R.U.M. zine

Houf napěchovaných patnáctek pod pódiem, trička letí vzhůru a mladé slečny dávají naodiv svoje vnady. I mladí hoši s čerstvě položenými kérkami si hudbu užívají na plné obrátky. Právě totiž našli svoji parketu. Není nad to, když se z usměvavých milovníků diskoték vyklubou „lost boys – children of the night“…

Obdobné a i jiné příběhy se mi v hlavě začnou mihotat při každém poslechu kapely FIVE’O CLOCK TEA, kteří v současné době předhodili do posluchačského pléna třetí řadovou desku s názvem „Frčíme si na páru“. Ta obsahuje hned deset skladeb, přičemž každá z nich nabízí trošičku jiný pohled na alternativní nu-rock metal. Ostatně melouny v rozličných podprsenkách jakoby má předchozí slova jenom potvrzovala. I přesto, že FIVE ‘O CLOCK TEA ve svých skladbách nezapřou pořádnou porci amerického feelingu, neoddali se angličtině a směle se pustili do dobývání tuzemských klubů prostřednictvím dívčího a mužského vokálu, to vše samozřejmě v jazyce českém. A je to právě dvojice Fiki/Gygy, která plnou parou strhává zbytek souboru, čistě z prostého důvodu. Oba vokály jsou dostatečně kvalitní (sličná Gygy u mě ovšem buduje daleko víc), doplňují se a ještě dokáží už tolik hitové skladby o nějaký ten chloupek zdárně povýšit.

Album startuje velice povedenou hitovkou „Oheň“, ve které sice nelze přeslechnout „nu-emo lásku“, ovšem pokud se od těchto možných póz odtrhneme, musíme kapele zatleskat. Snahu o zachování „písničky“ beru a prolínání dvou hlasů je jedním slovem precizní. Následující „Bestie“ je sice textově malinko kostrbatější, ale i přesto ji mohu s klidem zařadit do kategorie těch lepších. Kámen úrazu ovšem přichází s erotickou stříkačkou „Helmut“. (Celý příspěvek…)

Tak to mi je tedy nadělení. Brněnští EDAIN vydali neřadový počin, na kterém sice posluchači najdou sedm chodů, ovšem pouhá první věc zvaná „The Sulphur Breather“ patří mezi novinkové skladby. Pokud se však s kapelou seznamujete poprvé, nebude vám jistě vadit, že ostatní kousky nejsou aktuální (pouze jsou oproti minulosti vylepšené „něčím zvláštním“). Jako jistý doplněk pak slouží dva covery, ale k těm se ještě dostaneme.

EDAIN vesměs produkují technicky laděný death metal, do jehož útrob jsou natankovány thrasové dávky benzínu, které posléze dokáží těleso rozkmitat do potřebných otáček. Zjevné také je, že sestava je do jisté míry dobře sehraná a především instrumentálně vyspělá. To je také důvod, proč se pouští do tvorby krkolomnějších skladeb typu „The Sulphur Breather“. Tenhle reprezentativní vzorek je pak také důvodem vzniku tohoto nosiče (alespoň se tedy domnívám). Milovníci kytarových akrobacií si rozhodně přijdou na své, to každopádně. Po hříchu je však novinková píseň zatím to nejlepší co EDAIN doposud vytvořili. Předělávky své vlastní tvorby v podobě skladeb „Aphrodisiac“ a „Fragments“ dost možná nevystihují to, čeho je v současné době kapela schopna. Na druhou stranu mě však překvapila poměrně široká škála „vyklidněných“ intermezz, jež z pravdila gradují kytarovými nástupy. EDAIN naštěstí nejsou až tolik konzervativní jak by se na první pohled mohlo zdát, byť k nějakému experimentování má jejich produkce sakra daleko. Primární hák-háček se však bez ohledu na výše uvedené jmenuje čistý vokál s příjmením „kostrbatá angličtina“. Uši mi to zkrátka nějak nechtějí brát, sorry… (Celý příspěvek…)

O norské čtveřici FESTER jsem nikdy neslyšel, přestože reedice jejich prvotiny nezní ani po jedenadvaceti letech vůbec špatně. Ano, čtete dobře „Winter Of Sin vyšel v roce 1992 na značce Old Fashion Records, což je pod čirým trayem dokumentováno na dobovém letáku. Popravdě mrazivý severský death metal s blackovým skřehotem. Přestože lze zmínit pár drobných výtek k preciznosti zvuku (mírné plechové vrnění na koncích skladeb ) a bicí chvílemi podivně znějící jako automat. Jinak před sebou Fester hrnou vše co má mít pořádná metla. Relativně propracované skladby, syrový i po letech velmi poslouchatelný zvuk a energie na rozdávání. Není moc rozdílu zda klusají rozvážným středním tempem nebo se rozjíždí z mírného kopečka. Vzteklé krákorání rozpíná nad kytarovými vyhrávkami svá křídla. Bez problémů až doomově zpomalí a tepou a duní, činel nemilosrdně odťukává čas.

