R.U.M. zine

Úplné začátky skupiny PANYCHIDA byly možná krušné, ovšem bezmezná vytrvalost a především motivace dohnala tento spolek až na samotný piedestal domácí scény. Skutečně si nevybavuji soubor, který by nějakým zásadním způsobem dýchal plzeňským borečků na záda. Navíc hodnotná konkurence (např. CALES) se spokojuje s jaksi intimními vyjadřovacími prostředky, což se v podstatě s přístupem PANYCHIDY vůbec neslučuje. Honza Vaněk a spol. zkrátka dobře vědí, že celý ten UG kolos není jen o hudbě samotné, ale také o manažerských schopnostech. Když se všechny ingredience zamíchají do sebe, může ledacos zafungovat.

Primárním ukazatelem kvalit by však měla být přece jen hudba. Některým pochybným spolků z Německa sice k úspěchu stačí navléci se do ošuntělého harampádí (pochybuji, že by tohle české formaci prošlo) a hned je ruka v rukávě, smlouva na tři desky na stole, nemluvě o evropských koncertních šňůrách. Je ovšem tohle výhra? Domnívám se, že na tuto otázku by dokázali všichni členové PANYCHIDY řádně a od plic odpovědět. Po vydání vydařeného alba „Moon, Forest – Blinding Snow“, které dle mého soudu v klidu a pohodě může konkurovat západoevropské „elitě“, vytasili se hoši s ‘EP vytvořeným takříkajíc „na pohodu“. Žádné zbytečné stresy, naopak lehkost a pohodlí spojené s vydáním CD pod magazínem PAŘÁT. (Celý příspěvek…)

Krátká historie kapely SECTESY se začala psát v podstatě ihned po realizaci alba „Fragments of Reprisal“ od kolínských DESPISE. Pikantní na to všem je, že tehdy to samozřejmě ještě nikdo nevěděl, dost možná ani samotný lídr (Dejvy). Problém s navázáním přetrženého lana, neustálé komplikace se sestavou, dramatická a náročná příprava nových skladeb…to jsou všechno další argumenty, které nakonec vedly k radikálnímu kroku. Konec DESPISE, nový začátek se SECTESY! A že je toho málo? Ano… proto tu mám ještě jeden faktor nazývající se „láska ke staré metalové škole“. Pokud DESPISE měli ve svém vývoji namířeno z death metalu ven (alespoň tak jsem to cítil), SECTESY jsou v tomto ohledu jiným šálkem kávy.

Ještě než si však budeme moci poslechnout legitimní debut, věnoval mi Dejvy CD-RW (když se mi to prý nebude líbit, mohu obsah smazat a disk dále používat, opravdu luxus! ) se dvěma skladbami, které zjevně slouží jako předvoj věcí budoucích. Přiznávám, osobně nepatřím k vzorovým milovníkům „ohledů zpět“, ovšem i tak na mě SECTESY udělali poměrně velký dojem. Hráčská suverenita podpořená smrtonosný feelingem a především celá řada melodických vyhrávek, které lze bez předsudků označit jako strhující. Volní bratrů, volání severu. Sakra, tohle jsou ale podpásovky. Smrtící! Vtíravě smrtící! (Celý příspěvek…)

Kapela CRUADALACH existuje sotva čtyři roky, ale do mozků tuzemského metalisty se zapsala už ledasčíms (záležitosti „pařátí“ zde nebudu rozpitvávat). Jako kdyby tlupa hudebníků měla klíč k imaginární televizní soutěži „Jak se stát kontroverzním“. Když takhle čtu některé názory metalových příznivců v rozličných diskuzích, získávám dojem, že právě tato početná sebranka mužů i žen, leží hodně lidem v žaludku. Jako kdyby měli CRUADALACH více odpůrců než příznivců… Na druhou stranu je ale obdivuhodné, kterak kapela dokáže svoje aktivity propagovat. Schopnost vnutit posluchači zprávu typu: „tak něco podobného jste ještě nikdy neslyšeli“ je také svým způsobem umění (připouštím, tohle je pouze můj subjektivní pocit). CRUADALACH však mají prozatím tu smůlu, že nejsou silnější než ona aura vycházející třebas i z jejich promo fotek. Navíc, co si budeme povídat, také vkus publika se postupně mění a pokud někteří fans donedávna přísahali na folk metal, tak v současnosti jim tento „trend“ s prominutím leze krkem. A možná i z toho důvodu jsou CRUADALACH první na ráně, jelikož jsou hodně vidět a především hrají a hrají…

