Nejsou dost možná tolik na očích, ovšem ve svém vlastním stínu tvoří nápaditou a neuvěřitelně variabilní hudbu. Blackmetalová nálož SOMNIATE není rozhodně určena všem, dokonce ani ne všem příznivcům zmíněného žánru. Dostat se k „jádru“ přes „tvrdou slupku“, to je přesně ten trip, jenž musí „chycený“ posluchač absolvovat. Je to tak. Feeling druhé řadovky „We Have Proved Death“, která vyšla začátkem léta, je temně všeobjímající a ve finále i přesvědčivý. Přesah do zahraničí? Skoro se zdát, že to jde samo. Ale je tomu tak skutečně? Více v rozhovoru s Markem Štemberou (kytara, vokály).
Marku, SOMNIATE fungují přibližně pět let, ovšem všichni členové kapely hrají ještě v dalších projektech. Co vás motivovalo k založení zrovna blackmetalové kapely? Vzpomeneš si na vůbec první impulsy, které stály za zrozením SOMNIATE?
Začneme neromanticky. Většina podobných historek se navzdory vzletnosti dříve či později odkopou jako model “šli jsme na pivo a začali hrát zlometal”. Nejinak tomu bylo zde. Do kapely jsem dorazil jako předposlední člen v době, kdy jsem začal zpívat v HEAVING EARTH. Konkrétně na post třetí kytary (úsměv) a vokálu. Aleš měl vizi zužitkovat blackmetalové motivy, které mu přišly pro jeho tehdejší doomové základny příliš odvážné. Od cca poloviny druhého songu jsme pokračovali spolu, debut složili napůl během několika měsíců předprodukčních seancí. Textovou vizi a celkovou organizaci bandu nikdo příliš neřešil, pojal jsem to tedy po svém. Zbytek znáš.
Bylo hned od začátku zřejmé, že se SOMNIATE stanou regulérní kapelou, nebo jste šli na všechno postupně, řekněme s vidinou toho, že máte chuť založit si „boční projekt“?
Různí členové by ti dali různé odpovědi. Pro mě to byla od začátku regulérní kapela, úvodním okolnostem navzdory. Až do finálních stádií vydání jsme totiž jeli v totálně podzemním režimu. Sociální sítě a oficiální info jsme pojali tak, že jsme víceméně postavili okolí před hotovou věc v době, kdy bylo vše dokončeno.
Věděli jste už dopředu, že SOMNIATE budou o black metalu?
Bylo známo předem.
Je nějaká konkrétní kapela, která tě de facto přivedla k black metalu?
Žádné skandální odhalení či skryté perly podzemí. Taková klasika pozdních devadesátek. Asi první deskou stylu, která se mi dostala do ruky, byla buď tehdy aktuální „Spiritual Black Dimensions“, nebo „Cruelty and the Beast“, což nedlouho poté eskalovalo ve „Vobiscum Satanas“ a „Anthems to the Welkin at Dusk“… Kolem objevu „Thelema 6“ a „None So Vile“ jsem začal vzývat spíše věčný death metal a kromě „New Obscurantis Order“, „A.M.G.O.D.“, „Eschaton“ či podobných pikantností jsem BM odsunul na vedlejší kolej. Dnes znovuzrozený špinavý BM první pětiletky 90s mě navzdory encyklopedické znalosti, pod vlivem čtení dobových tiskovin, kromě úplných klasik, vlastně celkem minul. Mnohé původní interprety druhé vlny jsem plně docenil až s „novými“ kapelami v druhé polovině minulé dekády. Novej pes, starej trik, pro mnohé jistý revival feel, ale bandy z Islandu, Francie, Polska apod. vrátily do hry riffy a nějakou reálnou práci s aranží. Zpět mě přivedlo „Exercises in Futility (poser alert)“, „De Praestigiis Angelorum“, „Arrow in Heart“, „Flesh Cathedral“ a podobně.