Co víc napsat? Objevit tyhle upřímné kovotepce v době původního vydání určitě bych si je zachoval v srdci dodnes. Takhle je nutno poděkovat americkému vydavatelství Abyss Records za pečlivé znovuvydání na němž je kromě celého alba ještě bonusová živá nahrávka „When Darkness Confirms“ z o rok staršího demáče. Nejprve se zdá, že FESTER mrskali přímočarý frčící black metal, ale na devíti minutách (o tři více než na nahrávce) předestřou vše o čem jsem už psal. Zvuk je samozřejmě více méně dokumentační a má jen doplnit pohled. (Celý příspěvek…)

Ze stejného zdroje jako Frantíci GLAUKOM SYNOD dorazil tenhle vypálený singl. Očekávání příbuzné zvěře se vyplnilo jen z malé části. Taky se jedná o jednočlenný projekt kytar s automatem, rovněž svádí metalovým směrem, ovšem jinam.

Tři skladby jsou už od počátku jiné než neskrývaně přiznané vzory ze kterých čerpají. Zprasená kytara a ještě zdemolovanější basa zní výtečně, což se nedá říci o předprogramovaných bubnech. Ty hrají jak zpod filcového povlaku. Pokud však nebudu hodnotit každý element zvlášť, ale dohromady, vše funguje – zvukově. Hudebně už je to krapet horší – slyšitelné nepřesnosti v rytmu přehlédne snad jen zhýralec a hluchoun mé úrovně.

„Lost Found Lost“ (1) se zpočátku těžkotonážně uvede, aby se dále psychoticky rozjížděla pod vzoru kanadských . Skvěle zabarvené sólo tento stav krátce umocní! Cukavé vybrnkávání s divným poboucháváním prázdného sudu otevře godfleshovskou „Retreat“ (2). Efektovaný zpěv, kytarové běhy, basové kotrmelce, rytmické kopance, uměle vytvářený chaos. „Children Of Boredom“ (3) je jakýmsi sabbatovským punkem. Heavy ládování s překotnými předěly a výrazným przněním vokálu. Kytarové sólo zde nahradí schizo výjezdy a frčíme k nemilosrdnému konci. (Celý příspěvek…)

Hned při prvním očuchávání cédéčka jsem se díky několika věcem spletl. Logo vypadá jen jako KATHAROS s doprovodným ornamentem, titul vypadá jako samo vydaný kapelou, seznam pěti skladeb působí jako singl. Co také nelze zjistit je původ kapely.

Díky internetu se pokusím mýlky objasnit. KATHAROS XIII (tak zní celý správný název) pochází z Rumunska. Původně coby jednočlenný projekt, později už jako plnohodnotná kapela. Pětice songů může klamat, ne však jejich časy, jež úhrnem dají 46 minut a to už je přece porce. V zásadě se jedná o black metal prošpikovaný zvláštními náladami a emotivně/atmosférickými pasážemi. Ty pak jdou plně na ruku textovým tématům o umírání, strachu, studeném potu, apod. Pravda, nemohu říct, že bych podobné věci neslyšel už dříve, ovšem snad díky tomu, že se už v metalových vodách už nepohybuji, působí výsledek obstojně. V promo emailu se operuje s totální izolací kapely od lidského druhu, nenávisti a nechuti k němu. Není divu, ovšem firma mi v rámci toho podsouvá nezávislost (budiž) a originalitu (nejsem si jist). Pravda, kapela je zajímavá nejen kvůli muzice jako takové, ale třeba i kvůli zvuku. Není špatný, ale připadá mi prostě „východoevropský“. To zákonitě nestrhává k uniformitě a po vyslechnutí celého alba si uvyknete, nebo ho nebudete mít nadobro rádi.

Neoptimistická introdukce mluveného slova umírajícího chlapíka, plynule přejdou ve vybrnkávaný předěl a poté hned do metalového zkreslení s podkladovými klávesami a blackovým utrápeným skřehotem, toť deseti minutová „Dead Emotions“ (1). (Celý příspěvek…)

Cí voééé, to mi poser! Třetí deska je mou první, kterou slyším jako celou po kupě. O Midích lidech bylo, je a bude slyšet. Makají, šlapou do toho, jsou podporování. I z toho mála co jsem vyslechnul, jim nelze odpárat kraftwerkovskou příchuť, přestože tu budou přítomny i pop odkazy, jež však také dozajista čerpaly a vycházejí z podobného zdroje. Minimální elektronické hrátky, repetitivní syntetické figury, dupající rytmika. Podobně jako u düsseldorfských jim jde o písně, ovšem z ‘větším’ důrazem na text, resp. výpověď, deklamaci, říkačky. Přímočaré, nenáročné, na hraně primitivního humoru, místy až stupidity.

