R.U.M. zine

Nové jméno na metalové mapě (alespoň tedy pro mě) a hned CD v digi-packovém podání. Tohle bylo ještě před pár lety nemyslitelné, ovšem nová doba si žádá své, a tak i poměrně neznámá formace dokáže dokráčet k albovému debutu poměrně rychle. V souvislosti s DESPERATE TIMES se však nedá vůbec hovořit o nějaké uspěchanosti. Hudba na pomezí metal coru a death metalu poctivě šlape a v rámci daného žánru mě vlastně vůbec nenapadá, co by měli hoši udělat jinak. Nasraný, nazlobený projev, ostré kytarové riffy, zlostné vokalistovo frázování… vším čím jsou americké skupiny IN, tím jsou DESPERATE TIMES. Výjimkou je snad pouze zvuk, jež po hříchu nedosahuje kvalit takových ALL THAT REMAINS, ale to jste snad ani nemohli čekat.

Pro zde zaznamenaný materiál tedy mám rozhodně slova uznání, ale že bych si doma CD „Pain Of Death“ každý den pouštěl? To asi ne… Problém je totiž zakopán v jakémsi „šablonovitém“ hudební pojetí, ve kterém se DESPERATE TIMES s nadšením brodí. Ze skladeb je cítit, že kapela tenhle druh metalu miluje až za hrob a právě v tady je zakopán onen smrdutý pes. Pokud si dokážete představit všechna ta metal core klišé, najdete je tady! Tím, že je tenhle žánr stále jaksi v laufu, tak o to víc bije do očí (pardon, uší) ona zpropadená nepůvodnost. I přesto, že DESPERATE TIMES předkládají svou hudební porci s obrovskou jistotou, stále to nestačí na vroucnější „oblbnutí“ posluchačova mozku. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Slovenská formace HECATE působí na scéně už od roku 1996, ovšem zásadní pozornosti se ji dostává až nyní. První éra (čistě doom metalová) trvající v rozmezí let 1996-2004 byla završena albem „Oppressed By Sorrow“, jenž kapelu posléze katapultovalo k dalšímu vývoji, nemluvě o změnách v sestavě. Těch bylo skutečně požehnaně a pro potřeby této recenze je raději vynechám. Důležité totiž je, že HECATE v roce 2011 působí jako naprosto stabilní stroj a právě CD „Programmed Earth“ je toho naprosto zřetelným důkazem.

Pokud má v dnešní době vůbec smysl realizovat alba jakožto ucelené reprezentativní sbírky, tak právě „Programmed Earth“ je produkt, který bych se nebál zařadit do své sbírky. Obal i booklet vypadají naprosto bombově, navíc i celkový koncept počinu skvěle koresponduje s texty. I robotika a přetechnizovanost dnešního světa může mít svou romantiku. Přesně tenhle úhel pohledu cítím především z hudby, nepostrádající lehkost. Naproti tomu nelze být imunní vůči naléhavosti slov plynoucích z úst vokalisty Majo Maslíka. Jeho čistý hlasový projev je opravdu precizní, byť je mi trochu líto té zpropadené anglické výslovnosti, jež sice není nikterak tragická, ovšem není zas na takové úrovni, aby člověk nepoznal česko-slovenskou kapelu. Tohle jen však pouhá a dost možná jediná piha na kráse. Kapele se podařilo stvořit košaté tracky, naprosto členité, ovšem z hlediska feelingu ukázkově jednolité. Stylová otevřenost navíc umožňuje dovolit si v podstatě cokoliv a jelikož HECATE rozhodně netvoří pro konzervativce, mohou jim jejich „ovečky“ naplno sosat z ruky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Přiznávám se, že ve škole jsem se ji nikdy nechtěl učit. Posedlost „Kyticí“ je však u učitelů českého jazyka věc běžná a zřejmě správně ji považují za hřeb národní literatury. Tohle žák školou povinný však nemůže tušit, a tak to sebe láme verše nad jejichž významem ani nepřemýšlí. Je to prostě lomoz! Pokud však žáci základních škol milují metal a chtějí dostat návod, kterak se básně rychle naučit, nechť si pustí tohle CD a nahlas si recitují. Možná právě, že touto metodou dostanou do hlavy přesně to, co potřebují.

