R.U.M. zine

Z BěloRUSKA přilétl vcelku obstojně vyvedený napalovák. Dvojstránkový obal vytištěný na barevné inkoustovce, z vnějšku lesklý, vnitřek matný. Printable disk je obdařen jen malým logem (na titulce jsou tři lebky, na disku čtyři matičky), vložen do dvojkapsové šanonové CD vložky. Po bližším seznámení s daty a ohledáním detailů jsem shledal, že obsahem je jakýsi „pozdní sběr“. Tedy skladby z různých období, zhruba zaškatulkovatelné jako grind s automatem i když všechno je jinak.

Podstatou produktu je první skladba „Milión mrtvých policajtů“, zbývajících sedm položek jsou různé bonusy. Úvodní písnička byla nahrána květnu `07, dodělána zhruba o rok později, v srpnu 2008. Kytara, basa, dva zpěvy (mumlák a křikák) a strojní bubeník. Ten odklepe rytmus a už to fičí. Hrr, hrr, mírné zvolnění, kráké odsekání a jízda pokračuje. Výrazný je snad jen druhý vokál – křiklák, mnou pracovně nazvaný ječák. Mnoha lidem naskočí osypky, jak hodně je tenhle vysoký řev přeexponovaný a živočišně věrný.

Další porce pěti skladeb, bonusů, byla nahrána v září a říjnu `99 a realizována jako split kazeta na ukrajinském labelu Bloodhead Records v roce 2003. Důkazem budiž přiloženy černobílý, kazetový originál obal. Pro doplnění uvádím, že druhou stranu půl-pásky obsadila ukrajinská svorka Brilliant Coldness. Úvítací kompozici tohoto bloku jsem sběžně přečetl jako „Náš bůh je Ukulele“, ale až zpěvák mě přiměl abych zbystřil a podíval se na obal. Jejich bůh je Ukukulle. Tak pardón pánové. Industriálně znějící intro s mluveným slovem, vibrujícím skoro-óm, pochodově hypnotizující rytmus doplní hutná doprovodná kytara a úchylné sólo. Oběť bohu byla předložena. Kratičký náznak scratchingu otevře o nic delší prostor skladby „IQ 0.666″. Ta je půlminutovým grindujícím kulometem s oběma plohami (k)vokálu. (Celý příspěvek…)

ALCHEMIST nejsou kapela z ciziny, ale z malého města, ze zaprděného Mostu. Dříve ČUBAKA, ještě předtím LUCRECIA, všechny pod pevným vedením a uměleckým řízením kytaristy Pavla Mentlíka alias Mentola. Ten mě mezi řečí vyzval, abych si poslechl a napsal recenzi na aktuální nahrávku. U druhého kola musím chtě-nechtě konstatovat, že jim to hraje. Ne sic tak jak bych si představoval já, ale to je můj osobní problém. U dvou recenzí Čub(a)čích nahrávek jsem si přál změnu a ona se dostavila. Muzika nepůsobí křečovitě, je uvolněná, v některých momentech až sabbatovsky těžká, chvílemi zatlačí na thrashovou pilu, zpěv mě natahá za uši.

Čtyřskladbové demo se necpe do „art metalu“, z čehož jsem měl pocit u nahrávek předchozích kapel, nápadů je i zde dostatek, leč ty se však na plochách kolem šesti minut rozmělňují. Pasáže, kde jen tak zbůhdarma zurčí kytary, bublá basa a vrní dva kopáky, jsou vatou, jež skladby nafukuje. Písně Alchemist se mi líbí, dokud mají kytary co říci (nápady, sóla, vyhrávky), zpěv smysluplně přednáší text (výraz a produkční nápady zpěvu jsou pro mě překvapením), bicí hrají víc než jen strohý doprovod (ač jsou průšlapy milé, přejí se). Jako nehudebník oceňuji umění vymyslet píseň, složit komplikované struktury, zapamatovat si je, ale jako (nevděčného) posluchače mě to moc nezajímá. Líbí-nelíbí, baví-nebaví. Škoda, že ten náš český píseček je skutečně tak malý. To platí pro obě strany, pro kapelu i posluchače. V tomhle případě klopím uši, jsou to kámoši, rád podpořím regionální kulturu, ale být už např. z Ústí na Labem, neřkuli dále, zapomenu na ně a po tomhle setkání po nich nebudu více pátrat. (Celý příspěvek…)