„Someone Who Like You“ (2) vyniká kromě chytrého sloganu i úmyslně (snad) shozenou angličtinou. Kdo vydrží flašinet Ráno (3) s nekonečným opakováním „…tu máš“, vydrží snad cokoli na světě. Rád vařím (4) mi nesedí pitvořeným výrazem zpěvu. Ten jsem měl možnost vidět „živě“ v jakémsi televizním pořadu a tam mi připadal ještě horší, přestože muzika i vsunuté mluvené slovo stojí za poslech. Pomalu se množící zvuky a následně i celý seriózní song Rozhledna (5) si zaslouží silný aparát a vyhulenost (samozřejmě hlasitosti). Získáte-li pocit, že některá skladba je minimální až přespříliš, pak vězte, že může být ještě ‘míň’.

Dvě minuty omílajícího textu na „Chatě“ (6) přežívám jen díky příjemnému hlasu zpěvanky, jinak jsou na lívanec přes celou hubu. A taky si tady uvědomuju, že melodie jsou sic při vší té ohlodanosti na kost melodické, ale nepřelézají v mém případě zeď vtíravosti. Buď už jsem si uvyknul, nebo se zpěv Petra Marka ustálil do seriózní polohy. V „Projdeme se koupelnou“ (7) zní nad podkladem, jak jej znám z celé desky, ovšem hned následujícího „Praděda“ (8), civilní přednes výživně protknou kytary – akustické i elektrické. Že by hit? (Celý příspěvek…)

Přestože jsem rád, že vůbec vyšla a že jsem šťastným vlastníkem, téhle desce (ano, do písmene a do slova DESCE) by formát CD slušel více. Proč? Podpořilo by to přehledný, vzdušný zvuk a lépe by se poslouchala na jeden zátah, když už je k tomuto pospojovaný průběh skladeb určen. Ale zase…velikost vinylu dává dostatek prostoru pro grafické podpůrné vyjádření, a to chlapíci z Litvínova a okolí nikterak nepodcenili. Příjemné fotky dráždí nejistotou podobně jako texty otištěné v češtině i angličtině na dvanácti-stránkové skládačce. Žádně hýření barev, žádná optimistická euforie, žádné skotačení. Realistická skepse, špatné zkušenosti, šeď, prach. Vypadá to, že těch kroků po zamrzlé řece bude ví než jen sedm.

Při prvním letmém poslechu mi novinka RAVELIN 7 připadala hdně bigbítová, tedy protknutá českým rockem 70. let. Teď už jsem si naprosto jist, že tomu tak není. Sváděly mě k tomu spíše čisté kytary a ponejvíce druhý hlas třeba hned ve Vážených (B1), podobný klonu Luboše Pospíšila a Petra Pálenského. Rozverně se doplňující kytarové nápady, opakované postupy, klávesy a zvuky oživující nálady, normální bicí, které jsou zajímavé právě tou civilností a zpěvy. Těch tu při pečlivém vyslechnutí najdete přehršel: naléhavý hlavní vokál je schopen bez křiku a zbytečný manýr přednášet texty, je mu rozumět, což není málo. Absolutně odlišný druhý „zpěvák“, modulování efektem, podporující Mr.Banana ve dvou skladbách, francouzské útržky, ale třeba i samply české klasiky. Právě poslední skladba Nad ránem (B3) se trochu (více) vymyká. Je nejdelší, je t instrumentálka, začíná garážovým zvukem, přes pidlikající, kvákající a další kytary, bezvadné saxíkové sólo se dostaneme k ambientnímu rozloučení s krátkým ruchovém efektováním. (Celý příspěvek…)

Mladí a nadšení – šťastní a bohatí!? Trocha symbolů na úvod ve stylu nudných telenovel. SUFFOCATE WITH YOUR FAME jsou objevem tuzemské scény a i přesto, že jejich debut „The New World Order“ neničí bariéry metalového kultu, dokáže zaujmout. Za necelé tři roky toho černošická skvadra dokázala celkem hodně. Vítězství v soutěži MetalGate Massacre budiž důkazem neoddiskutovatelného talentu a v neposlední řadě také patřičného umu. Nabízený death metalový produkt navíc nepáchne stereotypem a především nenudí (když přimhouříme oči).

