R.U.M. zine

Dalším střípkem z chilského undergroundu je kapela LAPSUS DEI, pocházející z tamního hlavního města Santiaga. Zajímavostí určitě je, že toto EP vyslala do oběhu ruská firma Endless Winter, úplně stejně jako tomu bylo v případě ASTORVOLTAIRES. Že by ruští chasníci našli zalíbení v jihoamerické kultuře? Možné to je, byť třeba právě LAPSUS DEI nejsou pravými šiřiteli tamního pohostinství. Jejich hudba totiž spadá spíše do ranku evropského, alespoň tedy s ohledem na stylové ražení.

LAPSUS DEI spadají do ranku, který se v dnešní době už příliš nenosí a možná i díky tomu je materiál „In Our Sacred Places“ poměrně zajímavý. Kapela produkuje hutný death metal, který v některých okamžicích zabrušuje až do vod doommetalových, přičemž samotná kvalita je na poměrně důstojné úrovni. Přiznám se, že některé skladby mi připomínají období devadesátých let v našich končinách, přesně v době, kdy deathmetalové kapely začaly postupně zpomalovat“, aby se postupně etablovaly v ryze doommetalová tělesa. Byli však i tací, jenž zůstali věrni onomu klasickému death/doomu a právě v této fázi vývoje se momentálně LAPSUS DEI nacházejí. (Celý příspěvek…)

KVELE je kapela pocházející z řeckých Atén a bez větších okolků mohu hned na úvod konstatovat, že drhne „starý dobrý black metal“ severského stylu. Debutové album „Dawn Of The Impaler“ sice dává tušit něco o formací začínající, což je konec konců i pravda, ovšem trojice hudebníků má již zkušenosti z jiných kapel či projektů a lze to i snadno vystopovat s ohledem na jejich instrumentální kvality. Tihle pánové skutečně nedrží své nástroje v prackách poprvé, ačkoliv jejich útlocitnost k „old schoolu“ je až bezbřehá. KVELE se zkrátka rozhodli, že se budou držet svého kopyta a nebudou vymýšlet nic extra progresivního. V rámci své působnosti tak konají svou práci naprosto spolehlivě, byť bezejmennému zařazení do stáda stejně neuniknou.

Na albu se nachází přesně šest položek a celková časová stopáž dokonce nepřekročí ani pětadvacet minut. Skladby tak splňují onen klasický thrash-blackovský limit dle tohoto vzorce:ostrý nástup, sypačka, zvolnění, kytarová mezihra a znovu sypačka, přičemž tato posloupnost se vždy mění s ohledem na skladbu. (Celý příspěvek…)

I přesto, že formace MORGUE SON vznikla v podstatě nedávno (2007), může se pyšnit debutem, kterých se u nás až tolik nedostává. Skutečnost, že kapela netrpí počátečními nemocemi je v tomto případě až matoucí, kde kdo by si určitě vsadil, že zde zaznamenané skladby vycházejí z rukou zkušených harcovníků, jež mají diskografii zaneřáděnou nejedním kvalitním počinem. O to je však příjemnější konstatování!

MORGUE SON ve své podstatě vsadili na ryze doommetalový šálek čaje, opírající se o tradiční atributy a vystopovat tu lze i nonšalantní koketování s jinými metalovými či dokonce rockovými žánry. Je až neuvěřitelné, kterak fungují skladby, o kterých byste možná na prvních poslech řekli- tohle už to bylo mnohokrát. MORGUE SON pekelně využili nejmajestátnějších doommetalových atributů a s naprostou lehkostí je zaštítili moderním zvukem, ze kterého svěžest doslova tepe. Hudba z dílny MORGUE SON tak dokáže něžně pohladit, ale také pořádně zahřát. Rozhodně nečekejte hodinu nudného umírání, nato jsou pánové a dívky až příliš talentovaní. Je skutečně radost poslouchat skladby, ze kterých v pravdě příští nápady plnými hrstmi –tady zkrátka někdo o hudbě a aranžích hodně pečlivě přemýšlel . (Celý příspěvek…)

Na globalizaci se všeobecně hodně nadává, ačkoli ji díky technologickému pokroku nelze zastavit. Příkladem budiž i tento nosič, jehož autorem je v Česku dobře známý chilský hudebník Juan Escobar (MAR DE GRISES), jenž přivedl na svět svůj další projekt za asistence ruského labelu Endless Winter. A že Rusové věděli na jakého koně vsadit. Pokud MAR DE GRISES v současné době skutečně „frčí“, dost možná je bude následovat i pomalu rozvíjející se květ – ASTORVOLTAIRES. Na první pohled by se mohlo zdát, že si Juan nahrál všechno sám, ale úplně tomu tak není. Dostupné zdroje dokonce uvádějí, že se na desce vystřídalo několik hostů, ačkoliv samotný přebal obdobné informace nenabízí.