Existují alba, která vznikají naprosto čistě a spontánně, leckdy i samotná náhoda pomůže. Těžko říci, jestli tohle všechno stálo u zrodu fošny „Orina’s Tales“, které v roce 1999 vypustil do světa bývalý bubeník NOKTURNAL MORTUM zvaný Munruthel. Jeho práce na tomto albu je natolik výjimečná, že se ruské vydavatelství Gardarika Musikk rozhodlo, že téměř po deseti letech tento materiál opráší a znovu vydá. Součástí tohoto kompletu je ještě navíc singl „Giberborea“ z roku 2008, jenž citlivě uzavírá naprosto unikátní kousek, ke kterému jsem se v současnosti s chutí vrátil. Gardarika zkrátka věděli, kterak Čecháčkovi udělat radost! Ještě jednou BRAVO jak vydavateli, tak umělci samotnému! Album „Oriana’s Tales“ je strukturovaná a skvostně načasovaná sopka, na jejímž počátku je klid. Prvotní čistě ambietní skladby s nádechem ukrajinského folku mají uhrančivou atmosféru (viz. třeba vytí vlků) a je skutečně s podivem, že Munrtuthel vytvořil takovéto skladby už před deseti lety, kdy o křížení ambientu a black metalu mělo ponětí jen několik zainteresovaných osob. Prvním zlomovým bodem příběhu je dark-folk elektronické skladba „Overlimiting Chambers Of Kromeshniks“ s blackovým vokálem. Právě tento kousek jakoby pootočil čidla pozorující hudebno z vyšší perspektivy. Hned poté následuje hororově-industriální trip do lůna divoké ukrajinské přírody v podobě kompozice „Darker Than Black“. Od těchto chvil se začíná produkce komplexně točit kolem jakési spirituální atmsféry, jený stahuje posluchače do svého nitra. V sedmé skladbě „The Brilliance Of The Thundering Swords“ pak dochází k revolučnímu doteku ambinetu s pohanským black metalem, a to v té nejmelodičtější možné rovině. Nádhera a krása! Klobouk dolů….

Druhá polovina setu začíná proslovem slovanského válečníka za podpory ambientních zvuků („The Legend Of Sviatoslav“). Ticho před bouří? Ano! Následuje totiž electro-folková taškařice s překrásným lidovým motivem! Posluchač se rázem ocitne uprostřed jakési ukrajinské slavnosti, kde se jen hoduje a pije. Další dvě ukázky jsou pak něžnými procházkami po překrásné a především lidskou rukou nezkažené přírodě. (Celý příspěvek…)

R.U.M. zine byl možná prvním mediem, se kterým kdy členové DEVASTATHOR dělali rozhovor. Bylo to na počátku jejich hudebního snažení, kdy kluci drhli ryzí death metal a se svými nástroji se teprve seznamovali. Za naší mini-redakci je objevil Gory a pokud máte zájem si zavzpomínat na staré časy, určitě si starý rozhovor vyhledejte v našem archívu. Ale nyní už k současnosti. DEVASTATHOR do světa vypustili svoje druhé regulérní CD, které vyšlo jako součást časopisu PAŘÁT. Asi každého hned praští do očí ztřeštěný obal, symbolizující obálku časopisu pro náctileté. Růžový plát dokonce svítí tak usilovně, že když jdu v noci na záchod, nemusím zapínat lampičkou. Stačí, když ho nechám položený na stolku. Chlapci asi snídali, obědvali i večeřeli vtipnou kaši. Některé fórky v bookletu jsou celkem vtipné, ačkoliv hlavní fotoseriál se příliš nevyvedl. Mnohem vyvedenější je určitě „seznamka“, kde hoši nabízejí sami sebe mladinkým roštěnkám, kterým se však tento materiál stěží dostane do ruky. Booklet a obal tedy přinejmenším „zvláštní“, někoho pobaví, někdo si bude myslet něco o trapnosti, třetího nechá ledově klidným… Těžko říci, ke které skupině se přikláním já osobně, i když je pravdou, že po prolistování jsem se prakticky vůbec nesmál. On taky tento západ není už úplně nejoriginálnější…

Tím spíš jsem tedy se soustředil na hudbu, ovšem po premiérovém poslechu jsem nabyl dojmu, že ani tato ústřední složka kompletu není nikterak přesvědčivá. Kluci zjevně hrají pro vlastní potěšení, vtípky, smích, což lze samozřejmě chápat, ale pokud obdobnou radost nesdílí protivník (recenzent), nevěstí hodnocení nic dobrého. (Celý příspěvek…)

