K letošní CASTLE PARTY se pojí jedna jediná událost. Do Polska se poprvé v historii dostavili legendární FIELDS OF THE NEPHILIM, o které organizátoři usilovali v podstatě od začátku vzniku tohoto specifického festivalu. Přiznávám, že i pro mě byl tento tahák jedním z primárních motivů letošního ročníku, na kterém jsem tentokrát strávil dva festivalové dny.

INTRO
V Bolkówě bylo po roce všechno při starém. Alespoň tedy navenek. Počet návštěvníků mi nepřišel nikterak přehnaný, byť razantní zlom nastal právě při večerním programu směřujícímu k setu britských legend. Tou dobou se na nádvoří hradu takřka nedalo hnout, z čehož mi vychází, že mohlo být skutečně vyprodáno. Organizátoři rovněž slibovali mnohem důkladnější bezpečnostní prohlídky, ale nakonec z toho byla úplně běžná rutina, jež nikterak nevybočila ze zajetých pořádků předchozích ročníků. Totéž se týká i „vedlejší scény“, která nabídla i tentokrát nejedno zvučné jméno, ale protože jsem v Polsku pobyl pouze dva dny, zaměřil jsem se výhradně a jen na hlavní stage (což mě zpětně docela mrzí, neboť OUTRE či IN MOURNING bych si s radostí dal).

PÁTEK
Páteční program odstartoval přesně ve čtyři hodiny formací DOGS IN TREES, po kterých následovala folk metalová horda RADOGOST. Nicméně já osobně jsem řádně vnímal až experimentátory DAS MOON, jejichž tvorba na mě působila až příliš ospale. Tak nějak jsem si říkal, že by jejich produkce uspěla více v potemnělém klubu než na rozpáleném slunci. S přicházejícím večerem následovala událost spojená s comebackem DEATHCAMP PROJECT. Ti si byli nuceni dát tvůrčí i koncertní pauzu, ovšem v nové sestavě (se dvěma členy kapely CONTROLLED COLLAPSE a hlavně sympatickou bubenicí) rozbalili svůj ansámbl s neuvěřitelnou energií, což neustále skandující obecenstvo kvitovalo s grácií. Posluchači na dvojici Void/Betrayel jednoduše nezapomněli a těšili se z každého započatého songu. Kapela zahrála to nejlepší z obou řadových desek a návdavkem přidala i novinkovou baladu „Rain“. V závěru pak muselo nutně dojít na nezapomenutelnou hitovku „Rule and Control“, kterou s Voidem odzpívala většina přihlížejících. Vstup do dalšího levelu tak zvládli DEATHCAMP PROJECT na jedničku, přičemž velký podíl na jejich produkci má bezesporu druhá kytara, nemluvě o kadenci bicích. Electro-modern gothic rock jak se patří!

Dalším polským souborem byli toho večera MOONLIGHT, na jejichž gothic/doom metal si mnozí dříve narození jistě pamatují – i z předchozích ročníků Castle party. Klasické žánrové klišé však dávno odvál čas. Sestava kapely se v čase několikrát proměnila, což se muselo pochopitelně podepsat na celkovém hudebním směřování. To je nyní zaměřeno dosti progresivně, přičemž některé aktuální skladby jsou hodně razantní a úderné. Docela jsem měl i pocit, jako bych chvílemi poslouchal zvláštní verzi českých kapitánů FORGOTTEN SILENCE. Nicméně MOONLIGHT se nelíbí jen v tvrdších hudebních hájích, ale i v jakémsi softovějším jazz rocku, což potvrdili prostřednictvím několika umírněnějších kompozic. Pochválit zároveň musím i uchu lahodící zvuk, to byl jeden z dalších faktorů, proč set MOONLIGHT považovat za povedený. Jediný otazník tak v mém případě zůstává kroužit nad projevem jinak sympatické zpěvačky, která sama o sobě pěje neuvěřitelné, avšak ostrými výškami se zbytečně separuje od zbytku kapely. Tato žánrová stylistika by si zkrátka zasloužila vlídnější způsob přednesu, než takto izolovanou formu exhibice. Když ovšem tenhle svůj pocit odbourám, musím kapelu zahrnou jen těmi nejzdvořilejšími komplimenty.

