R.U.M. zine

Vítejte v Kalifornii! Vítejte v Los Angeles! Vítejte v USA! Žádný luxus a usměvavé tváře z televizních seriálů. Žádné sladké slečny z televizních reklam! Ve špinavých zákoutích probíhají války černošských gangů. Tady jde o krk. Drogy, zbraně a prachy! Pod špinavými omšelými zdmi si hrají malí barevní chlapci. V oplocených boxech si černí negři hází s basketbalovým míčem. Všude kolem špína a smrad. Když se setmí, podsvětí roztahuje své paže. Není radno otevírat dveře, není radno otevírat okna! V dálce je slyšet policejní houkačku, která náhle utichá. To jen zbabělej policejní sráč se dal na útěk. Území černých baronů je nedotknutelné ani zákonem. A proč zákon? Tahle džungle má svá pravidla! Dlouhé kabáty, zlaté řetízky a černé brýle. Rap a hip-hop. Hip-hop a rap. Sem tam nějaká levná děvka. V noci roztáhne nohy a ráno ji pak najdou mrtvou. Má rozdrcenou hlavu a na chodníku tečou potůčky krve. Vychází slunce a kluci nehrají basket. Před chvíli si pustili žilou. Chtějí z toho bordelu konečně vypadnout. Co nám sakra dává tenhle život? Přišlo ráno, další kruté ráno! Opět se počítají mrtví! POČÍTAJÍ SE MRTVÍ!!!

Pokud máte pocit, že úvodní odstavec nepatří do našeho magazínu, tak se hluboce mýlíte. Také v prostředí pouličních černošských rapperů vznikají metalové kapely. Stejně tak tomu bylo i v případě projektu, který do svého vínku dostal název BODY COUNT. Byl čas ukázat bílým xichtům, jak se hraje metal! Pouliční gangy procházejí peklem každý den, prává inspirace pro založení tvrdé kapely s nekompromisními a údernými texty. METAL – energie, bestialita a agresivita. BC, BC, BC… BODY COUNT NIGGERS právě přicházejí! (Celý příspěvek…)

Tak jak vycházejí různé reedice alb, tak také mohou být znovu inovovány samotné články. Rozbor všech alb VANESSY jsem před časem pojal jako takovou vzpomínku a vůbec bych si v oné době nevsadil na tak velkolepý comeback, který nakonec přišel. Pojďme se tedy ještě jednou projít všemi „vanessvoskými“ alby, a to včetně toho nejnovějšího…

S/M DISKO PRO BASTARDY!

VANESSA DEL RIO – „Disco Bastards“ (1991)

Sestava:
Samir Hauser – zpěv, Daniel Rodný – klávesy, aranže, Karel Jarůšek – samply, Daphne Youree – rap

Skladby:
Ali the Child, Disco Bastards, You Are My Pleasure, Cop Is Cop, Anarchy in the U.K., Killing Dance, Happy Working Man, Technology Of Love, Loverboys and Lovergirls, Space Deviation

Kapela s názvem VANESSA byla založena dvěmi interesantními personami, jejichž vzájemné spojení z nynějšího pohledu můžeme charakterizovat jako událost, která kdyby se nestala, tak jsme my, posluchači, o hodně přišli. Samir Hauser a Dan Rodný se spolu znali už z předchozích kapel, hudebně zaměřené výhradně na punk (ČÍNSKÁ ČTVRŤ, 77 BETLÉMU). V roce 1990 založili formaci novou a zároveň se také shodli na hudebním vyjádření. Stěžejní myšlenkou bylo vytvoření soundtracků k pornofilmům brazilské hvězdy, Vanessy Del Rio. Dost šílená myšlenka k tomu, aby si dvojice osvojila i shodné pojmenování. Chtělo to však do kapely přivést také nějakou ženu, když už má být řeč o pornu. Přichází proto rapperka Daphne Youree a spolu s ní také Karel Jarůšek. Jak už titulek napovídá, rok 1991 přinesl první studiový opus. Omšelý název „Disko Bastards“ však u veřejnosti nevzbudil nikterak velký zájem a totéž se týká hudby samotné. Jednoduché electro skladby působí značně sterilně a nenapomáhá jim ani anglický dívčí zpěv. Album není ani nikterak tvrdé a už vůbec ne melodické. Jistou zajímavostí a výjimkou je cover „Anarchy In The U.K.“, symbolizující vzpomínky na staré punkové časy, byť právě tahle předělávka velice ostře znázorňovala budoucí sílu dvojice Hauser – Rodný. Z dnešního pohledu lze konstatovat, že „Disko Bastards“ nepřináší nic moc extra senzačního, byť na naší hudební scéně nikdo nic podobného zatím nevytvořil… (Celý příspěvek…)