Už je to dost dávno, kdy jsem jen tak nezávazně brouzdal internetem a narazil jsem na metalový portál, kde byl R.U.M. charakterizován jako e-zine, orientující se na východoevropskou metalovou scénu. A já proč mi neustále chodí spousta ruských, ukrajinských… a dalších nahrávek! Nijak mě však tato skutečnost nevadí, spíše jsem potěšen, že tamní skupiny mají zájem spolupracovat a zároveň se tak zviditelňovat. Obdobnou politiku také razí ruské vydavatelství Rigorism productions, starající se o své kapely skutečně nadstandartně. Do rukou se mi tak dostala nahrávka poměrně rozjeté skupiny, jejíž název zní LUGBURZ SLEED. Tito ukrajinští bezvěrci mají doposud za sebou dvě řadová alba, přičemž obě vyšla shodně v roce 2008. Nicméně mým hlavním cílem je přiblížit vám aktuální ´EP „Transcendence“, tvořené čtyřmi poměrně vyvedenými skladbami.

Protože jsem však předchozí alba neslyšel, nemohu vám nabídnout srovnání a také dostatečně nelze vyhmátnout výsadní postavení „Transcendence“. Často se totiž stává, že na těchto doplňujících prvcích diskografie vždy kapely nějakým zvláštním způsobem zaexperiemntují a shodí ze svých zad břemeno vlastní identity. Těžko říci, kterak je to přesně u LUGBURZ SLEED, ovšem čtyři aktuální skladby vypovídají něco o pomalejším, místy atmosferickém black metalu, který sice nikterak neohromí, ale pokud jste tomuto stylu blíže nakloněni, rozhodně nebudete zklamáni. Kapela dokáže zaujmout především z pohledu členitosti skladeb (ono to není zas tak těžké, jsou pouze čtyři, nicméně jejich časová stopáž není nejkratší) a umě vykalkulované atmosféry, na kterou mají vůbec ukrajinští umělci patent. Současná ukrajinské black metalová scéna je skutečně hodně kvalitní a už dlouho si nevybavuji kapelu, která by byla vysloveně nezajímavá. (Celý příspěvek…)

Nejsem si jist katalogovým číslem, každopádně tento studiový titul bočního, či snad následnického projektu kapely Kaspar von Urbach, RUiNU, byl oproti živé dece (K&K12) nahrán o tři měsíce později. Slůvko studiový berte prosím s logickým pochopením – přesně to bylo na prahu kuchyně a obýváku. Děti zvukařů ve studích tak sice zřejmě pláčou hlady, ale vzhledem k nezájmu posluchačů a potencionálních kupců je nutno hledat cesty levnější. U experimentálních umělců je to jaksi normální, ovšem podobnou cestou vybavených zkušeben a domovů se vydávají i mnohé kapely hudební.

Koncept RUiNU zdá se býti jasným. Předvést a hledat v mantinelech drnčího uklidňování (drone ambient), kdy jsou s citem a láskou vnořovány narušující ruchy (industrial), nehudební nářky hudebních nástrojů (experimental), sténající zvuková bolest (?). Pokud jsem se vše snažil pochválit při záznamu koncertního provedení, pak i zdejší dvě skladby „Bitter Sweet Hematoma“ (1) a „The Inner Line Of Waiting“ (2), každá zhruba po osmnácti minutách, jsou v naprostém pořádku. Ne, jsou výtečné, díky přehlednému zvuku, křehké produkci a v neposlední řadě hudebnímu přemýšlení a koncepci. Mám pocit, že chlapíci vnášejí do díla své dřívější zkušenosti, mají rozdělené role, což celku nadmíru prospívá.

Na závěr se sluší pochválit jednoduchý, uhrančivě krásný obal, ale neodpustím si i malou kritickou poznámku, kterou jsem osobně probíral i Janem K!ammem, hybatelem společnosti. Mé obavy a špatné zkušenosti s alternativními potisky cédéček nebyly rozptýleny. Ano papírová samolepka drží, neodlupuje se na vnějších krajích, jako u jiných, ale díky vyšší teplotě a rychlosti v notebooku dochází k prohnutí vzhledem k tahu dvou materiálů (ala bimetal) a kraje při přehrávání lehce o cosi drhnou… Škoda, u jednorázového demáče je to asi jedno, ale u titulu, který je určen k dlouhodobější archivaci a více poslechům je to negativum.

RadeK.K.

http://ruinu.klangundkrach.net/