Vzpomene si ještě někdo na výtečnou druhou desku mosteckých BEZ PEŘÍ? Kromě precizně vymyšlené a kvalitně nahrané muziky měli zajímavý obal. V trojrozměrně nakreslené místnosti postával pejsek, čímž se obloukem dostávám k desce brněnského Biorchestru. Zatím nevím jak s muzikou, ale obal je na tom podobně jako mostečtí, jen psíka tu nahrazuje Papučka. Řekl bych, že je to milé pojmenování něčeho tak všedního, jako je bačkora. To, že je titul desky myšlen se vší vážností, dokládá minaturní filcová podoba visící na provázku.
Deska se falešně tváří jako druhá sólovka všeuměla Aleše Pilgra, obsluhujícího nekonečný arzenál zvukotvořítek (mezi něž řadím samozřejě i nástroje), avšak touto není díky plejádě hostů a biorchestrální souputnici Janě Koukalové. Jsou tak „Pár moderní doby“ (1), byť se tohot kusu neúčastní. Jako by se stalo a tak hned „Ráno“ (2) má prostor jen pro sebe. Pánové přizvukují, dobarvují a vrní jako kocouři. Při „Zubařce“ (3) si vzpomenu na Vltavu, přestože bychom je zřejmě museli vidět a poslouchat při blbnutí ve zkušebně. „Ledoborec“ (4) je mohutný v titulu a hrozivý v textu. Obě vlastnosti jsou vyvažovány klidnou a chytrou decentností hudební. Vláček (5) se rozjede jen když mašince naložíte do útrob. O panu Pilgrovi nepochybuji, jako hudební topič je snad k neutahání. Elektronový mejdan (6) musím jako aktivní experimentátor velebit i kdyby na chleba nebylo. Forma písně je samozřejmá. Ani následující „Křížek, kolečko“ (7) není vzdálena od experimentu. Divoce rockový hip-hop je chytlavý, nenáročný na zapamatování. Hit! Černý obelisk (8) nemá s tím kainarovo-mišíkovským společného zhola nic. Říkejme jí raději rozvláčněná smuténka s drtivými vstupy. Mohli by se ji klidně chopit Bratři Ebenové. „Jazzová Margareta“ (9) s mocným kontrabasem je vzdušná, takže se lze naprosto oddávat hravému klavíru a naplno textu. Trubku neberte jako nutnost, prostě sem pasuje. Co je „Okie“ (10) nevím a nedozvěděl jsem se to. Ovšem jak lze přejít z napínavého klidu do hrubozrného 
hudebního divočení a zpět už je jasné. Realita přetavevá do fantazie je naznačená v názvu „Papír z olova“ (11), naplno pak ve skladbě samotné. Sci-fi klávesy jsou určující. Další slečna jménem „Nataša“ (12) je smutná jen naoko. Loučení s dalším chasníkem (nebo deskou) je opakující se situace. „Vkusná pauza“ (13) tu nepůsobí obehraně a končí přesně ve chvíli, kdy začne „Tygří ukolébavka“ (14).
A co tedy ‚Bio Orchestr‘ hraje za muziku? Neřešme to přespříliš. Zvažte mé nedůležité doporučení na jedné misce vah a poměřte chytrostí, okořeňťe normálností, prošpikujte neučesaností, nalakujte neomezením. Všechno tohle Biorchestr v sobě má a ještě víc. Neumím si moc představit jak deska probíhá koncertně, ale nebojím se. Umělci Pilgrova kalibru nelžou a umí si poradit. Díky za ně, díky za něho !!
RadeK.K.