnes fascinuje — ta atmosféra je naprosto jedinečná. Jak vzpomínáš na období, kdy vznikala? Řekl bys, že je to vaše nejdepresivnější album?
Kristjan: Při psaní a aranžování hudby se snažíme vytvářet atmosféru především skrze melodii, spíše než skrze samotný zvuk. Pokud si materiál něco vyžaduje, máme tendenci tomu přizpůsobit zvuk. Být depresivní pro nás nikdy nebyl cíl sám o sobě. Pokud však témata našich textů a hudební jazyk, který používáme, tuto emoci vyvolávají, pak budiž. Život není vždycky jen o květinách, motýlech a duze.
U novějších alb to většinou bývá tak, že v určitém momentu, když je už nějaká sada skladeb hotová, jsou některé texty na světě a začne se vytvářet soubor toho, co bychom mohli nazvat „jádrovými skladbami“, začíná se krystalizovat určitá celková atmosféra: pocit, jakou náladu tento soubor skladeb jako celek ponese. Vynoří se jakýsi koncept, kolem kterého se pak všechno ostatní točí.
U „Põgenemiskatse“ („Pokus o útěk“) byl cíl spíš vytvořit chladnou, vypočítavou, strojovou atmosféru, protože jedna z klíčových skladeb byla inspirována novelou Strugackých se stejným názvem (Arkadij a Boris Strugackij, „Попы́тка к бе́гству“, 1962): bezútěšným, brutálním světem, kde jsou jedinec a lidská podstata podřízeny mechanickému sloužení nějakému „vyššímu účelu“.
V touze zprostředkovat něco bezživotného, ponurého a emocionálně sterilního jsme dělali záměrné volby při utváření zvukového jazyka alba: tenčí zvuk, méně nástrojových vrstev, sušší a mechanický celkový výsledek a specifická timbrální rozhodnutí. Pokud je výsledkem, případně vedlejším efektem, pocit deprese, pak budiž. Svět, který jsme chtěli zobrazit, je ze své podstaty depresivní, a pokud to tak působí, pak to jen znamená, že se nám podařilo přenést emoci skrze hudbu. Takže můžeme říct, že cíl byl splněn.
Předpokládám, že po vydání „Põgenemiskatse“ následovalo covidové období. Jak na tu dobu vzpomínáš a jak ovlivnila samotnou kapelu? Dokázali jste se vídat osobně? Byla v Estonsku opatření přísná?
Kristjan: „Põgenemiskatse“ bylo dokončeno v momentě, kdy byl celý svět zmatený a v šoku, protože se zaváděla přísná covidová omezení. V Estonsku to bylo v březnu 2020. Když dorazily krabice s deskami a merchem, nebylo s nimi absolutně co dělat. Koncerty a veřejné akce byly zakázané, obchody s deskami zavřené a nikdo nevěděl, jak dlouho ten chaos potrvá. Zpočátku to byla dost skličující situace. Právě jsme nabrali tempo, abychom novou desku představili a posunuli věci dál, ale najednou veškerá ta energie narazila na betonovou zeď.
Postupem času jsme se rozhodli začít album prodávat přímo, starosvětským undergroundovým stylem — poštou a z ruky do ruky. I když to zprvu nevypadalo moc nadějně, ukázalo se, že to fungovalo překvapivě dobře. Lidé měli i tak hlad po „krásném umění“. Směrem k létu se opatření uvolnila a my jsme zase dostali příležitost hrát živě. Než tedy přišla další vlna. A tak to nějakou dobu chodilo. Situace byla dost schizofrenní: i když se pořadatel rozhodl koncert udělat, nebyla žádná záruka, že se skutečně uskuteční, až do úplně posledního momentu. Omezení se zaváděla sem a tam prakticky bez varování.