„Lead – Not Follow“ tak rozhodně není počin, jež by se zrodil v úplně ideálních časových podmínkách. Na scéně se v tomto stylovém ranku drží jen zasloužení velikáni (jedinou výjimkou je snad pouze Německo) a zbytek začíná jaksi odpadávat. Této skutečnosti si jsou CRUADALACH určitě vědomi a možná i proto postavili svůj debut na maximální snaze o pompéznost. (Celý příspěvek…)

Láska k nejoblíbenějšímu českému žrádlu a k tomu pořádná porce toho nejsmrdutějšího prasopalu. Na co ti milovníci grindu ještě nepřijdou!? No není to k popukání? Samotný název titulu mě skutečně od plic rozesmál, přičemž ani domovské pojmenování SMASHING DUMPLINGS není k zahození. Legendární SMASHING PUMPKINS by asi po prolistování přiloženého bookletu spáchali hromadnou gastro-sebevraždu s tykvemi na hlavách. Ještě vypečenější je však potisk samotného CD, na kterém je velice „živě“ nasvícen guláš s hromadou knedlíků. Tady už chybí jen přidaná vůně v krabičce! A pak že jsou všichni grindeři zarytými vegany

Stylová image a smysl pro humor, to je krédo, kterého se SMASHING DUMPLINGS drží jak čert kříže a pokud jsou mezi vámi posluchači či hudebníci, jež berou svoji tvorbu s veškerou vážností, určitě si dejte pozor na ruce, kterými začnete brzy lomit. Mohli byste přijít k úrazu! „Karlovarský knedlík“, Chlupatý knedlík“, Plesnivej knedlík“, Švestkový knedlík, Knedlík s vajíčkem“, „Borůvkový knedlík s tvarohem“… to jsou všechno názvy mnou vybraných skladeb! Zkrátka knedlívková revue na mnoho způsobů, zdánlivě tématicky členitá, leč hudebně naprosto sterilní. V jednoduchosti tedy: jeden track střídá druhý, neměnný grind core rukopis, kanální vokál a nepochybně chytlavé cajdákování, které v živém provedení musí probudit i toho nejzhulenějšího punkera z Dolního Buranova. I přes tisíckrát omletý flašinet však nelze o SMASHING DUMPLINGS mluvit jako o partě neumětelů. Když se budeme držet striktně žánrových regulí, je všechno v nejlepším pořádku. Knedlíkové songy jsou chytlavé, agresivní, brutální a co se týče výsledného zvuku, tak ten je peprný jako gulášek mého tatínka (a to je panečku gulášový gurmán ). Je vidět, že kluci ze studia Davos mají tuhle hudbu opravdu v malíčku. (Celý příspěvek…)

