Když jsem v minulém díle svých zpovědí uváděl PANTERU jako kapelu, která mě přivedla k hard coru, tak tou definitivní pěstí do hlavy byla pro mě sbírka prvních nahrávek brooklynských siláků BIOHAZARD. Poměrně neznámá formace šokovala hudební trh především svou druhou řadovkou “Urban Discipline” z roku 1992. Málokdo si dnes vzpomene, že BIOHAZARD debutovali už o dva roky dříve s nosičem zvaným jednoduše „Biohazard“. Dalo by se však říci, že hudební společnost tehdy ještě nebyla připravena na crossover hip-hopu, trash metalu či punku. Album „Urban Discipline“ však všechno změnilo. Severoamerická metalová komunita se tak poprvé začala třepit a postupně začala tolerovat rapované pasáže, které byly doposud v metalu tabu (snad jen s výjimkou RAGE AGAINST THE MACHINE). I když v metalu… spousta lidí dodnes považuje BIOHAZARD za nemetalovou kapelu, byť samotní členové sami uvádějí BLACK SABBATH jako své největší vzory. Pro úplnost ještě připomenu sestavu: Evan_Seinfeld – (basa, zpěv) , Billy Graziadei – (kytara, zpěv) , Danny Schuler – (bicí), Bobby Hambel – (kytara).

Než se však hudba BIOHAZARD dostala k nám do Evropy, nějakou chvíli to trvalo. Zároveň byl řešen i obdobný „problém“ jako před časem v USA. Bude mít kombinace metalu s pouličním rapem nějaký výraznější úspěch? Dnes už víme, že se tyto stylové bariéry podařilo prolomit a v jedné linii se tak ocitli metalisté, punkeři i staří hardcoreáři, jejichž největšími hvězdami byli doposud BLACK FLAG. Já osobně jsem se dostal k BIOHAZARD přes svého kamaráda a v počátku jsem jim příliš nevěřil. Masírka MTV mě však nakonec dokázala vtáhnout do děje a člověk brzy rozpoznal, že BIOHAZARD jsou skutečně velkolepí hudebníci, jejichž hlavním krédem je BOJ proti sociálnímu nesouladu. Američané dokázali přenést hněv barevných do metalu a metal tento hněv dostal do rodin bílých teeangerů, zlobivých dítek, jejichž životní podmínky však byly více něž utěšené. Najednou je však začalo zajímat o čem BIOHAZARD vlastně zpívají…lidově se tomu říká „otevírání očí“. V mém případě však byla ona nakažlivost samozřejmě odlišná. Když jsem poprvé na vlastní oči spatřil klip ke skladbě „Shades Of Grey“, málem mi vypadla kukadla. K vidění byla neskutečně energie, brutální stage diving a absolutní kolektivní zaujatost hudbou. Gradace na „entou“! Do té doby jsem si zvykal na kapely hrající „pouze“ na pódium, na kapely, jenž mají odstup od fanoušků, ovšem BIOHAZARD tyto konvence naprosto rozsekali. Už to nebylo jen o hudbě, ale o jakési sounáležitosti. Zrodilo se nové hnutí. Abych ho však plně pochopil, musel bych nejspíš vyrůstat za mořem. Nicméně ona odlišnost mě u BIOHAZARD upoutala vůbec nejvíc, a když jsem se postupně s kapelou sžil, začal jsem bedlivě zkoumat všechny položky na „Urbane Discipline“. Toto album dodnes považuji za jakýsi Dekameron novodobého hard coru a je určitě dobře, že se BIOHAZARD dotkli také punkové či dokonce lehce alternativní vlny.

