Pokud by se vyhlašovala anketa o nejlepší festivalový areál Evropy, určitě by bólkowský hrad figuroval na předních příčkách. I letos se v jeho útrobách konala tradiční dark independent“ sešlost s názvem CASTLE PARTY, tentokráte rozšířená do tří hracích dnů, a to ještě nepočítám čtvrteční klubovou předehru. V následujícím reportu vám přiblížím (doufám) všechny možné i nemožné poznatky, které jsem během proběhnuvšího víkendu zaznamenal.
KAPELY A DOPROVODNÝ PROGRAM
To nejdůležitější, i když…ukázalo se, že poslední červencový víkend mají v kalendáři černě podrženy mnohé osoby, které se sem sjíždějí v podstatě každoročně a nikterak nehledí na výčet zastoupených kapel. Ostatně není se čemu divit! Pokud zklame hudba, je tu alespoň další vyžití, nemluvě o atmosféře. Tu si však nechám na samotný rozbor. Teď se však podívejme na jednotlivé zástupce, které jsem si dovolil rozdělit do tří skupin – „líbilo, nelíbilo/nezaujalo, neviděl“. A aby byl výčet laděn strunou pozitivní, začnu těmi úspěšnými formace, jejichž odkaz se line stěnami hradeb ještě nyní. Ač se to bude někomu zdát jako šílenost, nejvíce mě vtáhlo vystoupení německého industriálního mága ALECE EMPIREHO. Tento umělec vyrostl na punkové či hard coreové hudbě, aby se následně seznámil s elektronickou platformou, jež tvoří základ současné produkce, připomínající srážku NIN s THE PRODIGY v obrovském plechovém tunelu. Z beden se linula umělá electro – industriálně – noisová masáž a v některých skladbách se objevovala živá kytara. Ono je to v podstatě tak, že Alec vytvoří hudbu, naláduje ji do počítače, namíchá, promixuje s různými zvuky a následně k tomu využívá klasických nástrojů (když je to potřeba). (Celý příspěvek…)
Poslední koncert VANESSY jsem shlédl přesně 6.9. 2002. Tehdy se jednalo o jednorázovou akci bez sebemenší propagace, ale i tak bylo pražské Rock-Café takřka plné. Proto jsem si říkal, jako to asi bude teď, když kapela oznámila oficiální návrat, vydala skvělou desku a ještě se ji podařilo (opětovně) mediálně zviditelnit. Když jsem tak přešlapoval před KD Vltavská a sledoval zástupy natěšených fanoušků, říkal jsem si, že všichni ti feťáci z devadesátých let to zkrátka museli přežít, jinak to ani není možné. Humor mě však přešel v momentě hustého sněžení a časové prodlevy, která spočívala v „tradičním českém čekání“ na otevření. Kdyby alespoň nebyla taková „kosa“ „Ahoj, zmrzni“! Ale to už je jen takový „černý humor“. Pochvalou budiž fakt, že brněnská INSANIA se coby support představila pouze s třicetiminutovým zpožděním, což s ohledem na „chytání posledních vlaků“ nebyl žádný průšvih…
Jak už jsem zmínil v reportu na Brutal Assault, skutečně nepatřím k velkým příznivcům všemožných comebacků, i když právě koncert legendy FAITH NO MORE bych mohl pojmout jako takovou výjimku potvrzující pravidlo. Americká formace se však v devadesátých letech nerozpadla z důvodu hudební vyčpělosti, ale spíše z nezájmu všech členů, kteří se raději věnovali svým vlastním projektům. A byl to především Mike Patton, jež hudební milovníky obohatil několika skvostnými nahrávkami. Když on sám poté ohlásil návrat FAITH NO MORE, byl jsem z toho všeho malinko v rozpacích. Dobře si totiž vzpomínám na dobu, kdy Mike prohlašoval, že s těmito lidmi už zkrátka nikdy hrát nebude! Tak samozřejmě – „never say never“! Další útěchou budiž historická velikost FAITH NO MORE a také fakt, že právě tahle kapela svým fandům ledacos dluží (a české publikum navíc miluje!) …
Čtrnáctý ročník festivalu BRUTAL ASSAULT máme za sebou a už se naplno rozhořely debaty o tom, která kapela byla nejlepší, která měla nejlepší zvuk a naopak, zda či ona formace zahrála na „plný plyn, a nebo svou show pouze „odchodila“. Po těchto zkušenostech jsem se rozhodl, že pro R.U.M. zine napíši takový spíše netradiční report, ač se to zdá skoro nemožné, když odečtu cca. pět kapel, viděl jsem z celého programu takřka všechno. Má potřeba poslechnout si „živou hudbu“ byla zkrátka hodně velká, když si to tak vše promítám zpět, je skoro div, že jsem při tak obrovském vedru nezkolaboval, nicméně dodržování pitného režimu a oplachovacích procedur mi nakonec pomohlo překonat i pomalu dostavující se únavu. Na BA se objevila velká spousta kapel, na jejichž samostatný koncert bych nikdy nešel, avšak některá vystoupení jsem zde pojal jako takovou „studijní anabázi“, ta se při psaní článků a recenzí může vždycky hodit. Když pominu několik málo méně slavných band, tak téměř každá zvučnější tu měla své obecenstvo, ačkoli lépe řečeno, každý z metalových žánrů ho tu měl. Málo kdy se tak stalo, že by si hard corář šel poslechnout black metal a naopak. Vkus či omezenost!? Tuto otázku nechám bez odpovědi, zároveň se však zkusím zaměřit na subjektivní hodnocení toho či onoho fanouška. Pokud vyrazíte na festival a máte své zbožňované miláčky precizně naposlouchané, není téměř možné, aby vás jejich vystoupení vysloveně zklamalo. Pokud bych měl napsat skutečně název kapely, na kterou jsem byl nejvíce zvědav, byli by to RAUNCHY. Modern metalisté přijeli do Česka úplně poprvé a navíc všechny jejich počiny jsou nabušené energií a doslova geniálním zvukem. Ze všech pak vyčnívá deska „Confusion Bay“, která je ve směs kombinací electra a skandinávského melodic metalu ala SOILWORK. Ano,vystoupení těchto Dánů jsem si skutečně užil, ovšem o nějakém velkolepém nadšení se skutečně hovořit nedá. Pochvalu zaslouží nasazení, čitelné samply a dokonalé vokály. Zvuk? Uff…studiová „vymazlenost“ rázem ta tam. Myslíte, že si RAUNCHY užil člověk, který kapelu nikdy předtím neslyšel? Pochybuji. 