V průběhu covidového období roku 2020 se Mart také rozhodl vystoupit z aktivní sestavy kapely. Nepřímo bych jeho rozhodnutí k pandemii a jejím efektům nepřipisoval, ale není nemožné, že právě taková zkušenost ho vedla k zamyšlení nad tím, co je pro něj skutečně důležité a co od života chce. Následující období bylo, mírně řečeno, ne zrovna produktivní. Nezdálo se, že by byla nějaká perspektiva, a začátkem roku 2022 kapela v podstatě přešla do režimu „na pauze“. A tak to v podstatě zůstalo až do roku 2023.
Velká část světa během „covidové éry“ byla donucena odříznout opravdový lidský kontakt a komunikovat s ostatními skrze stroje — schůzky na Teams, e-maily, telefonáty a podobně. Lidé byli podrobováni těmto nepřirozeným pravidlům a tlačeni do velmi malých osobních světů, kde se museli „naučit vycházet sami se sebou“. Bylo v tom spousta frustrace a zmatku. Při zpětném pohledu témata „Põgenemiskatse“ nakonec velmi dobře rezonovala s „pořádkem světa“ té doby.
Jedním z nezaměnitelných znaků TAAK byl nepochybně vokál Marta Kalveta. Musím přiznat, že se mi jeho zpěv vždycky líbil. Byl pro vás Martův odchod šokem? Předpokládám, že najít zpěváka podobných kvalit nebylo vůbec jednoduché…
Kristjan: Ano, myslím, že se dá říct, že Martovo rozhodnutí stáhnout se z kapely bylo trochu šokem. Na jednu stranu se zdálo, že vše běží hladce, a během těch let jsme si spolu vytvořili opravdu pohodlný rytmus, ale chápu, že přijde moment, kdy se člověk určité činnosti nabaží, kdy už mu nepřináší radost, a chce od života něco jiného.
Ze začátku jsme hledání nového zpěváka nezačali nijak intenzivně. Zatelefonovali jsme několika jménům, která nás napadla jako první, ale nic zásadního se nepohnulo. Zároveň jsme předpokládali, že pro nového zpěváka by bylo obtížné zapojit se jen na základě starých písní, takže jsme začali připravovat materiál, který by nový zpěvák mohl hned aranžovat a tvarovat svým vlastním způsobem. Ovšem vzhledem k tomu, že se to krylo s vynucenou nečinností covidové éry, nebyli jsme z toho všeho úplně nadšení. Proto se na čas celý proces zastavil.
V určitém bodě jsme si ale uvědomili, že se tímto přístupem nikam nedostaneme. Nicméně shodou okolností jsme se ve stejnou dobu doslechli o tom, že se Ott Pabbo vrací k hudební činnosti a hledá novou kapelu. A tak se stalo.
Ott Pabbo dříve působil v kapele JADIRA. Je neuvěřitelné, jak dobře jeho hlas do TAAK zapadl. Znali jste se už předtím?
Kristjan: Před JADIRA Ott zpíval v kapele SMÕUK (stoner rock s estonskými texty), která podle mého názoru ještě lépe využívala jeho pěvecký styl.
Estonská metalová scéna je malá a každý tam zná každého (víceméně), ale nebylo by přesné tvrdit, že jsme se vzájemně znali. Jasně, sdíleli jsme pódium více než jednou a trávili čas společně i v zákulisí, ale obecně to byla zhruba míra celé té interakce. Nicméně jeho schopnosti, hlasové kvality a pěvecký styl nám byly dobře známé.
Když jsem slyšel, že Ott opět hledá příležitost hudebně se vyjádřit, pozval jsem ho, aby převzal roli zpěváka v naší kapele, a to s plným vědomím toho, co to obnáší.
Estonština je neoddělitelnou součástí TAAK. Dohromady s vaší hudbou zní naprosto magicky a tajemně. Aspoň tak ji vnímám jako český posluchač. 🙂 Slyšíte tohle často od zahraničních příznivců?
Kristjan: Ano, na tom ve skutečnosti není vůbec nic překvapivého. Je dobře známo, že J.R.R. Tolkien vytvořil své elfské jazyky inspirované finštinou — její gramatikou, stavbou slov, rytmem a hojností samohlásek. Estonština je finštině poměrně podobná, takže ten magický a mystický dojem je pochopitelný.
