Krásný příběh. Nedávno jsem podle svého nejlepšího úsudku sepsal decentní biografii estonské skupiny TAAK. Přiznám se, že mi byli svým hudebním pojetím sympatičtí už před mnoha lety, přičemž tohle všechno stále trvá. Jak by řekl klasik: vůbec jsem to nečekal. 🙂
Tedy… vlastně čekal. TAAK jsou zkrátka sázkou na jistotu. Jejich předchozí album!„Põgenemiskatse“ z roku 2020 je skutečně okouzlující a posluchačsky velmi vděčné.
Po roce 2020 však TAAK, jak jsem psal v poslední biografii, přišli o jeden ze svých nejvýraznějších symbolů. Odchod zpěváka Marta Kalveta byl zásah do samotného jádra. A nejen do jádra: Mart byl ikonou, osobností, výrazovou kotvou. Nahradit ho byl těžký úkol. Nicméně právě proto je výkon Otta P. tak působivý. Nový hlas TAAK do kapely zapadl překvapivě organicky – zabarvením je Martovi blízký, ale nepůsobí jako jeho napodobenina. Naopak: pro stoner-doom-hardrock, který TAAK staví, má naprosto adekvátní výraz, nosnost i barvu. A do toho ta estonština… Ne že bychom textům přirozeně rozuměli, ale jazyk tu funguje jako kouzlo. Kdo chce, překlady jsou k dispozici. Toto rozhodně doporučuji, neboť ostřílení matadoři nepíší svá slova jen tak pro ozdobu.
Hudebně kapela nepřetrhává pouto se svými kořeny, ale ani nejede podle žádných žánrových příruček. Nejde o bezhlavé experimentování, nýbrž o vědomou práci se základy, v nichž je kapela nejsilnější. Střed starého hard rocku a doom metalové formy devadesátek je tu přenesený do současnosti. „Surmalaev“ má moderní zvuk, jeho povrch je však lemovaný sedmdesátkovými klávesami, které hudbě dodávají zvláštní patinu. Tohle u TAAK vždycky dokonale fungovalo a ani na novince tomu není jinak. Ještě mnohem zásadnější je však tradiční kompoziční jistota. Estonští umělci umí uchopit kořeny žánru, rozehrát je a nechat v nich rezonovat emoce. Neutíkají k progresi pro progresi, ale tam, kde mají být silní, skutečně silní jsou. „Põgenemiskatse“ jsem měl dostatečně naposlouchané a opakovaně jsem se k němu vracel. U „Surmalaev“ teprve uvidím, zda bude mít stejnou výdrž, ale už teď mě album baví poslouchat. Nenápadně mě vtahuje do děje.
Strhujícím trackem je pro mě bezesporu „Viimane palvus“ – hitová klasika v podání estonských kouzelníků, která bude zřejmě vždy fungovat. Jel jsem hustou mlhou po českých silnicích a měl z poslechu doslova husí kůži. Unikátní skladbou je rovněž „Mullatoidurestoran“, pojednávající o knězi, jehož libůstkou je otevírání hrobů a pojídání lidských ostatků. Hororový kousek, který – jak sám přiznal Kristjan v nedávném rozhovoru – výrazově odkazuje na doom metal formace DAWN OF GEHENNA, předchůdce TAAK. Dalším pomyslným vrcholem je titulní track „Surmalaev“. Atmosférický, studený, páchnoucí sedmdesátkami, a přitom moderní. Nevím, jak to TAAK dělají, ale z jejich hudby magie doslova tryská.
TAAK jsou pro středoevropana pořád nevšední. To, že přicházejí z Tallinnu, není detail – je to součást jejich identity. A pokud máte rádi hudební cesty, které nechávají něco nevyřčeného a zároveň nepochopitelného, „Surmalaev“ je přesně ten typ alba, které se v hlavě usazuje pomalu, ale o to pevněji.
Skladby: Kassikuld, Viimane palvus, Ajatu ootus, Maa ja taeva vahel, Sent surmale, Faasisiire. Mullatoidurestoran, Surmalaev
Sestava: Ott Pabbo – zpěv; Kristjan Virma – kytara, klávesy; Raiko Parts – kytara; Ott Oras – baskytara; Ville Veering – bicí
ALL