Alesh AD v posledních pěti letech dokázal posunout RAVENOIR z původně skromného undergroundového projektu do podoby plnohodnotné entity, kterou následně znovu transformoval do modelu one-man konceptu – tentokrát však s přizvaným okruhem blízkých spolupracovníků. Vydat pět alb během pěti let je výkon, který si zaslouží respekt; zároveň však tato kadence přirozeně otevírá otázky ohledně možného úbytku kvality. Prozatím se však žádné známky vyčerpání neobjevily, a ani aktuální nahrávka tuto obavu nenaplňuje.
„Deadreams“ zároveň působí jako vědomě vytyčený závěr určité kapitoly. Album uzavírá volně provázanou pětici nahrávek a působí jako důsledná tečka za dlouhodobým konceptem. Nejvýraznější změnou je však žánrová orientace: zatímco předchozí „Nocturne“ poměrně sebejistě pracovalo s prvky „slow death metalu“, „Deadreams“ se bezvýhradně propadá do temných doom metalových proudů. Posun je natolik markantní, že může působit až jako restart celé estetiky RAVENOIR – přestože charakteristický rukopis zůstává přítomen, jeho výsledná energie je zcela odlišná.
K nejzásadnějším prvkům desky patří vokální stránka. Alesh AD tentokrát staví téměř výhradně na čistém zpěvu, a činí tak s překvapivou jistotou i přesvědčivostí. Jeho projev je autentický, civilní a zbavený jakékoli manýry. Úvodní triáda skladeb tento přístup rozvíjí do plné šíře: temná atmosféra, uhrančivý tah a profesionálně ošetřený zvuk vytvářejí mimořádně silnou kombinaci. Doom zde získává až rituálně meditativní hloubku a místy evokuje esenci „Kärgeräs“ od ROOT – nikoli jako přímou inspiraci, spíše jako podobně intenzivní práci s náladou.
Přestože první polovina alba působí mimořádně soudržně a má výrazný emotivní dopad, druhá část už tak přesvědčivá není. Dva následující tracky postrádají sílu motivů i moment překvapení a nedokážou udržet předchozí napětí. V okamžiku, kdy by bylo vhodné materiál gradovat či nabídnout další klíčovou kompozici, přichází spíše komornější epilog. Výsledkem je dojem pozvolného vyhasínání, které kontrastuje s velmi silným startem.
Další rozměr přináší bonusová část. Stylově i žánrově se odklání od hlavního konceptu a působí spíše jako materiál rozšiřující stopáž než jako organické součásti celku. Odvážný cover „Black Funeral“ od MERCYFUL FATE je sice výrazný moment, avšak v kontextu koncepční temnoty „Deadreams“ působí poněkud vychýleně.
Přes tyto výhrady je „Deadreams“ odvážnou a v mnoha ohledech velmi působivou nahrávkou. Její úvodní polovina patří k tomu nejlepšímu, co kdy Alesh AD pod hlavičkou RAVENOIR vytvořil: temná, sebevědomá, zvukově pevná a výrazově silná. Tím více zamrzí, že druhá část nedokáže potenciál plně rozvinout a nabídnout potřebnou gradaci či závěrečný vrchol. Přesto album ukazuje Aleshe AD v nové, zralé a sebejisté poloze – a už jen z toho důvodu jej lze doporučit každému, kdo sleduje vývoj současného domácího extrému s pozorností sobě vlastní.
Skladby: Hypnosis by Cacophonous Silence (Nymphs of Imagination – Introspection), Entrancing Motifs of Madness (Ecstasy in the Atemporal Absolute), Shadows Fall Victim to the Night (Darkest Shades of Lust), Monumental Still Life of Death (Transcendence of Death’s Art), Necromorphosis (Murderous Silence in Astral Bowels), Blossoms of Blood (Epilogue), Apostles of Revenge (2023), Black Funeral (Mercyful Fate cover, 2022)
Sestava: Alesh AD – vokály, kytara, akustická kytara, piáno, klávesy;
Hosté: Igor Hubík – baskytara; Jiří Háb – kytara (2, 3, 4, 7); Jakub Vašica – bicí (2, 3, 4, 5); Zbyněk Husa – bicí (7); Aleš Hampl – kytara (8), Anton Samokhvalov – bicí (8)
ALL