R.U.M. zine

Zemí neomezených možností není AmeriKKKa, ale pro mě spíše Japonsko. Co se muziky týká tak dozajista. O kapele BRUTALTERRORISM jsem nikdy neslyšel, ani internet na tom není líp. Z obalu ještě tak vydolujete soupisku jedenadvaceti skladeb, což souhlasí s displejem (21/29:32), najdete dvě sestavy, pár nedobře zkopírovaných fotek a je hotovo. Zda se jedná o tři demáče nebo do sekcí rozdělenou nahrávku je dohad.

První pětici Seru na svět!! otevře krátké intro a pak už se jde rovnou na věc. Na tupější nahrávku si po chvíli uvyknete a lehce podlehnete hudebnímu drcení a silovému násilí. Střídání hlavního křiku Yasukiho oživuje baskytaristka Maiko a bubnozer Kenzi. Pro zkušené ‘hluboko oráče’ to jistojistě není nic nového pod sluncem, ale já coby amatérský nasávač jsem nadmíru spokojen.

Další porce deseti songů je zastřešena výkřikem Seru na Tvého boha!! Produkce muziky je dosti podobná, přibylo trochu zkreslení v hlavním kvokálu kytaristy Yasukiho a doprovodný hýkot obstarává basák Shiori. Neúnavný bubeník Kenzi je stále přítomen. Sypanice rubanice drtikola! Hell Home (8) při delší stopáži trochu zanotuje, lze radostně skotačit, dupat i tančit, poslouchat očekávatelné kolovrátky, odpočinout si u míst k volnějšímu poslouchu, nechybí cynický humor, přesto jsem stále spokojen, protože energie je dostatek.

I závěrečná sekce o šesti válech Nenávidím tě… poskytuje pocit, že muzikanti třímají otěže pevně v rukách. Uvítání (1) Jamesem Brownem a syrovějším zvukem sklouzne v punkovánici s divokým koncem. Zvláštní je třeba experimentální úprava zvuku v Gai (20) jinak je to nostalgické vzpomínání čím vším si prošli extrémní muzikanti i posluchači.

RadeK.K.

Chápu, že lepší produkce je (někdy) o penězích, ale (často) hlavně o chtění. Profi potištěný vypalovák, by dělal doje a fungoval i bez krásného, třípanelového digipaku. V hustém lese, kam se jen stěží prodírá světlo žijí bytosti s kozlí hlavou. Temnota je vůkol, všude zmar a chlad!

S posledním vydechnutím, dštít budou síru (1), Mlha putujíc jako smrt znásilňule zemi (2), Mělké vody řeky Styx (3), Ravenous krvavý hřích padlých andělů (4), Oddané hymny (5) a Possedlosst (6) – naprosto výstižné, evokující názvy obsažených skladeb. Mories (zvuky, bicí, hlasy, visualizace) a Erik (zvuky, hlasy) ví co chce, umí toho dosáhnout. Hučící, absolutně rozmatlaný black metal až někam k neurčité vážné hudbě, vzdálený řev (1). Bouřící základ, údery, skučení, naříkání. Katedrálový prostor je vyplněn beze zbytku (2). Převalující se hnus, nářek trýznitele i trpitelů (3). Psychadelické hukoty a rytmizace unáší do transu se přelije do abstraktního black metalu a vyšumí (4). Ženský sbor, činely a plechy, hučící vodopád zvuku (5). Kdo je posedlý kým nebo čím není jednoznačné. Třeba já tímhle soundrackem (6) k finální zkáze. (Celý příspěvek…)

Švédští LAKE OF TEARS patří dnes již k legendám melancholického metalu a někdy v devadesátých letech jim byla nabídnuta možnost k dobytí hudebního světa. Než se však hoši stačili rozhodnout, šance jim proplula doslova mezi prsty. Z celosvětové atrakce tak zbyla jen „pouhý“ pohyb v metalovém undergroundu. Tehdy to kapelu kolem vrchního předáka Daniela Brennara mohlo nanejvýš mrzet, ovšem čas nakonec všechno spravil a LAKE OF TEARS jedou dál v klidu a maximální pohodě. Novinka „Illwill“ přichází na trh po čtyřleté pauze a dle příslušných skladeb je znát, že se trojice hudebníků nemusí ohlížet na nikoho a na nic. I když byla předchozí CD „Moons And Mushrooms“ přece jen razantnější, tak s „Illwill“ přichází definitivní návrat k metalovému soundu a dokonce bych si dovolil tvrdit, že takhle tvrdí LAKE OF TEARS nebyli ani na své prvotině „Greater Art“.

