R.U.M. zine

Byly to krásné časy. Českomoravská vlna výtečných doom metalových kapel, velká očekávání a slibná budoucnost. To všechno se skrývalo v bohaté tuzemské základně, které však nebyly vytvořeny podmínky takové, aby mohla směle překročit hranice našeho pidi státu. Naštěstí se však dochovala velké spousta demáčů a čas od času dochází k jejich reinkarnacím. Projekt NEGATIVE FACE sice v devadesátých letech nepatřil k ústředním představitelům žánru, nicméně demo „The Dance Of Mournful Clown“ rozhodně zajímavé bylo a svým obsahem v podstatě navázalo na severomoravské předchůdce. Recenzenti předpovídali NEGATIVE FACE slibnou budoucnost – pokud vydrží. A Matěj Lipský, nadšenec i poeta, skutečně vydržel, překlenul se přes důležité hudební milníky, aby dnes slavil velké úspěchy s impozantním dílkem „The Garden Of Wishis“. K tomuto časově náročnému projektu vedla strastiplná cesta a právě toto demo lze chápat jako jeden z prvních odrazových můstků v záplavě stylového hledání a prolínání…

I když demo…dík novému remasteringu a bohatému bookletu se o tomto počinu dá hovořit jako o legitimním albu, na kterém sice je znatelná dobová stylistika, ale to vzpomínající pamětníky rozhodně mrzet nemusí (nepředpokládám, že by na tomto CD ujížděl někdo z mladších posluchačů). NEGATIVE FACE slaví patnáct let a rozhodně není nic lepšího, než si dát dárek v podobě hodnotného doplnění diskografie. A věrní příznivci jásají taktéž! (Celý příspěvek…)

Obrovskou šílenost nachystali pro své příznivce američtí experimentátoři KAREN PAGE! Parta sázející na metalcore se rozhodla, že sice bude pokračovat v novodobých hudebních procedurách, ale aby nebyl výsledek nemastný neslaný, okořenila svou tvorbu dalšími ingrediencemi, které jsou s hlavní muzikální surovinou prakticky v rozporu. Co si budeme povídat, dnes hraje „skvěle“ skoro každá americká parta mladých puberťáků, konzervativní fotři sice mohou nadávat na emo trendy, ale tihle kluci zkrátka hrají výjimečně. Některým bandám však k výtečné prezentaci chybí kouzlo osobitosti, a tak posluchač má sice nabitý počítač všemi možnými kapelami, kterým to sice hraje skvěle, ale v podstatě je jedna jako druhá. KAREN PAGE jsou naštěstí výjimkou a stačí jeden jediný poslech k tomu, abyste mi uvěřili!

K úžasné instrumentální palbě kapela přidává myšlenku ve znamení masakru, který obscuje s něhou, ničí radost a opěvuje blázinec. Překotné změny vteřinu po vteřině dávají vzpomenout na DILLINGER ESCAPE PLANE. Pokud vám však právě u této skupiny překáží určitá strojovost, tak KAREN PAGE k tomu všemu ještě nabízejí krapet lehčí kornoutek poslouchatelnosti. Kromě nezbytného coru a deathu kapela výrazně inklinuje k ne-metalovým žánrům a právě tady se nachází největší přednost. KAREN PAGE kromě masakru umějí bleskurychle zvolnit, stylové kotrmelce nenabízejí nijak násilně, spíše se jim povedlo lehonce propojit takřka nespojitelné. „Poslouchám metal, thrash…poslouchám dál a zní to strašně příjemně, jdu dál a dál a nakonec si uvědomím, co jsem to vlastně poslouchal? Chvílemi pop, trance, regee, EBM, emo, doom, rock…a dokonce i rock´n roll.“. Kluci s emo účesy a typickou současnou vizáží. Jestli vám to vadí! ? OK, ale nenechte se zmást. Tahle hudba je trochu jinde a má neoddiskutovatelnou kvalitu. (Celý příspěvek…)

