R.U.M. zine

To jsou mi tedy věci. Od vydavatelství Trident Harmony productions jsem obdržel promo polské formace GRIMLORD, kterou provází silná mediální masáž. Nejvíce však udiví unikátní počet sponzorů, jenž jsou uvedeny na samotném obalu. Je jich tu na desítky! Když si tak recenzent tohle prohlíží, říká si něco o nemalých ambicích, dostatku peněz či dokonce bombastických podmínkách pro studiovou práci. Co se týče posledního bodu, odhady se s jistotou potvrdily. Nahrávka udivuje majestátním soundem, všechny nástroje jsou důkladně čitelné a především milovníci kytarové hudby by si rozhodně mohli přijít na své. Kapela stylově tíhne k melodické formě heavy/trash metalu, ovšem ve své působnosti dokáže zabrousit i do mnohem tvrdších metalových vod, dokonce se v některých skladbách dají vystupovat prvky black metalu či death metalu. GRIMLORD tak naštěstí nezapadají do tuctové škály stylově neústupných hvězd, pokoušejí se alespoň o fous progrese, i když to v daném žánru není nic jednoduchého. Komplexně však hudba působí vcelku důvěryhodně, kapela se hlásí k tomu co má „nejraději“ a k tomu se ještě snaží přidat čiré plody z vlastní zahrádky.

Vstupní skladbou je titulní „Dolce Vita Sath-anas“, jejíž kvalita by mohla posloužit jako reprezentativní vzorek současné tvorby. Heavy metalový základ, tu odklon doprava, tu odklon doleva. Nástup čistého vokálu a opětovný základ ke kořenům. Poláci však se však na své pouti rozhodli, že nebudou donekonečna máchat suchou slámou. Svědčí o tom struktury ostatních skladeb, jenž rozhodně nejsou postavené na sytému sloka-refrén-sloka, byť někdy to kapele přece jen malinko ujede. Když se to stane, začíná vás fackovat klišé jako v případě skladby „Oh! My King“. Zde si GRIMLORD zahráli na speed metalové velikány hned tu máme oheň na střeše. Trapnost je v tomto případě ještě slušné slovo. Od této skladby však přichází naprosto nečekaný krok. (Celý příspěvek…)

Kalendářní rok se nám pomalu chýlí do finiše a česká metalová scéna drží v rukách další silný trumf! Málo kdo čekal, že ho na stůl položí kluci z kapely OBLOMOV, kteří se v posledních letech poněkud vytratili z povchu zemského, alespoň tedy co se týče vzájemné spolupráce. Oheň sounáležitosti naštěstí nevydoutnal, lídr Honza opět nastartoval všechny motory a rozloženou skládanku opět sestavil do potřebných obrazců. Když jsem nedávno psal recenzi na CD BRATRSTVA LUNY, rozepsal jsem se o tzv. „lunovském týmu“. V podstatě stejnou strukturu má i tým „The Communitas“. V čele stojí Honza s Martinem a zbytek tvoří úzce spolupracující hudebníci, kteří mají na metalových kolbištích ledacos za sebou. Honza Kapák (AVENGER, PANYCHIDA), Pavel ( dříve legitimní člen OBLOMOV, dnes SACRIST), Lord Morbivod, Arthuur (R.I.P.) (UNHOLY KILL a v neposlední řadě nemohu opomenout posilu zahraniční, Björnara E. Nilsena (VOLTURE INDUSTRIES).

Záruka nabušené sestavy však ještě nezaručuje úspěch, zvláště pak na poli death/black metalovém. OBLOMOV se však rozhodli jít úplně jinou cestou než na debutu a s novými skladbami se vrhli do víru experimentů a stylových kliček. I přesto všechno se však stále dá hovořit o death/blackovém nosiči, který ovšem dámu s kosou dusavě zašlapává. OBLOMOV už dříve deklarovali své sympatie k black metalu a novinkou tento status jenom potvrdili. Jasným důkazem budiž úvodní rubanice „Masquerade“, která je prorostlou a přímočarou dvouminutovkou bez zásadnějších příkras, čirý protipól skladeb ostatních. Exkurze do lůna jinotajů začíná až v čarovném songu „Deconstructing The Order“, kde se naplno rozhoří atmosféra karnevalů v podobě klaunsky znějících vsuvek, jenž jsou prozpěvovány hlavními protagonisty v jokerských oblecích. Nedílnou součástí jsou také vkusně vyřešená intra, nenásilně zařazená mezi nejrychlejší songy. Zaslechnout v nich lze skutečně netradiční nástroje, a nebo úplný protipól v podobě jemné elektrononiky. Spousta kapel se v současnosti k podobným hrátkám uchyluje, ovšem ne všude to funguje jako u OBLOMOV. Kapela nejenže zpracovala nevšední koncept, ona ho ještě dokázala stylově vybrousit tak, že jeho lákavost k opětovnému poslechu je naprostou samozřejmostí. (Celý příspěvek…)