Osobně jsem takto konkrétní zpětnou vazbu od zahraničních posluchačů nedostal, ale občas se lidé zmiňují o tom, že je skvělé, že nezpíváme anglicky, neboť právě mateřština dodává naší hudbě charakter a výrazně exotický nádech.
Vaši fanoušci se po pěti letech konečně dočkali nového alba s názvem „Surmalaev“. Čím je podle tebe tahle deska výjimečná? Vnímáš ji jako určitý „druhý začátek“ TAAK?
Kristjan: Ano, asi by se to dalo považovat za náš druhý (nebo třetí) příchod. Výrazná část sestavy na tomhle albu je odlišná od té předchozí — přišel nový zpěvák, sólový kytarista a také textař. Vokály a texty vždy byly velmi důležitou součástí image TAAK, takže v době, kdy Mart kapelu opustil, mnoho lidí říkalo, že bude v těchto ohledech nesmírně těžké najít náhradu. A měli pravdu.
U tohohle alba ale doufáme, že se nám to povedlo. Možná ne tak pro posluchače a fanoušky, ale pro nás je to právě to, co tohle album dělá výjimečným. Hudebně jsme se snažili příliš nevybočovat a stylisticky se „Surmalaev“ od „Põgenemiskatse“ asi nijak zásadně neliší.
Měli jste ovšem primární představu, jak posunout vaši hudbu dál? Jaké nové atributy podle tebe „Surmalaev“ přináší?
Kristjan: Tvůrčím způsobem jsme se příliš od předchozího alba vzdalovat nechtěli. Už tak došlo k tolika nuceným změnám, že příliš experimentovat se stylem by působilo trochu riskantně. Zároveň byla určitá evoluce a změna nevyhnutelná, neboť se nesnažíme držet definic stylu stanovených před lety. Jedna vědomá změna, kterou jsme udělali, se týkala psaní textů: snažili jsme se zavést jednodušší přístup k tématům, udělat texty přístupnější a, chcete-li, více přizpůsobené metalové hudbě, aby bylo možné napsat i několik písní s poměrně přímočarými koncepty. Doufáme, že to nebyl krok vedle.
Co se týče nahrávání a celkového zvuku… už při první studiové session jsme si vyjasnili, že chceme, v souladu s názvem alba, vytvořit syrovou, smrtelně temnou atmosféru, která doslova voní zemí a hlínou. Výsledek neměl znít příliš uhlazeně nebo vytříbeně, ale svým způsobem živě, upřímně a přirozeně.
Když jsem si přečetl text titulní skladby, okamžitě mě napadla možná souvislost s katastrofou trajektu Estonia. Ta skladba je neuvěřitelně mrazivá. Existuje nějaké propojení mezi tímto songem a zmíněnou tragédií?
Kristjan: Wow… nikdy bych nečekal, že se taková asociace objeví. Takže ne, při tvorbě té písně jsem ani jednou nepomyslel na katastrofu trajektu Estonia. Atmosféra a emoce té skladby byly v mých myšlenkách inspirovány knihou „Das Totenschiff“ (Loď mrtvých) v Německu narozeného spisovatele Bruna Travena. Ne s ohledem na její anarcho-socialistický aspekt, ale spíše na její kafkovský pocit opuštěnosti, izolace jednotlivce, uvědomění si nevyhnutelnosti a smíření se s tou nevyhnutelností. Ta píseň je o volbách, ke kterým jsme často donuceni, nebo o těch, které nemůžeme odmítnout, a které nás pak pronásledují celým životem. Až po čase jednoho dne zjistíme, že už žádné volby nezbývají.