Přiložený info letáček napovídá stylové cílení jaké ‘metal/industrial’, což by mohlo něco málo naznačovat a mnohé slibovat. Žel není tomu tak. Metal je to slušný, více méně v deathové větvi, s mnoha technickými finesami a oživujícími nápady. Co se týká složky druhé, tedy industriálu, je tu přítomna pokud přistoupíme na možnost, že k jejímu vyjádření stačí automatický bubeník, klávesové vsuvky a technologická nálada. Toto shrnutí je obecnějšího charakteru po prvním poslechu. Při poslechu druhém je to však podobné. Technicky napsaná death metalová muzika, oživená prostřídáváním v rytmice naprogramovaných bicích, výživné kytary, ať už se zaměřujeme na ty zkreslené nebo dostatek čistých, vybrnkávaných, hutná baskytara.

Barevnosti je dosahováno i u zpěvu. K hrubým hrdelním výronům je s citem přidáváno efektové barvení i jiné polohy ve zpívání normálním (4). Klávesy, psycho kytarová houpání, několik doplňujících zvuků, jako třeba didgeridoo jsou vnímatelná a rozpoznatelná, ne však určující, aby deska byla řazena mezi výraznější a významější. Alespoň prozatím, uvidíme rep. uslyšíme v budoucnu, zda dojde k posunu směrem k většímu experimentování, nebo stažení se k linii normálna.

RadeK.K. (Celý příspěvek…)

Osmá deska „Great Names Of Past“ bulharské kapely ATLANTIC není nějakým zvratným číslem v diskografii. Od data založení původně rockové kapely v roce 1983 je to předlouhých sedmadvacet let. V přiložené biografii se kromě faktů dozvíte i trochu fňukání jak to bylo za komančů těžké. Mno dejme tomu, ale deska je osmou již v době porevoluční. A pokud začnu hodnotit zatím jen vizuální stránku nosiče, tak mám před sebou vrchol tragédie. Titulní strana, nebýt fixou začmárané chyby v názvu desky, by se snad dala zkousnout. Pokud ale krabičku otočím, zřím už jen hrůzu. Takhle pojatou prasárnu jsem nestvořil ani před roky za použití lepidla, nůžek a propisotu. Tři druhy písma, amatérská úprava, chybějící čas první skladby, malá písmena, a vročení 2010, když na titulce je 2009. Průměr celku mírně vylepšuje plnobarevně potištěný disk s pózerskou fotografií.

Velká jména historie jaksi logicky otevírá profláknutý Wolvgang Amadeos Mozart (1). Svižnější skoro-heavy-metálek s harmonicky příjemným refrénem je ohraničen klávesovými tématy obdivované. Alexander the Great (2) ještě více upomene na Iron Maiden, ale jednodušší forma a tupé kytary nedosahují jakési příjemnosti zpěvů. Klávesové sólo, následované kytarovým a basové vyhrávky jsou na koncertech dozajista cíleným prostorem k preludování. Ač byly klávesy použity v každé skladbě, nesjou uvedeny v nástrojové soupisce. Ploužáček Never Believe (3) má v obě schovánu pasáž orientální melodie, kdy není nálada ničím rušena. Mother Nature (4) opět přichází se silácky se tvářícím heavy metalem. (Celý příspěvek…)

Z dalekého Krásnodaru ke mně vyrotovala začínající kapely ALVHEIM, kterou si pod křídla vzala firma Gardarika Musikka, patřící přece jen k těm známějším, alespoň co se východoevropské metalové scény týče. I když pravda – nejen ruskými spolky se to v této stájí hemží. Label se silně rozhlíží i na západ, ale o tom příště…Nyní se podíváme na domácí zlatoušky, to jest hochy, kteří se pozvolna snaží zapojit do undergroundového dění ( upřesnit bych však měl rozložení sil v kapele. Veškerou hudbu nyní zajišťuje jistý Alvar, jenž spolupracuje s pány Vetosem a Tomasem.) Všechno toto činí s velkým nadšením, to víte, mládí má vždy zelenou. S tím je také spojené “hraní si na něco”. Recenzent buď bude tyto záležitosti brát s nadhledem, a nebo kapelu nemilosrdně odsoudí. Já osobně se nyní přikloním k variantě číslo jedna, neboť právě ona “hra” je v počátcích každé kapely nesmírně důležitá. Jak se jinak dostat k eventuelnímu úspěchu než strastiplnou cestou na jejímž počátku nemůže být nic jiného, než tvorba skladeb, jenž vzdávají hold slavnějším předchůdcům.

