R.U.M. zine

Padesáti-kusová, ručně číslovaná edice šestašedesátého titulu je provedena skromně, leč nutno přiznat – vkusně. Nažloutlý papír nemůže nijak pomoci negativistické černi. Andrew Quitter alias SUBURBIA MELTING se snaží seč může, mele ze všech sil, delay-uje pomalu, rychle, zkouší levou-pravou, ale na mě to moc nezabírá. V druhé půli (nebo se jedná o samostatný track?) dojde na řev při plošném hlukovém podkladu. Připomíná mi to pouliční výrobu palačinky. Trochu tekutého těsta na rozpálený kovový ingot a pak už jen točit a roztírat. Pomyslným ochucením jsou třeba rozeznatelné kovy nebo terénní nahrávka mlaskajících prasat. Ochutnal jsem, olíznul prsty, ale podruhé zkusím něco jiného.

Jednojediný našinec M/S je hybatelem projektu PAREGORIK. Z o poznání horšího zvuku se snaží vykřesat „harsh noise“, výsledkem je ale spíše utrápené houkání zpětné vazby, narušované drceným materiálem. Zdá se, že uvnitř/vespodu cosi je, ale ne a ne to vylézt na povrch. Podobně jako u předchozího projektu, i tady se mi zdá slyšené dosti ploché, bez dynamického rozměru.

RadeK.K.

http://www.dumpsterscore.org/

Dřevní než samo dřevo, černější než uhlí a ortodoxnější než ortodoxnost sama. Takoví jsou DARKNES OF HELL, zkušení undergroundovými pardálové. Tím nejznámějším je nepochybně Vlad Blasphemer, dlouholetý kytarista MANIAC BUTCHER a dalších jiných spolků. Na tomto nosiči se ovšem nepředstavuje jako drtič ostrých strun, ale jako nekompromisní bicmen. Tato pikantnost však v celkovém součtu nenabízí pro samotného posluchače žádnou radikální změnu. Kdo čekal konzervativní black-thrash, trefil se!

Nechtěl bych přímo tvrdit, že nemám pochopení pro soubory, které chtějí „hrát i znít staře“, ovšem „Under The Flag Of Hell“ je pro mě skutečně hodně silné kafe. Kdybych měl tento matroš popsat v kontextu doby, přirovnal bych ho k filmu pro pamětníky. Tak jak nechápu swing pana Havelky, úplně stejně nerozumím zanícené metalové ortodoxnosti. V rámci stylu jsou možná DARKNESS OF HELL unikátní, ale zároveň také otřepaní a nudní. Stačí si jen přečíst texty. Tak třeba: „ Zatratit Ježíše/ nechť je hned pokořen/zatratit Ježíše/měl by být upálen (skladba „The Son Of Wretch“). (Celý příspěvek…)

Těžký vagon OCTAGON je tvořen čtveřicí schopných muzikantů, jež ve své otevřenosti vzdávají hold tradičnímu death metalu, a aby toho nebylo málo, pizdí jeho kontury nánosem ostré elektroniky. Křížení těchto dvou odlišných světů je už nějaký ten pátek v kurzu, nicméně přimět babku s kosou k tomu, aby s Terminátorem zašla na rande, to je úkol skutečně nelehký. OCTAGONE si však tuto nezáviděníhodnou cestu sami vybrali, což už samo o sobě znamená, že rozhodně nechtějí spadnout do moře „bezejmenných“. Varující vykřičník ovšem šlehá plamenem minulosti a sám osobě mám husí kůži při vzpomínce na zásadní album „Soul Of New Machine“ , které vyšlo přesně před dvaceti lety. Vždyť i tento Terminátor je už dost starej týpek…