Kapela ČAD od nepaměti patřila k tomu nejextrémnějšímu co CS grind core scéna dokázala vůbec kdy nabídnout. Příkladně nahrávka „Na odstrel!“ byla totálním hudebním zvěrstvem, kdo nevěří, nechť se vydá po ose času o několik roků zpět. Nicméně… dnes jsou ČAD kapelou v podstatě úplně jinou, dokázali se vymanit z grind coreových mantinelů příkrosti a vrhli se na mnohem barevnější produkci. Jakési záblesky starých časů tu však pochopitelně také najdete, ačkoli jádro skvěle ztvárněné LP desky je postaveno především na zběsilém hard coru ve spojitosti s punkem a crustem. Aby však byl výsledek ještě mnohem pestřejší, vložili ČAD do svých skladeb i něco málo pomalejších a nebojím se uvést i melodičtějších pasáží. Pokud u některých obdobně stylově zaměřených spolků se často setkávám spíše s amatérismem, tak ČAD jsou v tomto ohledu úplným opakem. „Ťažký kov!“ je precizně zvládnuté řemeslo s výtečným zvukem! Skutečně!

Další velkou devízou ČAD jsou slovenské texty, kterým je navíc skvěle rozumět. Nemohu si pomoci, ale na té slovenštině zkrátka něco je. ČAD navíc v tomto (jakoby novém) vyjadřovacím prostředku získali další účelnou zbraň, prostřednictvím které mohou deklarovat nejen svoje názory, ale také se podělit o zážitky, jež život zkrátka přináší. Stačí si vzpomenout na hluboká sdělení formací jako např. SLOBODNÁ EURÓPA, DAVOVÁ PSYCHÓZA či MRVIACE SA ROŽKY. ČAD jsou však přece jen více metaloví, mnohem agresivnější a do jisté míry i přístupnější. Pozoruhodnější úvod snad ani nemůže být, song s názvem „Červy“ je totální masakr a rovněž totální hitovka. (Celý příspěvek…)

V dnešní době může vzniknout pozoruhodný materiál v podstatě kdekoliv a především v jakýchkoli podmínkách. Příkladem budiž i projekt ABBEY OV THELEMA, jež založili dva slovenští nadšenci, jmenovitě se jedná o Vilosofa a Delgrasta, kteří prostřednictvím chválihodně připraveného konceptu, vytvořili debutové album „A Fragment Ov The Great Work“ a s plnou parádou ho předhodili undergroundové veřejnosti. Pokud pomineme jistý punc nepůvodnosti i s ohledem na taktické zamaskování, máme co dělat s poměrně kvalitními symfonickými black metal kompozicemi, jejichž struktura je velice variabilní a do jisté míry až přetechnizovaná. Někdy mám pocit, že si chalani uřízli až příliš velký krajíc a snaží se být tam, kde ještě jaksi nejsou, anebo jim to zkrátka a dobře (zatím) nedovolují podmínky. Na druhou stranu je ovšem mnohem jednodušší vybrat si snadnější cestu k úspěchu, což ABBEY OV THELEMA podle všeho razantně odmítli.

Hudebně i tématicky se kapela (lépe řečeno projekt) rozhodli pro takřka nepřetavitelný rauš a pokud je album věnováno legendárnímu Fridrichu Nietzschemu, který se paradoxně do přehodnocení všech hodnot také pekelně zamotal, nebude od věci, když i na tomto místě zmíním taktéž instrumentální „přehnanost“, jakožto nejzásadnější negativum. Desce se totiž dostalo skutečně precizně nastavené atmosféry, ovšem nelze si ji úplně dostatečně vychutnat. Některé úseky skladeb doslova volají po zklidnění a „položení se“ do úvah, ovšem na místo toho přijde hrubá síla v podobě black metalové kadence. (Celý příspěvek…)

Když se tak člověk prohrábne diskografií kapely HEIDEN, musí zákonitě žasnout! Je vskutku zajímavé sledovat, jakým způsobem se brněnští hoši vypořádali s pagan metalovými počátky, jež především v období desky „Tinne“ vybízely k mnohým otázkám. HEIDEN však nehodlali nic podcenit, piruetou se vyhnuli slepé uličce (viz. Deska „Era 2“), aby následně představili svou novou tvář na předchozí řadovce „Obsidian“, která svým obsahem potěšila nejednoho fanouška/recenzenta progresivně laděného black flirtování.

