R.U.M. zine

První část miniaturní trilogie jsem recenzoval v prosinci 2009, dvojku v červnu roku minulého a nyní se konečně celek uzavírá. Spolu s posledním dílem jsem si zajistil kartonový přebal na spojení kompletu. Černě matný papír je polepen naplotrovaným logem a názvem titulu.

I tentokráte držím v rukách rozkošný digipak v červeném tónování, s českými informacemi. 108 vypalovaček ve třinácti skrumážích o průměrně stopáži okolo jedné minuty. Nevím, jestli se mi to zdá, ale i zvuk doznal změny. Jinak smíchaný celek mi pijde syrovější a zkreslenější, ční z něho mohutné basové kytary, kmitající bubny, všelijaké vokály, hlasy a zpěvy v nepřeberných variantách (např. ta heavy metalově upištěná mi dneska nesedí). Společně se skrytou industriální atmosférou a několika ruchy vylepšují muzikanti skóre před neodvratitelným koncem. Na začátku projektu jsem měl obavu ze zbytečnosti dělení studiového záznamu, podezření z falešného šponování fanoušků, ale až teď mi celá ‘legrace’ nabývá na významu. Ani protentokrát se nedočkáme noisecore klasického střihu, nejkrajnějších hudebních splašků historií polozapomenutých partiček. Posloucháme mnohem osobitější projev než nad kterým jsem neprozřetelně lámal hůl.

Protože se považuju za milovníka hudeních diwočáren, střihnu si disky za sebou, aby se vše spojilo do jednoho. Pokud dobře počítám, pohromadě (na přehradě) to bude 483 bordelózních flákot a užerou mi bez pěti vteřin hodinu života (59:55). Jak řekli, tak udělali. Po vyslechnutí se mi vyřčené rozdíly mezi recenzemi nezdají tak markantní z čehož vyplývá, že noisecore podléhá víc než který jiný styl, pocitu posluchače. Dobré je to chlapci!!

RadeK.K.

http://old.kaz.sk/

Split demo poslané do světa potokem hnisu a řekou krve prýštící z následků pohlavních nemocí. Jestli doposud nejste ‘ve styku’ obrázky Vám napoví.

Jednočlenný – jak už to chodí – projekt CAME DE PUTA vede Anal Bongdy, obsluhuje kytaru, programuje si bicí a hnilobně roní. Stylově se označkoval coby groovy gore grind. Dejme tomu. Po introdukci mluveného slova a chrochtání do hiphopového podkladu (CYPRESS HILL?) už vše frčí jako na drátkách. Plechově zkreslená kytara, strohý automat a všeobjímající hlas zharmonizovanýk nepoznání. Kromě průběžných vsuvek a úvodů se najde pár zvukových efektů. Díky dvěma bong-ům (přezdívka a skladba „Where’s The Kids In America“ (9)) mám podezření na další projekt Bong Ejaculation. Jestli se nemýlím, pak je to přesně tak, jak jsem předvídal.

PAEDO NANNY je druhý sólový projekt – jak je zvykem, kde vše zajišťuje Ross. Gore/porno grind jištěný šílenstvím. Už při letmém srovnání je na tom ‘Pedy’ se zvukem o dost hůř. Kytara je ještě plechovější, bicí nevyvážené, snad jen hlaso-bublo-chropotu bylo věnováno více času. A nejen to no to hapruje i hudebně, např. když se kytara začne hádat s přehledným rytmem (16,17). Ve špatně nazvučeném zetkovém spagetti-westernu zdáli přibíhá kovboj a řinčí ostruhami, v popředí mu s bublavými výdechy umírá kůň. Od skladby 22 do konce Rossovi vypomůže Mike Love 666. Hudební útržky, samply, hluky a malý pozůstatek gore grindu.

RadeK.K.

http://putridattitude.e-monsite.com/

Jam sessiony nejsou ničím novým, spolupráce na dálku také ne. Lidé se sejdou, zahrají si v klubu, uchopí něčí nahrávky a přetaví je do jiné podoby, přes internet naládují a stáhnou zvukové soubory, aby je zhmotnili do podoby spolupráce.

V tomto případě Australan Lucas Abela sebral kus amplifikovaného skla, s nímž obráží možná i nemožná zákoutí světa a zavítal do Číny. Během turné po deseti čínských městech sestavil kapelu RICE CORPSE. Po čtyřech jamech ve dvou dnech nahráli tuhle desku. Zbývajícími členy pro improvizování byli bubeník Yang Yang, člen MAFESIAN, kapely s pověstí nejdivočejší na pekingské scéně. Třetí do počtu, saxofonista Li Zenghui, zde nepřevádí brutální extempore, ale odvazuje se coby pianista.