OCTAGONE však naštěstí nijak zásadně nespekulují a kráčejí si svou vlastní cestou, aniž by někoho dalšího zřetelně vykrádali, byť třeba úvodní track „Cold Kingdom“ mé tvrzení spíše vyvrací – tohle jsou zkrátka FEAR FACTORY jako řešeto. Obecně se však formace drží tradiční death metalové melodiky švédského střihu, a to za podpory kvalitního growlingu. Totéž ovšem nelze říci o občasných čistých vokálech, jejichž kvalita se snad ani kvalitou nazvat nedá. Největší ránu pod pás obdržela tímto způsobem skladba „Inflexed Singblade“, která mohla být za jistých okolností i „number one“ celé kolekce, ale už z důvodu kostrbaté angličtiny je tento kousek spíše úsměvným trhacím kalendářem v pracičkách Večerníčka. (Celý příspěvek…)

Kurňa fix! Prohlížím si krásný černobílý obal, jež je nutno mít neustále otevřený, aby vynikly široké fotky. Mezitím už začíná vrzat první skvadróna MARCH OF THE HORDES. Dobrý starometalový zvuk se mi líbí, ale zdá se mi jaksi nakřápnutý. Projíždím vše znovu, pro porovnání si pouštím jinou muziku a je to opravdu tak. Nejsem si jist, zda je to chyba nebo záměr, každopádně je takto přítomný blackmetalový garážový smrádek. Rozvážná tempa skladeb (1,2), způsobilé vyhrávky kytar, občasné zdvojování hlasu není extrémní hudbou, přesto se kapele daří navodit správnou atmosféru ku slastnému vzpomínání, když jsem hltal a objevoval metal i ku chválení, když kapela obstojí i dnes v záplavě nadprodukce.

S ESCAPE THE FLESH se mi do uší hrne krapet hustší zvuk (kvalitnější?), muzika je na první a druhý poslech podobná M.O.T.H.. Zhruba pětiminutové válce (3,4) však po ohledání metalové podstaty koketují třeba s punkovou hopsanicí (lehce), kolotočem pro moshpit nebo pohřebními hrátkami (více). Taky velmi obstojná parta, která si mě získala solidním přístupem k tvrdé muzice. Jedinou mou výtkou je opravdu krátká stopáž celého titulu, vše ostatní mě velmi baví!!

RadeK.K.

http://bandzone.cz/marchofthehordes

http://bandzone.cz/escapetheflesh

Už jsem se skoro lekl, že Radek Kopel (zároveň člen té naší mini-redakce) úplně rezignoval na vlastní propagaci v rámci R.U.M. zinu. Z omylu mě naštěstí vyvedl tento pozoruhodný 4-way split, jenž NAPALMED pojali jako souboj s německými harsh noisery. I přesto, že je hluková scéna oproti jiným žánrům spíše miniaturní, i tak v ní lze vystopovat precizní penzum spolupráce. To už však v případě tuzemských noise hrdinů není žádné novum, neboť počet jejich nahrávek roste měrou vrchovatou, nemluvě o split nosičích, na kterých se vedle NAPALMED objevují projekty z celého světa. Výjimkou pak samozřejmě není ani tato gramofonová placka, jejíž luxusní provedení znovu „lakuje“ sběratele vinylů dozlatova. Člověk nemusí být ani fanouškem noisu a přesto se neubrání…

Další pikanterií tak je, že kromě Radkova vydavatelství se na realizaci podílelo hned několik další subjektů. A že jich je (Meziprostor, Vomit Bucket Productions, Puzzle records, Underground Pollution Productions, Rauha Turva, NHDIYSTREC)! Z tohoto výčtu mám pocit jediný. „Děláš hluk? Super! Přidej se k nám do celosvětové rodiny!“ A nyní nechť se už samotné peklo otevře! PAREGORIK se stopou „Pseudo-Intelellectual Trauma“ drtí brutální hluk ve stylu starých NAPALMED (jestli to tak mohu vůbec napsat ). Drásavé zvuky, kumulující balvanovitá nálož, ze které vychází dost hustě primární skřípot, připomínající dokonce i lidský vokál, samozřejmě notně zdeformovaný. Po důkladném poslechu jsem však došel k závěru, že ona kraválovitá složka přece jen nepochází z lidského hrdla. (Celý příspěvek…)