Úplně stejně je tomu u ALVHEIM. Už pohled na obal (je na něm vyobrazena vikingská loď) ledacos naznačuje. Rozhodně tak není těžké odhadnout, kterými stylovými kolejemi se tento vláček bude ubírat. Ruští chasníci jsou zahleděni do vikingského metalu, ovšem nedílnou součástí jejich tvorby je také samozřejmě black metal, především jeho norská syrová jakost. ALVHEIM se nikterak nepárali se zvukem, nahrávku natřeli naprosto nemilosrdným způsobem, jejich záměr mi je naprosto jasný, ovšem o nějaké význačné osobitosti nemůže být ani řeč. (Celý příspěvek…)

Dalším titulem, který bude americkým vydavatelstvím North Pole v březnu realizován jsou Písně o hudbě od Slečny Velkosněhovločky. Pod katalogovým číslem NPR19 trh obohatí deska v papírovém kartónovém obalu ala falešné dvojalbum ve světě nazvané ‘gatefold’. Vinyláři si rovněž přijdou na své.

Čím více muziky poslouchám tím jsem občas bezradnější. Nelehkost popisu desky Billa Horista je tu znovu. Pravda, ne tak docela. Tady už jsou písničky čitelnější, mají málem-klasický střih, hrají normálně. Můžeme-li věřit fotkám uvnitř rozevíracího obalu, každý z šestice členů je z jiného těsta. Podobně je na tom to, co společně složili a přehrávají na své druhé desce. Chvíli mi připadá, že poslouchám rockovou kapelu snažící se být co nejpopovější, pár minut poté cílí pompézní elementy k folkovému obecenstvu nebo splaskávají funky výdutě pichlavým fištrónem. Dosahují toho střídajícími se zpěvy, arzenálem deseti hudebních nástrojů, sbory nepočítám. Snad je to průmět všemožných (amerických) muzik jak je nemáme možnost vnímat daleko před oceánem, jak je nemáme na malém českém písečku vžité. Hravost, síla vybudovaných melodií, muzikantské zkušenosti, hudební vyzrálost a poučenost nemachrují. Vše tihle kluci a holky používají, tak proč nad tím bádat? Lépe než o tom planě kecat je soustředěně poslouchat, porovnávat, hledat. Třeba zrovna vy objevíte popovou hvězdu příštího desetiletí… minimálně pro sebe, což není málo!

p.s. FLAMING LIPS, BOWIE, MINUTEMEN, BECK, MARK RIBOT, FUNKADELIC jsou jména zmíněná v tiskové zprávě. Dvě z nich neznám, ale třeba vám pomohou lépe zaostřit slechy.

RadeK.K.

http://www.myspace.com/missmassivesnowflake

BILL HORIST přerostl z pojmů performer, skladatel a improvizátor do svébytného hudebního mohykána. Z toho by mohlo vyplynout, že jde o jakéhosi zaprděného tatíka, ovouseného dědouše, který už má vše za sebou a těží ze zašlé slávy. Ne, ne, nikolivjek! S rokem narození `71 nepatří do starého železa. Za svůj relativně mladý život stihnul co jiní neuskuteční za celý. Stovky koncertů po celém světě, půl stovky nahrávek na kterých se podílel jak sólově, tak i ve spolupráci s ostatními neméně věhlasnými jmény (např. JOHN ZORN, RUINS, BILL FRISSELL, MAKATO KAWABATA, KINSKI, KAZUHISA UCHIHASHI, se členy PEARL JAM, EARTH, BOREDOMS). Hudba pro film, divadlo, tanečníky a video hry už patří do výčtu jaksi samozřejmě.