Horečka HC/metalu mě tedy uchvátila náramně a brzy jsem se začal dostávat ke kapelám, o kterých jsem zatím pouze četl. RAGE AGAINST THE MACHINE, SICK OF IT ALL a především CLAWFINGER, o kterých se více rozepíši příště. Ale zpět k BIOHAZARD. Ti s plnou polní zaútočili na Evropu a unikátní úspěch se okamžitě dostavil. V roce 1994 pak do éteru vypustili dlouho očekávaného následovníka s titulem „State Of The World Adress“, jenž vyšel u mega-firmy Warner Bros. Neskutečné, neuvěřitelné a ještě ke všemu znamenité! BIOHAZARD překonali předchůdce jak úspěchem, tak rovněž kvalitou. Skladby jako „Tales From The Hard Side“, „How It Is“ nebo „Five Block To The Subway“ dodnes patří ke stěžejním songům koncertních playlistů. Když jsem tuto nahrávku získal, byla pro mě úplně vším! Točila se mi v přehrávači co to šlo a na dost dlouhou dobu ve mně zanechala následky (doufám, že pozitivní). Od těchto časů jsem se začal v širším měřítku zajímat o hard corové kapely, přičemž mému výzkumu neunikly ani ty „pravěké“ či dávno nefungující. Pokud byla deska „Urbane Discipline“ zásadní, tak „State Of The World Adress“ patřila ještě o nějaký ten level výš. Obě tyto fošny patří do zlatého fondu amerického HC! Otázkou bylo, kudy se BIOHAZARD vydají na další desce…

Když však v roce 1996 vyšla deska „Mata Leao“, kdekdo se ptal: co to je ? BIOHAZARD sice své fanoušky neztratili, ale poprvé se od nich odklonila přízeň recenzentů. Kritika byla jasná. Čas utekl a BIOHAZARD zakrněli a kromě ústředního hitu „Authority“ nepředvedli nic extra výživného. Dodnes tuto desku považuji za vůbec nejslabší v jejich diskografii, a tak čekání na další nosič bylo nasnadě. BIOHAZARD však zabředli do tvůrčí krize, poprvé se jejich silná sestava rozložila odchodem Bobbyho Hambela a úplně stejným stylem se odvíjel i můj zájem o „pokérované bardy“. BIOHAZARD jsem na delší dobu úplně vypustil z hlavy. Nicméně v roce 1999 se kapela přihlásila s albem „New World Disorder“ , které částečně znamenalo návrat ke kořenům. Hodně nasraná deska plná dvojzpěvů se mi na první poslech docela zalíbila, docela často jsem ji poslouchal, ale posléze jsem ji odložil. Zkrátka a dobře, časy a ledy se hnuly, BIOHAZARD se rozzlobili, ale už to nebylo to takové jako na počátku devadesátých let. Prakticky ve stejné době jsem se až zpětně dostal k živé nahrávce „No Holds Barred“, kde se nachází celá řada osvědčených hitů a navíc se kapele skvěle povedlo přenést atmosféru do drážek CD. Solidní vzpomínka na nejúspěšnější éru BIOHAZARD. Domnívám se, že spousta zasvěcených lidí má tuto nahrávku doma a s úctou si ji hýčká.

Smyčkou času se nyní přenesme na počátek milénia, kdy se BIOHAZARD opřeli do dalších studiových prací. Následovala alba „Uncivilization“ (2001), „Kill Or Be Killed“(2003), „Means To An End“ (2005), jenž ve svépostatě pojí staré HC kořeny s modením soundem, což lze chápat jako reakci na nastupující metalcoreové ročníky.A právě posledně jmenované album je velmi zdařilou sbírkou, balancující na hranici vzteku, ale také určitého druhu romantiky. A slastná pointa na závěr? BIOHAZARD se po vydání této desky úplně rozpadli. Po téměř čtyřech letech však ohlásili comeback, aby svou nefalšovanou show předvedli na letošním ročníku Brutal Assault. Ano, tam to byli BIOHAZARD jako za starých časů… Dost možná se kapela ještě vrátí s novou deskou, ale bojím se, že už to zkrátka nikdy nebude ono…pro mě tato kapela bude vždy o dvou výše popsaných albech. To však vůbec nevadí! I tak mají v muzeu nesmrtených nezanedbatelné místo!