V záplavě „metalů a corů“ k nám z vesmíru dorazila Lajka, resp. tedy PROJEKT LAJKA, jenž do naší hudební trafiky přinesl velkou porci nevšednosti a alegorie. Pokud existují v tuzemsku alespoň pidi-scény osobitých subžánrů, tak v případě nahrávky „Orgasmoboken“ se jedná o prachsprostou Robinsonádu. PROJECT LAJKA totiž kráčejí plnou parou proti větru – tento druh hudebního rozjímání totiž příliš fanoušků nepřinese. Pokud se ale tu a tam někdo najde, bude to posluchač anti-konzumní a navíc neskonale otevřený. Na tomhle miniaturním potenciálu můžou znojemští snaživci postavit jednoduché know-how, které by je alespoň částečně mohlo popostrčit směrem k main streamu. Osobně tomu však nevěřím, a tak se „pejsci“ budou muset spokojit s jamingem ve vlastním sklípku, do kterého proklouznou sluneční paprsky jen velmi zřídka.

Těžko říci, zda-li jsou PROJECT LAJKA záměrně tolik komorní, ovšem pokud bylo jejich cílem vytvořit jakousi izolativní atmosféru, jež má posluchači sevřít hrdlo a zároveň mu druhým uchem sdělit větu typu: „s námi je to pohoda“, pak pětice skladeb funguje navýsost spolehlivě. „Studánečka v zorném poli měkčeného Václava“ je pozitivně laděná jazz-rockovka s příjemným vokálem a navýsost poetickým textem, jenž rozsévá kolem sebe květy příjemné naivity. Žádný vzlet, žádné závratné tempo, jen něžná naléhavost. (Celý příspěvek…)

Při internetovém lelkování jsem si všiml, že místní hrubiáni skrývající se pod zkratkou D.P.K. (DĚTI POHŘEBNÍHO KVÍTÍ) vyfrkli svou další nahrávku. Slovo dalo slovo a už to vrčí! Sedm rašplí na dvaceti minutové fošně nahráli během čtyř prosincových dnů roku 2010 ve vyhlášeném studiu v Hostivaři. Přehledný death metál jako řemen, příběhy hrůzy z reality i fantazie, popřípadě smyšlené story inspirované skutečností. Když je hudro-frázující vokalista Tomáš přednáší pěkně česky, jsou mi blíže a do budoucna bych se přimlouval jen za mateřštinu.

Čtyři anglické texty nejsou náročné, ale prostě už asi stárnu a pohodlním. Pokud se nepletu a „Awoken As Dead“ (3) je prošpikovaná názvy na oblíbené kapely a desky, pak není lepšího poděkování než touto vtipnou formou. Nebo je to jen můj mylný výklad a budu za blbce, hehe. Hudebně „demáč“ drží v rámci stylové škatulky pěkně pohromadě a kromě náladotvorného úvodu v již zmiňovaném třetím songu, nebo nezbytné filmové citace ve „We’ll Tear Your Sould Apart“ (4), není nijak narušován. Kladem budiž i rozumná jednotlivých písní a vlastně i celku. (Celý příspěvek…)

„Emir Kosturica podnikl cestu na Slovensko. Aby tuhle krajinu „jó“ poznal, vydal se na venkov, kde se zcela zastavil čas. Tamní chasníci byli samozřejmě velice přívětiví, a tak pálenky létaly a létaly… Když poté upadl velký umělec do makového pole s borovičkou v ruce, zdál se mu pozoruhodný sen…

Několik možných obrazů, dostává se posluchači do mozku při poslechu monumentálního díla, jenž přichystali kultovní LUNATIC GODS. Přátelé, tahle nahrávka je naprosto neskutečná a po hříchu v našem (CS scénu stále beru jako jednu rodinu) dost možná i ojedinělá. Ve všech ohledech profesionální práce musí probudit ze sna i toho největšího škarohlída, otce myšlenky, která říká, že z Česko-Slovenska nemůže nikdy vylézt nic světového. Hirax a spol. se ovšem nacházejí v jakémsi liberálně štiplavém nadšenectví, které je nesmírně nakažlivé. Tenhle proces nastal již na předešlém albu „Ante Portas“ (2007), přičemž více jak stoprocentní kulminace přichází až s touto překrásnou sbírkou. Lapám po dechu, třesu se jak ratlík a při každé uhrančivé melodii mám husí kůži po celém těle.