Oč tu běží a co je podstatou se nabízí hned od počátku. Klidná komunikace se pomalu hudebním oťukáváním mění v ničivý uragán. Živelné bicí, jednoduchý, ovšem o to intenzivnější klavír a zurčící kvílení dolované z tabule skla. Mountain (1) zůstává jakýmsi seznamovacím kouskem, což už se nedá říci o „Stamp On My Balls“ (2). Pulsující nasazení, kdy nevíte, který zvuk je zkreslený. Následují sekce kdy se zdánlivě nic neděje, jsou střídány eruptivními pasážemi, kdy si hluková složka (vrzní dveří?) vše podmaňuje. Desktop Frog (3) zpočátku opravdu imituje mechanickou žabku na stole, tedy variantu tuzemské zobající plechové slepičky. Opatrné piáno, citlivé bicí, houkající sklo. (Celý příspěvek…)

Obal na nic (plynové masky jsou jedno z neojobhranějších klišé, stříhání nekomentuju), disk na pytel (odchlípaná samolepka, kterou jsem po několika nezdařených pokusech o poslech odlepil a fláknul do krabičky). Musím ještě něco dodávat? Ani se mi to nechce poslouchat.

U DANCEFLOOR IN DECAY to dle názvů skladeb vypadá na smutnění po slečnách. Zkreslené elektro eskapády nejprve osamoceny, pak se přidají i umělé rytmy. Prasení zvuku neustává, dále se rozostřuje. Kontrolované industriální zvuky (3,5), dojde ale např. i na experimentální ambient (7). Stavba kompozic má tajemství, jednoduchost, hravost i hrubost, proto se dá poslouchat.

N.R.Y.Y. lehce neburácí až poté, co prázdně a velmi tiše smíchají válečnou vřavu s automatem (8). Pro začátek dejme tomu. Snad si šéfík koupil nový sampler a testuje jej. Etnické bubínky, ruchy, synťákové hvizdy, distorze (9). Nepsletl jsem se, bubínky jsou zaměněny za sitár, ostatní pokračuje. Okouknout terén a rychle se proběhnout (10). V extrémních polohách je co poslouchat, myslím hlukového. Experimentování je přítomno (11) a pokračuje dále (12). Skřípající zvuky se vynořují a prolínají s těmi chroupavými.

O.K. beru Vás na milost.

RadeK.K.

Absolutně bezpohlavní balení a i tak je to ještě pochvala. To už snad dnes nikdo nemůže myslet vážně. Černobíle nakopírovaná A4, ledabyle naohýbaná aby ukrývala fixou počmáraný vypalovák. Nepřijal bych to ani coby demáč začátečníků, ale jako oficiální titul malého vydavatelství je to hnus!

Se slovenským DRÉNEM už jste se mohli potkat v jiné recenzi. Jestli si dobře vzpomínám, tehdy se mi na pár výhrad vcelku zamlouval. Teď tomu tak není. První pětinu je přítomen šum několikrát zesílené kazety, následuje rychlostní práce se zvukem. Nejprve osamocený kláves, pak dojde rovnou na celé cizí nahrávky. Vytáčení k destrukci, přerušování, ničení zkreslením. Ultra low fidelity – tedy kvalita níže než nízká. Po všech směrech.

Co na obalu vypadá jako Ka:ten, na disku má podobu KAITEN. Nemohu sloužit ‘kdo’, jen co a jak. Kytarové tepání akordů, držené chvění strun. Díky tomu, že zvuk není masivní jako u kapel z vyšších tříd, může působit úsměvně a prázdně. Pokud však k osmnácti minutám přistoupíme jako k nahlédnutí zrození ‘drčícího slimáka’, jako průpravu pro vnímání věcí příštích, není to zbytečné.

