R.U.M. zine

Zapojil ses nějak do sametové revoluce?
Do tehdejšího kvasu jsem se zapojil v neděli 19. listopadu, když jsme s kamarádem šli na první protestní shromáždění do kladenského divadla a potom už každý den v Kladně a v Praze. Roznášel jsem letáky a taky jsem v práci (topič tentokrát v Městském kulturním středisku) ještě s jedním kolegou byl za ředitelkou a přemlouvali jsme jí, aby se Měks připojilo k plánované celostátní stávce. Byla to neopakovatelná doba. Když zrušili z ústavy článek č. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a zvolili V. Havla prezidentem, bylo mi hej. Mimo všech blahých pocitů se mi taky obrovsky ulevilo, že už mám od StB definitivní pokoj a to se přitom rozhodně nepovažuji za někoho, kdo trpěl policejní perzekucí.

Jak to bylo s tvými kontakty s kladenskou kultovní punkovou kapelou FABRIKA. Jak jsi se k nim vlastně dostal?
K Fabrice jsem se dostal někdy na podzim 1988, poté co jsem se cestou z kladenského klubu Zenit v časné ranní hodině dal do řeči s Petrem S. „Smíchem“, což byl baskytarista. Říkal mi, že mají začínající kapelu a pozval mě na návštěvu do zkušebny. Přišel jsem a vyslechl asi půlhodinovou produkci, která mě tenkrát nadchla. Zamlouvaly se mi i postoje členů Fabriky, kteří byli o pár let mladší než já (všem bylo tenkrát pod dvacet) a od té doby jsme se přátelili a já zafungoval trochu jako spojka mezi FABRIKOU a undergroundem. Co se týče jejich hudby, měla „šťávu“, byl to rychlý chytlavý punk-rock a dvojhlasný zpěv s ponurými melodickými nápěvy. Texty vyjadřovaly životní pocity bez pózy, bez samoúčelných obscénností a bez rádobyintelektuální ironie. Byly vážně míněné, adekvátní věku autorů a rebelské punkové tradici. Byly zaměřené proti pokrytectví, propagovaly hledání vlastní životní cesty a vymezovaly se proti násilí a nacismu (v reakci na vznikající skinheadské hnutí). Vzpomínám si na úryvky: Ulice jsou plný lidí co se staraj o co nemaj. Jejich blbý starosti mít nechcem, nechcem. („Nechcem“); Všichni lhostejní, jeden jako druhej, otřepaný fráze, tak to teda ne. Všichni jsou si rovni, věřit těmhle kecům, tak to teda ne. U hospodskýho stolu hledat spasitele, věřit iluzím, tak to teda ne. Tak teda: kde to k sakru žijem, kde to k sakru žijem? („Mládí vřed“ – narážka na jedno z idiotských komunistických hesel zvěčněných i na transparentech mnoha fabrik „Mládí vpřed“); A tak se potácí, svoji tvář netrácí, všichni ho chtěj vidět na kolenou, ve sračkách boří se, kopance dostává, stejně ho na špalek nedostanou. („Cesta“). (Celý příspěvek…)

Můžeš říci ještě něco konkrétnějšího o těch lidech kteří se s undergroundem ztotožnili, byli to třeba studenti?
V Lidových novinách jsem se před časem dočetl, že underground byl hnutím vysokoškoláků, což je naprostý nesmysl a je neuvěřitelné jak to mohl někdo napsat a někdo jiný zase vložit do těch novin. Škoda, že si toho autora nepamatuji. Bylo to samozřejmě přesně naopak. Jednalo se o hnutí mladých lidí převážně v dělnických profesích a většinou vyučených nějakému řemeslu. Byla mezi nimi i značná část středoškolsky vzdělaných, ale minimum s vysokoškolským vzděláním – studujícího vysokoškoláka jsem po celou dobu, kdy jsem se v tomto společenství vyskytoval nezaregistroval ani jednoho. No a pohybovaly se tam vlastně dvě generace – lidé řekněme od 18 do 40 let. Bylo hodně vzájemných kontaktů, ale i určitá generační propast mezi starší a druhou generací a roli hrála taky vzdálenost mezi některými regiony. A taky zalidnění undrgrounďáky na metr čtvereční bylo v různých krajích různé. Třeba v severních Čechách to bylo silné, ale v jižních Čechách se skoro nic nedělo. Jiné to bylo zase na severní a jižní Moravě, ale tady mám ve znalostech značné mezery.

