„Francouzi umí ostatní národy ve všech ohledech nadchnout. Zároveň však ze sebe dokáží udělat šašky celého světa“. Toto jsou slova nejmenovaného francouzského novináře, jenž v obecném měřítku komentoval několik časových dekád, a to jak z pohledu politického, ekonomického, ale zároveň také uměleckého. Na tento výrok jsem si vzpomněl hned ze dvou důvodů. První se samozřejmě váže k dalšímu dílu světového putování a ten druhý k „výbuchu“ francouzské fotbalové reprezentace na světovém šampionátu v Jihoafrické republice. Tým složený z velkých hvězd si uřízl pořádnou ostudu. Rozhádané celebrity nedokázal usměrnit ani egoistický přístup odměřeného kouče, který byl posledním hřebíčkem do rakve fotbalového národa. A tak jak praví úvodní citát, Francouzi byli opět pro smích celému světu. Nabubřelému kohoutovi zas po nějaké době spadl hřebínek a škarohlídové mají opět o čem štěbetat…

Obdobných větších i menších přešlapů mají Francouzi na bedrech stovky, a že to nejsou jen přešlapy v rámci vlastní země. Jsou tedy skutečně tolik nabubřelí? Těžko říci, ovšem pokud opravdu jsou, mají důvod. Pod barvami trikolory vzniklo nespočet literárních či uměleckých děl, která zásadním způsobem ovlivnila celou Evropu. Výčet velikánů by stěží zaplnil tuto stránku, a proto se zdržím jakýchkoli jmen, byť v přímém rozboru francouzské black metalové scény se s některými hrdiny ještě setkáme. Ovšem jak nejlépe charakterizovat „černý kov“ ve spojitostí s Francií? Navenek žádná sláva.Oproti ostatním státním velmocím, nedisponuje země galského kohouta žádnou světoznámou „star“, která byl v mezinárodním měřítku výrazně rozčeřila vody a ruku na srdce – ani v dnešní době se obdobná formace doposud nenašla. Nicméně na počátku milénia se o slovo přihlásila nastupující metalová generace, o které se dá směle tvrdit, že není zatížená minulostí, lpící na tradičních black metalových postupech či dokonce právověrných prvcích, jenž se vztahují k image. Francouzské kapely víceméně nepřichází s black metalem jako nástrojem zla, ale spíše jako liberálním prostředkem, jehož největší síla spočívá v kouzlu vlastní seberealizace. Mezi další faktory lze zařadit smysl pro bestiální romantiku, páchnoucí naturalismus a poezii, navazující na proslulost prokletých básníků. Všechny tyto ingredience jsou obaleny severskou slupkou, nezastupitelným základním zdrojem, bez kterého by nemohl vzniknout ani sebemenší black metalový klon.

Neige – /ALCEST / AMESOUEURS / LANTLÔS
Boření mantinelů, rýsování nových cest a neutuchající hudební dobrodružství. To jsou všechno atributy, které hravě objevíte v hudbě francouzských formací v jejichž záhlaví stojí jméno Neige. Mladík, civilním jménem Stéphane Paut totiž patří k čelním představitelům black metalových hledačů, kterým zkrátka nestačí „běžné“ hudební vyjadřování. Aby se však pozvolna vzniknuvší karavana dokázala postavit na vlastní nohy, je potřeba nejprve podstoupit počáteční nemoci, provázející všechny začínající spolky. Tímhle vším si museli projít i dnes už velice populární ALCEST, jejichž činnost je samozřejmě opřena o našeho hlavního protagonistu. Na začátku milénia se dohromady dává trojice nadšených milovníků black metalu (Neige – kytara, bicí, zpěv, Argoth – basa, Hegnor – kytara) a hned o rok později je do éteru vypuštěna nahrávka „Tristesse Hivernale“. Čtyři zastoupené skladby sice naznačují, že trojice své nástroje ovládá více než dobře, ovšem ke slyšení je stálé spíše klasické black metalové vedení, které sem a tam rozčeří akustická kytarová vyhrávka. Naopak vokál je stále dosti agresivní a nic nenasvědčuje tomu, že by měla z ALCEST vyrůst uznávaná veličina. Ledy se však brzy začaly hýbat. Neige se „zbavil“ svých kolegů a poprvé začal pracovat na novém materiálu. “Po vydání prvního dema nebyly vyhlídky příliš velké. Uvědomoval jsem si, že musím spoustu věcí udělat jinak, a proto jsem se rozhodl, že dále budu pokračovat pouze sám. Právě tento krok mi pak umožnil více experimentovat a v podstatě vytvářet hudbu bez zbytečných bariér“.

