ALCHEMIST nejsou kapela z ciziny, ale z malého města, ze zaprděného Mostu. Dříve ČUBAKA, ještě předtím LUCRECIA, všechny pod pevným vedením a uměleckým řízením kytaristy Pavla Mentlíka alias Mentola. Ten mě mezi řečí vyzval, abych si poslechl a napsal recenzi na aktuální nahrávku. U druhého kola musím chtě-nechtě konstatovat, že jim to hraje. Ne sic tak jak bych si představoval já, ale to je můj osobní problém. U dvou recenzí Čub(a)čích nahrávek jsem si přál změnu a ona se dostavila. Muzika nepůsobí křečovitě, je uvolněná, v některých momentech až sabbatovsky těžká, chvílemi zatlačí na thrashovou pilu, zpěv mě natahá za uši.
Čtyřskladbové demo se necpe do „art metalu“, z čehož jsem měl pocit u nahrávek předchozích kapel, nápadů je i zde dostatek, leč ty se však na plochách kolem šesti minut rozmělňují. Pasáže, kde jen tak zbůhdarma zurčí kytary, bublá basa a vrní dva kopáky, jsou vatou, jež skladby nafukuje. Písně Alchemist se mi líbí, dokud mají kytary co říci (nápady, sóla, vyhrávky), zpěv smysluplně přednáší text (výraz a produkční nápady zpěvu jsou pro mě překvapením), bicí hrají víc než jen strohý doprovod (ač jsou průšlapy milé, přejí se). Jako nehudebník oceňuji umění vymyslet píseň, složit komplikované struktury, zapamatovat si je, ale jako (nevděčného) posluchače mě to moc nezajímá. Líbí-nelíbí, baví-nebaví. Škoda, že ten náš český píseček je skutečně tak malý. To platí pro obě strany, pro kapelu i posluchače. V tomhle případě klopím uši, jsou to kámoši, rád podpořím regionální kulturu, ale být už např. z Ústí na Labem, neřkuli dále, zapomenu na ně a po tomhle setkání po nich nebudu více pátrat.
Koho nahrávka pravděpodobně/určitě chytne za srdce? Tipnul bych si, že to budou metalové palice, které mají za nehty zadřený starý dobrý hard&heavy a neublíží jim o chlup více tvrdosti. Avšak už ti, které okouzlila agresivní tvrdost thrash metalu z první půle devadesátých let, se zřejmě nedočkají konce. Vše se zdá na Doublemind tak, jak má být, ale chybí tu něco. Tím něčím mám na mysli nehmotný, těžko uchopitelný element, který ze stovek, ba co dím z tisíců „stejných“ kapel vyflusne tu jednu, která jde před ostatními. Nehledat a vymýšlet vymyšlené, žehrat nad faktem, že kapela XY (dosaďte si tu svou) je z Prdelákova, porovnávat tu svou muziku s nedostižnými vzory a „velkými“ skupinami. Myslím, že u muziky rockové, nemluvě o metalové a jinak tvrdě znějící, by mělo v první řadě jít o vyburcování, ne o chlácholení, o kopání „do prdele“, ne o smlouvání, o facku přes celou držku, ne o pohlazení po tváři!
RadeK.K.