Zájemců o rockovou hudbu bylo ale v Československu ještě mnohem víc…
Vedle undergroundu a třeba také příznivců Johna Lennona či klubových alternativců zde byli ještě další a asi nejpočetnější více či méně vlasatí rockeři v džínách a džísbundách. Např. městští příznivci oficiální rockové hudby, vesničtí rockeři ze zábav a tancovaček. (Celý příspěvek…)

Velkým fenoménem už v pvrní polovině 80. let byl rozhodně PRAŽSKÝ VÝBĚR. Jak se ti líbila jeho tvorba a image?
Pražský výběr se po svém jazzovém období rozhodl udělat kariéru ve stylu tzv. nové vlny a byl úspěšný. Album Straka v hrsti, které nejdřív kolovalo jenom jako nahrávka, se mi líbilo. Bylo to něco, co se mi tehdy ve druháku nebo třeťáku na střední škole prostě nemohlo nelíbit. Výjezd na koncert jsme plánovali, ale neuskutečnili. Když měli konečně hrát společně s dalšími kapelami nové vlny (Letadlo, Jasná páka) v Kladně, koncert byl zrušen. Jejich koncertní šaškovská vizáž byla zábavná, viděl jsem je ale jenom na fotkách a v televizním klipu Jó já se mám, že je Olda přítel můj. V roce 1983 je komunisté zakázali po koncertě v Hradci Králové a činnost mohli obnovit až někdy na přelomu let 1986 a 1987. Někdy v mezidobě se kytarista Michal Pavlíček podílel na albu jazzmanky Jany Koubkové nazvaném Horký dech a na albu Asi v tom bude nějakej háček bluesmana Jana Spáleného a na obou se mi jeho kytara moc líbila, zatímco jeho skupina Stromboli mě nebavila. Na Pražském výběru jsem byl až po tom obnovení koncertování.

Myslím že to bylo v Karlínském divadle, to už hráli i nové skladby – určitě o trochu horší než ty z prvního alba. Tenhle koncert se mi líbil, ale další jejich tvorbu už neznám, protože mě přestali zajímat (můj názor byl, že underground má obsah, kdežto tohle je nehledě na hudební virtuozitu trdlování). To, co jsem letmo zaslechl nebo viděl později v TV v 90. letech se mi nelíbilo. (Celý příspěvek…)

Dal by se ještě nějak porovnat underground s hnutím hippies?
Ve srovnání undergroundu s hippies je možné poukázat na několik zásadních rozdílů. Jak už jsem zmínil, tak proti asijským náboženským vlivům jako jsou zen budhismus, buddhismus, hinduismus na Západě byl český underground (resp. hlavně jeho první generace) spjat s autentickými civilizačními vlivy křesťanství, ale pod vlivem Egona Bondyho a jeho textů nepřímo i s marxismem. Jinak o tom specifickém antikomunismu už jsem se zmínil a napadá mě ještě jeden markantní rozdíl, český underground oproti hippies „nepropagoval“ floskule o míru a nezapojoval se do tzv. mírových aktivit, tedy alespoň já jsem se s ničím podobným nesetkal a ani o tom neslyšel. Míroví aktivisté mimo komunistické struktury zde sice mezi mladými máničkami byli, ale s undergroundem se asi moc neprolínali nebo jenom okrajově – byli to Lennonovci a ti na sklonku 80. let založili Mírový klub Johna Lennona. O otázkách míru se v undergroundu, alespoň tam, kde jsem se pohyboval vůbec nemluvilo – proč taky. Bylo nám jasné (mohu mluvit za sebe a své tehdejší nejbližší přátele), že komunisté jsou prolhaní propagandisté, že největším agresorem a ohrožením míru je Sovětský svaz. Proto dovolávat se míru po komunistech samotných jsme považovali snad za ještě větší nesmysl, než dovolávat se dialogu s nimi, jak to měla napsáno ve svém prohlášení Charta 77 (což byl ovšem náš odlišný názor proti názoru těch, co byli s Chartou 77 spjati). Dovolávat se míru celosvětového v bipolárním světě znamenalo stavět se na stranu komunistů, protože ti to dělali, aby zakryli svoji agresivní podstatu a očernili Západ. Podstata věci pro nás už tehdy byla jasná, aniž jsme k tomu potřebovali politologické nebo filosofické vzdělání, takže tzv. mírové snahy – to opravdu ne a Lennon a mírové hnutí – sorry. (Celý příspěvek…)