Tvorba nového materiálu trvala přesně čtyři roky, ovšem samotný výsledek předčil veškerá očekávaní. Neige poprvé představil svou uměleckou tvář, svlékl svoji duši od hlavy k patě a bez ostychu se přihlásil s minialbem „Le Secret“. Název si přitom vypůjčil od legendárního filmového snímku „The Secret“ od francouzského režiséra Roberta Enrica, jehož dílo je právem označováno za paranoidní thriller. Neige sám se našel v obdobném tématickém ranku, a to přesně v momentě, kdy se rozhodl, že oživí své sny, kterého v dětství navštěvovaly. „Od dětství jsem měl dojem, že je jsem v kontaktu s dalekou zemí plnou světel, kterou jsem v jednoduchosti označil za svou „Pohádkovou zemi“. Mým cílem je projít s ALCEST těmito vzpomínkami a postupně je zakomponovávat do hudby“. Silně emocionální nahrávka intimního charakteru nejenže bortí žánrové bariéry, ale zároveň přináší do black metalu tématickou revoluci. Black metal byl totiž odjakživa spojován se ZLEM, ovšem na „Le Secret“ nic podobného nenajdete. Dvě skladby překonávají starý pohled na „černý kov“ a možná právě někde tady vzniká dnes už standartní sousloví post – black metal. Neige svou hudbu prošpikoval jemnými rockovými pasážemi až se skoro zdá, že ona žánrová „černota“ je zde až na poslední místě. Nicméně zvuk kytary a především vkusně zapracované „sypačky“ přece jen signalizují jistou příslušnost ke starší tvorbě. Dodnes však působí šokujícím dojmem titulní kompozice „Le Secret“, ve které se Neige představuje jako popový zpěvák s hučícím vodopádem v zádech. Ano, takto to skutečně mělo být! „Stále existují vazby mezi ALCEST a black metalem. Tento styl hudby mám stále moc rád, ovšem z hlediska komplexnosti je ALCEST už někde jinde. Cíl je jednoduchý: vyjádřit prostřednictvím hudby věci, které jsou zmatené a abstraktní, čistotné, absolutní, božské, vzpomínky z jiného světa, ve kterém čas, slova a lidské vnímání neexistují“.

V roce 2007 přichází ALCEST s dlouhou očekávaným debutem “Souvenirs d´un Autre Monde“, které definitivně vyprofilovává Neigeho hudební fantazírování. Něžná a laskavá hudba s ostrými hroty, francouzská lyrika, popový zpěv (v režii hlavního protagonisty a hostující vokalistky Audrey Sylvain), art rocková image a stálá vibrace kytary, jediného prostředku, jenž uchovává příslušnost k black metalu. Zároveň se o ALCEST začíná hovořit jako o projektu balancujícím na hraně blacku a minoritního subžánru shoegazing, slučujícím např. alternativní rock, noise, drone, psychedelic rock atd. „Na „Souvenirs…“ jsem v podstatě navázal na předchozí „Le Secret“. Téma vycházející z mých dětských snů jsem pouze rozvinul do širších souvislostí. Ze střípků představ se najednou staly skutečné obrazy, ve kterých jsem našel patřičné útočiště“. Album připomíná dětské barevné kukátko. Z pestrých barev se až hlava točí, tu a tam se zamračí bubák, aby ho vzápětí vystřídal smích nevinného děťátka. Halucinogenní know-how s blackovým stínem dělají z kolekce mimořádné dílko. Geniální, rozporuplné a hlavně nezařaditelné. „Nechci, aby si lidé říkali: No, to je on, který prostě zkopíroval MY BLOODY VALENTINE a shoegaze“. Já ale až do teď neměl ponětí, co to shoegaze je. Jsem normální chlap, který poslouchá pár dark ambient věcí a metal, tak jako každý. O rocku a popu jsem nevěděl prakticky vůbec nic. Až zpětně mi kamarád pouštěl právě MY BLOODY VALENTINE a já říkám: jo, je to moc hezký“.

