R.U.M. zine

Z dalekého Krásnodaru ke mně vyrotovala začínající kapely ALVHEIM, kterou si pod křídla vzala firma Gardarika Musikka, patřící přece jen k těm známějším, alespoň co se východoevropské metalové scény týče. I když pravda – nejen ruskými spolky se to v této stájí hemží. Label se silně rozhlíží i na západ, ale o tom příště…Nyní se podíváme na domácí zlatoušky, to jest hochy, kteří se pozvolna snaží zapojit do undergroundového dění ( upřesnit bych však měl rozložení sil v kapele. Veškerou hudbu nyní zajišťuje jistý Alvar, jenž spolupracuje s pány Vetosem a Tomasem.) Všechno toto činí s velkým nadšením, to víte, mládí má vždy zelenou. S tím je také spojené “hraní si na něco”. Recenzent buď bude tyto záležitosti brát s nadhledem, a nebo kapelu nemilosrdně odsoudí. Já osobně se nyní přikloním k variantě číslo jedna, neboť právě ona “hra” je v počátcích každé kapely nesmírně důležitá. Jak se jinak dostat k eventuelnímu úspěchu než strastiplnou cestou na jejímž počátku nemůže být nic jiného, než tvorba skladeb, jenž vzdávají hold slavnějším předchůdcům.

Úplně stejně je tomu u ALVHEIM. Už pohled na obal (je na něm vyobrazena vikingská loď) ledacos naznačuje. Rozhodně tak není těžké odhadnout, kterými stylovými kolejemi se tento vláček bude ubírat. Ruští chasníci jsou zahleděni do vikingského metalu, ovšem nedílnou součástí jejich tvorby je také samozřejmě black metal, především jeho norská syrová jakost. ALVHEIM se nikterak nepárali se zvukem, nahrávku natřeli naprosto nemilosrdným způsobem, jejich záměr mi je naprosto jasný, ovšem o nějaké význačné osobitosti nemůže být ani řeč. (Celý příspěvek…)

Dalším titulem, který bude americkým vydavatelstvím North Pole v březnu realizován jsou Písně o hudbě od Slečny Velkosněhovločky. Pod katalogovým číslem NPR19 trh obohatí deska v papírovém kartónovém obalu ala falešné dvojalbum ve světě nazvané ‘gatefold’. Vinyláři si rovněž přijdou na své.

Čím více muziky poslouchám tím jsem občas bezradnější. Nelehkost popisu desky Billa Horista je tu znovu. Pravda, ne tak docela. Tady už jsou písničky čitelnější, mají málem-klasický střih, hrají normálně. Můžeme-li věřit fotkám uvnitř rozevíracího obalu, každý z šestice členů je z jiného těsta. Podobně je na tom to, co společně složili a přehrávají na své druhé desce. Chvíli mi připadá, že poslouchám rockovou kapelu snažící se být co nejpopovější, pár minut poté cílí pompézní elementy k folkovému obecenstvu nebo splaskávají funky výdutě pichlavým fištrónem. Dosahují toho střídajícími se zpěvy, arzenálem deseti hudebních nástrojů, sbory nepočítám. Snad je to průmět všemožných (amerických) muzik jak je nemáme možnost vnímat daleko před oceánem, jak je nemáme na malém českém písečku vžité. Hravost, síla vybudovaných melodií, muzikantské zkušenosti, hudební vyzrálost a poučenost nemachrují. Vše tihle kluci a holky používají, tak proč nad tím bádat? Lépe než o tom planě kecat je soustředěně poslouchat, porovnávat, hledat. Třeba zrovna vy objevíte popovou hvězdu příštího desetiletí… minimálně pro sebe, což není málo!

p.s. FLAMING LIPS, BOWIE, MINUTEMEN, BECK, MARK RIBOT, FUNKADELIC jsou jména zmíněná v tiskové zprávě. Dvě z nich neznám, ale třeba vám pomohou lépe zaostřit slechy.

RadeK.K.

http://www.myspace.com/missmassivesnowflake

BILL HORIST přerostl z pojmů performer, skladatel a improvizátor do svébytného hudebního mohykána. Z toho by mohlo vyplynout, že jde o jakéhosi zaprděného tatíka, ovouseného dědouše, který už má vše za sebou a těží ze zašlé slávy. Ne, ne, nikolivjek! S rokem narození `71 nepatří do starého železa. Za svůj relativně mladý život stihnul co jiní neuskuteční za celý. Stovky koncertů po celém světě, půl stovky nahrávek na kterých se podílel jak sólově, tak i ve spolupráci s ostatními neméně věhlasnými jmény (např. JOHN ZORN, RUINS, BILL FRISSELL, MAKATO KAWABATA, KINSKI, KAZUHISA UCHIHASHI, se členy PEARL JAM, EARTH, BOREDOMS). Hudba pro film, divadlo, tanečníky a video hry už patří do výčtu jaksi samozřejmě.

Bez těchto souvislostí lze desku brát jako příjemně poslouchatelnou, tuctovou záležitost. Akustická kytara hlavního adepta tu hraje prim, dále se ve skrytu celku předvede ještě s kytarou elektrickou a bartonovou, zmáčkne klávesy, načechrá basový buben. Snad by to stačilo, ovšem dále tu máme více než dvacítku hostujících lidí na různých postech (hlasy, viola, harfa, trumpeta, cello, basa, elektronika, vokály, bicí, vibrafon, zvonkohra, el. basa, klávesy, saxík, klarinety, flétna, preparované piáno, trombón). O nikom na celé ploše nahrávky se nedá říci, že by jakkoli vyčuhoval. Buď citlivě drží partu nebo na sebe ještě ohleduplněji navazují. Až sférické plochy strunných nástrojů, majestátně prostorové údery, éterické hlasy, čímž se od eventuální laikem vyřčené tuctovosti dostáváme až do magických sfér. Nevím k čemu vše na první poslech přirovnat. Přiložená tisková zpráva titulu, který v podobě LP i CD vyjde až 2. března 2010, několik vtipných podobenství nabízí, ale zkusím je parafrázovat nám bližším umělcům. Tedy pokud bychom nahrávku značně společensky unaveného Štěpána Raka, z jamu s manželi Havlovými a kýmkoli kdo dorazil, pouštěli přes mlhu. V závěrečné „The Imperatives Of Subsequence“ (9) jakoby mělo dojít na celou partu, si pomalým průběhem v mlhou prosyceném sále představíme řádně rozvláčněný bigband Milana Svobody včetně sboru Lubomíra Pánka. Ani jedno z vyřčeného není myšleno nijak odpudivě, ale je vskutku těžké vylíčit slyšené. Slyšené velmi dobře, přestože nahrávka má jaksi ‘normální’ zvuk o nejž se postaral producent alba Randall Dunn (SUNN O))), BORIS, KINSKI, EARTH).

RadeK.K.

http://www.northpolerecords.org/bands/billhorist/