Co by se dalo říci k politickým názorům americké kontrakultury?
Do prostředí vrstev mladých lidí v 60. letech v USA hledajících alternativu k zdánlivé prázdnotě, která ovšem podle jiného názoru byla více v nich samotných – tj. v revoltující zhýčkané a zároveň frustrované menšině tzv. babyboomers (lidí narozených v poválečném americkém blahobytu) odkloněné od tradičních kulturních a morálních norem – než ve většinové společnosti, se velmi dobře dařilo pronikat dílem novým západním formám radikálního marxismu (nositelem byly skupiny tzv. Nové levice) a dílem vylhané komunistické propagandě o lepší společnosti budované pod znakem rudé hvězdy na Východě. A nepochybuji o tom, že se do tohoto prostředí dařilo pronikat i mimořádně schopné a rozsáhlé sovětské komunistické zpravodajské službě známé jako KGB. Komunisté sice ve státech, které ovládli, přivodili svým působením společenskou zkázu, totální úpadek, jejich marxisticko-leninská ideologie byla zhoubou pro kulturu, hospodářství a řízení společnosti, to je jedna věc. Ale záležitosti týkající se moci, revolučního boje, propagandy, rozkládání tradiční společnosti měli dokonale vymyšlené a zmáknuté – v tom jim „Západ“ nesahal ani po kotníky.

Ovšem až na západní marxistické ideology a věrozvěsty výše zmíněné Nové levice, která se sice vůči sovětskému komunismu vymezovala (ten byl pro ni Starou levicí), ale měla k němu blíž než k liberálně demokratickému Západu. Za mnohé hovoří dezinformace a propagandistické využití nešťastného válečného konfliktu, do kterého se USA dostaly ve Vietnamu. Agresorem zde byli severovietnamští komunisté a USA se jen rozhodly „neappísersky“ pomáhat svému jihovietnamskému spojenci. Dodnes je tato problematika posuzována zkresleně a nepřesně a to hlavně ve filmových zpracováních, ale i v publicistice. (Celý příspěvek…)

Zásadní vliv na samotný vznik undergroundového hnutí tedy měla hudba?
Jasně. Ta první generace undergroundu byla prostě pospolitostí kolem několika rockových kapel, které využívaly netradiční, nebo tzv. psychedelické výrazové prostředky. První, hlavní a nejdůležitější byla už zmíněná kapela THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. Nejprve stylově navazovala na víceméně okrajové proudy americké rockové hudby přelomu 60. a 70. let (hlavně VELVET UNDERGROUND a FUGS, ale také DOORS či Franka Zappu a jeho MOTHERS OF INVENTION) a na jejich české věrozvěsty THE PRIMITIVES GROUP. Postupně si ale „Plastici“ vytvořili svůj vlastní hudební styl, odmítli přijmout komunistická „kulturní“ pravidla a vzhledem k tomu a k stále intenzivnějšímu politickému pronásledování kolem nich postupně vznikl i specifický mýtus. K jejich charismatičnosti a magičnosti přispěly jak jejich hudba, tak i unikátní texty písní – např. zhudebněné básně Egona Bondyho a později dalších básníků na okraji. Dále komponované programy (Pašijové hry – křesťanské téma, Jak bude po smrti – text vycházející z díla filosofa Ladislava Klímy, Co znamená vésti koně – texty Vratislava Brabence), ale i osobnosti manažera Ivana Martina Jirouse – „Magora“ a baskytaristy a skladatele Milana Hlavsy – „Mejly“. Ten o jejich hudbě později řekl, že byla směsicí vlivu rockenrolových Velvet Underground a vážné hudby Edgara Varéseho, směsicí v rocku netradičních nástrojů (housle, viola, dechové nástroje) a také toho, že zpočátku neuměli hrát.