Panoptikum hudební odnože, kterou novináři ve spolupráci se Siouxie Siux nazvali gothic rockem. Co to vlastně je? Ptali se mnozí nezasvěcení! Že by hudba ze středověku? Možná temná jako středověk! Ano, kostra nového hudebního směru byla postavena, ovšem žádná kapela nedokázala spojit tolik chmuru a chladu v jeden celek, jako to dokázali THE SISTERS OF MERCY. Paradoxní je, že principál „milosrdných sester“, Andrew Eldricht (vl.jménem Taylor) se od tohoto spojení snažil co nejvíce distancovat. Svou vizáží, charakterem a démonickým přednesem ale stejně nevědomě stavil chrámy gothic rockových tradic. Bez černých brýlí si ho asi nejvěrnější fanoušci nedokáží vůbec představit! Co tedy můžete od tohoto článku očekávat? Rozhodně se nechci pouštět do rozebírání detailních historických fakt. Spíše se vám pokusím připomenout a v zásadě také okomentovat všechny důležité nahrávky, které Andrew se svými společníky zplodil. Rovněž jsem nezapomněl na některé zajímavosti, které se těchto „černých“ person bezprostředně týkají.

Pokud tedy nemáte o této důležité kapelce až tak velký přehled, tak rozhodně čtěte! Myslím, že ani nemá cenu jmenovat seznam metalových či rockových kapel, které se k odkazu THE SISTERS OF MERCY hrdě hlásí. Vždyť právě „sestry“ byly tou nejčernější hudbou. Tou nejchladnější zimní krajinou. Tím hrůzostrašným hororem, který vás v noci nenechá spát! (Celý příspěvek…)

Říkal jsem si, že by nebylo od věci, kdybychom někdy na našem webu představili nějakou starou kultovní kapelu, která stála u zrodu rocku, potažmo metalu. No jo, ale kterou slavnou partu vybrat? O většině nejznámějších byly popsány stohy papíru a neustále žvatlat “něco” o kultovnosti BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE… atd. se alespoň mně moc nechtělo.

A proto jsem si pro dnešek vybral nesmrtelnou partu STATUS QUO, což je na jednu stranu velmi úspěšný kolos, na stranu druhou ho tvoří poctiví rockeři, kteří si nikdy na nic nehráli. Dneska si je asi už nikdo nedokáže představit v začouzených garážích, ovšem každá cesta má své počátky a právě ty bývají mnohdy úplně tím nejzajímavějším. Výjimkou není ani britská legenda…

POČÁTKY

První balvany kapely STATUS QUO byly zasazeny již v roce 1962! Londýn byl tehdy plný fanoušků THE BEATLES a THE ROLLING STONES, ovšem existovaly také skupinky mnohem odvážnějších borečků, kteří se ve svých špinavých garážích, začali věnovat rockové hudbě. (Celý příspěvek…)

Tak jsme v roce „11“…

Co to tedy znamená? V podstatě nic extra. Čísla lítají, papíry z kalendářů odpadávají, ale nic se v zásadě nemění. Jen…jen MY všichni jsme zas o nějaký ten rok starší… A když jsem u toho…v únoru bude R.U.M. zinu 13 LET, a to už je hezká řádka let. Vás ovšem asi nejvíce zajímá, kterak to bude s naším webem dál, takže…

Přál bych si, aby se plus/mínus dařila denní aktualizace. Z počátku to bylo pouze mé přání, příliš jsem tomuto předsevzetí nevěřil, ale nakonec se přece podařilo! A jsem tomu skutečně moc rád. Dále…do R.U.M.mových řad se opět vrátil redaktor Radim a já věřím, že se z naší mini-redakce jen tak nevypaří. Z jeho posledních příspěvků je cítit nadšení, tak vydrž, brachu!

… co je však zřejmé, nevypaří se ani mé články psané pro webzine PAYO. Práce na masivním doplňování našeho archivu už začala, a tak můžete začít sosat! V plánu mám také jakousi aktualizaci starších článků, ale to se ještě uvidí. Komplexně se však o obsah R.U.M. zinu nemusíte obávat. V záloze zůstalo hned několik trumfů, a tak nám zachovejte přízeň! Nebudete litovat!

Zároveň mi dovolte, abych poděkoval kapelám, labelům, promotérům akcí za spolupráci, čtenářům pak za pozitivní i negativní ohlasy!

VŠE nejlepší VŠEM v ROCE 2011! Opatrujte se!