Paradoxní ovšem je, že deska v celkovém znění nepřináší žádné zpátečnické licitování čtyřicetiletých fotrů, ale řádnou kytarovou smršť. Ta sice logicky nezapře klasiku „těžkého kovu“, ovšem v kontextu evoluce jde o krok skoro až mírumilovný. Zajímavé je, že i v těch nejbrutálnějších skladbách LAKE OF TEARS neztrácejí svoji tvář a v žádném případě nejsou revivalem sebe sama (jako se to povedlo třeba PARADISE LOST s posledními alby). Album otvírá doslova thrash metalová rubanice s maximálně chytlavými pasážemi, které jsou navíc zdémonizované lyrikou a v neposlední řadě naléhavým frázováním Mr. Daniela – „Gonna get you next floating in darkness (Six, six, six) / Gonna get you next coming with pain…“. (Celý příspěvek…)

Když se finské komando „Komančů“ poprvé objevilo s debutem „Cherno“, mnozí si klepali na čelo. Stačily však tři ostré roky a kapela dokázala svou naprosto originální porcí doom metalu okouzlit nejednoho fanouška, který třeba i do té doby odmítal vše ruské (včetně používání Ruštiny v metalu). Setkal jsem se dokonce s lidmi, kteří si ještě nedávno mysleli, že KYPCK jsou opravdu Rusové! Kdepak! Tahle hořlavá vodka pochází z Finska a naprosto přesvědčivě dokáže rozmělnit předsudky ohledně „rusofilní“ image, bezostyšně používanou. Vřele proto doporučuji navštívit oficiální internetové stránky!

Pokud debutové CD výrazněji ovlivněno událostmi druhé světové války, tak album „Nizhe“ ještě hlouběji zarývá prst do kronik ruského národa, ze kterého prý čmoudí inspirace na deset dalších alb. KYPCK se tak alespoň částečně vyvázali ze socialistického náručí, i když příliš nevěřím tomu, že by je názor některých rádoby chytráků zrovna zajímal. KYPCK je zkrátka kapela, která si na nic nehraje, má svůj svět a basta! Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že nahrané album dokázali finští mohykáni smáznout mávnutím kouzelného proutku. „Prý se jim nelíbil zvuk“… Nu, nevím, kterak CD znělo při prvním pokusu, ovšem verze zvolená na „Nizhe“ je z pohledu soundu skutečnou lahůdkou. Jednoduše hotová oáza pro ušní bubínky. (Celý příspěvek…)

V pořadí šestá řadovka finských MOONSORROW nazvaná „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ byla mnohými fanoušky i recenzenty netrpělivě očekávána. Vždyť která jiná formace by měla pohnout kormidlem pohanského metalu tak silně, když ne právě MOONSORROW? Svému hudebnímu řemeslu se věnují nějaký ten pátek a co je možná největší devíza – nejsou jim nikterak ortodoxně svázáni. Stačí jen vzpomenout na předchozí album „V: Hävitetty“… Kapela převezla všechny čekatele dvěma dlouhatánskými skladbami, ve kterých se to hemží všemožnými stylovými variacemi, přičemž hovořit můžeme i o doom metalové rozpínavosti, jež přinesla plnou řadu povedených melodií. Někteří posluchači se mohli sice cítit malinko podvedení, druzí však tleskali nad rozmanitostí a především snahou nepřešlapovat na jednom místě. Rovněž po zvukové stránce byl předchůdce mnohem stravitelnější, než kupříkladu deska „Verisäkeet“, na které si MOONSORROW pohrávají s barbarským hrubiánstvím a špínou zadřenou v dlaních.