Vznikly zde ale i další originální kapely, které se přidaly k undergroudu: Bílé světlo (někteří jeho členové později zakládali další kvalitní rockové kapely – GENOR, PROSTOR, OBOROH), DG 307 (svým „nehudebně“ happeningovým stylem navazující na zaniklou skupinu AKTUÁL), UMĚLÁ HMOTA, HEVER AND VAZELÍNA (undergroundový folkrock), SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ BAND (parodie dechovky a vážné hudby), OLD TEENAGERS (rockenrollový revival, později přejmenovaní na CLASSIC ROCK´N ROLL BAND). (Celý příspěvek…)

Juana Escobara mnozí znají jako přední personu čím dál úspěšnějších MAR DE GRISES. Juan je však chlapík nadmíru pracovitý, aktivně se podílí i na dalších projektech a zrovna na jeden z nich se nyní společně podíváme. Jmenuje se ASTORVOLTAIRES a pod jeho visačkou uzřelo světlo světa debutové CD s názvem „Katan Nagantü“. Nebylo proto od věci uspořádat rozhovor na trase Česko-Chile. Juan je skutečně hodně sympatický chlapík…

Ahoj Juane! Jak se ti momentálně daří? Poskytuješ v současné době hodně rozhovorů?
Ahoj Aleši! Teď příliš ne, tohle je ve skutečnosti ten úplně první!

Je pro tebe fascinující poskytovat rozhovory pro média z úplně druhé strany zeměkoule? Předpokládal jsi někdy, že o tvou hudbu bude třeba v Evropě takový zájem?
No je to opravdu velmi zvláštní. Lidé z Chile z velké většiny mou hudbu neznají a neznají ani mé jméno. Ovšem v Evropě je tomu rozhodně jinak a určitě bych si dovolil tvrdit, že ASTORVOLTAIRES jsou mnohem oblíbenější u vás, než tady v Chile.

Velice mě překvapilo, že máš kromě kapely MAR DE GRISES ještě další projekt vysokých hudebních kvalit! Kde bereš onen potřebný čas? Zbývá ti ještě na nějaké jiné k aktivity?
Díky chlape! Ano, jsem skutečně hodně zaneprázdněný muž. Pracuju, studuju, dělám hudbu a ještě se snažím nezanedbávat svůj osobní život. Jinak v současné době pracuji jako učitel hudby a zároveň se snažím dokončit svůj studijní titul. Kromě MAR DE GRISES a ASTORVOLTAIRES pak mám ještě další hudební projekty a v některých dalších se objevuju jen tak napůl úvazku. Jedná se o tyto záležitosti: BAUDA, BITCH BOYS, DEFECTOSCURA, FOSACOMYN, DELONELYMAN, NIBDEM. No a pak mám samozřejmě kamarády, se kterými zaskočím rád na pivo, poslechnout si nějakou dobrou hudbu. (Celý příspěvek…)

Honza Cholínský je publicista a spisovatel, který se osmdesátých letech pohyboval v československém undergroundovém hnutí. Jako pořadatel koncertů, organizátor různých akcí a v neposlední řadě také jako osoba, která přivedla do lůna undergroundového hnutí punkovou kapelu FABRIKA! Honza si s dřívějším režimem skutečně užil. Když jsem slyšel některé jeho historky, nevěřil jsem vlastním uším! Proto jsem se rozhodl, že vám v pravidelných dávkách budu servírovat jeden exkluzivní zážitek zadruhým a pevně věřím, že se budete bavit alespoň v takové míře, jako jsem se bavil já sám…

Jak bys definoval hnutí či subkulturu nazývanou underground?
V širším smyslu to znamená alternativní kultura nebo kontrakultura proti většinové kultuře a ta může mít rozmanité podoby, v užším smyslu můžeme mluvit o českém undergroundu v 70. a 80. letech. Tedy o specifické subkultuře, která vznikla a žila svým životem v komunistickém Československu v období tzv. normalizace. Z dnešního sociologického pohledu to bylo neformální a nekonformní hnutí mladých lidí vymezující se jak vůči konformní kultuře většinové společnosti, tak i vůči tehdejšímu politickému režimu. Bylo spojeno s určitým programem, životním stylem a svéráznou rockovou hudbou. Jednalo se hlavně o způsob života, o úsilí vytvořit nezávislý prostor, „veselé ghetto“ v nesvobodné uzavřené komunistické společnosti při co možná největším ignorování politického režimu. Z politologického hlediska je možné underground charakterizovat jako rezistenční hnutí, které se jak svým počátečním postojem, tak svým pozdějším zpolitizováním stavělo na odpor komunistické totalitě.

