V našem pravidelném seriálu jsme se podívali do několika východoevropských zemí a v tomto trendu budeme pokračovat i v díle stávajícím. Tentokráte se podíváme do Běloruska, krajiny, která žije svůj život pod zvláštní pokličkou a v podstatě se distancuje od politiky ostatních postsovětských států. Úplně opačnou evoluční cestu si však vybrala skrytá black metalová scéna, kráčející ruku v ruce s undergroundovými „trendy“ napříč světem. Příznivci „černého kovu“ si tak hledají místo na slunci i v soudobém policejním státě, kterým Bělorusko bezesporu je. Do dnešní doby však neexistují irelevantní zprávy, informující o násilném potlačování metalové hudby. Obecně se však dá tvrdit, že běloruské kapely rozhodně nemají na růžích ustláno a pokud chtějí vůbec zaujmout zahraniční posluchače, musejí velice trpělivě usilovat o zapojení do mezinárodní black metalové sítě. Naštěstí, internet je nástroj z nejmocnějších, a tak i běloruské kapely mají šanci prezentovat svoje nahrávky světu, nehledě na fakt, že dnes o kvalitě nerozhoduje geografická příslušnost, ale skutečná schopnost vytvořit nevšední metalové dílo.

Než se však dostaneme ke konkrétním zástupcům běloruského black metalu, připomeňme si něco málo informací z prostředí Běloruska, které jako samostatný stát vystupuje od roku 1991. I když se to někomu z vás bude zdát nevěrohodné, faktem je, že je to právě Bělorusko, patřící k hlavním partnerům Ruska, byť všemocný prezident Alexandr Lukašenko rozhodně není vzorovým příznivcem liberální demokratizace. Obdobné politické modely jsou samozřejmě v rozporu s ideály mladých běloruských intelektuálů, z jejichž řad se členové black metalových kapel nejčastěji rekrutují. I přes tento rozpor však běloruské kapely nejčastěji spolupracují s těmi ruskými a pokud byste si dali práci s překladem některých textů, nemohli byste si nevšimnout témat opěvující velkou (společnou) matičku Rus. Dalším prvkem logiky je pak víra v ruský metalový trh, jehož tvář je poměrně rozmanitá a v neposlední řadě i dosti úspěšná. „Spojencem“ v rámci metalového undergroundu je rovněž vazba na silnou black metalovou scénu v Polsku. Opět si nelze nepovšimnout tématických shod v textech či filozofiích kapel (antikřesťanství, slovanství). Jestli ovšem běloruské kapely doženou slávu ruských nebo polských, to je zatím ve hvězdách. Za povšimnutí však stojí rozvrstvení několika malých scén, které se v Bělorusku nacházejí. Jedním z ústředních center je město Grodno, ležící v blízkosti polských hranic. V tomto regionu je nejbohatší právě black metalová scéna, která vysloveně těží ze své geografické „výhody“. Komunikace se západem je především pro mladé kapely mnohem příznivější, nehledě na materiální zázemí a tolik potřebné kontakty. Dalším hudebním centrem je pak hlavní město Minsk, nabízející pestrý arsenál metalových odrůd a opět to lze připočíst především vnějším vlivům, jež na běloruské umělce působí. Bělorusko je dnes zkrátka zemí, která leží v centru celoevropského dění. Ve všech sousedních státech je metal na vzestupu a třeba do Skandinávie to není rozhodně daleko a byla by škoda této výhody nevyužít.

Ale nyní už k mnou vybraným zástupcům, jejichž kariéry jsou velmi příznivě nastartovány. Jsou to kapely, kterým se i přes nepřízeň osudu podařilo nakouknout za hranice svojí domoviny a přilákat ke svým nahrávkám celou řadu příznivců z celého světa. V obecném měřítku jim sice ještě chybí určující jméno, ale to se může hodně rychle změnit.,,