Bez těchto souvislostí lze desku brát jako příjemně poslouchatelnou, tuctovou záležitost. Akustická kytara hlavního adepta tu hraje prim, dále se ve skrytu celku předvede ještě s kytarou elektrickou a bartonovou, zmáčkne klávesy, načechrá basový buben. Snad by to stačilo, ovšem dále tu máme více než dvacítku hostujících lidí na různých postech (hlasy, viola, harfa, trumpeta, cello, basa, elektronika, vokály, bicí, vibrafon, zvonkohra, el. basa, klávesy, saxík, klarinety, flétna, preparované piáno, trombón). O nikom na celé ploše nahrávky se nedá říci, že by jakkoli vyčuhoval. Buď citlivě drží partu nebo na sebe ještě ohleduplněji navazují. Až sférické plochy strunných nástrojů, majestátně prostorové údery, éterické hlasy, čímž se od eventuální laikem vyřčené tuctovosti dostáváme až do magických sfér. Nevím k čemu vše na první poslech přirovnat. Přiložená tisková zpráva titulu, který v podobě LP i CD vyjde až 2. března 2010, několik vtipných podobenství nabízí, ale zkusím je parafrázovat nám bližším umělcům. Tedy pokud bychom nahrávku značně společensky unaveného Štěpána Raka, z jamu s manželi Havlovými a kýmkoli kdo dorazil, pouštěli přes mlhu. V závěrečné „The Imperatives Of Subsequence“ (9) jakoby mělo dojít na celou partu, si pomalým průběhem v mlhou prosyceném sále představíme řádně rozvláčněný bigband Milana Svobody včetně sboru Lubomíra Pánka. Ani jedno z vyřčeného není myšleno nijak odpudivě, ale je vskutku těžké vylíčit slyšené. Slyšené velmi dobře, přestože nahrávka má jaksi ‘normální’ zvuk o nejž se postaral producent alba Randall Dunn (SUNN O))), BORIS, KINSKI, EARTH).

RadeK.K.

http://www.northpolerecords.org/bands/billhorist/

Vzpomene si ještě někdo na výtečnou druhou desku mosteckých BEZ PEŘÍ? Kromě precizně vymyšlené a kvalitně nahrané muziky měli zajímavý obal. V trojrozměrně nakreslené místnosti postával pejsek, čímž se obloukem dostávám k desce brněnského Biorchestru. Zatím nevím jak s muzikou, ale obal je na tom podobně jako mostečtí, jen psíka tu nahrazuje Papučka. Řekl bych, že je to milé pojmenování něčeho tak všedního, jako je bačkora. To, že je titul desky myšlen se vší vážností, dokládá minaturní filcová podoba visící na provázku.

Deska se falešně tváří jako druhá sólovka všeuměla Aleše Pilgra, obsluhujícího nekonečný arzenál zvukotvořítek (mezi něž řadím samozřejě i nástroje), avšak touto není díky plejádě hostů a biorchestrální souputnici Janě Koukalové. Jsou tak „Pár moderní doby“ (1), byť se tohot kusu neúčastní. Jako by se stalo a tak hned „Ráno“ (2) má prostor jen pro sebe. Pánové přizvukují, dobarvují a vrní jako kocouři. Při „Zubařce“ (3) si vzpomenu na Vltavu, přestože bychom je zřejmě museli vidět a poslouchat při blbnutí ve zkušebně. „Ledoborec“ (4) je mohutný v titulu a hrozivý v textu. Obě vlastnosti jsou vyvažovány klidnou a chytrou decentností hudební. Vláček (5) se rozjede jen když mašince naložíte do útrob. O panu Pilgrovi nepochybuji, jako hudební topič je snad k neutahání. Elektronový mejdan (6) musím jako aktivní experimentátor velebit i kdyby na chleba nebylo. Forma písně je samozřejmá. Ani následující „Křížek, kolečko“ (7) není vzdálena od experimentu. Divoce rockový hip-hop je chytlavý, nenáročný na zapamatování. (Celý příspěvek…)