Pokud však HEIDEN nechtěli svůj evoluční plán plný pozoruhodných záblesků pošpinit, museli v započaté cestě pokračovat i na albu „Dolores“ (i když museli je možná silné slovo), což ovšem nebyl nikterak stresující faktor, dle poslechu jednoznačně motivační. Mně osobně album „Dolores“ připomíná lehounkou plachetnici, která se notně vzdálila (metalovým) břehům, ovšem slunce není sto udržet své paprsky a trapně se schová za zčernalé mraky. Jinak řečeno: v melancholickém rockování se stále nachází spoustu „černoty“, nehledě na depresivní texty a s nimi spojený Kverdův přednes. Pryč jsou časy drsného blackového vrnění, tu a tam se přece jen nějaká ta „zloba“ objeví, ovšem jinak je vůdčí protagonista hlasu vpasován do role pomyslného vypravěče, jehož úloha spočívá především v pozoruhodném způsobu nezaujatého komentování. Pokud se někteří vokalisté snaží zarytě v nést do svého projevu emoce, tak Kverd naopak zvolil naprosto izolovanou formu a dost možná to ani tak nechtěl, zkrátka to patří k jeho přirozenosti. Tenhle „android style“ sem zkrátka padne jako ulitý… (Celý příspěvek…)

Když cca. před sedmi lety vydala havířovská EUTHANASIA svou druhou řadovku „Requiem: Songs For…“, ocitla se z nenadání na vrcholku tuzemské doom metalové scény, která už v oné době řádně skomírala a nutně potřebovala svěží zážeh. Dlouho to vypadalo, že EUTHANASIA z této „výhody“ vytěží mnohé… To by však nesměl přijít tradiční syndrom severomoravských Šípkových Růženek, jež v minulosti postihl snad všechny tamní soubory…

…uteklo dlouhých sedm let, uplynulo spoustu vody, z některých malých dětí staly se rázem posluchači metalu, velká část metalových jmen se definitivně odporoučela do věčných lovišť a předně: scéna objevila nová atraktivní post-metalová jména. A do to všeho „nového“ se vrací EUTHANASIA s albem nazvaným jednoduše „IV.“ Pokud byste na černém obalu či bookletu (uff, tohle je kámen úrazu, znovu nepovedený cover i vnitřek, hotové prokletí!) hledali zkratku pro vydavatele, činili byste naprosto zbytečně. Také EUTHANASIA se totiž rozhodla kráčeti cestou „na vlastní pěst“, zřejmě po vzoru kolegů DISSOLVING OF PRODIGY. Ano, pot z čela si lze tedy setřít, EUTHANASIA těžce porodila nového hudebního potomka… No není ta předcházející věta kouzelná?

Ještě před samotným zastrčením CD do přehrávače, přemýšlel jsem, zda-li se časový rozestup na nové tvorbě nějakým způsobem podepíše. Na nic převratného však můj mozek nepřišel. Existuje málo kapel, které mají „nárok na konzistenci“ a pokud se to nepřežene s vykrádáním sebe sama, lze takto z minulosti žít třeba dalších deset let. Fanoušci zkrátka dostanou to co žádají a těm mediálním chytráčkům už to nějak vysvětlíme, med kolem huby jim s delikatesou napatláme. EUTHANASIA však nepatří k těm kapelám, které by vydávaly nosiče na objednávku, evidentně tvoří pro vlastní potěšení, přičemž snaha o dobití světa je už dávno pustila. Výsledkem „čtyřky“ jsou pak velmi melodické skladby, jež dávají zapomenout na valivé či dokonce tvrdé kompozice s brutálním vokálem. Siki si již v minulosti vyzkoušel, že jeho hlasivky jsou schopné čistých zpěvů, takže i tento evoluční part je poměrně jednoduché rozklíčovat. (Celý příspěvek…)