Když jsem slyšel Váš debut „The Meyrinkian Slumber“, získal jsem dojem, že poslouchám dílo kapely, která má vize a především velké cíle. Je tomu skutečně tak? Dokonce bych si dovolil tvrdit, že vaše hudba nezní ani v náznacích „česky“. Je tedy vaší prioritou soustředit se primárně na zahraničního posluchače?
Takovou prioritu jsme nikdy neměli. Ambice byly a jsou, kompliment potěší, ale patrně to bude mít nějakou souvislost s tím, co primárně poslouchá český posluchač.
Osobně mám pocit, že tuzemští blackmetaloví posluchači preferují spíše žánrový old school, nejlépe pak ten český (ROOT, MASTER´S HAMMER). Souhlasil bys? SOMNIATE, přestože ctí základy žánru, nepovažuji za konzervativní metalovou kapelu. Řekl bys, že právě v zahraničí máte větší šanci uspět?
Myslím, že věc se má jinak, než jaks naznačil. My jsme naopak v mnoha aspektech extrémně konzervativní. Je to česká scéna, kdo stojí na trvající krajní benevolenci a alternativách k pojetí stylu. Obecně místní BM brzdí neumořitelný odkaz v bigbítu pod pláštíkem černého kovu a Babica model (neumíš sypačky, dej tam tupačky / nemáš riffy, dej si rum). Nepomáhá též všudypřítomná latentní či otevřená sebeironie, snaha posluchače navzdory všemu především bavit, v případně nějaké vizuální či konceptuální nadstavby nad hraní v kraťasech to hlavně hezky přepálit (hřeby, vrávorání s krucifixem) nebo odlehčit ad absurdum (pojďme udělat desku o tom, jak lesní satanští bubáci obětují panny v turistické chatě a vaří u toho pivo). Ale každého věc.
V čem konzervativní nejsme – je mi zcela jedno, jaká je norma nějaké věci v kontextu hudby, textů či fungování bandu někde jinde. Pokud mi přijde nějaký krok či vývoj vhodný, stane se to takto. Jelikož je tento rozhovor jediný v českém jazyce, který jsem letos a patrně i loni poskytoval, bral bych to jako odpověď na závěr tvé otázky.
Novinkové album „We Have Proved Death“ je pod „tvrdou slupkou“ neuvěřitelně hravé a nápadité. Atmosféra mě osobně chytla hned, ale už na začátku cesty jsem tušil, že do nahrávky budu muset proniknout. Mnoho posluchačů ale tohle nemá. Jakmile je něco nezaujme okamžitě, odkládají to. Máte obdobnou zkušenost ve spojitosti právě s vaší hudbou?
Děkujeme. Tebou zmiňované nemám kompetenci či empatii hodnotit. Kladné i záporné recenze čtu stejně povrchně, jak na koho působíme, se sám od sebe neptám ani blízkých přátel. Soudný autor ví, že pokud debatu o tvé kapele vyloženě nezačne druhá strana, nejsou dotazy „a jak se ti to vlastně líbilo“ příliš produktivní. Attention span nejen u posluchačů samozřejmě ochabuje rok po roce, ale nejsem v tomhle staromilec. Pokud nás někdo zapne a zase vypne, není to ničí problém.
Skladby jsou protkány řadou jemných kudrlinek a meziher, moc hezky se to poslouchá v kombinaci s blackmetalovou vřavou. Jak moc těžké je dostat skladbu do ideálního tvaru? Došli jste třeba i do míst, kdy se vám hudba zdála už překombinovaná, a museli jste ubrat (aby se kupříkladu nevytratil potřebný feeling)?
Přesně do těchto míst jsme došli. Tedy nikoliv já, ale kolegové. Ale neubrali jsme. Se mnou je ve skládání těžká řeč. Pro většinu členů, kteří nahráli první dvě desky, se feeling již vytratil s WHPD. Z jedné strany dělám jisté věci velmi spontánně – nemám problém použít načisto riff, který se nahrál na první pokus ve formě dané dílem náhody / chyby, ale jinak preferuji relativně vysokou, pro někoho obtěžující štábní kulturu. Můžeš něco vyimprovizovat, ale pak už to tak taky musíš hrát. Můžeš si vymyslet linku jinak, než jsem chtěl já, ale už ji tak také budeš muset umět zopakovat. Sám nemám problém občas něco ve zkušebně jen halabala odvrzat, vlastně vůbec nejraději nezkouším s celou kapelou a cvičím doma. Ale je to domácí úkol každého a na desce to musí ladit.