Když pominu dvě neřadová splitka, tak dalším významným milníkem v diskografii ALCEST je stále aktuální druhé album „Écailles de Lune“, pod kterým je kromě Neigeho podepsán také bubeník Winterhalter. A jaké rozdíly vidí Neige mezi novinkou a předchozím (zásadním) albem? „ Zatímco „suvenýry“ popisují mé vzpomínky z dětství, tak novinka se soustředí na můj reálný život, který ovšem musel projít určitou zkušeností. Koncepčně album vypráví o muži, který každý den sedí v noci u moře a přemýšlí nad svým životem. V něm už nemůže nalézt nic překvapivého ani zajímavého, nikdo a nic ho už v životě nemůže potěšit. Proto se zamiluje do noci, je okouzlen mořem, nekonečnými vlnami, kterého vlastně „odnesou“ z reálného světa. Tento příběh ale není metaforou smrti, jak by se mohlo zdát . Je to jako přechod do jiné reality“. Nové skladby opět nabídly mnohem košatější spektrum progrese, ačkoli zajímavý je i jakýsi neočekávaný návrat k black metalu v podobě vypalovacích intermezz, kdy najednou ze zákrytu vyskočí klasický skandinávský duch se skřehotavým vokálem, aby následně vše sklouzlo do monotónních obscénností, za které by se nemusela stydět ani ANATHEMA. „Écailles de Lune“ je nesmírně „opravdová“ deska, jejíž největší kouzlo spočívá v její vícerozměrnosti. Pokaždé, když album poslouchám, zásobuje mě mozek naprosto odlišnými představami, nemluvě o zašmodrchaných uzlech pocitů. Punc jinotaje je pak ještě více zabezpečen kouzlem francouzštiny, další nezaměnitelným faktorem, jenž tvorbu ALCEST dorovnává měrou vrchovatou. “Když se s francouzštinou dobře pracuje, je to krásný jazyk pro psaní textů. Je mi jasné, že mnozí lidé mým textům nerozumí, ale já si myslím, že dnes není problém přeložit si je do angličtiny. Do zpěvu mohu dát o mnoho víc emocí, než kdybych zpíval anglicky“.

Při rozboru alba bych se však ještě jednou zastavil u složky hudební. „Nová deska je určitě agresivnější a rovněž ji lemují momenty, které mají black metalový základ. ALCEST z tohoto žánru vzešli, a tak tento prvek bude vždy v mé produkci přítomen.“ A jaký má Neige vztah k současným black metalovým kapelám? „Black metal mám stále rád, především kapely jako DARKTHRONE a BURZUM. Z těch současných mě napadají např. DRUDKH“ (o téhle kapele jste si mohli přečíst v díle, který byl věnován ukrajinské scéně – pozn.aut.). Na tomto místě by mohl příběh francouzského volnomyšlenkáře skončit, jenže on je ve svém hudebním tažení natolik roztříštěn, že naše pohádka o „malém princi“ může pokračovat tažením do levelu zvaném AMESOEURS.

Neige brzy zjistil, že jeho hudební vábení je ještě mnohem intenzivnější a stěží se dá vyjádřit pouze v ALCEST. „AMOSOEURS působí jako odraz moderního městského světa. Všude nekonečná šeď a zmar, nešťastní lidé utápějící své slzy ve sklenkách s alkoholem“. Kapela vznikla v roce 2004, kdy se Neige spojil s basistou Fursim a ke spolupráci přesvědčil také zpěvačku Audrey Sylvain, která se už objevila i na nahrávkách ALCEST. Trio pak ještě doplnil bubeník Winterhalter, další věrný pobočník hlavního realizátora. V roce 2006 se AMESOEURS představují s debutovou nahrávkou a i přesto, že jsou ke slyšení pouze tři skladby, stačí to k tomu, aby posluchač odhalil další vylomcouvanou snahu o fúzi black metalu a dalších hudebních žánrů. „Ruines Humaines“ je ve své podstatě black-rock s melancholickým nádechem a naturalistickými motivy. To co ve svých knihách Emile Zola napsal, to Neige zhudebnil, i když je pravdou, že jeho témata vychází nejen z reality, ale také ze snů a duševních prožitků. Naproti tomu ALCEST čerpají pouze z témat, jenž ze zrodily s fiktivních příběhů, zatímco AMESOUEURS vycházejí víceméně z reality, ovšem paradoxní je, že z pohledu hudebního je to v podstatě všechno obráceně. „Nemohl bych hrát v AMESOUEURS, kdybych neměl pocit, že žiju jaksi „mimo tento svět“. Ale kritizovat dnešní společnost není úplně jednoduché. Jsem si totiž vědom toho, že právě tato společnost mi umožňuje vytvářet hudbu a mít dostatek volného času k tomu, abych se mohl naplno věnovat svým koníčkům. Když je však člověk teenager, nedělá mu problém říci: „všechno to stojí za hovno“.