Když jsem CD skupiny MAKRAB rozbalil a pochopil o co přesně kráčí, čekal jsem z hudebního hlediska nějakou avantgardu, stylový propletenec či dokonce nadsázku. Po několika posleších jsem se však se zlou potázal. MAKRAB totiž produkují ničím nezáživný thrash/death metal, do kterého mi tématika básní z „Kytice“ vůbec nesedí. MAKRAB jsou sice poměrně schopní instrumentalisté, nicméně jejich nápady jsou až příliš vázány na jednotlivé verše a věřte mi, přizpůsobovat hudbu textu, zvláště pak takovému, který si kapela sama nevytvoří, to je skutečně o průšvih. Slova poezie v podstatě vůbec nekorespondují s hudbou, jsou to dvě oddělené nádoby…až se člověk skutečně začne sám sebe ptát: PROČ? Nechci MAKRAB žádným způsobem shazovat, přece jen každá snaha o něco se cení, nicméně poslouchat growlingem frázujícího vokalistu, peroucího se s „Vodníkem“, to je opravdu záležitost minimálně úsměvná (pravda, moje kamarádka, učitelka českého jazyka a literatury, se při jedné z ukázek málem potrhala smíchy). Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Chápu, že lepší produkce je (někdy) o penězích, ale (často) hlavně o chtění. Profi potištěný vypalovák, by dělal doje a fungoval i bez krásného, třípanelového digipaku. V hustém lese, kam se jen stěží prodírá světlo žijí bytosti s kozlí hlavou. Temnota je vůkol, všude zmar a chlad!

S posledním vydechnutím, dštít budou síru (1), „Mlha putujíc jako smrt znásilňule zemi“ (2), „Mělké vody řeky Styx“ (3), „Ravenous krvavý hřích padlých andělů“ (4), „Oddané hymny“ (5) a „Possedlosst“ (6) – naprosto výstižné, evokující názvy obsažených skladeb. Mories (zvuky, bicí, hlasy, visualizace) a Erik (zvuky, hlasy) ví co chce, umí toho dosáhnout. Hučící, absolutně rozmatlaný black metal až někam k neurčité vážné hudbě, vzdálený řev (1). Bouřící základ, údery, skučení, naříkání. Katedrálový prostor je vyplněn beze zbytku (2). Převalující se hnus, nářek trýznitele i trpitelů (3). Psychadelické hukoty a rytmizace unáší do transu se přelije do abstraktního black metalu a vyšumí (4). Ženský sbor, činely a plechy, hučící vodopád zvuku (5). Kdo je posedlý kým nebo čím není jednoznačné. Třeba já tímhle soundrackem (6) k finální zkáze.

Z podobných bubákovin si na zadek nesedám, ale tyhle květy zla a následné zatracení v industriálním pekle přijímám. Až si pro mě přijdou, si nechám zahrát ADERALTING… a pořádně nahlas!

RadeK.K.

http://www.discogs.com/artist/Aderlating Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Mentole, kamaráde! Ty snad nechceš abych zapoměl, jak jsem psal v recenzi na Doublemind, viď? Nu dobrá, asi máš dobrý důvod, proč si mě oblažil dalšími dvěma nahrávkami.

Porce hudby, která se snad honí Mentolovi hlavou jako průvan, byla nahrána a smíchána v Litvínově během ledna až dubna 2011. Dle soupisky působí album megalomansky. Dvě trilogie, Muse (1-3) a Alchemist (9-11), obkličují obsah i dvě věnování (6, osobě se záhadnou přezdívkou Youdrayka tento pocit upevňují. A megalománie v dobrém slova smyslu to je. Kdo si libuje ve spřádání kytarových nápadů bude nadšen. Kdo se vyzná v hudební alchymii dozajista najde nesčetně důvodů k opakovaným poslechům a podrobnějšímu studování. Dovoluji si však rouhačsky tvrdit, že produkce už není tvrdo-metalová, byť s ní stále souzní, ale jde spíše k jakýmsi art- progressive- proudům. Sic je vše poslouchatelné a přehledné, chybí mi však odpoutání se od toho, aby vše bylo právě takové – chytré, umělecké. Pokud by tomu napomohl intezivnější zvuk kytar v tvrdších pasážích, živé bicí popř. rovnou účast „producenta“ mi vůbec není jasné. Každopádně mi, až na zvuk, Alchemy of rising nevadí a to není málo.

Nadprodukce? Tvůrčí přetlak? Dvojalbum? Tak jako tak se skláním, před uměním páně Mentola chrlit tolik hudby. Když je to uvnitř, tak to musí ven. Měsíc oraz a od května do června opět do nahrávacího procesu. Nesedí mi umělé bicí, nelibý zvuk zkreslených kytar, podobně jako u minulé nahrávky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »