R.U.M. zine

Člověk prý nemá nikdy dvakrát vstupovat do stejného pekla (řeky), ovšem dvě velké persony tuzemského death metalu si řekli: proč to ještě jednou nezkusit! Pokud však takový Bruno s KRABATHOREM dřel do úmoru, aby se někam dostal, noví HYPNOS budou v tomto ohledu zřejmě střízlivější ( i když…možné je koneckonců všechno). Nicméně comebackové ‘EP „Halfway To Hell“ je na světě a najdete na něm šestici deathových položek, které jednoduše nepřekvapí, ale zároveň mohou velkou spoustu příznivců potěšit. Jestliže se budeme pohybovat v rámci vytyčených mantinelů, lze i nadále HYPNOS považovat za první ligu tuzemského „old schoolu“ (snad nebudou ostatní kapely truchlit, když se jim znovu objevila konkurence), těžko říci, jestli je to hodně nebo málo. Pokud však patříte k příznivcům alb předcházejících, rozhodně si přijdete na své i na „Halfway To Hell“ (skutečně vydařená slovní hříčka!).

Otvírákem celé mini-kolekce je nekompromisní rubanice „Mesmerised“, jejíž rychlé tempo se zastaví až v „načernalé“ prostřední partii, kdy Bruno vymění klasický murmur za blackovou vránu a přenese na posluchače špetku rouhavé romantiky. Pokud si dobře prohlídnete nové promo fotky, určitě si dokážete představit atmosféru, se kterou se HYPNOS vytasili. Mezi ozdoby nahrávky pak lze jednoznačně zařadit valivou kompozici „Where The Rooks Fly The Cry“, jenž čítá několik výsostných vyhrávek ala HYPOCRISY. (Celý příspěvek…)

Druhé album kapely CRASHPOINT vyšlo sice před nějakým rokem a půl, ale jelikož jsem ho obdržel teprve nedávno, podíváme se mu na zoubky až nyní. Pokud jde o mé setkání s kapelou, tak to úplně první se uskutečnilo ještě před vydáním debutu „Acid Vitamin“ a co si budeme povídat, příliš jsem ho nepochválil. Za nějaký čas jsem však kapelu viděl v živém provedení a můj úsudek se začal pomalinku měnit. S „Millions Of Figurines“ se pak změnil úplně, byť nějaký ten škraloupek bych tu přece jen také našel. Na prvním místě je však nutno CRASHPOINT pochválit. Za velice krátkou dobu na sobě zapracovali skutečně obdivuhodným způsobem. Aktuální deska je produkt naprosto hotové kapely, které to jednoduše řečeno HRAJE! Pokud se dá stylové zaměření označit jako melodic hard core/nu-metal, tak z této stylové škatulky vydovali hoši v podstatě maximum. Kolekci nakopává precizně vyšpekulovaná zvuková ohrádka, bez které by byl konečný efekt dozajista poloviční. Standa Valášek je zkrátka člověk na svém místě, málo platné…

Ale jen o zvuku „Millions Of Figurines“ není. Pokud měli CRASHPOINT za cíl posluchače pobavit, povedlo se jim to docela dobře. Kluci už dávno upustili od laciných nu-metalových popěvků a vrhli se na mnohem varibilnější konstrukce skladeb, ve kterých toho lze zaslechnout dost a dost. Jde předevšímo to, že CRASHPOINT dokáží v jedné skladbě téměř z balady vytvořit ostrou vypalovačku a naopak. Vřele mohu doporučit třeba exklusivní track „Singularis“ či nádherně rytmicky zmáklou „Fly Hunter“. (Celý příspěvek…)

Recenzi na aktuální počin formace LIVEEVIL nemohu začít ničím jiným, než historkou, kterou jsem udělal s Petrem Staňkem, hlavní personou celého projektu. V době vydání debutu „Arctangel“ kapela podnikla šňůru s DISSOLVING OF PRODIGY a EUTHANASIÍ a to byla také jedinečná šance, jak pozvat tento trojlístek do kralupské ponorky. Jak tady bývalo tradicí, všichni byli zvyklí chodit na koncerty kolem půl desáté, a tak jsme museli i my jako organizátoři, celou akci uzpůsobit místnímu publiku. Petr Staněk z toho nebyl příliš nadšen (bylo vidět, že kluci předchozí den docela pařili:) ), ale nakonec jsem ho přece jen přesvědčil…a přesvědčili i LIVEEVIL! Pro místní osazenstvo úplně neznámá kapela spustila svůj vzorek „Sky And Nails“ a bylo vymalováno! Tanec, tanec a velký mazec! A na Petrově tváři se dokonce objevilo něco jako úsměv . Také si pamatuji, kterak zamnou známí chodili a ptali se „ty vole, to je kapela, kde jste je objevili?!“. LIVEEVIL měli narýsovanou „mlaskavou“ budoucnost, ALE… a tady už každý asi tuší. Petr Staněk odjel pracovně do zahraničí a na LIVEEVIL se snadno a rychle zapomnělo…