Naskýtá se však otázka, proč si Neige vybral právě městskou kulturu, jakožto zásadní zdroj inspirace. „ Život ve městě na mě vždy měl velký vliv. Městská krajina na mě vždy přenášela existenciální otázky, na které ale stále nenacházím odpovědi. Pokud black metalová hudba asociuje obrázky zasněžených polí a lesů, tak produkce AMESOUEURS evokuje spíše zatuchlost pařížských periferií. Tohle jsou ovšem závěry, které lze vyčíst pouze z prvních třech skladeb, které premiérové miniCD nabízí. To hlavní mělo ale teprve přijít.

Ještě před realizací „dlouhohrající desky“ opustil projekt Fursy, a tak měl Neige dost možná větší prostor pro své hudební fantazírování. Na albu se nachází jedenáct položek, vytřesených z čertovy krabičky. Posuďte sami. Black metal, pop, post-rock, punk…tohle všechno jsou žánrové suroviny, ze kterých byl tento čerstvý koláč upečen a do toho vše si ještě představte francouzský přednes Audrey Sylvain. Uff…na jedné křižovatce to do sebe napasovali SATYRICON, THE DAMMNED, THE MISSION a v neposlední řadě ještě se záchrankou přispěchala Anneke van Giersbergen (ex THE GATHERING). Tato groteskní asociace samozřejmě úplně přesně nemůže vystihovat tvorbu AMESOUEURS, ovšem nějak takto podobně je celá tato mozaika sestavena. „Chceme kombinovat násilí black metalu se smutkem vycházejícím z post-punku z počátku osmdesátých let, a to jednoduše proto, že tyto styly jsou nejlepšími prostředky k tomu, abychom dokázali přesně vyjádřit to, co přesně vyjádřit chceme. V naší hudbě je spousta emocí. Smutek, radost, živelnost, slabost…“. A co nato něžná polovička ? „Chci, aby byl můj zpěv silný, křehký, čistý i špinavý. Je to zkrátka otázka tématu kombinací. Nemám ráda pop music ani death metal. Když se hudba stává příliš vyleštěnou nebo příliš násilnou, je to hodně vzdáleno od mého cítění. Vyjádření realističtější duality, to je to, co mě u AMESOUEURS zajímá“. Dílo napříč hudebními spektry je lemováno také zajímavými fotografiemi, o které se postarala umělkyně Isabella Hanssen. Na míru vystavěné obrázky z městského prostředí, velkolepé stavby souznící s hudební modernou dodávají konceptu noblesní a především komplexní rámec. Pro otevřeného a přístupného posluchače rajská hudba! Jenže… Neige se už při skládání skladeb dostal do slepé uličky a už v době, kdy album vycházelo, byl pevně rozhodnut, že s AMESOUEURS definitivně skončí. „Když jsem dokončil ´EP a skladby pro album, došel jsem k názoru, že už dál pokračovat nemůžu. AMESOUEURS je zkrátka obraz, který byl tímto dokončen. Nyní chci všechnu svou energii věnovat ALCEST“. Osud AMESOUEURS byl tedy tímto naplněn ve stylu Friedricha Nietscheho a jeho přehodnocování všech hodnot. Neige ovšem neuvízl v propasti jako onen velký filozof, ale vydal se na další hudební steč! Její jméno je LANTLÔS !