Přestože klasický old gothic rock vedl před časem zákopovou válku s novodobými zástupci tzv. gothic metalu, ukázalo se, že většina současných posluchačů toto téma vůbec nevnímá, anebo se jím nehodlá vůbec zabývat. Němečtí XANDRIA jsou už dlouhá léta považováni za nositele jakési gothicmetalové moderny, avšak i v jejich případě se mnohé změnilo. Krasotinku Lisu, jež plnila úlohu nezaměnitelného symbolu (její rudé vlasy vlály v každém klipu), vystřídala nejprve jistá Manuela Kraller, aby však záhy přepustila místo neméně půvabné Dianne van Giersbergen (nemá nic společného se světoznámou Aničkou), která svým příchodem v podstatě zamezila definitivnímu rozpadu. Zároveň jí ale dopomohla ještě více nasměrovat do škatulky obdivovatelů NIGHTWISH, což podle mého soudu není úplně šťastné. Nicméně samotné vystoupení se každopádně odehrálo v absolutně profesionálním duchu. Kapela fungovala jako precizně namazaný stroj a v pralese početných svítidel servírovala především skladby z aktuálního alba „Sacrificium“. Sympatické vystoupení zpívající krasotinka vyostřila ještě „zabalením se“ do polské vlajky, což na domácí publikum pochopitelně muselo zabrat. V opačném gardu bych nikdy nevěřil, že právě XANDRIA může nalézt tak silnou podporu právě na Castle party. Organizátoři mají zdá se dokonalý přehled o svých ovečkách. 🙂

Domovskou kapelou jsou pro zdejší město kultovní CLAN OF XYMOX, kteří zkrátka umějí zahrát ve všech možných i nemožných sestavách. Už si přesně nevybavuji, kolikrát jsem pana Ronnyho Mooringse a spol. vlastně viděl, ovšem nikdy jsem z jejich show neodcházel zklamán. O tomto večeru jsem na tom byl pak ještě o mnoho lépe, neboť pětičlenná sestava nabídla nadšenému davu naprosto ukázkovou porci „electro/gothic music“, takovou, kterou takto působivě neumí naservírovat snad nikdo jiný na světě! CLAN OF XYMOX sice dlouhověkostí dávno patří mezi veterány (nesmím zapomenout i na veteránky), ovšem jejich hudba, byť si ponechává základní atributy žánru, nepůsobí nikterak přízemně ani konzervativně. Stále z ní vychází jakýsi prazvláštní duch vitality, o jehož síle jsem se i letos nadmíru přesvědčil (a ty dvě kytary byly sakra znát). A playlist? Šitý fanouškům na míru non plus ultra. „In Love We Trust“, „Jasmine & Rose“, „Emily“, „She Is Falling in Love“… a další a další nezaměnitelné a osobité skladby. Za třešničku na dortu lze označit i skromnou vizuální projekci, jejímž principem nebyla ani tak nutnost něco zásadního sdělit, jako spíše nabídnout divákům možnost si určitou skladbu zařadit do konkrétního doby či alba (alespoň takto jsem to chápal já). Lepší tečku snad ani páteční večer dostat nemohl! Králové jsou sice „Fields“, ovšem… (ale to všechno se stalo až v sobotu – čtěte dále).