Stejně tak beru přátelství v rámci kapely. Raději půjdu s daným člověkem v klidu jen na pivo, aniž bychom spolu dál hráli, než dělat kompromisy pouze proto, že spoluhráč, kterého máš lidsky rád, chce dělat v rámci „feelingu“ něco, co ubližuje výsledku, jakkoliv cítíš, že úlitba by čistě v rámci dobré vůle byla na místě častěji. V rámci scény neznám kapely, které dokáží daný režim udržet v rámci zachování duševního zdraví svého i ostatních. Úrokem je poctivě udělaná práce, která bývá někde vidět, daní jsou radikální personální změny, někdy kapela jede mnohdy jako „one man show“ celé léta, než se dobéře kompletní live sestavy. Uvidíme, jak si povedeme my, mně to za to stojí. Také trochu jinak než ostatní vnímám čas vložený do věci a moc neocením to, že něco má být tak a tak jen proto, že to někoho stálo nějaký čas dostat do dané verze. Omluvou mi budiž, že nejpřísnější měřítka aplikuji ve výsledku vždy na sebe.
Ohledně procesu a feelingu – jak kdy a jak kde. Některé riffy ve skladbě jdoucí po sobě dělí měsíce prokrastinace, deset smazaných verzí, jinde jsou celé kusy skladeb o délce několika minut, které vznikly za jedno odpoledne. Pro mě je důležitý výsledek, jak se k němu došlo, už mě zpětně netrápí.
Rozhovor v podstatě směřuje k tomu, abych se tě zeptal právě na to, jak vaši hudbu berou v zahraničí? Už jste na nový počin zaznamenali nějaké zajímavé ohlasy?
Jak jsem zmiňoval dříve, v tomto ohledu jsme určitě víc „zahraniční“ kapelou než “českou”, aniž bych to myslel jakkoliv nabubřele. Kromě skalních fanoušků a místních přátel pochází 80% objednávek, komunikace, recenzí či jiných podnětů z ciziny, už od časů debutu. Těžko říct, co tedy jako zajímavý ohlas kvalifikuji. Pokud se to počítá, je pro mě vrcholem satisfakce už onen primární bod, kdy tě lidé, jejichž hudbu a produkci obdivuješ, bez problému uznají za hodného spolupráce na desce a kolegiálního dialogu. Potěší mě celkově, když se deska líbí někomu, koho v rámci stylu uznávám – nejsem teenager, bude to znít komicky, ale znamenalo pro mě víc, když nás skrze sdílené noční alko memečko ze studia začal sledovat Matron Thorn nebo že si dá BST rok po mixu naši samolepku na kytaru než deset pochvalných recenzí s control+v textem z promo listu.
Aby byla kapela vidět, je nezbytné, abyste aktualizovali většinu portálů a sociálních sítí. Máte toto v kapele nějak rozděleno? Zabírá vám tato činnost mnoho času?
Sociální sítě a komunikaci obecně řeším já. Časově to je stran náročnosti dost nevyrovnané – někdy to je jeden e-mail za týden, udělat sem tam post, něco přesdílet, kolem vydání desky agenda vydala bez přehánění za plnohodnotný pracovní úvazek. Ale platí motto “jaké si to uděláš”, tedy jsou jisté věci, do kterých se čas investovat vyplatí.
Musím říct, že mě na albu baví i vokály. To jsou opravdu neskutečný „křiky o pomoc“. Jak tohle dáváš naživo? To musí hodně „bolet“! Dá se říci i v souvislosti s tím, že vzorově a srozumitelně frázuješ. Máš v tomto ohledu nějaký vzor?