Nezdolný! Masami Akita. Neutuchající! Noise. Nezničitelný organismus! Jako u každého člověka, jako u každé činnosti vždy se najdou slabé chvilky, omyly, špatné cesty, ale již dnes při náhledu na celkovou tvorbu a hlavně na aktuální tituly Merzbow, je nutno smeknout. Pravda mnozí se ušklíbnou, že trpí nadprodukcí, což je možná jeden úhel pohledu, já bych to spíše popsal jako bezproblémové tvoření, radostné nahrávání. Nemám to sic nikterak podloženo, ale vypadá to, že z vydaných nahrávek pan Akita nic nemá, přestože by ho pravděpodobně tantiémy lehce uživily. Při této úvaze a poslechu aktuální desky (která už po napsání recenze bude v diskografii posunuta o několik položek níže, tedy neaktuální, he he!) mi tane na mysl, co vlastně dělá, čím se živí? Desky chrlí jednu za druhou (díky „zájmu“ celosvětového undergroundu a firem známějších i nově vzniklých), jezdí po koncertech skoro po celém světě…

Ale dost teorií. Před sebou mám jeden z nových titulů japonského harsh noise projektu, aktuálně v digitální formě. Od počátečních minut se Vám dostane monumentální porce tří, čtyř hučících stěn, svištících zvuků, vše v krásně „přirozeném“ zvuku, perfektně nahraném, na poslech vyváženém, plynule se přelévajícím, prostupujícím, vynořujícím se. Léta praxe a odříkání. Druhé slovo bych spíše zaměnil za přirozený trénink. Bezmála třicet let existence se musí chtě-nechtě projevit. Tato deska je hmatatelným důkazem, že zmiňovaná záporná půlvlna slabších desek z počátku tohoto tisíciletí, byla jen ohmatáváním a oťukáváním notebooku jako hudebního nástroje. (Celý příspěvek…)

Promo kopie dorazila v naprostém pořádku, navíc se vším co k tomu patří. Přiložena je tisková zpráva (PR – press release) s krátkou historií, diskografií, detaily o aktuální desce, několika výseky recenzí prestižních časáků a na reversu fotky z koncertů. Osmatřicetiminutový disk s celobarevnou dvoustránkou je doprovozen nášivkou s logem AUDIO KOLLAPS.

Ostřílení kozáci z Německa, se kterými už jste dozajista museli přijít do styku, se s tím nemažou. Vskutku výživná porce mixů tvrdých stylů. HC pohoupáníčka, crustová drzost, power-violence záblesky, metalická hutnost, grindový tlak. Vše je nenásilně prostřídáváno, kombinováno hrdelním křikem v německém podání. Nenechejte se odradit, němčina je neznatelná. Mix nahrávky je přehledný, poslouchatelný i na několikeré opakování. Trochu divný je činel, který zní jako syčení páry, ovšem to neříkám abych našel nějakou mouchu. Relativní normálnost zajišťují kytarové škrtačky i pevná baskytara. Zvláštní jsou kytarové efekty navozující syntezátorové vstupy (např. 3,4,5,13,14). Nejsou nijak vlezlé, ovšem všimnete si něčeho zvláštního. Tak jako jsou kombinovány elementy extrémních hudeb, mění se i nálady skladeb. Zkušení chlapíci ví co a jak, takže po několika sypanicích dojde na volnější, náladotvornou, přesto stále peprnou šumivku „Der letzte Schrei“ (7), nebo skočnou „Deustche im Dübelwahn“ (9). Poté už se opět dočkáte svižné jízdy, která vydrží až do konce desky.

Je-li Vám to málo, poohlédněte se po předchozích celoformátech „Ultima Ratio“ (2002), popř. „Music from an Extreme Sick World“ (2005).

RadeK.K.