LANTLÔS ( slovo ve středověké němčině znamená „bezdomovec“ nebo-li osoba „bez vlasti“. Herbst zvolil toto pojmenování, protože se necítí doma ani v Německu ani kdekoli jinde) však po hříchu není jen děťátkem Neigeho, ale především německého instrumentalisty Herbsta, který si našeho hlavního hrdinu přizval ke společné práci. Na jednom smetišti se tak z nenadání objevila dvě silná ega a co je ještě pikantnější, spolupráce začala poměrně dobře fungovat.“LANTLÔS je naprosto nihilistický. Nelze ho s ničím jiným srovnávat. Samozřejmě, riffy jsou podobné, jelikož zkrátka jde o můj způsob psaní, i když ve spolupráci s druhou osobou. Ale samotné sdělení je zásadně odlišné“. Kdybychom se však chtěli dostat k úplným počátkům LANTLÔS, dostali bychom se někam do let 2005-2007, ze kterých pochází také demo s názvem „Isern Himel“. Tehdy však Herbst tvořil ještě sám, a nebo s dalšími spolupracovníky z black metalové branže. Kontury post-black metalové apokalypsy se však začaly postupně rozevírat. Stačí se jen podívat na podobnost obalů či log právě s AMESOUEURS. Co se týče hudby samotné, tak i v tomto ohledu by se dalo najít několik podobností. LANTLÔS jsou však přece jen více agresivnější, od black metalu se až tolik neodchylují, byť rockových (nebo dokonce jazz-rockových) pasáží je zde samozřejmě požehnaně. Svou nezastupitelnou funkcí plní také Neigeho vokál všeho druhu, který je tentokrát v jazyce německém. Odpůrci němčiny v metalu pozor, sem se germánský jazyk skutečně hodí. „Naše spolupráce se daří díky naší vzájemné provázanosti. Neige přinesl do LANTLÔS zkušenosti, které nashromáždil při realizaci ALCEST a AMESOUEURS. Mám pocit, že se pro hudbu LANTLÔS vysloveně nadchnul. Je plná emocí a hloubky. To je pro Neigeho podstatné“ (Herbst).

Důkazem Herbstových slov je úplně čerstvé album z letošního roku a jmenuje se „.Neon“. „Album je o realitě a vnímání určitých skutečností, zabývá se tím co je námi vnímáno a tím co skutečně vnímáme. Takové přemýšlení přináší především samota. Po tři roky mám problémy s vnímáním, je to dost divné, protože předtím bylo všechno úplně normální. Dívám se třeba na film a z ničeho nic mi jakýsi filtr tlačí do hlavy úplně odlišné myšlenky. Velké úsilí mi poté dává opětovné soustředění. O tomhle všem pojednává i nové album. Zároveň řeší také otázky, kterak se s tím vším vyrovnat. Dnes totiž existuje hromada ruchů, které odvádějí lidi od reality. Nebylo by to až tak špatné, ovšem může dojít i k tomu, že člověk není schopen vnímat to „co je tam a co je venku“.

I přes složitý tématický námět je novinka poměrně stravitelná. Na jedné straně ji tlačí Herbstova obliba v melancholii a black metalové říznosti, na druhé straně tu máme Neigeho neotřelé slučování všeho možného i nemožného. Na povrch znovu vyplouvá obliba v post-rocku či dokonce popu. I přes svou pestrost se však nové album dá zařadit do šuplíčku black metalového, a to především pro naprosto archaický zvuk kytar. Zajímavé také je, že LANTLÔS nikterak nerezignovali na občasné severské rubanice. Za vše hovoří třeba skladba s velice pikantním názvem „Neige de Mars“, ve které se střetává pure black metal s „líbivým“ bigbítem. O pestrosti alba dále vypovídá experimenty prošpikovaná kompozice „Coma“ a atmosférická liturgie „Neon“, světlo na konci tunelu, zapálená sirka ztrácející se ve tmě. “Téma desky „.Neon“ je vystavěno do surrealistické roviny. Jednoho dne jsem se ocitl v delíriu, když jsem se v noci vracel domů. Upadl jsem a dost si natloukl. Jediné co si pamatuji jsou ostrá světla a neony. Byl jsem úplně oslepený a dezorientovaný. A to je také důvod, proč se album jmenuje tak jak se jmenuje“ (Herbst). Určitým překvapením je odklon od němčiny, která sice nemusela všem příznivcům vonět, ale zachovávala kapele obrovský punc osobitosti. Angličtina však hází celý komparz do trochu jiného odstínu. Pokud příznivci metalu dodnes nedokáží skousnout tvorbu AMESOUEURS, je možné, že zalíbení najdou právě u LANTLÔS. A zde také končí příběh o trojlístku osobitých kapel, vycházejících z područí hrabětě Neigeho. Domnívám se, že další hudební „čáry máry“ na nás teprve čekají.