Death metal v úpadku u nás rozhodně není, i když cca. před čtyřmi roky to vypadalo věru bledě. Pak se ovšem z ničeho nic vyrojila hejna „mladých vran“ a hleďme, paní s kosou opět nadšeně mává. Ukazuje se, že tam kde staří a protřelí nenašli v nedávné minulosti patřičné útočiště, tam tepe mladé nadšení, chuť a především víra ve vlastní síly. S potřebným elánem se dá zkrátka dosáhnout velkých věcí, přičemž právě SECRET OF DARKNESS by mohli v budoucnu patřit k oněm vyvoleným. Debutové album „(In) Humanity“ mnoho pozitivního naznačuje, ovšem potíž je (sakra) v tom, že obdobně znějících partiček je na celém světě obrovská spousta, a tak nějak mi při poslechu tohoto CD vyvstává otázka typu: „a potřebujeme stále dokola poslouchat stále ty samé kapely, se stále stejnými postupy a se stále stejným klišé? Ovšem nastavme tuto otázku ještě jinak: co zmohou kapely zamilované do death metalu v současné době? Mají více experimentovat či naopak držet se „old schoolu“?

Kdyby měli odpovědět právě SECRET OF DARKNESS, určitě by skočili po té druhé alternativě. Po temném intru v podobě „The World (Origin)“, přichází úvodní track s názvem „The Sovereign“, jež na mě působí dosti sterilně. Žel ani v následující (ještě o mnoho přímočařejší) „Smell Of Lies“ nenacházím více zajímavých nápadů a malinko se začínám ukousávat nudou. Obrat do lůna aktiv se však přece jen dostavil, a to přesně v samotné polovině. Od čtvrté do sedmé položky předvádějí SECRET OF DAKNESS mnohem lepší představení. Sázka na větší melodičnost není vůbec nic podbízivého, navíc v součinnosti s blackovými pasážemi, vokálem a atmosférou vůbec, se jedná KONEČNĚ o potřebný nadstandart, kterým lze alespoň trochu zapůsobit na náročného posluchače. (Celý příspěvek…)

Co to je za módu, frkat všude na disky samolepky? Já se snad zblázním. Tahle je sic vizuálně pěkná, ale pro změnu je zase excentricky nalepená. Vypalovák doprovází dva čtverce, přední a zadní. Foto papír a zeleno-modro-šedivě tónované fotky dělají z 20-ti kusové edice lákavý titul.

Sklo (Ostrava) vstupují na scénu opatně, pomalinku a polehoučku. Loď ještě pluje za obzorem, ale její sirény se nesou na míle. Tiché přístaviště ozvučuje uvolněný plech pohybující se ve větru. Trvá skutečně dlouho než kolos dorazí, každopádně jeho velikost vzbuzuje úctu. Hrne před sebou tlak vzduchu, otírá se o vodu, z hloubi útrob je slyšet pracující stroje, komunikují vysílačky. „Čekání na Josefa“ (1) se vyplatilo, šťastný to návrat.

Projekt N.R.Y.Y. (Japonsko) snad nahrává den co den a vydává s kýmkoli, kdo se namane. „Haikai“ (3) je podobně jako sklářská skulptura křehká. Cosi mezi xylofonem a gamelanem je narušováno elektrickým bzukotem a intenzivnějším hlukem. Ten po čase zaujímá své podkladové místo, ale zajímavé ruchy neválcuje. Na chvíli mocně zaburácí, snad jen kvůli kontrastu. Další třináctiminutovka Metal (3) jede v podobném stylu, jen jsou zaměněny stavební kameny. Decentní rytmizace je prolínána bílými šumy, dále přechází v rušno s roztrhanými vazbícími kovy, rádiovým pískáním a průběžným efektováním. Úvodní náznak je potvrzen reálným bubnováním aby posléze zmizel v nenávratnu.

RadeK.K.

http://www.myspace.com/silentnovels