Bojovníci SYSTEM OF A DOWN už nějaký ten pátek patří do hudebního mainstreamu, což ovšem nemusí nutně znamenat, že jde o sprostou nadávku. Je spíše s podivem, že si jejich hudba dokázala podmanit širší spektrum posluchačů. To se koneckonců ukázalo i při koncertě v pražské O2 aréně. Tam jste např. mohli potkat maminky s mladistvými dcerami, hardrockové tatínky s punkově zaměřenými synáčky a paradoxně také pány v důchodovém věku. Není proto divu, že se hala zaplnila až po střechu…

Předkapelou „amerických Arménů“ byla v Česku totálně neznámá skupiny CODE ORANGE, při jejichž setu jsem si uvědomil jediné: kdyby pánové a dáma přijeli samostatně, přišlo by na jejich show cca padesát lidí a z toho dobrá polovina by se do klubu dostala úplnou náhodou. Před SYSTEM OF A DOWN bych si dokázal představit mnohem renomovanější jméno, což ostatně deklarovalo notně znuděné obecenstvo, jenž se ani neobtěžovalo s potleskem mezi jednotlivými skladbami. Skupina navíc působila poněkud nabubřele a místy jsem měl dokonce pocit, jako kdyby Čecháčkům sdělovala něco ve smyslu „hej, vidláci, dívejte se na nás, protože my jsme Vám teď přijeli ukázat, co je to ten pravý hardcore made in USA.“ Kdepak, tohle byl skutečně hodně špatný tah (vtip). Domnívám se, že u nás doma máme hromadu mnohem nápaditějších kapel, než je tento ansámbl s řvoucím bubeníkem a falešně zpívající kytaristkou.

Po lomozu ale přece jen přišla na řadu rajská hudba v podání SYSTEM OF A DOWN. Nemám v úmyslu zde rozebírat skladbu po skladbě, to by bylo zbytečné, nicméně se rád zastavím u některých pocitových záležitostí, které jsem si z koncertu odnesl. Na první místě je třeba uvést, že kapela beze zbytku splnila to, co od ní věrný fanoušek očekával. Nepochybně zazněly všechny velké hity a vynechán nebyl ani jeden z nich. Navíc po zvukové i vizuální stránce bylo vše v naprostém pořádku, byť já osobně bych se bez filmových smyček v klidu obešel. Někdy si člověk připadal spíš v kině než na koncertě… Naopak velkoplošná obrazovka chyběla naprosto zřetelně. Kdo z přihlížejících neměl úplně ideální výhled, členy kapely si ani nemohl dostatečně dobře prohlédnout. Po hudební stránce pak kapela víceméně excelovala. Zvuk byl opravdu skvělý (alespoň tedy v místě, kde jsem byl), a to po celou dobu show. V tomto ohledu prima paráda… Žel na uspokojení hladových fans se Serj a spol. nemuseli až tolik nadřít – opravdu těžko říci, proč zvolili jaksi odtažitější přístup směrem k publiku. Za jistých okolností mohl koncert patřit ke strhujícím /či životním/ zážitkům, ale nestalo se tak. O ucházející atmosféru se tak paradoxně přičinili samotní přihlížející – zpívající, tancující, křičící, pogující, telefony svítící… S profesorsky hrající čtveřicí to však víceméně nepohnulo, přestože v druhé polovině setu jsme se dočkali alespoň symbolického „ahoj“ z úst Tankianových a pohříchu nikterak oduševnělých skřeků kytaristy Darona Malakiana. Mimochodem oba lídři si za mikrofonem vedli naprosto suverénně, což ukázaly songy nejen pomalejší, ale i ty řádně nabroušené. Jak už jsem výše uvedl, SYSTEM OF A DOWN s největší pravděpodobností nezapomněli ani na jeden „důležitý track“, ovšem absence jakéhokoliv přídavku vypadala (slušně řečeno) divně. Pokud jsme tedy v největší hale Česka měli možnost vidět skutečné „rockstars“, patrně se nám to povedlo. A to se vším dobrý i špatným, co tato dvojsmyslná nálepka obnáší. Skvělý výkon ve všech ohledech, ale že by se pánové bavili, chtěli se pro lidi rozdat, tak to ani omylem. Vždyť hned další den museli znovu do rachoty…

Skladby: Soldier Side – Intro, Suite-Pee, Prison Song, Violent Pornography, Aerials, Mind (intro only), Mr. Jack, DDevil, Needles, Deer Dance, Radio/Video, Hypnotize, Dreaming (middle breakdown only), Pictures, Highway Song, Darts, Bounce, Suggestions, Psycho (with „Physical“ by Olivia Newton-John intro), Chop Suey!, Lost in Hollywood, Question! (acoustic intro), Lonely Day, Kill Rock ‚n Roll, B.Y.O.B., This Cocaine Makes Me Feel Like I’m on This Song, DAM, Cigaro, Toxicity, Sugar

ALL