Co ovšem platí: z jednotlivých skladeb cítím maximální snahu přinést co možná nejvíc nápadů, jejichž nosnou silou jsou zpomalující či dokonce zjemňující melodie. Proti těmto filigránským ušním ódám posléze stojí chytlavé kytarové riffy (sestava čítá dokonce trojici kytaristů!) , které mi v součinnosti s nesmlouvavě hrdelním vokálem připomínají počínání dánských ILLDISPOSED. Také některé jejich nahrávky jsou dostatečně houpavé a skočné (viz. třeba skladba„Throne Of The False King“).

SUFFOCATE WITH YOUR FAME však nedrhnou pouze tuto podlahu. Soustředí se i na odlišnější death metalové odstíny, stačí si jen poslechnout úvodní „I’am Proud“, ve které svádí boj švédský smrtící kov s americkým „old schoolem“. Přesně mezi těmito světy se pak nachází platforma těchto mladíčků, jež sice ještě nemají jasno úplně ve všech věcech, ovšem na druhou stranu už dobře vědí co taková správná smrtící skladba potřebuje. (Celý příspěvek…)

Elektronický projekt MODURETIK, vedený Janem Jiskrou, jsem do dnešních dnů vůbec neznal. Když mi však na recenzi dorazilo CD „Fantas“, byl jsem opravdu mile překvapen. Už i na mou adresu chodí „elektrárny“ O podobné úchylárny se v R.U.M. zinu stará především RadeK.K., ale když tenhle dáreček dorazil až ke mně domů, proč se mu nepodívat na zoubek. Ústřední cover nosiče připomíná apokalypsu v rozšířenějším stádiu. Už z toho důvodu jsem očekával EBM v naprosto masochistickém střihu, jenže… (ne že by úplně nebylo). MODURETIK nic takového opravdu nepřináší, kráčí „hodně přizdi“ a ve své podstatě se drží až nezdravě robotické unylosti. Pojmenovanou skutečnost však nelze nikterak brutálně stírat, jelikož právě v této hudební odrůdě má najít posluchač ryzí uměleckost. Jedna skladba jako druhá, dekadentní setrvačnost, monotonní vokál a nikterak složité aranže. Nicméně i přesto na tom všem něco je. Především hnilobný feeling a styl přednesu dělají s MODURETIKU poměrně ojedinělou záležitost, alespoň tady v Česku. Někdy stačí málo, aby posluchač získal pocit, že se přenesl do doby Terminatora 4. Ano, přesně takovouhle hudbu mohou mít rádi stroje! Na druhou stranu je zjevné, že MODURETIK čerpá inspirací spíše u starých elektronických kapel. Produkce samotná není nikterak přetechnizovaná, rozhodně nečekejte kanonádu efektů ve stylu THE CHEMICAL BROTHERS. I electro má dnes svoji „old school“.

Na CD se nachází devět kompozic, přičemž o první slovo se hlásí nepojmenované intro, které bylo pravděpodobně sejvnuto z nějakého hrůzného hororu. „Atom“ bez špetky vokálních linek nastavuje již výše zmíněnou odtažitou image, kulminující především ve skladbě „We Dancing“, baladou pro kyborky. „Fantas Magor“ je naopak o něco svižnější a do jisté míry i tanečnější kousek s českou lyrikou. (Celý příspěvek…)

Úplné začátky skupiny PANYCHIDA byly možná krušné, ovšem bezmezná vytrvalost a především motivace dohnala tento spolek až na samotný piedestal domácí scény. Skutečně si nevybavuji soubor, který by nějakým zásadním způsobem dýchal plzeňským borečků na záda. Navíc hodnotná konkurence (např. CALES) se spokojuje s jaksi intimními vyjadřovacími prostředky, což se v podstatě s přístupem PANYCHIDY vůbec neslučuje. Honza Vaněk a spol. zkrátka dobře vědí, že celý ten UG kolos není jen o hudbě samotné, ale také o manažerských schopnostech. Když se všechny ingredience zamíchají do sebe, může ledacos zafungovat.

Primárním ukazatelem kvalit by však měla být přece jen hudba. Některým pochybným spolků z Německa sice k úspěchu stačí navléci se do ošuntělého harampádí (pochybuji, že by tohle české formaci prošlo) a hned je ruka v rukávě, smlouva na tři desky na stole, nemluvě o evropských koncertních šňůrách. Je ovšem tohle výhra? Domnívám se, že na tuto otázku by dokázali všichni členové PANYCHIDY řádně a od plic odpovědět. Po vydání vydařeného alba „Moon, Forest – Blinding Snow“, které dle mého soudu v klidu a pohodě může konkurovat západoevropské „elitě“, vytasili se hoši s ‘EP vytvořeným takříkajíc „na pohodu“. Žádné zbytečné stresy, naopak lehkost a pohodlí spojené s vydáním CD pod magazínem PAŘÁT. (Celý příspěvek…)