SOBOTA
Na úvod sobotního programu se začalo tradičně „podomácku“, avšak vůbec ne špatně. TRANQUILIZER předvedli docela zdařilou trip-rockovou meditativnost, o jejímž instrumentálním pojetí bych si vůbec nedovolil polemizovat. Musím říci, že jsem se po dobu těch necelých čtyřiceti minut docela zaposlouchal, avšak z rozjímání mě tu a tam vyrušil nepříliš citlivý hlas usměvavé zpěvandule. „Faklt na ty holky nejsem nijak vysazenej, ale tady by to chtělo opravdu trochu se zklidnit, případně pustit k mikrofonu chlapa“. 🙂 Jinak ale moc příjemná záležitost (prý určená k milování).

THE CUTS jsou polským electro-rock KABÁTEM, a to ve vší počestnosti. Zpěvné refrény v polštině, punkově vybrující basa, několik povedených smyček a chytlavé riffy, jejichž cílem je funkčnost na první dobrou. Přiznávám, že kdybych hlouběji pronikl do pravděpodobně hodně satirických textů, vydržel bych poslouchat déle. Takhle jsem dal ale raději šanci tekutému chlebu. U konzumace jsem poté zůstal i po poslechu dvou skladeb od italských post-punkerů THE SPIRITUAL BAT. Příznivci ryzího gothic-punku dost možná zavzpomínali na časy dávno minulé, ale to je tak všechno, co si mohl člověk z průměrného představení odnést. Pokud se vystoupení v dalším čase vyvinulo v něco hodnotnějšího, tak se omlouvám… i když bych se moc divil. 🙂

Když poté napochodovali na scénu instrumentálně namakaní post-metalový bizárové BLINDEAD, bylo asi po třiceti vteřinách zřejmé, že tito úspěšní Poláci kopou úplně jinou ligu. Z počátku si mistr zvukař sice nevěděl úplně rady s jejich nástroji, přičemž ani nový vokalista Piotr tou dobou neprocházel nirvánou kdovíjaké blaženosti. S druhou skladbou si ale vše důležité tak nějak sedlo a BLINDEAD tak mohli rozehrát svoji tradiční hru rozsáhlých kompozic, ve kterých se monotónní úseky střídají s metalovým extrémem. Nikterak zásadně se ovšem neopírali o stále aktuální CD „Abscence“, ale zcela záměrně dali vzpomenout na mnohem údernější tracky z předchozích alb, přičemž odtajněny byly i ukázky z chystané novinky. Ale abych se ještě vrátil k přínosu nového vokalisty… Ten nezaujal jen svým přirozeným projevem, ale také stoicky obyčejným postojem u mikrofonu. S rukama v kapsách hleděl kamsi do dáli, čímž na mnohé paradoxně velmi zapůsobil, neboť ostatní členové jednotky brousili scénu na sto procent. Tak jak jsou tedy patrné kontrasty v samotné hudbě, tak tak nějak podobně bude dost možná i vypadat budoucí pódiová show BLINDEAD. Proč ne!

Po extravagantní metalové porci, při které si přišli na své především přívrženci černé barvy, dostalo se záhy i na milovníky tvrdé taneční hudby. Claus Larsen a jeho klávesový společník, to celé LEÆTHER STRIP, mají sice blízko do domova důchodců (nejen věkově, ale i vizuálně), ovšem energičnost by mohli z fleku prodávat i těm mladším (hlavně tedy Claus). Dánský umělec je zkrátka král EBM a hotovo. Ne všechno z jeho tvorby beru, ovšem pokud nainstaluje do stroje výběr svých nejlepších skladeb, vyplatí se poslouchat. Za mě tedy palec hore, a to i s tím, že člověk beze zbytku dostal to, co očekával, tj. bez překvápka.