„Ale kněz nemůže spát s prázdným žaludkem… Takže se v noci plíží po hřbitově, ruší hroby a požírá mrtvé.“ Je to další unikátní příběh převzatý z nordické/skandinávské tradice, nebo je to zcela fiktivní příběh? Skladba „LE RESTAURANT DE LA POUSSIÈRE“ je rozhodně jedním z vrcholů alba…
Kristjan: Tahle píseň začala jako tvůrčí hra — napsat skladbu, která působí jako nenapsaná death-doomová éra DAWN OF GEHENNA. Vložil jsem do ní různá doom metalová klišé z 90. let, celkem bezostyšně a bez jakýchkoli výčitek svědomí. Proto jsou všechny podobnosti, které si posluchač myslí, že rozpoznává, záměrné a zcela úmyslné a mají být poctou kapelám, které formovaly žánr.
Jako pracovní název skladby jsem použil titul fotografické výstavy estonského umělce Peetera Lauritse: Mullatoidurestoran (volně přeloženo: „Restaurace půdní stravy“). Víš jak to je — soubor musí mít nějaké jméno, a v estonštině je to hezká slovní hříčka, ale pro mě to byl pořád jen pracovní název. Umělecká díla té výstavy zobrazovala lidská těla v různých přírodních prostředích a kontextech. Kapela se rozhodla tu píseň takříkajíc „zvednout“, a Ott Pabbo, navzdory mému opakovanému důrazu, že to byl jen pracovní název, se toho tématu chytil a dal písni nakonec tentýž název.
OTT P: Samozřejmě existuje mnoho mytologických přízračných bytostí a ghúlů, kteří vykopávají mrtvoly, aby se jimi živili. Najdeme také případy, kdy se lidé v dobách hladomoru a strádání uchylovali ke kanibalismu — čerstvé mohyly byly snadným zdrojem potravy. V tomto případě jsou však texty zcela inspirovány titulem a melodií skladby, jedná se čistě o umělcovu představivost, která může volně létat. Skutečnost, že pachatelem příběhu je svatý muž, je náhodná. Ten kontrast však dodává kontextu šokující efekt.
Předpokládám, že vaše texty nejsou pro každého, dokonce si myslím, že samotná hudba TAAK je dost možná mnohem přístupnější. Jsou estonská média dostatečně tolerantní a dávají vám patřičný prostor?
OTT P: Nemyslím si, že tu média mají takovou moc, aby nás v tomto ohledu nějak osekávala. Umělecká interpretace je koneckonců jen další formou svobody slova. Pokud se najde někdo, kdo si to vezme osobně a urazí se, pak je to bohužel nevyhnutelné. Člověk nemůže procházet životem tak, že se bude opatrně vyhýbat těm, kterých bychom se potenciálně mohli dotknout.
Obecně se však v Estonsku neděje, že by byli umělci kvůli textům nebo tématům kdovíjak „šikanováni“. Alespoň jsme si tedy ničeho podobného nevšimli. Samozřejmě, existují vždy citlivá témata jako „podněcování etnické nenávisti“ a další motivy, které spadají pod „hate speech“, ale žádný odmítavý postoj vůči naší vlastní tvorbě jsme z těchto důvodů nezaznamenali.
Obecně se zdá, že jsou média v Estonsku docela liberální a občas lze slyšet písničky s explicitní vulgaritou v rádiu, dokonce i v hlavním vysílacím čase. Stejně tak neexistují striktní tabu náměty. Na druhou stranu jsme si nevšimli, že by se v estonském mediálním prostoru objevovaly písně, které by přímo oslavovaly bestialitu, bez ohledu na to, jak poeticky by to mohlo být vyjádřeno. Možná je to kvůli tomu, že takové písně neexistují, možná kvůli cenzuře, možná proto, že je v médiích nepovažují za zábavné.
V širším kontextu se přítomnost alternativní hudby v mediálních kanálech, které se pohybují na vlně mainstreamových médií, pravděpodobně neliší od situace kdekoli jinde na světě. Takové kapely a skladby nenajdete v jejich A-kategorii playlistů příliš často.
Stoner-doom metal, hard rock, gothic rock… To jsou všechno žánry, kterými prochází tvorba kapely TAAK. Měli jste k těmto žánrům blízko už v době vaší předchozí kapely DAWN OF GEHENNA?
