S projektem BEEQUEEN jsem se poprvé setkal při svých prvních oťukáváních hluku. Přesně to byla kompilace „Melt“, kterou jsem si samozřejmě pořídil kvůli japonským zúčastněným. Ti splnili vše očekávané, ale z těch ostatních byli právě BEEQUEEN, kteří ve mně zanechali vryp. Až o dost let později se mi spojily dodatečné informace, že členy byli Freek Kinkelaar a Frans de Waard. Ano, ten Frans de Waard, který je kontaktem labelu Staalplaat, sdružovatelem oběžníku Vital Weekly a mnoha dalších důležitých aktivit. Zde obsažený zvukový materiál byl za použití nástrojů, elektroniky , zařízení a hlasů nahrán na přelomu roků 1992-1993 v Nádherném domě v nizozemském Nijmegenu. V létě `93 smíchán a v roce následném na již zmiňované značce Staaplaat vydán. O třináct let později (2007) se dočkal remasteringu, abyste jej mohli v restaurované podobě poslechnout a zhodnotit.
Disk čítá bezmála hodinku. Devět skladeb má trvání od kratičké minuty až po minut dvacet. Nutno přiznat, že poklidný experimentál až industriální ambient má co říci přes dávnou dobu vzniku. „Whispering Confessions“ (1) jako otevírák desky od svého startu mnohé naznačuje. Plochy, hlasy, smyčky, nálada. „Der Holzweg“ (2) taktéž citlivě buduje atmosféru. Nejde tu o strach, spíše o zvuk. Baskytara přidává ruku k dílu a oproti snaživým efektům je výrazná. „Rupert Writes A Rainbow“ (3) promluví snad drone-ující baskytarou nebo syntetizérem s příjemnými vibracemi, kdy se k tomuto postupně přidávají klouzavé oscilátory, hlasy a houkavé vazby. Průběžně se vše plynule mění bez ztráty důvěry. „The Shore Of Leaves“ (4) nepokulhává. Atmosféra je navozena, lehké rozmazané klapání se stává součástí. „FaFagg“ (5) předvádí opatrnou improvizaci rytmického úderování. Minutové odreagování, či snad předěl, neboť „V-time“ (6) má podobné bušení také v náplni. Repetitivní kostra může navigovat smělem ke Stevu Reichovi a jeho kompozici „Drumming Illussions“ (7) variuje. Tepaný kov v průběhu celé stopy doplňují další hall-ené materiály a hlasy. Perhaps perhaps perhaps (8) houpá různé frekvence na dlouhých vlnách. Štiplavé přízvuky a dotyky tajemna. Všechny doposud popsané skladby byly drobotinami. Rozloučení Six Notes On Blank Tape (9) nemá s časem pražádný stres. Když basa, tak pěkně pomalu, vnímat každý tón, když vibrace tak velmi jemně. I další zvuky přesně odměřovat na lékařských vahách. Ač se to nezdá i tady je prostor pro vygradování. Rozeznívání smyčcem nejprve na hmotu a potom i názvukově. Krátké přerušení a jedeme od začátku. Opětovné budování a stavění. Zvuk evokující nekonečný tón kontrabasu hraného smyčcem, kdy můžete vnímat rozdílný přítlak na strunu, náklon, apod. Další miniaturní pauzička, jež je přemostěním k efektovaným dotykům snad kytary, ovšem objektem může být cokoli jiného. Přerod do minimalistického brnkání na strunu a následné bubnování už nelze brát jako něco divného, ale přesně naopak. Vše se stává normálním, logickým a po hodinové průpravě i očekávatelným. Zbývá už jen polehoučku a decetně zopakovat několik vybraných detailů a fade-out.
I obal stojí za zmínku. Tří-panelový papírový digipak bez umělých hmot, představuje v mlhavinově žlutém tónu pozůstatky města nebo snad ruiny hřbitova. Záměrně neříkám trosky, protože tento zmar není něčím záměrem, nýbrž nekonečným procesem. Čas, totiž nejen, že vše prověří, ale také na nikoho nečeká. Obojí je u této desky více než příznačné!
RadeK.K.
http://www.discogs.com/Beequeen-Time-Waits-For-No-One/release/295974