Vchod do slovenského ráje vede přes nesmírně razantní „Zbojnickou“, jejíž přímočarost na úvod velmi překvapí, ačkoliv první vrchol alba přichází v podobě skladby „Vrány riekly“. Ústřední melodie je naprosto dokonalá, nemluvě o fantastických vokálech všeho druhu (kromě vrchního zpěváka Emila a dívčího přednesu, se na CD přestavuje také Killi z MELANCHOLLY PESSIMISM a Ročo z METALINDY). (Celý příspěvek…)

Při pomalu se rozjíždějící muzice pana Asana si uvědomuju, že i když je tohle jeho už pětačtyřicátá nahrávka (ano, 45.!), jediná zmínka na mém blogu o něm byla jen v rámci kompilace Japanese Avant-Garde | Agitation/Stillness – Noise/Silence. Ostuda? Nevadí, stejně to nikdo nečte a nikoho to moc nezajímá.

Klasicky vzdělaný skladatel Koji Asano je kromě hudebníka i světoběžníkem. V roce `93 se usadil v Londýně, od `94 bydlel v Tokiu, od `99 pobýval a tvořil v Barceloně, aby se v roce `04 vrátil zpět do Tokia. Na všech místech zanechal zvukovou stopu, psal a píše pro klasická nástojová obsazení jako je Ensemble Die Reihe (Rakousko), Paragon Ensemble (Skotsko), Sith Quartet (Francie) nebo Banda Municipal de Barcelona Orchestra (Španělsko). Kromě těchto náročnějších prací tvoří a vystupuje i sólově, samozřejmě nazpomíná vystupovat i živě. Více než dvacet navštívených zemí celého světa budiž toho pádným důkazem.

Aktuální nahrávku, šířená coby kompakt disk nebo placený záznam ke stažení, opatřil svými fotografiemi usínajícího, resp. probouzejícího se nákladního přístavu. Tak jako tak, pokud má obsažený zvuk evokovat a souznít právě s tímto zachyceným okamžikem, nemohlo se to povést lépe. Jediná skladba o délce 47:48 od počátku nijak nenarůstá, prostě se objeví a nadále plyne. (Celý příspěvek…)

Undergroundový umělec DAGON alias Juraj Sloboda zůstal R.U.M. zinu věrný a na recenzi zaslal i svůj debut „Temná rieka“. Ve svém hudebním snažení se opětovně opřel pouze o své síly a přesně totéž se dá říci o skromném přebalu. Jak ovšem už DAGON deklaroval, se svým projektem nemá nikterak přehnané ambice, snaží se prostě tvořit hudbu pouze pro své vlastní potěšení, což je i s ohledem na zvolené hudební odvětví věc celkem logická. „Temná rieka“ je relaxačně-temná dávka melancholie, srolovaná do pěti kompozic, ve kterých instrumentální velikost rozhodně nenajdete. Naproti tomu si však můžete hrábnout na dno vlastních osobností, zvláště pak tehdy, pokud chcete prožít večer plný přemýšlení se sklenkou vína v ruce. Heslo „nevhodné pre kolektívne počúvanie“ pak opětovně nabývá své účinnosti.

Pravda, někdy je toho smutku a děsu opravdu dost a dost, hotová dekadence. Na druhou stranu „Oblaky“ přinášejí záblesk jakési „naděje“ (alespoň tedy můj mozek si ji vytvořil), jako kdyby tento druh ambientu ani nebyl opřen o revír blackmetalový, spíše se zdá jakoby čerpal ze své vlastní prehistorie. Velmi těžký kalibr však nasazuje hlavní protagonista ve třetí položce („Temná rieka“), čítající dlouhých čtrnáct minut! Tohle jedno abstraktní dobrodružství je skutečně pouze pro otrlé, nicméně právě v tomto dlouhatánském opusu je nejspíš zakleta primární podstata tohoto kompletu. Třetí díl řeky je pak znovu mírně „nadějný“, ačkoliv…tohle si musí každý jedinec vyhodnotit sám! (Celý příspěvek…)