Kristjan: No, DAWN OF GEHENNA byla kapela, která určitým způsobem prožila dvě odlišné éry. První éra patřila death-doomovému období 90. let. Stoner rock a gothic rock v dnešním smyslu v té době vlastně ještě neexistovaly. Když to poslouchám dnes, neodvážil bych se tvrdit, že by v tom byly nějaké jasné vlivy hard rocku nebo jiného podobného stylu. Byl to tehdy docela přímočarý death-doom. Ke konci devadesátých let se aktivita zpomalila.
Ale kolem roku 2003 se DAWN OF GEHENNA začali znovu probouzet. To byla doba, kdy jsem se ke kapele přidal i já. Odehráli jsme první živá vystoupení, hráli jsme skladby z raného období kapely. Jakmile počáteční nadšení opadlo a přišel čas psát nové skladby, došlo k výrazné stylové změně, byť některé skladby stále pocházely z konce předchozí éry, jak jsem pochopil. Když bylo dokončeno první demo z nové éry („The Night Dog Session“ 2005), byli to úplně jiní DAWN OF GEHENNA než předtím. A jako třešnička na dortu: bylo to celé v estonštině, což bylo tehdy docela těžké sousto. Každopádně toto demo položilo základ pro druh hudby a styl, ke kterému TAAK začali vědomě inklinovat. Jednalo se pochopitelně o stoner rock, proto-doom, hard rock. Samozřejmě všechno v estonštině a s retro nádechem. V tu dobu bylo jasné, že pokračování pod jménem DAWN OF GEHENNA už není možné. Hudba byla zkrátka už příliš odlišná. Tak se zrodili TAAK, přebírající dědictví stoneru, proto-doomu, hard rocku a dokonce i heavy metalu. Širší míchání metalových subžánrů a vlivy, jako je gothic rock a post-rock, přišly až později.
Mimochodem, nějakou dobu byli TAAK a DAWN OF GEHENNA aktivní paralelně. Hudba byla stejná, ale texty byly buď v estonštině nebo angličtině. A pokud si dobře pamatuji, kolem roku 2007 vyšlo EP nebo demo s anglickými verzemi některých skladeb z prvního alba TAAK.
Jak do hudby začleňujete klávesové party? Přidávají se až k hotovým skladbám, nebo jsou součástí tvůrčího procesu už od úplného začátku? Klávesy v nových skladbách jsou opět úžasné. Neuvěřitelný retro zvuk v novém balení…
Kristjan: Děkuji ti za laskavá slova. Při psaní skladeb pro poslední alba TAAK jsem se držel principu, že to mají být samotné kytary, které — tak říkajíc — rozjedou skladbu. Klávesové party byly v některých případech přidány až později ve studiu, poté co byly tracky už nahrané a částečně smíchané. U takových skladeb je účelem kláves dodat další hloubku ve frekvencích, případně vytvořit ještě jeden, éteričtější melodický proud.
Ale jsou i některé skladby, kde byla klávesová melodie nedílnou součástí kompozice už od samého začátku. Takže někdy je to tak, jindy jinak.
Když jsem zmínil DAWN OF GEHENNA… Zvažovali jste někdy znovuvydání veškerého materiálu této kapely? Taková kompletní kolekce by nebyla špatná. Já to mám jen v mp3… 🙂
Kristjan: Pokud jde o znovuvydání materiálu DAWN OF GEHENNA — pokud máš na mysli „The Old“ a skladby z té éry, tak o tom už dnes TAAK nerozhodují. TAAK je dnes úplně jiná kapela. Před pár lety někdo přišel s nápadem znovu nahrát ty staré skladby, ale ani mně se to nezdálo jako dobrý nápad. A jak jsem už zmínil, DAWN OF GEHENNA měli i dvě zcela odlišná tvůrčí období, takže dát všechny tyto hudebně velmi odlišné skladby na jednu nahrávku by na mě osobně působilo docela zvláštně.