Sám Petr však naštěstí nezapomněl, a tak hned po svém návratu postavil novou kapelu a začalo navazování přetržené nitě. Album „Unique Constellation“ nezapře rukopis hlavního protagonisty, mírně navazuje na debut, ale celkově je mnohem barevnější a zároveň také tvrdší. O předchozí desce jsem psal, že se skvěle hodí do auta, jelikož je zkrátka „lehká a strhující“. Tady to příliš neplatí, alespoň tedy co se týče oné lehkosti. Každá ze skladeb je úplně jiná, někdy mám dokonce pocit, že se na desce vystřídalo několik formací na jednou…Při poslechu úvodní skladby „Monster World“ jsem měl pocit, že jsem si omylem pustil úplně jiné CD. Nějak jsem zkrátka LIVEEVIL nepoznával. (Celý příspěvek…)

Nebývá zvykem, aby kapela debutovala vinylem, ale ESAZLESA si řekli, proč chodit kolem horké kaše. O skvělém přístupu kapely hovoří i ta skutečnost, že čtyři skladby dokáží poskytnout i v CD podobě, číli nejedná se o žádný extra radikalismus ani umíněnost, ale spíše o dotvoření patřičné atmosféry, kterou chtějí ESAZLESA posluchači předat. A nutno podotknout, že se jim to daří moc dobře! Hudba kapely představuje kytici všemožných negativistických nálad. Zmar, bolest, smutek, zlost…tohle všechno tu bezpochyby najdete. Důležité ovšem je, abyste přistoupili i na další vyjadřovací prostředky, to jest přímé hudební snažení. Kluci víceméně čerpají z hard coru a špinavé punk/ rock´n rollové syrovosti (především zvuk je skutečnou vazelínou na rozkodrcané kolečko u kočárku), která svým chladem připomíná tažení black metalových formací, kráčející ve své srdnatosti mimo rámec žánru (jako příklad uvádím islandské SÓLSTAFIR, jejichž poslední CD je skutečně grandiózní). Ukazuje se, že navlnách pocitů se hudební bárky mohou dostat mimo rámec svých tradičních teritorií a to je moc dobře.

ESAZLESA udivují především tím, kterak dokáží nakládat s naléhavostí v monotonním okleštění. Ani jedna ze čtyř skladeb neobsahuje žádnou chytlavou (lehce zapamatovatelnou) formulku, ale i přesto je zde přítomna jakási vnitřní aura, jenž vás donutí k poslechu opakovanému. (Celý příspěvek…)

Bylo jen otázkou času, kdy se na tuzemské scéně objeví kapela, která podlehne touze zvané folk/metal-rock. HAKKA MUGGIES jsou tímto fenoménem zřetelně „poznamenaní“, a to proto, že právě folková složká má v jejich tvorbě stejnou váhu jako ta rock/metalová. Nahrávku tak lze doporučit milovníkům kapel jako CRUACHAN, THE SHAMROCK a za jistých okolností i KORPIKLAANI. Vliv těchto skupin je zřetelnější, než si sami členové možná myslí, ovšem i tak mají HAKKA MUGGIES co nabídnout. Pro našince může být určitě zajímavé, když si může poslechnout skotskou nebo irskou lidovku v tuzemském podání, a to i v četně českého textu („Loch Lomond“). Najdou se tu však i skladby s anglickou lyrikou, ale rázem jakoby to nebylo ono… i když ne všechny anglicky zpívané songy jsou špatné. Tak např. „Lover´s Ghost“ zní velice důvěryhodně. Komplexně však kapele sluší spíše český přednes, a to proto, že ji definuje. Právě díky dvojjazyčnosti deska nedrží příliš pohromadě, jakoby se na jednom kotoučku setkaly dva spolky, přičemž právě ten „anglický“ není tolik vyvedený…(viz. „Tom Of Bedlam“ nebo „Drowsy Maggie/Tam Lin“).