DIALECTIC SOUL – zakletí ve svém vlastním světě

Neznámí, nenápadní, opomínání a pod oknem se schovávající. Zatímco ostatní se cpou do dveří, DIALECTI SOUL stojí  schovaní v závětří a tiše čekají na svou šanci. Takhle nějak by se dala charakterizovat prozatímní cesta čtveřice z města Rechytsa. Kapela se dala dohromady na začátku milénia v sestavě Slava’Z – kytara, Billy – zpěv, Galina – klávesy, Sasha – kytara, basa a programování bicího automatu. Z tohoto výčtu je patrné, že v souboru je zastoupen ženský element, ale nenechte se zmást, je jen jeden. Multiinstrumentalista Sasha je čistokrevný muž, jenž je skutečnou duší projektu a ve větší míře je také odpovědný za komponování hudby. Pokud však nyní čekáte útok do lůna běloruského folklóru, musím vás zklamat. DIALECTIC SOUL jsou na sto procent odkojení západní metalovou kulturou a možná i proto nemají ve své zemi dostatečný počet příznivců. Zarážející je i nezájem tamních medii. Ta až zpětně vzala kapelu na milost, ale to bych zbytečně předbíhal… DIALECTIC SOUL si za svou zvolili excelentní fúzi melodického black metalu, do kterého jsou zakomponovány elementy typické pro švédské death metalové pojetí. Běloruské komando však s grácií uchopilo do rukou ještě jednu evoluční větev, mající velice blízko k technickému deathu.

„Začátky  kapely byly docela krušné. Byl jsem si vědom toho, že naše sestava má určitý potenciál, ovšem podmínky pro nahrávání tehdy nebyly příliš dobré. Nahrávku jsme však potřebovali jako sůl. Jak jinak se dostat do povědomí? Největší problémy však byly spojené s nedostatkem financí. Nakonec jsme byli rádi, že jsme první skladby mohli umístit na splitko s APOCRYPHAL (Sasha)“. Pokud jde o zmíněnou spřátelenou kapelu, tak jen podotýkám, že tito chlapíci pocházejí ze stejného města, produkují ryzí doom/death metal, ovšem kvalitativně se s DIALECTIC SOUL nemohou vůbec srovnávat. Splitko vyšlo v roce 2003, ale co si budeme nalhávat, do podvědomí fanoušků se prakticky nedostalo a v dnešní době je prakticky nesehnatelné. „Na naše začátky mám skvělé vzpomínky, ovšem zkušenosti nám jednoznačně chyběli. Po půl roce jsme se však dostali na úplně jiný level a mě bylo jasné, že se brzy odrazíme k mnohem lepším zítřkům (Sasha)“.Důkazem budiž rovnoprávný debut z roku následujícího, který se kapele skutečně vydařil. Z nenadání se tak kdesi v dáli objevila cesta vedoucí do metalového Edenu. Formace se upsala skromnému labelu Strong Music Productions, jenž okamžitě vystartoval s reklamní charakteristikou. Tentokráte se však nejednalo o žádné laciné triky, ale o promyšlenou diagnózu. DIALECTIC SOUL se vytasili s  avantgardním materiálem, jehož součástí je kvalitní hráčská ekvilibristika a opomenout nemohu ani cit pro melodii. Mnohem pikantnější je ovšem zjištění vztahující se k vybraným skladbám. Tak např. „We All Are Sinful“ nebo „Martyr’s Road“ se nacházejí už na výše zmíněném splitku, ovšem zde už jsou v podstatě profesionálnějším kabátku. Zvuková kvalita je rovněž mnohonásobně vyšší, a tak si posluchač může poprvé vychutnat nefalšovanou běloruskou nádheru s nepřeslechnutelným švédským stínem. „Máme rádi death metal i black metal a v podstatě je nám jedno, kterak je naše hudba označována. Zajímavé ovšem je, že jsme přirovnáváni spíše k švédským death metalovým kapelám. Ano, tuto hudbu máme skutečně rádi, ovšem nebojíme se ani jiných stylů. Myslím, že novými skladbami má slova potvrdíme“ (Sasha). A nejednalo se o planý slib.