Obstojí festival BLACKLIGHTS na českém festivalovém kolbišti? To byla nejčastější otázka, nad kterou jsem se zamýšlel v průběhu cesty do Divišova. Na místo jsme dorazili něco před druhou hodinou a ihned po zaparkování vozidla, přišlo na řadu mapování přilehlého terénu. Otevřeně se přiznám, že v této pokročilé hodině bych očekával kolem areál větší mumraj, nicméně o to větší klid jsme měli při parkování na přilehlé louce, jež se nacházela hned vedle areálu festivalu. Akreditace proběhla absolutně bez problémů, a tak si člověk mohl v klidu prohlédnou útulný plochodrážní stadionek a také hospůdku, která samozřejmě nemůže na žádném sportovišti chybět. Tentokrát však byla otevřena za jiným účelem, což samotný personál pocítil na vlastní kůži. Tolik černě oděných osob tu určitě ještě neviděli! Při prvním Ferdinandu (festivalové pivo, ze kterého jsem měl obavy) jsem poprvé začal pozorovat mraky v domnění, že brzy začne nefalšovaný „festivalový slejvák“ – vzpomínky na loňský Brutal Assault se vrátily! Pohanští Bohové však byli kupodivu milosrdní, a tak na nebohé posluchačstvo nakonec nepustili žádný příval vody, což s odstupem času hodnotím jako velký zázrak. V celé republice totiž čerti a hastrmani rozehráli vodní mariáš. Organizátoři teď mohou alespoň trochu velebit nebesa… Nic však není úplně zadarmo. Těsně před začátkem festu brutálně klesla teplota a kdo s fanoušků si nevzal teplé oblečení, ten sakra zaváhal. Především vítr byl v některých chvílích studený až běda…
Tak jsem se byl i letos podívat na bigbítovou atrakci města Kralup. ZELENEJ ZÁKAL má už na začátku prázdnin jasnou tradici a i přesto, že hudba, která je zde prezentována jde úplně mimo mě, potkávám tu kamarády a známé z různých hudebních i nehudebních kruhů a věřte mi, že takový pokec u pivka či klobásy není vůbec špatný. Jinak z toho hudebního úhlu mě nejvíce zaujal BLUE EFFECT. Pan Hladík je i po letech neskutečný ! Také jsem si všiml, že i některé letité skladby mají hodně zvýrazněné kytarové riffy, což při živém poslechu byla věc naprosto skvělá! Alespoň tedy pro mé ucho!
Začalo to asi takhle. Je 21 hodin, normální pracovní den a já volám svého (bývalého?!) redakčního kolegu Radima. „Zdar ty starej pankáči, šestnáctýho dubna v Praze SLOBODNÁ EURÓPA! Jedem, ne ?“ Radim se probouzí, nevěří svým uším…“Co? Ty vole…tak jo! 
“. Když Radim souhlasil, ještě v té chvíli netušil, jaký výjimečný koncert ho čeká.
Spotřebované město, odrbaný klub, tedy hospoda o rozměrech, kde by se ztratilo 200 lidí, natož ta hrstka cca. dvaceti. Stejně nezůstali do konce. Řekněme pětina byla ožralá už před startem, nemálo odešlo v průběhu. Ale dost už kritiky, pojďme chválit. Představení chomutovské kapely KOTEL #26 se rozjelo chill-outovým šumlováním klávesáka a „kováře“, i když by se dalo napsat dvou kovářů, protože první jmenovaný kovářem opravdu je. Podstata hudby a pravá tvář přišla až se vstupem dalších dvou členů (zpěvák a basák) na praktikáblové pódium. 