Statut legend mají v Polsku i němečtí gotici GARDEN OF DELIGHT, jejichž účast byla potvrzena vlastně už v minulém roce, kdy se na Castle party objevili MERCIFUL NUNS, též vedeni ústřední personou obou uskupení (Artaud Seth). Když jsem tak pátral v paměti, kdy jsme GARDEN OF DELIGHT viděl naposledy, musel jsem sáhnout opravdu hluboko do vzpomínek, neboť to bylo (patrně) znovu na Castle party, a to v roce 2003. Od té doby utekla obrovská spousta vody, ovšem někteří jedinci zřejmě nestárnou, zachovávají si hudební apetit a v neposlední řadě jsou schopni ze sebe v daný okamžik vyždímat téměř všechno. GARDEN OF DELIGHT takoví jsou, resp. na mě takto večer zapůsobili. Přiznávám se, že až takto razantní porci temné gotiky jsem nečekal, místy jsem měl dokonce pocit, že kapela tak trochu zametá podium pro hlavní hvězdy večera. Škoda jen toho opravdu dosti přehuleného zvuku, místy dosti nečitelného. To se ale naštěstí trochu zlepšilo v druhé polovině setu, a tak si i Němci mohli nakonec užít zasloužených ovací, byť mnozí fans už netrpělivě tlačili ručičky směrem k půlnoci.

„Dlouholeté čekání skončilo!“ Přesně takto uvedl moderátor show FIELDS OF THE NEPHILIM, z jejichž polské návštěvy se stala hotová událost léta. Na poměry Castle party určitě! Na příjezd králů čekaly dlouhé řady fans před hradní branou, lovci autogramů si plnili tajné sny, ti odvážnější dokonce šermovali se svými stříbrnými iPhony s žádostí o společné foto. Mistr McCoy si musel připadat jako Madonna v nejlepších letech. Jak už jsem výše uvedl, festivalová návštěvnost byla asi tak shodná s minulým rokem, avšak s příjezdem „kovbojů“ došlo k absolutnímu zaplnění kapacity hradu. Okem sociologa – amatéra jsem i dospěl k názoru, že každý druhý fanoušek měl v době konání koncertu triko s nápisem FIELDS OF THE NEPHILIM, a kdo ho zrovna na sobě neměl, mohl si ho opatřit v oficiálním merch stánku. Ceny jednotlivých produktů ovšem nebyly nikterak lidové, takové triko přišlo v přepočtu na 800 Kč, což už se mi zdá příliš. Že by následek Brexitu?

Ale nyní už k samotnému koncertu, který dozajista splnil očekávání, přestože někteří fanoušci tak trochu neopodstatněně očekávali „model Fields“ z roku 1987, kdy spatřilo světlo světa legendární a stále strašidelné dílo „Dawnrazor“. Když trochu píchnu do vosího hnízda, musím konstatovat, že kromě mistrova nenahraditelného hlasu a zvonivě znějící kytary, neexistuje prakticky nic, co by v zásadě připomínalo původní žánrové výrazivo. Paradoxně to pak platí i pro ty starší songy, které se i tady nesly v režimu alba „Morurning Sun“, poslední řadovky z roku 2005. Vystoupení tak bylo o to víc hrubější, tvrdší a vlastně i metalovější. Nicméně umělecký projev FIELDS OF THE NEPHILIM není jen o instrumentální stránce, ale také o atmosféře. A právě spojení středověkého hradu s takovým tím „nebezpečným fluidem“, které si kapela za ty roky vypěstovala, vábil fanoušky v téže míře. Domnívám se, že ani v tomto bodě Britové nic nepokazili. Mc Coy tradičně nekomunikoval s publikem, při hraní se plouživě pohyboval ve fialových světlech a pověsti černého lektora rozhodně dostál. Co si budeme povídat, on byl tou stěžejní postavou, na kterou se příznivci „Fileds“ nejvíce těšili (ostatně takto tomu je na každé show mimo Británii). Abych to ale nějak uzavřel. Domnívám se, že většina fans toho večera neviděla svůj nejlepší koncert života (ona ta očekávání byla opravdu až příliš našponovaná, vůbec si nedokážu představit, co by se dělo, kdyby sem přijel pan Eldritch), ale jsem si jist, že málokdo odcházel z hradu nespokojen.

ALL