Ať je to ovšem jak chce, ASTORVOLTAIRES je další velmi zdařilé dílko z jihoamerické kuchyně, vůbec o tom není třeba pochybovat. Hudební produkce čerpá z nejmelancholičtější doom metalové formy, která ovšem nezapře výlety do post-rockových končin. (Celý příspěvek…)

Pokud mě první titul z moskevského balíčku Ne Gli Gee uvedl do mírných rozpaků, tenhle na tom bude lépe jen o pomyslný chlup. LightScribe vypalovák, rovněž žlutě tónovaný obal v DVD krabičce už nabízí informace například o členech projektu a nástojovém obsazení. GoatBeard Cherub – hlas, piáno, synťák, kytara, Luis – zpěv a Violina – kdo by to řekl – housle.

Zdá se, že Ladder House je jiným hudebním zhmotněním Ne Gli Gee. Pokud tam hrály prim éterické nálady a klávesy v nejrůznějších podobách, v tomto případě jsme drženi více při zemi. Atmosféra je záhadná, zvuky opatrně porcovány, decentně přimíchávány. Operní dívčí zpěv Luisin nelpí na perfekcionalistické manýře, spíše nezávazně poletuje (1), opakuje stupnicové etudy (3), prozpěvuje u potoka (5). Cherub svůj hlas použije snad jen dvakrát. Šeptavým kašlem (5) a skřetovským smíchem (7). Přídavky k hudební složce představují ruchy kovů a objektů (1), syntetické muší hemžení (2), ležérní kytara s melodizujícími houslemi (3), plocha s všeobjímajícím hallem (4,6), klavírní divnota s ruchy a houslovým pizzicatem (5), střet přírody a filmového příběhu (7). Posledním pojmem by se dala představit při troše zjednodučení celá krátká nahrávka (23:37). Kdo by rád věděl o čem tento netradiční příběh pojednává, má k dispozici kompletní texty a průvodní slovo na vloženém listu. Jestli z toho však budete moudří nevím, je použito neznámé písmo. Milé setkání doplňující to zajímavé.

RadeK.K.

Gabriel Skowron je nezdolný mozek! V rámci syntetického hybridu Glaukom Synod si nedělá starosti nejen s počtem vydaných titulů, ale hlavně s výslednou muzikou. Extrémně zkreslované zvuky bicích, různé rychlosti čehokoli, bořené metalové postupy a industriálně-elektronické prvky jsou panely, ze kterých rád staví. Třeba zrovna v první skladbě „Formol Junkie“ (1) je tohle všechno bezuzdně naservírováno. „Pyrogenesis“ (2) zní jako zaseknutý rozvrzaný břinkostrojek, mohutné pulsování, opakovaní ke zbláznění.

Song „Prelude To Centrifugation“ (3) má snahu se nastartovat, na chvíli se speedově chytne, aby se však vzápětí k cyklení vrátil. „The Perfect Nucleus (Always Deeper)“ (4) s rytmickými vzorci je, zdá se, předzvěstí pro dva na konci zařazené mixy. (Celý příspěvek…)

„Moloch“ tlamu otvírá…“ zpívá jedna nejmenovaná česká skupina. Tenhle MOLOCH je však rodu ukrajinského a na metalové scéně působí od roku 2002. Za tu dobu toho stihl hlavní protagonista (Sergiy Gordiuk) skutečně hodně, jeho diskografie čítá velké množství demáčů, ípíček, ale také vinylů. Tohle je zkrátka underground ve své nejmlaskavější podobě, sběratelé si určitě mnou ruce nad originálně vypadajícími artikly a samotné kapely mohou být rády, že je o jejich produkty zájem. Bude mezi vyvolené ovšem patřit i toto album, pro MOLOCH sedmé v pořadí? No…nejsem si zcela jist.

Na Ukrajině existuje početný houf kvalitních spolků, ale jak se ukazuje, najdou se i projekty průměrné či podprůměrné. A právě do téhle kategorie musím zařadit i album „Isolation Der Essenz“, vydané japonským labelem Sabbathid Records, což je skutečně agilní a do metalu zapálená firma. Hledání v Evropě však tentokrát nabídlo spíše trhliny. Kdybych se měl divit nahlas, mohl bych napsat jednoduchou větu: „proč právě MOLOCH?“ (Celý příspěvek…)

Ze Slovenska nám doputovala další nadějná akvizice jménem FROM OUR HANDS a dle všeho se rozhodně nehodlá spokojit pouze s uznáním v Praze a okolí. Tihle talentovaní mladíci určitě míří mnohem dál. Ovšem…bude o ně zájem? Mám trochu obavy, že na západě mají zkrátka své miláčky, a že by zrovna toužili po kapele z východu, jenž by jim navíc přinesla nemlich stejné uspokojení, to si nejsem úplně jistý. Nicméně FROM OUR HANDS opravdu hrají jako kluci z předměstí New Yourku. Jejich kytarový melodic rock-hard core je tak přesvědčivý, že je to až neskutečné.