MOURNING DAWN – za hranicemi úsvitu
Francouzská black metalová scéna se pozvolna stává rájem post-black metalových kapel. Jednou z nich jsou také MOURNING DAWN z Paříže, jejichž hudební pouť se začala psát v roce 2002. Tehdy se však ještě jednalo o startovací projekt kytaristy a zpěváka Laurenta. Ten také sám zrealizoval dvě premiérová dema, jejichž význam je v dnešní době pouhou nicotnou historií. Nicméně právě to druhé „Straight To The Past“ se pozitivně zapsalo u věrných black metalových příznivců. V roce 2003 však přichází Laurent s radikálním řezem. Nejprve přetransformovává projekt na potemělé a zádumčivé těleso, aby za nějaký čas postavil regulérní kapelu. „Hudbu a texty tvořím výhradně já sám. Postupem času mi však bylo líto, že svou hudbu nemohu předvést v živém provedení. Postavil jsem proto kapelu, která zároveň stála u stylového přerodu, který byl započat už v době realizace ´EP „The Freezing Hand Of Reason“.

V roce 2007 kapela představuje debutové album nazvané čistě a jednoduše „Mourning Dawn“ a recenzenti všech zemí se nestačí divit. Sbírka prokletých kompozic je doslova strašidelnou procházkou po pařížských hřbitovech. Depresivní a mrazivá hudba v sobě kombinuje prvky black metalu, hypnotického doomu a kytarového emo-rocku. Notnou část tvorby tvoří také ambientní plochy, dodávající skladbám křehkost i lesk. Vokální party pak připomínají mučení hříšníka ve španělských botách, někdy si říkám, jak je vůbec možné, že ze sebe Lauren dokáže dostat tak nelidský vokál. Mezi nejsilnější momenty alba patří především ty skladby, kombinující black metal právě s rockem. Doslova bechderoucí je track „Grey Flood“, prokládaný nasamplovanými zvuky, vycházející ze starých gramofonových desek. Čelo kolekce je naopak tvořeno desetiminutovými opusy, jejichž cílem je dostat posluchače do totální letargie. Už jste někdy slyšeli o black metalovém mámení? Tady ho máte! „V současné době poslouchám velké kvantum muziky. Nebráním se vůbec ničemu, ale je pravda, že ze všeho nejvíc mě oslovují tradiční doom metalové kapely. Je proto s podivem, že nás mnozí označují spíše za black metalovou kapelu. Asi tak zníme“.

O dva roky později přicházejí MOURNING DAWN s druhou sérii skladeb, tentokrát však nikoliv jako zelenáči, ale rekrutovaní nositelé „hororové moderny“.“For The Fallen“ ovšem není deska stylově roztříštěná jako tomu bylo částečně u debutu, a to i přesto, že z něho jednoznačně vychází. Kapela se však ve svém výrazivu mnohem razantněji opřela o doom metalové atributy, a to takovou silou, že ostatní segmenty zůstaly rafinovaně upozaděny. MOURNING DAWN tímto získali na atmosféričnosti a především melancholičnosti, ovšem na druhou stranu se tak trochu ocitli mezi vyznavači tradičního doom metalu, což je zpráva malinko rozporuplná. Tím spíše, že některé kousky výrazněji a především nezakrytě „kopírují“ umění dávno uznávaných velikánů. Skladba „Epitaph“ např. připomíná švédské TIAMAT v době své největší slávy. Pokud se ptáte na black metalovou základnu, tak ta se v podstatě rozložila na prach. Výjimkou budiž titiuní kompozice, stylově zapadající spíše do alba předešlého. Francouzi však opět precizně naložili s ambientními vsuvkami, ovšem ruku na srdce, nejsou to až takové variace, na které byl posluchač až doposud zvyklý. I přes několik mých subjektivních připomínek si však album „For The Fallen pozornost určitě zaslouží.

Další francouzské kapely:

PESTE NOIRE – další představitel francouzské black metalové vlny. Kapela čerpá z bohaté francouzské historie a slavných domácích literátů. Zajímavostí určitě je, že v kapele rovněž působil Mr. Niege.

PENSEES NOCTURNES – nový projekt na vlnách pařížských. Tady však nejde o novátorství, ale poctu „staré škole“. V letošním roce vydal Vaerohn ( jediný člen) své druhé album s názvem „Grotesque“.

NEO INFERNO 262 – „industriální black metalový zločin“ se oslovo hlásí s albem „Hacking The Holy Code“.

DEATHSPELL OMEGA – nositelé tradičního black metalového zla! Něco pro milovníky „staré školy“.

HYADNINGAR – se smutkem jde všechno líp. Další pohled na black metalové řemeslo, tentokrát s příchutí melodického death metalu.

ALL