HAKKA MUGGIES však nejsou jen „násilníci“ lidové hudby. Muzikanti sami dokáží vymyslet svou vlastní skladbu i text. Např. „Tam kde teče řeka Fleet“ je vůbec jedna z nejlepších, svou atmosféru má i „chlastací“ „Města“. Formace se nebojí sáhnout ani do repertoáru druhých (viz. „Muž z Vysočiny“ a hudba pocházející od FIANNAN). Co se týče nástrojového obsazení, tak to kromě rockového ansámblu přináší bodhran, housle, příčnou flétnu, šalmaj, akordeon, keltskou harfu…může být snad větší známka pestrosti? (Celý příspěvek…)

Z čistajasna se na české hudební scéně objevila další velice zajímavá kapela. Jejími ústředními členy jsou Milan Urza a Michal Mihok z kapely PRVNÍ HOŘE, kteří se dali dohromady s basistou Jakubem Rolníkem (AKLINE) a bubeníkem Šimonem Hajdovským a společným úsilím se zasadili o vznik debutu „Zimní nebe“. Materiál celkově čítá sedm položek, pro které jsem vymyslel speciální stylovou škatulku – „poetický bigbít“. O něco podobného se kdysi pokoušela roztomilá kapela SLUNÍČKO, která se žel rozpadla hned po svém debutovém (dodnes skvělém) albu. SINUHET jsou hudebně sice o něco ostřejší a přímočařejší, ovšem i jejich texty jsou zhudebněnými básněmi, jdoucími z pera Milana Urzi. Možná i proto má nahrávka silně uměleckou (ale i intelektuální)  image, je plná vlastních prožitků i přirovnání a v žádném případě ji nechybí náboj ani atmosféra. Sestava navíc prokazuje, že po stránce instrumentální je na dosti vysoké úrovni, a tak si může dovolit v podstatě úplně všechno (viz. pestrobarevná paleta s názvem „Klaunova hostina“).

Když se však posluchač na chvíli odprostí od textů a celkové nálady, hravě zjistí, že SINUHET vůbec neprodukují komplikovanou hudbu. Hrají si pouze s náladami a pocity, přičemž jejich hlavním cílem je posluchači zprostředkovat právě ono nepopsatelné kouzlo, pramenící právě z poezie a příjemně melancholického rozjímání. V podstatě ve všech skladbách má zastoupení klavír, dodávající hudbě nepopsatelnou auru jedinečnosti. Hra Michala Mihoka je skutečně prvotřídní! (Celý příspěvek…)

Dvojdisk je shrnutím tvorby japonského projektu KILLER BUG, který působil v polovině devadesátých let. Jeho šéfík Kazumoto Endo po ukončení téhle kapitoly nadále tvořil(-í) pod vlastním jménem. Pravda, je na tom podobně jako další undergroundové položky japonské scény, není na očích, má pauzy, ale když udeří, stojí to za to.

Celá sestava čítá ‘jen’ jedenáct skladeb, ovšem celkový čas se vyšplhá na 144 minut. Rozehřívací tři tracky jsou z dema z roku `94 a ani dnes po šestnácti letech si nezadají. Energie prýští, zvuky o sebe drhnou jako písek mezi skly. Frekvence Vám tečou sluchátky po uších až na ramena. Jestli s hnusem nevypnete Dračí raketa (1.1) Vás ponese radostných dvaadvacet minut. Kovový robertek (1.2) trochu slevil z nekompromisnosti a je prosycen kovy, z nichž však neopadávají nánosy rzi, ale zvuky distorzi. Rozsah od pískavých zpětných vazeb, přes vyplňující středy až po spodní dynamiku jsou jaksi normální. Pokus o pocity z Krvavé zkušebny (1.3) přednáší křik člověka a vysokofrekvenční naříkání techniky. Vše je trvalé, neměnné. A proč ne, vždyť skladba má jenom devět minut! Po omezení prostorem je příjemné změnit působiště. Co takhle venku, pod Brutální duhou (1.4)? Název určitě nemá nic společného s titulem Rainbow Electronics od Merzbow, ale nějak mi to přišlo na mysl. (Celý příspěvek…)

Z nočního vizuálu na obalu k mému naturelu promlouvá spíše hybridizovaná sova, než vlk, podobající se stejně divnému bratrovi z titulky Vypusťe psy! od navrátivších se Lemounů. Pokud je to medvěd, tak se Marhladovi, kapele, vydavatelstvím a celému světu omlouvám! Vkusný font se jen snaží zachránit nevýrazno. Až elektro-industriálně posuvný otvírák „Pragmatism“ (1) slibuje mnohé. Lehce zastřená kytara, desetkrát zpomalené Ministerstvo bez agresivní složky a vzedmutý hitový refrén! Dobrá píseň. Další melodický nápad přináší „Black Beast“ (2) a podkládá jej Cure-ovkou jako z partesu. Umně rytmizované elektro funguje snad vždycky. „They Say Go“ (3) má prostor, přehled a čas pro kapelu i posluchače.