RadeK.K.

http://bandzone.cz/fan/uzbolodostproductions

Nové jméno na metalové mapě (alespoň tedy pro mě) a hned CD v digi-packovém podání. Tohle bylo ještě před pár lety nemyslitelné, ovšem nová doba si žádá své, a tak i poměrně neznámá formace dokáže dokráčet k albovému debutu poměrně rychle. V souvislosti s DESPERATE TIMES se však nedá vůbec hovořit o nějaké uspěchanosti. Hudba na pomezí metal coru a death metalu poctivě šlape a v rámci daného žánru mě vlastně vůbec nenapadá, co by měli hoši udělat jinak. Nasraný, nazlobený projev, ostré kytarové riffy, zlostné vokalistovo frázování… vším čím jsou americké skupiny IN, tím jsou DESPERATE TIMES. Výjimkou je snad pouze zvuk, jež po hříchu nedosahuje kvalit takových ALL THAT REMAINS, ale to jste snad ani nemohli čekat.

Pro zde zaznamenaný materiál tedy mám rozhodně slova uznání, ale že bych si doma CD „Pain Of Death“ každý den pouštěl? To asi ne… Problém je totiž zakopán v jakémsi „šablonovitém“ hudební pojetí, ve kterém se DESPERATE TIMES s nadšením brodí. Ze skladeb je cítit, že kapela tenhle druh metalu miluje až za hrob a právě v tady je zakopán onen smrdutý pes. Pokud si dokážete představit všechna ta metal core klišé, najdete je tady! Tím, že je tenhle žánr stále jaksi v laufu, tak o to víc bije do očí (pardon, uší) ona zpropadená nepůvodnost. I přesto, že DESPERATE TIMES předkládají svou hudební porci s obrovskou jistotou, stále to nestačí na vroucnější „oblbnutí“ posluchačova mozku. (Celý příspěvek…)

Slovenská formace HECATE působí na scéně už od roku 1996, ovšem zásadní pozornosti se ji dostává až nyní. První éra (čistě doom metalová) trvající v rozmezí let 1996-2004 byla završena albem „Oppressed By Sorrow“, jenž kapelu posléze katapultovalo k dalšímu vývoji, nemluvě o změnách v sestavě. Těch bylo skutečně požehnaně a pro potřeby této recenze je raději vynechám. Důležité totiž je, že HECATE v roce 2011 působí jako naprosto stabilní stroj a právě CD „Programmed Earth“ je toho naprosto zřetelným důkazem.

Pokud má v dnešní době vůbec smysl realizovat alba jakožto ucelené reprezentativní sbírky, tak právě „Programmed Earth“ je produkt, který bych se nebál zařadit do své sbírky. Obal i booklet vypadají naprosto bombově, navíc i celkový koncept počinu skvěle koresponduje s texty. I robotika a přetechnizovanost dnešního světa může mít svou romantiku. Přesně tenhle úhel pohledu cítím především z hudby, nepostrádající lehkost. Naproti tomu nelze být imunní vůči naléhavosti slov plynoucích z úst vokalisty Majo Maslíka. Jeho čistý hlasový projev je opravdu precizní, byť je mi trochu líto té zpropadené anglické výslovnosti, jež sice není nikterak tragická, ovšem není zas na takové úrovni, aby člověk nepoznal česko-slovenskou kapelu. Tohle jen však pouhá a dost možná jediná piha na kráse. Kapele se podařilo stvořit košaté tracky, naprosto členité, ovšem z hlediska feelingu ukázkově jednolité. Stylová otevřenost navíc umožňuje dovolit si v podstatě cokoliv a jelikož HECATE rozhodně netvoří pro konzervativce, mohou jim jejich „ovečky“ naplno sosat z ruky. (Celý příspěvek…)

Přiznávám se, že ve škole jsem se ji nikdy nechtěl učit. Posedlost „Kyticí“ je však u učitelů českého jazyka věc běžná a zřejmě správně ji považují za hřeb národní literatury. Tohle žák školou povinný však nemůže tušit, a tak to sebe láme verše nad jejichž významem ani nepřemýšlí. Je to prostě lomoz! Pokud však žáci základních škol milují metal a chtějí dostat návod, kterak se básně rychle naučit, nechť si pustí tohle CD a nahlas si recitují. Možná právě, že touto metodou dostanou do hlavy přesně to, co potřebují.