FASCIST INSECT – Fall Of America (CD, 2008, samoprodukce)
S šesti skladbami na třiadvaceti minutách se borci z USA moc nepochlapili. Zvuk se oproti prvotině zvednul, přiostřil, podstata zůstává. Krakoš hudruje jako škrcený krocan, bicí se zdají být živě hrané, ovšem při zachování rukopisu – tupější blány a sršící činely (1 – The Leader). Další píseň o Brutálním Krematoriu (2) v úvodu prozradí umělost bubeníka. Hybnost a vyhrávky nikterak nebrání vokalistovi předvést svůj vztek. „Emptiness Laughter“ (3) s úvodem basové vyhrávky a syntetickým tleskáním přejde do vláčného melodického nápadu. Unavený štěkající pes za plotem a punkové melodicko-zpívací halekání jsou schůdky k hitovce. Po delší stopáži, kde se mohly nápady více projevit se na povrch tlačí harcórek „Evolved To Obliteration“ (4).

Skočná rytmizace, frázovaný skoro-hiphop, kytarové nápady. V dalším kousku „Purge“ (5) se zkracující se stopáží vyniknou divně zkreslené kytary i uvědomění si zvláštnosti rukopisu kapely. Uzavírací punkovka vás bez skrupulí vtáhne do víru starých začínajících THE EXPLOITED, kam by hulákání sloganu „We Want Some Violence“ (6) pasovalo jako prdel na hrnec. Po zarovnání téhle desky po bok minulé, jsou kontury vnitřního pnutí Amíků zřetelné. Šátrání v bočních revírech, neomezující se paběrkování a lepení. Naposledy jsem měl pocit takové divnosti u Urin a ještě předtím u ???. To už není divnost, ale přímo rozpolcený rukopis. (Celý příspěvek…)

Malajsijský borec je známá figura, pokud se alespoň trochu v experimentální scéně pohybujete. Zaslaná novinka je jedním z nejčerstvějších přírůstků jeho diskografie, ač byl sestaven ze záznamů 2005-8. 44-minutové album obsahuje devět skladeb, zřejmě rozdělených do čtyř úseků a čtvero nahrávacích zastavení. Vnitřní tři strany papírového digipaku jsou jednoduše černé s bílou soupiskou skladeb a informací. Vějšek ja věnován třem obrazů Melissy Lin. Ty na první pohled splývají v podobném duchu i exponované barevnosti, což je jen důvod pro podrobnější ohledání. Pirátských sosačů je mi líto… ale vlastně není. Obal přece nehraje, hehe! Dva tříminutové kousky „Godot Is Coming I“ (1) a II (8) jsou modulací různých zdrojů zvuku. Nejprve hlasu a poté snad syntezátoru. Zvukům je měně na rychlost i výšku, nabíhají, klouzají, ztrácejí se, což je výraznější u kláves. Pěkné hračky. Čekání na Godota se vyplatilo, Godot přichází!

„Hands III“ (2), I (3) a II (7) mají na desce přeházená pořadí. Popíšu vám je jak jdou za sebou. Pokud je zde pojmenování Ruce kvůli tomu, jak bylo postupováno při nahrávání, tedy údery vrchních končetin do čehosi, pak je to pravda pouze u třetí části (2), kdy je navíc lehce přimícháván ostrý digitální ruch. U partu I (3) je jakási zmutovaná kytara, kde ruce hrají také nemalou roli. Silné zkreslení přebuzením se dotýká až divné nečitelnosti s ostřejším závěrem. Úkolem hamtáků, tlapek, párátek, či jak je kdo ještě nazývá, je ve druhé sekci (7) ovládání elektroniky, která plče, skučí a rytmicky vzdoruje.

Tape podobně jako tomu bylo u Gdotů mění rychlost a tím i modulaci. Seřazení záznamu už je chronologické: I (4) zpracovává hlas, II (5) jakýsi elektronický štěbetavý zvuk a III (6) obdobné o chlup divočeji a exponovaněji. Chvílemi jako by to byl klarinet, tedy štěbenec!

Za tím vším je schován jedinec s názvem Tap Type (9). Elektronické piáno s kontakty neřízeně zničenými rzí i distorzí. Automatický rytmika i tónové pichy, vše hrubě pokažené, i když má Goh Lee Kwang čisté Ruce. Zajímavý sběr, na kterém si, než půjde do světa, nepochybně ještě jednou (vícekrát?) smlsnu a k tomu provětrám ostatní desky Malajsijce.

RadeK.K.