Hybnou dusárnu „Watching You“ (4) otevře a zakončí smršť elektronických hraček. Uvědomuji si, jak se u téhle kapely zajímavě stírá hranice mezi nástroji živě hranými a syntetickými. Koho dnes zajímají „Pop Will Eat Itself“, kdo by vzpomínal když je tu Fraud (5)? 90. indie létům už bude brzo dvacet. K elektronicky znějící base nafrkej pidlikající kytaru, občasně ji napruž a vyfrkni Murder In You (6). Zase mi naskakují Kjůři, někdy ve zpěvu, chvilkami v muzice. (Celý příspěvek…)

Starý dobrý slovenský ČAD se nám vybarvuje. Tím, že nevydává nahrávky jako na běžícím pásu, nemá našinec plynulé srovnání, ovšem původní garážová rubanice je jaksi tatam. Jak už to bývá, díky pročištěnému zvuku vše získává na přehlednosti. Pro někoho ku prospěchu, druhý ohrne rypák. Podobně jako u mnohých dnešních kapel je těžké stanovit škatulku. Ne snad, že by o to šlo, ovšem pojmenování někomu pomůže. Trojka, vedená „Pištom zo Slovenska“, jak se mi před léty hlásil do telefonu (hehe!), dře svůj ripcore poctivě. Dnešní podoba v sobě zastřešuje thrash metalové kvapíky, hardcore-ové napínáky a špetičku punkového a grindového šafránu. Textově a hlavně výrazem zpěvu(-ů) bych přidal pojem hatecore. Ovšem k přirovnání skladby Zlý (7) k motorheďáckému rokenrolu nepotřebujete mnoho odvahy, podobně k asociaci s acbleskdc v songu Tie nie (12). Slabší nátury a útlocitní jedinci budou rozdýchávat všudypřítomnou nenávist, zuřivý vztek na všechny kurwárny Slovenska. Smutný fakt je, že texty jsou platné nejen pro mé bratry a sestru, kdesi tisíc kilometrů ode mě, ale jakoby zpívali o mnohém kolem mě. Divné? Nemyslím! Hrubozrný bigbít mi bude vždycky blízký, jen ta nahromaděná negativa ne a ne ze mě ven!

RadeK.K.

Album „Epocha“ od black metalové kapely SILVA NIGRA sice vyšlo už v roce 2007, nicméně na recenzi jsem ho obdržel až nyní, takže tak. Na úvod bych ještě měl připomenout, že právě toto album je z pohledu formace stále aktuální, takže se neinformovaní čtenáři nemusí děsit, že by jim něco uteklo. „Epocha“ je album kapely, která jednoznačně zbožňuje black metal a také ho s plným zanícením hraje. Aby ovšem kapela nezapadla do říše tisíců „bezejmenných“, udělala některé věci jednoduše jinak. Rozhodně tím však nechci deklarovat, že SILVA NIGRA přinášejí něco zásadně nového do černých tůní a rybníčků. Opírá se ovšem o atributy, jenž jsou milovníkům pure black metalu rozhodně blízké. Severský zvuk, bestiální sypačky a mrazivá kytarová sóla, střídání temp, mrazivá a skličující atmosféra… žel, tohle všechno degraduje nepříliš kvalitní vokál, kterému je sice skvěle rozumět, ovšem jeho síla zkrátka nestačí na nejlepší blackové „vrány“ ( a to i v rámci české scény). Když se s tímto neduhem srovnáte, nebudete mít s poslechem výraznější problém…i když, ještě jednu poznámku si neodpustím. Nevím proč, ale bicí mi přijdou vystrčené před ostatní nástroje a v některých momentech působí poměrně rušivě.

Naopak velkou devízou jsou texty, některé slovní obraty jsou skutečně dokonalé. Tak třeba: „…postav dítě před symboly starých/ a tak bezelstně začne hrát si/ chápajíce vnitřní řád těch křivek a čar!/jako zrnko písku z pouště, v souznění s universem“ (skladba „Na památku věci ztracených“) nebo „V osudovém čase tehdy známého světa/ střetla se síla magická s bezmocností člověka“ (skladba „Legenda“). (Celý příspěvek…)