Aktuální album „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ tak můžeme považovat za jakousi pomyslnou křižovatku dalšího vývoje. Otázky typu „jemněji nebo hruběji“ se mihotaly hlavou určitě každému věrnému příznivci, majícího hudbu MOONSORROW pod palcem. Nyní, když už mám svoje myšlenky utříděny, mohu s plným vědomím napsat, že ani tentokráte se MOONSORROW nedopustili „zločinu“ a v žádném případě do světa neposlali rychlokvašku, na kterou by si po týdnu nevzpomněl ani ten nejlínější pes. „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ je další promyšlenou kolekcí dlouhých kompozic, dohromady tvořících další z mnoha temných příběhů. (Celý příspěvek…)

Rychlý ústřel z metalového podzemí italských NEROCAPRA k výšinám portugalského rocku PhaZer. Recenzent, ten tvrdý chleba má, obzvláště, když si kapely nedělají hlavu s tím, co budou hrát. A podotýkám, že je to tak jedině dobře!

Od roku 2004 lisabonská úderka stačila dle tiskové zprávy nasbírat řádku relativních úspěchů: dobré reakce tisku, rádií, ohodnocení jakýmsi Rockovým skokanem roku, několikeré označení Nadějí portugalského rocku, atd. To vše podpořili více než dvouletým obrážením a vydobyli si jisté postavení a nabrali základnu fanoušků.

Vzdušná rocková základna je obkládána těžkými dlaždicemi, vybarvena alternativním postřikem, sušena gotickým prouděním. PhaZER nenuceně ukusují od mnohých, ale spíše s křehkým vkusem, pocitově. Jestli slyším rozpustilý americký rokec (2), pokud mi nabízejí přirovnání k TYPE O NEGATIVE(3), FAITH NO MORE (4), H.I.M. a LIVING COLOUR (5), seattleskou scénu (6), BEATLES v plechovce (7) nebo další, pak je to jen má chabá zkušenost, omezený rozhled, náhoda. S vkusem a rukopisem sobě vlastním to vše umně kvrdlají v rendlíku zvaném „Kismet“.

Ostřílení posluchači si dosadí jiné kapely, mlaďoši se mohou po přijetí Portugalců za své odrazit k hledání kapel minulých. Akurátní pevný zvuk, tvrdé rifování ozvláštňované vyhrávkami a ozdobami, práce s hlasem – výrazem i efekty. (Celý příspěvek…)

Australské vydavatelství vydává zajímavé tituly průběžně, ovšem tenhle štych je trefa do černého, jednoznačný hit, neoposlouchatelná zajímavost, běžně neslyšená exkluzivita, zvuková alternativa, popová avantgarda!

Sedmnáct hodin vokálního šílenství bylo s nesmírným hudebním přehledem a citem pro zvuk uspořádáno do 88 miniaturek. I přes jejich více než krátkou délku Vám poskytnou disk naplněný málem po okraj (68:39). Výtečná produkce nahrávky i obalu, typického pro DUAL PLOVER, jsou samozřejmostí.

Exhibice Bobby McFerrina pro děti v mateřské školce, závody parních lokomotiv, chechtající se Björk po tripu, nasamplovaný pochod Charlie Chaplina, imitování animovaných seriálů a cokoli ještě zajímavějšího na co mi absolutně nestačí fantazie. OBI proužek taky říká vše co potřebujete vědět: jeden hlas, žádné efekty, žádné dolaďování, žádné samplování, další tvář japonského beatboxera. Lidské rozhraní – lidský syntezátor.