Existence tohoto hnutí by mohla být vymezena třeba roky 1969 až 1989, byť by se dalo diskutovat i o undergroundu předtím a potom. Tato doba byla samotnými komunisty nazývána dobou normalizace, což z jejich pohledu znamenalo opětovné „normální přitažení šroubů“ v oblasti lidských a občanských práv po jejich „nenormálním“ částečném uvolnění v rámci totalitní mocenské praxe ve druhé polovině 60. let. (Celý příspěvek…)

Kapela ENJOY sice už dávno ukončila svou činnost, ale i přesto jsem se rozhodl pro tento rozhovor. Tahle kapela totiž v minulosti vyprodukovala několik pozoruhodných skladeb, které měly hodně blízko ke gothic-rocku (punku), přičemž poslední tažení atakovalo dokonce břehy metalové. Z toho všeho mohlo jednou vzniknout něco velkého, jenže…jak už to někdy bývá, ne všechny kapely dosáhnou onoho pomyslného vrcholu. ENJOY se postupem času úplně vytratili ze scény a posléze svou činnost definitivně ukončili, i když slovo definitivně není úplně přesné. Třeba se ENJOY ještě někdy vrátí, ostatně Petr Včelička to úplně razantně nevyvrátil…

Na úvod bych byl rád, kdybys zavzpomínal na úplné začátky kapely ENJOY. S jakým cílem jste ji vlastně zakládali?
Tak já tehdy nastoupil v roce 1996 do ENOLA JOY odkud mi hodil nabídku bubeník Olda Halamíček, kterého jsem sice od vidění znal z nočních autobusů, ale seznámila nás až moje kamarádka a tehdejší zpěvačka Petra Kupcová. Ovšem při mém příchodu již byly kapely se stejným názvem dvě. Ta naše, kterou si jakožto autor názvu ponechal Halamíček a zbytek původní sestavy s Kupcovou. Ale netrvalo až tak dlouho a díky shodě různých okolností se z té naší zrodila kapela ENJOY. Bylo by to ale na mnohem delší výklad a dodnes na okolnosti kolem rozdělení nerad vzpomínám… A cíl byl jasný – hrát. (Celý příspěvek…)

Nedávno jsem navázal spolupráci s japonským labelem Sabbathid Records, který založil metalový nadšenec jménem Kohei Yamamoto. Jak v následujícím rozhovoru uvedl, někdy se cítí jako osamocený voják v poli. I přesto se však nebojí rozvíjet vydavatelské kolotoče, podporuje kapely z celého světa, přičemž veškerých svých aktivit si velmi považuje. Vřele proto doporučuji navštívit jeho domovské stránky, třeba by vás něco z jeho nabídky mohlo zaujmout…

Když dělám se zástupci labelů rozhovory, často se jich na úvod ptám na jedinou otázku: jak vás vlastně napadlo založit svou vlastní firmičku? Jak je to tedy ve tvém případě?
Zdravím tě! Když jsem začínal poslouchat black metal, byl v Japonsku jediný blackmetalový label, který se jmenoval Cosmic Garden Productions. V roce 2002 však jeho aktivity náhle utichly a v tu dobu jsem si řekl, že by nebylo špatné znovu zažehnout plamen. Proto jsem tedy založil svůj vlastní label, který ztělesňuje moje hudební zájmy.

Hodně mě překvapilo, že vydáváš kapely z různých koutů světa…
Je to možná zvláštní, nicméně vůbec není podstatné odkud kapela pochází. Kapely si většinou vybírám sám, pokud mě ta či ona formace zaujme, snažím se o ní sehnat co nejvíce informací. Někdy ale naopak dostávám nabídky od samotných kapel, ze kterých si poté nějakou vyberu. K realizaci však musím mít samozřejmě patřičný důvod (tím důvodem může být i to, že se kapela ve vlastní zemi nesetkává s patřičnou podporou). Pro mě je důležité, aby kapela přijala můj label jako nejlepšího možného partnera, v tu chvíli se okamžitě rozhodnu pro její podporu a to bez ohledu na oblast. Jinak je samozřejmě lepší, když se mi kapela zalíbí, pak naší spolupráci vůbec nic nebrání, není ani rozhodující co kapela přesně hraje. (Celý příspěvek…)