TAAK patří mezi zkušenější kapely. Jaká je vaše aktuální pozice na domácí scéně? Jakou zpětnou vazbu jste dostali po svém návratu?
Kristjan: Je pro nás docela obtížné objektivně definovat vlastní pozici na scéně. V tuto chvíli bych volně citoval článek, který byl před lety publikován a analyzoval naši kapelu jako fenomén v estonském kulturním prostoru:
„Zdá se, že navzdory své kvalitě, kterou by asi nikdo nezpochybnil, TAAK obecně vyvolávali na místní scéně spíše odcizení než nadšení. Jsou známí, určitě poslouchaní a respektovaní, ale zároveň téměř obávaní, ne zcela přijatí.“
Ten citát nechávám tak, jak je. Bez dalšího kontextu.
Ptáš se na návrat na scénu. No, jsme takříkajíc zpět už pár let, během nichž se Ott jako nový zpěvák pevně usadil ve své roli. Nové album, na kterém jsme pracovali a do kterého jsme nalili téměř rok energie, je veřejně dostupné teprve krátce. Ale první reakce jsou pozitivní. A váha tohoto „návratu“ bude z velké části ležet na ramenou našeho nového kytaristy, Raika Partse. Myslím, že fanoušci i kritici budou jeho počínání velmi pečlivě sledovat.
Fungujete jako kapela podle starého modelu? Zkušebna, hospoda, koncerty…? Scházíte se i mimo hudební aktivity?
Kristjan: Ano, pořád fungujeme podle toho starého modelu. Vzájemnou souhru a aranže skladeb pilujeme společně ve zkušebně. Samozřejmě, každý se může skladby učit a cvičit si je doma podle nahrávek nebo dem, ale ta skutečná pravda se vždy ukáže, když to spolu hrajeme na zkoušce.
Mimo zkušebnu nebo živá vystoupení se už bohužel moc často nescházíme. Všichni jsme ve středním věku, nebo se k němu blížíme, a život má své nároky. Nezbývá moc času ani energie na pobíhání po barech a vysedávání v nich jako kdysi.
Jsem přesvědčen, že hudba TAAK může oslovit posluchače i mimo Estonsko. Jste si toho vědomi? Budete album více propagovat mezinárodně, nebo se zaměříte hlavně na domácí scénu?
Kristjan: Z nějakého důvodu jsme v průběhu let dospěli k závěru, že mimo estonsky mluvící kulturní sféru nejsme nějak zvlášť populární. Možná se v tom mýlíme. I přesto jsme dospěli k pocitu, že význam a sdělení našich textů hraje v naší hudbě důležitou roli. Vokály nepoužíváme jen jako další nástroj, ale jako nositele sdělení. Neměli jsme pocit, že by mezi lidmi, kteří nerozumí estonsky, bylo mnoho posluchačů.
Občas hrajeme ve Finsku, což dává smysl, protože Finové mohou estonštinu pochopit, pokud opravdu chtějí a dají si tu práci. Ale nejezdíme tam ani nijak často. Náš dojem je takový, že pro každého, kdo nemluví estonsky, jsme divná kapela, hrající divnou hudbu v divném jazyce, která se dotyčnému snaží něco říct.
Takže, s několika málo výjimkami, většina naší propagace, v rámci možností a schopností, míří na naše domácí publikum.
Přibližně před patnácti lety jsem byl v Estonsku a potkal jsem tam spoustu muzikantů — s mnoha z nich jsem v kontaktu dodnes. Fascinovalo mě, kolik kvalitních kapel bylo tehdy ve vaší zemi aktivních. Jak je tomu dnes? Objevují se v Estonsku stále talentované kapely?