Když jsem CD skupiny MAKRAB rozbalil a pochopil o co přesně kráčí, čekal jsem z hudebního hlediska nějakou avantgardu, stylový propletenec či dokonce nadsázku. Po několika posleších jsem se však se zlou potázal. MAKRAB totiž produkují ničím nezáživný thrash/death metal, do kterého mi tématika básní z „Kytice“ vůbec nesedí. MAKRAB jsou sice poměrně schopní instrumentalisté, nicméně jejich nápady jsou až příliš vázány na jednotlivé verše a věřte mi, přizpůsobovat hudbu textu, zvláště pak takovému, který si kapela sama nevytvoří, to je skutečně o průšvih. Slova poezie v podstatě vůbec nekorespondují s hudbou, jsou to dvě oddělené nádoby…až se člověk skutečně začne sám sebe ptát: PROČ? Nechci MAKRAB žádným způsobem shazovat, přece jen každá snaha o něco se cení, nicméně poslouchat growlingem frázujícího vokalistu, peroucího se s „Vodníkem“, to je opravdu záležitost minimálně úsměvná (pravda, moje kamarádka, učitelka českého jazyka a literatury, se při jedné z ukázek málem potrhala smíchy). (Celý příspěvek…)

Chápu, že lepší produkce je (někdy) o penězích, ale (často) hlavně o chtění. Profi potištěný vypalovák, by dělal doje a fungoval i bez krásného, třípanelového digipaku. V hustém lese, kam se jen stěží prodírá světlo žijí bytosti s kozlí hlavou. Temnota je vůkol, všude zmar a chlad!

S posledním vydechnutím, dštít budou síru (1), „Mlha putujíc jako smrt znásilňule zemi“ (2), „Mělké vody řeky Styx“ (3), „Ravenous krvavý hřích padlých andělů“ (4), „Oddané hymny“ (5) a „Possedlosst“ (6) – naprosto výstižné, evokující názvy obsažených skladeb. Mories (zvuky, bicí, hlasy, visualizace) a Erik (zvuky, hlasy) ví co chce, umí toho dosáhnout. Hučící, absolutně rozmatlaný black metal až někam k neurčité vážné hudbě, vzdálený řev (1). Bouřící základ, údery, skučení, naříkání. Katedrálový prostor je vyplněn beze zbytku (2). Převalující se hnus, nářek trýznitele i trpitelů (3). Psychadelické hukoty a rytmizace unáší do transu se přelije do abstraktního black metalu a vyšumí (4). Ženský sbor, činely a plechy, hučící vodopád zvuku (5). Kdo je posedlý kým nebo čím není jednoznačné. Třeba já tímhle soundrackem (6) k finální zkáze.

Z podobných bubákovin si na zadek nesedám, ale tyhle květy zla a následné zatracení v industriálním pekle přijímám. Až si pro mě přijdou, si nechám zahrát ADERALTING… a pořádně nahlas!

RadeK.K.

http://www.discogs.com/artist/Aderlating (Celý příspěvek…)

Mentole, kamaráde! Ty snad nechceš abych zapoměl, jak jsem psal v recenzi na Doublemind, viď? Nu dobrá, asi máš dobrý důvod, proč si mě oblažil dalšími dvěma nahrávkami.

Porce hudby, která se snad honí Mentolovi hlavou jako průvan, byla nahrána a smíchána v Litvínově během ledna až dubna 2011. Dle soupisky působí album megalomansky. Dvě trilogie, Muse (1-3) a Alchemist (9-11), obkličují obsah i dvě věnování (6, osobě se záhadnou přezdívkou Youdrayka tento pocit upevňují. A megalománie v dobrém slova smyslu to je. Kdo si libuje ve spřádání kytarových nápadů bude nadšen. Kdo se vyzná v hudební alchymii dozajista najde nesčetně důvodů k opakovaným poslechům a podrobnějšímu studování. Dovoluji si však rouhačsky tvrdit, že produkce už není tvrdo-metalová, byť s ní stále souzní, ale jde spíše k jakýmsi art- progressive- proudům. Sic je vše poslouchatelné a přehledné, chybí mi však odpoutání se od toho, aby vše bylo právě takové – chytré, umělecké. Pokud by tomu napomohl intezivnější zvuk kytar v tvrdších pasážích, živé bicí popř. rovnou účast „producenta“ mi vůbec není jasné. Každopádně mi, až na zvuk, Alchemy of rising nevadí a to není málo.

Nadprodukce? Tvůrčí přetlak? Dvojalbum? Tak jako tak se skláním, před uměním páně Mentola chrlit tolik hudby. Když je to uvnitř, tak to musí ven. Měsíc oraz a od května do června opět do nahrávacího procesu. Nesedí mi umělé bicí, nelibý zvuk zkreslených kytar, podobně jako u minulé nahrávky. (Celý příspěvek…)