Za R.U.M. zine zdraví
ALL

Kontak: Aleš Levý, Předmostí 703, Kralupy nad Vltavou, 278 01

all@rumzine.com, tel: 728-301350

S kapelou TIAMAT jsem přišel poprvé do styku v průběhu roku 1994. V onen čas bylo MTV (pořad Headbangers Ball) ještě stále „objevnou stanicí“ a ten kdo se mohl v noci dívat na příval tvrdé muziky, ten měl vyhráno. I když…člověk často objevil nějakou tu pecku, ovšem kde sehnat tu nahrávku celou? A kde vlastně získat alespoň něco málo informací? Byl to tehdy těžký úkol…ale teď už konečně k TIAMAT. Přiznávám se, že pro své potřeby jsem tuto skvostnou formaci neobjevil já, ale můj kamarád. Ten si zkrátka nahrál celý noční pořad a druhý den číhal, co všechno vlastně nahrál. Druhý den povídá: „mám pro tebe něco…zní to opravdu zajímavě a myslím si, že by se ti to mohlo líbit“. A skutečně! Skladba „Whatever That Hurts“ mě okamžitě chytla za srdce! A k tomu ten fascinující klip! Okamžitě jsem se začal o TIAMAT intenzivně zajímat. Doma jsem prohrabal snad všechny výtisky časopisu Bang!, abych posléze zjistil, že kapela už nepatří mezi úplné nováčky a na svém kontě má už velice kladně přijaté album „Clouds“. Sakra, tak to mi uniklo…Ve stínu kapel jako HYPOCRISY, DISMEMBER, GRAVE jsem zkrátka TIAMAT jaksi vynechal a až s odstupem času mi bylo jasné proč. V deathmetalovém ranku se totiž Edlundovi a spol. až tolik „nedařilo“, nebyli zdaleka tak obletovaní a v podstatě patřili spíše k těm průměrným severským spolkům. Když se však TIAMAT začali nenápadně přibližovat doommetalových břehům, dostala jejich hudba úplně jiný rozměr. Tito Švédové zkrátka našli svoji parketu a ze dne na den tu byl obrovský „tiamatovský“ třesk! (Celý příspěvek…)

„Francouzi umí ostatní národy ve všech ohledech nadchnout. Zároveň však ze sebe dokáží udělat šašky celého světa“. Toto jsou slova nejmenovaného francouzského novináře, jenž v obecném měřítku komentoval několik časových dekád, a to jak z pohledu politického, ekonomického, ale zároveň také uměleckého. Na tento výrok jsem si vzpomněl hned ze dvou důvodů. První se samozřejmě váže k dalšímu dílu světového putování a ten druhý k „výbuchu“ francouzské fotbalové reprezentace na světovém šampionátu v Jihoafrické republice. Tým složený z velkých hvězd si uřízl pořádnou ostudu. Rozhádané celebrity nedokázal usměrnit ani egoistický přístup odměřeného kouče, který byl posledním hřebíčkem do rakve fotbalového národa. A tak jak praví úvodní citát, Francouzi byli opět pro smích celému světu. Nabubřelému kohoutovi zas po nějaké době spadl hřebínek a škarohlídové mají opět o čem štěbetat…

Obdobných větších i menších přešlapů mají Francouzi na bedrech stovky, a že to nejsou jen přešlapy v rámci vlastní země. Jsou tedy skutečně tolik nabubřelí? Těžko říci, ovšem pokud opravdu jsou, mají důvod. Pod barvami trikolory vzniklo nespočet literárních či uměleckých děl, která zásadním způsobem ovlivnila celou Evropu. Výčet velikánů by stěží zaplnil tuto stránku, a proto se zdržím jakýchkoli jmen, byť v přímém rozboru francouzské black metalové scény se s některými hrdiny ještě setkáme. Ovšem jak nejlépe charakterizovat „černý kov“ ve spojitostí s Francií? Navenek žádná sláva. (Celý příspěvek…)

Čerpají z odkazu šedesátek a sedmdesátek a jejich hudba plná úsměvů je velmi nakažlivá. Řeč je o havířovské kapele Apatheia, která od vydání debutového alba v roce 2006 popošla výrazný kus cesty a vyráží na podzimní turné. „Celou dobu na sobě intenzivně pracujeme a nadcházejícími koncerty bychom chtěli podpořit naši novou desku „Elevating Moments“, jejíž vydání plánujeme na únor,“ říká baskytarista kapely Krystian Szynder.