Myslíte si, že si umíte představit co vše lze lze vypustit z úst? Nevěřte si tolik. Jste si jisti, že tuhle desku prosvištíte s mávnutím ruky? Nechci Vás posuzovat podle sebe, ale já na to nemám. Ještě tak u Adachi Hotomi Royal Chorus, ale v tomhle případě je těch vjemů tolik, že se to až zdá nemožné. (Celý příspěvek…)

Litvínovská úderka COFFEEBREAK zmobilizovala finance i síly vrhla do světa nezájmu svou první nahrávku. Dotažený obal, rozkládací booklet s fotkami netrpí závadami. Reklamaci (zatím) nemám ani k polepenému disku. Zřejmě nějaká poctivá technologie. Uvidíme časem.

Skvělá nahrávka se výborně poslouchá. Melodické skladby od kytaristy Jakuba Kubusse Staňka mají dostatek protoru k poslechu, k učení se vnímat jazzíček, tančit nebo se jen tak radovat. Dokud nepůjdete na koncert, kde můžete vidět zhmotněnou pohodu mísící se s euforií všech muzikantů bez rozdílu generací, nebudete přesvědčeni. Jak jsem už zmínil, jsem rád, že tomu mohu „rozumět“ i já, jazzový analfabet. Nástrojová unisona řežou jako pila, nástupy sedí jako hrnec na plotně (nebo má být tenhle příměr jinak?), sólové party a předávačky témat lahodí uším, změny a vytvoření jakýchsi dvojskladeb (1,6) jsou zajímavé a vtipné zároveň. Ku škodě posluchačů je tu jen jedna zpívaná písně, kdy i tetřev hlušec pozná, že Cristina Termerová má potenciál k boření. Dobře využitá rezerva citlivého zpěvu dodává songu „Slowly“ (4) napětí k prasknutí. Jediná možnost kdy to bouchne je koncert, jedině tam objevíte, jaký potenciál se skrývá v tak mladinké a drobounké slečně. A co teprve bubeníček, nadějný elév? Zajděte, pozvěte je, nebo se ptejte u dobrých organizátorů! Každopádně jim napište a žádejte za málo peněz, hodně muziky. (Celý příspěvek…)

Syrově brumlající basa otevře prostor ještě syrovější kytaře. Společně s bicími se „Perquisitions“ (1) přibližuje k jinému triu, nekytarovým MORPHINE. Podobná nálada, málem mluvený zpěvákův projev. Přemýšlení o chansonu podlehnete díky volnějšímu metru a hlavně francouzštině. Mrazivý zpěvaččin hlas mě takhle rašploval naposledy u Szidi Tobias ve skladbě Na hotelu v Olomouci. Napínavých šest minut „Grande-Survie“ (2) je zakončeno psychedelickým rozostřením kytary. Garážový zvuk a surovější přednes Gabés Le Soir (Maribor Le Matin) (3) tu není na efekt, prostě je součástí.

Člověk si ani neuvědomí, že kromě písnička Vengadores (Tostaky/Le Continent) (4) nabízí dostatek prostoru bubeníkovi. Jacopo Andreini nenápadně víří, skrytě dynamicky pracuje. Ona je ta muzika vůbec úsporná až běda a přitom už není potřeba nic přidávat. (Celý příspěvek…)

Velmi pěkně vybavený titul jihlavského projektu SEMAI. Šedozeleně metalízovaný papír je vkusně potištěn dobovými rytinami a nezbytnými informacemi. Disk je sic polepen mnou nenáviděnou samolepou, ale ta zatím drží na svém místě. V Bookletu je volná kartička s číslem kopie ze série 66 kusů.

Dle dopisu Biskup Hastur nahrávku vytvořil v tovární hale, což je spíše informace pro dotvoření představy než technická podmínka. Industriální mohutno se neprojeví hned, ale jakmile se ujme moci, nepustí. „Dies Irae“ (1) je vystavěna na hučícím, velmi pomalém tepotu baskytary, následně doprovázené zádumčivé zvuky a nakonec i opatrnou rytmikou. Ze zkresleného rytmu na povrch vystupují zázené akordy a vše se chvílemi slévá až k estetice varhan. Temné vlny ambientu kombinované se špinavým industriálem. Škoda toho brumu na konci… „Missa Pro Defunetis“ (2) jede ve stejných kolejích, jen se poměry otočily. (Celý příspěvek…)