Vysoké vokály a alternativní formy projevu jako zmiňované křiky jsou z většiny Zdeňkova práce. DSBM / Burz*m vokály jsou jeho přirozenost. Pokud bylo směřováno i na mě, děkuji. Já se pohybuji v deathmetalovém rejstříku, občas tam mám „zpívané“ řvané vokály, deklamaci v titulním songu, ale v hlubších vokálech jsem jistější. Od prvních kroků v metalu se mi podvědomě líbila vokální agrese kombinovaná se srozumitelností – Kidman na DIE / Chaosphere, DiSalvo na vlaku, devadesátkový Swanö, Sandström v PROJECT HATE, Åkerfeldt v BLOODBATH, Tucker na formulích, Petrov… Vzor jako takový v pravém slova smyslu nemám.
Album „We Have Proved Death“ vychází z motivů knihy „V melounovém cukru“ od Richarda G. Brautigana. Přiznám se na rovinu: knihu ani autora neznám. Čím je tato kniha zajímavá a v jakých souvislostech je s deskou provázána?
Návaznost má v mnoha rovinách. Kniha je tak krátká, že napsat o ní cokoliv stojí víc času, než reálné přečtení několika kapitol. V případě jakékoliv znalosti angličtiny doporučuji sáhnout po originálu, překlad bude s největší patrností slušný cringe – stačily mi české přebaly a neměl jsem odvahu se pídit jakkoliv dále.
Hudební trh je neuvěřitelně přesycený. Každý den vychází stovky alb, která ale ve finále k posluchačům vůbec nedoputují. Co ale udělat pro to, aby se o kapele fanoušci dozvěděli? Máte na toto nějaký recept?
Prvním krokem je vkus dané kapely. To samo predikuje, jak a co se bude hudebně dít a koho to bude zajímat. Pokud si vystačíš s málem, budeš muset najít posluchače, který to má podobně, pro dobro či škodu věci. Obecně platí, že nikdy neublíží investovat do věci čas, peníze (pomůže-li to čemukoliv – například jsem osobně nikdy nedal ani korunu na placenou propagaci a neplánuji to kdy měnit) a mít vůli dotáhnou věc tak, aby splnila v první řadě normu kapely. Pokud samotný autor ví, že dělal věci napůl, začne nenuceně, často alibisticky, šířit auru, že to vlastně jen taková sranda, hlavně pro zábavu, „dělat co tě baví“ apod., což je slyšet často na první dobrou a je to přímo reflektováno v tom, jak danou věc vezme okolí / média.
Zkus vybrat nějaká jména, česká i zahraničí, která jsou podle tvého názoru nedoceněná…
Není nedoceněných. Se mnou je asi radost dělat rozhovor, ale na tohle upřímně moc nehraju. Dobrá, mohl bych dát k dobru návštěvu pražského eventu – původně dvou oddělených akcí spojených promotérem do jednoho balíčku, kde na nejmenovaný juchů death metal křepčí 100 tanečníků a na SUFFERING HOUR se dívá parta tvých kámošů ze zkušebny a barman, zatímco má zbytek rauchen pauzu. Ale je to špatně? Jsem možná naivní, v mých očích se žádná křivda na slávě nikomu v dnešní době reálně neděje.
V rámci ČR bych mohl jmenovat kapely, co na sobě tvrdě pracují a zní dobře – ty potkáváš na klubových akcích v seriózních balíčcích nebo jejich jména minimálně vedeš v patrnosti. V rámci zahraničí nejinak – pokud je nějaká kapela hluboko v UG, je to povětšinou její zásluha či přímý záměr co do typu hudby, kterou chce dělat, či způsobu, jakým probíhá její (ne)komunikace s vnějším světem.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Třetí album, velmi zvolna. Mám předběžný koncept, tracklist a představu, s kým bude probíhat spolupráce tentokrát. Zbytku nechávám aktuálně volný průběh.
Děkuji moc za rozhovor, přeji vše dobré, a také se těším na Vaše další hudební příspěvky…
Moc díky též.
ALL