Kristjan: Ano, z naší scény stále vychází překvapivě velké množství nových, zajímavých a aktivních kapel. V minulosti měly mnohé z úspěšných estonských kapel hlavně „něco“, co bylo potřeba k upoutání pozornosti. Dnes je stále jasnější, že kapely vznikají už s „celým balíčkem“ — a navíc je vidět, že jsou pracovití, soustředění a systematičtí v prosazování svých cílů. Promýšlejí svou prezentaci a veškeré detaily svých live vystoupení, pracují s mezinárodně uznávanými zvukaři, věnují úsilí budování kontaktů v zahraničí, a tak dál. Stručně řečeno, věřím, že několik kapel odsud by mohlo dosáhnout mezinárodního úspěchu, a to v rámci možností alternativní hudební scény.
Památeční fotografie z tallinského klubu Rockstars (2006): ALL (autor rozhovoru), ANZ (z tehdejší skvělé deathmetalové kapely HORRICANE a Kristjan (tehdy ještě DAWN OF GEHENNA).
Rád bych vaši zemi znovu navštívil. Našel bych Estonsko takové, jaké bylo před patnácti lety? Co se od té doby nejvíc změnilo?
Kristjan: Myslím, že estonská společnost se za posledních patnáct let docela změnila — stejně jako zbytek světa. Ne všechny změny jsou podle mě k lepšímu, ale na druhou stranu, tráva byla dřív vždycky zelenější a nebe modřejší.
Nebývá u nás zemětřesení a sopky rovněž nevybuchují, takže pokud jde o prostředí jako takové, městská krajina se zas tak moc nezměnila. Je to jen takový ten standardní městský rozvoj, jaký vidíš všude.
Co se týče alternativní scény — některé kluby, které jsi mohl navštívit před patnácti lety, už dnes pravděpodobně nenajdeš. Naštěstí se objevila nová místa a obecně mohu říct, že Tallinn za těch patnáct let skutečně získal poměrně hodně aktivních klubů a akcí, kam se dá zajít. Takže v tomhle ohledu si nemáme na co stěžovat. Jen kdyby bylo dost lidí, aby se všechny kluby zaplnily…
V jaké formě lze získat nahrávky TAAK? Vyjde „Surmalaev“ také na LP?
Kristjan: Momentálně musím říct, že „Surmalaev“ je dostupný jen na CD. Album lze koupit ze zahraničí, například přes estonský internetový obchod LASERING (https://www.lasering.ee/taak-surmalaev-cd.html). V tuto chvíli je tam také možné objednat téměř všechna naše alba s mezinárodním doručením. Ostatní online obchody, které naše nahrávky nabízejí, podle mých informací zásobují jen sousední země. Pokud by měl někdo problém album objednat, může nám úplně v pohodě poslat zprávu přes naši facebookovou stránku nebo e-mail . Určitě najdeme řešení.
Jaké jsou vaše nejbližší plány? Je v rámci vašich možností koncertní turné napříč evropskými zeměmi? Máte takové ambice?
Kristjan: Velké plány nemáme. Uděláme promo kolečko, pokusíme se přitáhnout co nejvíc konstruktivní pozornosti, odehrát pár koncertů k představení nového alba… a pak se budeme koupat ve slunečním světle slávy a odpočívat na vavřínech.
Evropské turné je každopádně také možnost, řekl bych, že proveditelná. Ale není to hlavní ambice. Bylo by to fajn a jet bychom mohli, ale na naší úrovni bychom si museli všechno organizovat sami a nikdo nám nepřiveze „nightliner“ až ke dveřím. Vnímám, že takové výpravy se časem stávají stále komplikovanějšími.
Naše ambice by se pravděpodobně v první řadě soustředily na blízké země — Lotyšsko, Litvu, Finsko. Tam se dá zvládnout víkend s menším množstvím dlouhého ježdění, čekání a života s cestovní taškou. To jsme viděli během naší dlouhé cesty, takže tahle stránka „evropského turné“ není nijak zvlášť lákavá.. Vždycky je to něco, co pečlivě zvažujeme.
Kristjane, moc ti děkuji za rozhovor, přeji vám vše nejlepší na vaší další hudební cestě!
Kristjan: Není zač a děkuji za tvoji pozornost. Jen tak dál a vše nejlepší vám i vašim čtenářům.
https://taakofficial.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/tr00TAAK