Apatheia, známá svou art rockovou minulostí, se ve své aktuální tvorbě nechává více ovlivňovat současnými americkými kytarovkami jako Foo Fighters nebo Incubus. „Nechtěli jsme stát na místě a v nových skladbách sázíme na větší rockovost a drive, aby songy šlapaly na desce i na koncertech,“ vysvětluje zpěvák Michal Feber. V dnešní době špatných nálad tak se svými odzbrojujícími úsměvy na podiu působí málem jako zjevení. „Rádi bouráme stereotyp nasraného rockera! V jednom songu zpíváme, že chmurné myšlenky vyšly z módy – a za tím si stojíme. Nikoho z nás už nebaví věčně ubrečené skupiny, které si stěžují na to, jak je všechno špatné. Pokud si tedy chcete zapařit na našlápnutou rockovou kapelu a nepotřebujete u toho brečet a řezat si žíly, přijďte na naše koncerty,“ směje se Krystian Szynder. (Celý příspěvek…)

V našem pravidelném seriálu jsme se podívali do několika východoevropských zemí a v tomto trendu budeme pokračovat i v díle stávajícím. Tentokráte se podíváme do Běloruska, krajiny, která žije svůj život pod zvláštní pokličkou a v podstatě se distancuje od politiky ostatních postsovětských států. Úplně opačnou evoluční cestu si však vybrala skrytá black metalová scéna, kráčející ruku v ruce s undergroundovými „trendy“ napříč světem. Příznivci „černého kovu“ si tak hledají místo na slunci i v soudobém policejním státě, kterým Bělorusko bezesporu je. Do dnešní doby však neexistují irelevantní zprávy, informující o násilném potlačování metalové hudby. Obecně se však dá tvrdit, že běloruské kapely rozhodně nemají na růžích ustláno a pokud chtějí vůbec zaujmout zahraniční posluchače, musejí velice trpělivě usilovat o zapojení do mezinárodní black metalové sítě. Naštěstí, internet je nástroj z nejmocnějších, a tak i běloruské kapely mají šanci prezentovat svoje nahrávky světu, nehledě na fakt, že dnes o kvalitě nerozhoduje geografická příslušnost, ale skutečná schopnost vytvořit nevšední metalové dílo.

Než se však dostaneme ke konkrétním zástupcům běloruského black metalu, připomeňme si něco málo informací z prostředí Běloruska, které jako samostatný stát vystupuje od roku 1991. I když se to někomu z vás bude zdát nevěrohodné, faktem je, že je to právě Bělorusko, patřící k hlavním partnerům Ruska, byť všemocný prezident Alexandr Lukašenko rozhodně není vzorovým příznivcem liberální demokratizace. Obdobné politické modely jsou samozřejmě v rozporu s ideály mladých běloruských intelektuálů, z jejichž řad se členové black metalových kapel nejčastěji rekrutují. I přes tento rozpor však běloruské kapely nejčastěji spolupracují s těmi ruskými a pokud byste si dali práci s překladem některých textů, nemohli byste si nevšimnout témat opěvující velkou (společnou) matičku Rus. (Celý příspěvek…)

Pro časopis HardRocker jsem připravoval seriál s názvem „Dark World Of The Black Soul“, ovšem v současné době to vypadá tak, že tištěný časopis už nevyjde. Rozhodl jsem se tedy uveřejnit díly, které se v tomto black seriálu objevily naposledy a návdavkem přidám i ty, jejichž realizace se nikdy neuskutečnila.

Pro tento díl Dark World Of The Black Soul jsem měl nachystáno hluboké pojednání o australské black metalové scéně, ovšem náhoda tomu chtěla a já své rozhodnutí ze dne na den změnil. Dopomohla k tomu dokonale bílá zima, jejíž atmosféra na mě neuvěřitelně dolehla. A tak jsem si řekl:“ne, Austrálii si nech někdy na jaro nebo léto“. Teď je třeba se vytasit se končinami, kde mrazy vybarvují do oken překrásné malby za asistence slunce, jenž studenou nádheru citlivě rozmělňuje. Jak jsem však dospěl právě ke Švýcarsku? Stojí za tím velká náhoda spojená se sportovním kláním. Fenomén skoku na lyžích, Simon Ammann mě na sklonku loňského roku uchvátil jedním grandiózním letem, a když jsem na celou tu nádheru nevěřícně zíral, okamžitě mi vytryskl gejzír nápadů. Švýcarsko! Země čokolády, alpského lyžování, prosperujícího bankovnictví a také skryté undergroundové kultury. Ta sice nenabízí velké množství formací ve srovnání s ostatními zeměmi, ovšem i v omezeném počtu se tu a tam najde nějaká ta zapomenutá perla či drahokam. (Celý příspěvek…)