Navíc vokalista je snad skutečně rozený Amík, protože tak suverénní frázovaní u kapely z CS jsem snad ještě neslyšel. Samotné skladby pak splňují rovněž všechny atributy maximální profesionality. Stačí vám dva nebo tři poslechy a všechny tracky se vám doslova dostanou pod kůži. V jednoduchosti se tedy dá říci, že jsou to „coreovky“ na hranici popové podbízivosti, mají hitový potenciál a samotná kapela těmito trumfy nikterak nešetří. Pro mě osobně ideální hudba do auta. Šlapavá hudba, moderní a kvalitní sound, příjemný relax…

Pokud bychom však měli v hudbě FROM OUR HANDS hledat nějakou hloubku, pohoříme. Chalani totiž všechno podřídili americkému projevu, a to bez sebemenší známky vlastní invence. Podobně výtečných part je za mořem celá řada, a tak je pro mě záhadou, proč chce zrovna slovenská kapela znít jako zástupy stovek dalších? Nezbývá mi nic jiného, než věřit tomu, že to kapelu zkrátka takhle baví. Dle mého názoru se však onoho cejchu „amerických Slováků“ jen tak nezbaví a co je možná horší, dost možná může být zastíněno i jejich instrumentální umění, ke kterému se nedá uvést nic negativního. (Celý příspěvek…)

Jak už samotný název desky jemně vypovídá a naznačuje, jakého nechtěného hudebního vyšetření se všem neodbytným krvechtivým posluchačům dostane.

„Dočtu si ještě jednu stránku v patologickém slovníku a osamocen scházím do vlhkého sklepa pro svoji hokejovou masku a s milovanou Pilunkou vyrážíme do lesa pozdravit skupinku zaběhlých studentek. Slyším, jak se jejich smích nese mým lesem. Musím mít opět ticho a klid. Tak je to správné. Tahle to mám rád, a tak to taky musí být.“

Nenávistné zrno hluboce zakořenilo i v dalekých Spojených státech amerických a vyklíčilo v další podařený přírůstek extrémně tvrdého ranku. Celá deska se velice přesně a pevně drží v daném stylu a za půlhodinku a malý kousek nenabídne nic jiného, než stoprocentní hudební masakr!!! Sice občas trochu monotónního, ale opravdu po čertech stylového.

“A už je vidím. Sakra! Zaslechli moji „Pilunku“. Raději jsem ji vypnul. Vím, že se na ni můžu spolehnout. Musím být rychlý, rychlejší než ony. Nádhera. Prchají. Běží. Ale já jsem rychlejší. Jejich jekot se zbytečně rozléhá. Nikdo v mém lese není. Nikdo je neuslyší. Nikdo jim nepomůže. Jen běžte. Unavené se schovávají a pomalu tichnou. Moje milá „Pilunka“ zatím mlčí. Zrychlený dech je slyšet. Tak je to správné. Takhle to mám rád a tak, to taky musí být.“ (Celý příspěvek…)

Tak to je mi ale hlavolam. Stačí vyndat CD z obálky, podívat se logo a hned máte o zábavu postaráno. Představte si – naprosto nečitelné logo a ještě ke všemu v azbuce. V sádce je sice napsán název kapely anglicky, ale písmo je tak malé a nečitelné, že se stejně nic rozpoznat nedá. Vysvobozením mi tak je můj počítač, který po vložení disku do CD-romky dešifroval kapelu jako SIVYI YAR. Uff…skutečně složitý a namáhavý úvod. Tohle si recenzent snad ani nezaslouží Každopádně si kapela zcela zbytečně zadělává na problém, pokud tohle CD uvidíte v nějakém distru, vůbec nemáte šanci zaregistrovat, že jde o kapelu, kterou třeba i usilovně sháníte.

Teď už by mohla recenze v klidu pokračovat představením sestavy, ale opět zádrhel. Cover totiž žádné podrobnější informace o sestavě nenabízí, lépe řečeno, něco asi jo, ale písmo je opětovně naprosto nerozluštitelné. A nebo že by se jednalo pouze o „one man project“? Je to klidně možné – alespoň pokud vezmeme v potaz samotnou produkci. Ta se pohybuje v kolejích potemnělého pagan metalu s velmi silnými slovanskými motivy. SIVYI YAR tak sice nepředvádí nic extra novátorského, ovšem bylo by chybou, kdybych jejich snažení alespoň trošičku nepochválil.

Materiál na „Land Of Fearless“ je považován za ‘EP a má to také své opodstatnění. A disku se totiž nachází pouze dvě skladby (i když – a k tomu se teprve dostanu), přičemž tou stěžejní je samozřejmě kompozice titulní. (Celý příspěvek…)