Po tři roky o DIALECTIC SOUL nebylo vůbec slyšet. Pánové a dáma však bez velkých zábran pracovali na novince, aby nakonec představili navýsost ucelené a profesionální album, jenž by Bělorusům mohla závidět kdejaká metalová veličina. „Terpsychora“ nabízí pestrobarevnou škálu propracovaných kompozic v neskutečně rozškatulkovaných intencích.  První eso z rukávu kapela tasí při skladbě „Turnaround“, za kterou by se nemusel stydět ani Dan Swanö (především zpomalené kytarové sólo tohoto hudebního mága nejvíce připomíná). Právě tato píseň dokazuje, že metalovou hudbu lze bez sebemenší nadsázky považovat za umění, jedná se o ryze geniální spojení mezi technickým death metalem a atmosferickým black metalem. Dalším vrcholem alba je bezesporu titulní track „Terpsychora“, balancující na hraně melodického black metalu. Skladbu zároveň oživuje čistě zpívaný refrén a temně zhýralá recitace (malinko ve stylu starých DIMMU BORGIR). Pro fanoušky raných CHILDREN OF BODOM bych tu poté měl kousek nazvaný „Insomnia“. Tady to možná kapela se svou inspirací trošku přehnala, ovšem na druhou stranu nejde oddiskutovat, že právě tato skladba je jednoznačnou hitovkou na závěr. Třešničkou na dortu je však poslední instrumentálka „Transcarctica“, exhibice a důkaz instrumentálních dovedností všech členů, kteří na sobě neskutečně zapracovali, a nebo že by teprve nyní vyplul na povrch skrytý talent? „Na albu jsme si dali neskutečně záležet. Snažili jsme se udělat desku co nejpestřejší. Jsem skutečně pyšný na celkový výsledek. Na albu je v podstatě všechno to, co máme v metalu rádi (Sasha)“. Zdálo by se, že DIALECTIC SOUL od těchto chvil nastartují hvězdnou budoucnost, ovšem nic z toho se nekonalo ani v nejmenším. Label Strong Music Productions zkrátka nemá takové možnosti, aby kapele zajistil odpovídající propagaci, nemluvě o dalších záležitostech, nad kterými visí velký otazník. Kapela do dnešních dnů nemá oficiální webové stránky a rovněž není registrována na MySpace či jiném obdobném serveru. Lenost kapely? Špatná orientace na scéně? Problémy spojené s životem v Bělorusku? Útěchou budiž alespoň velká várka kladných recenzí, ze kterých vybírám vcelku zajímavé postřehy. Jeden nejmenovaný ruský web popsal hudbu DIALECTIC SOUL tímto způsobem: „…melodická hra kytar je skutečně vychytralá. Kytary vytvářejí fascinující sóla, hra kláves je rovněž unikátní! Není snad ani možné si tento materiál neoblíbit. Že by hra hvězd? Nikoliv. Tuhle bandu v Rusku prakticky nikdo nezná“. Pod tíhou pozitivních recenzí se internet brzy začal prohýbat pod tíhou úspěšného nosiče, který se jen tak lehce sehnat nedá. I když… loni v létě jsem CD „nebohých“ Bělorusů překvapivě viděl v jednom slovenském distru za cenu necelých sto korun českých! Výprodeje či slevy rozhodně nelze podceňovat, dnes i prakticky neznámá formace může produkovat kvalitní hudbu, což je právě i případ DIALECTIC SOUL.

Na tomto místě by mohla pohádka o „nechtěných dětech undergroundu“ končit, ovšem nezlomná parta kolem klávesistky Galiny se letos vzepjala k dalšímu útoku a výsledkem je zbrusu nové album s názvem „Painsoul“. Kapela se na něm opět posunula o notný kus dál a samotný vývoj nejlépe vystihuje název skladby, která se nazývá „Progressive Life“. DIALECTIC SOUL se definitivně odpoutali od svých kořenů a vytvořili moderní metalové skladby, jejichž stylová různorodost zavádí posluchače do míst, ve kterých si nejvíce libovali velikáni typu DEATH. V komplikovaných kompozicích se točí děj jako na kolovrátku, neustále změny temp i nálad nutí k pozornému poslechu. Naopak velmi silně bylo upozaděno blackové aroma, když pominu „skřehotavé“ vokální party, nenajde se zde ani špetka černoty, což je i s ohledem na počátky kapely poměrně překvapivé zjištění. Naopak více prostoru dostal death metal, který se však z původního švédského střihu dostal do poněkud vzdálenějších kolejí. V některých momentech jako kdyby člověk poslouchal temnou a mnohem razantnější verzi DREAM THEATRE (samozřejmě tento příměr berte s rezervou). Komplexně je však každá ze zastoupených skladeb něčím výjimečná, DIALECTIC SOUL v některých případech klepou na brány čistého rocku, tu a tam se dokonce objeví popová sekvence, podpořená ženským vokálem. Hudební projev kapely tak získal další neočekávaný prvek. DIALECTIC SOUL přes sebou mají slibnou budoucnost!

FOLKVANG – malá odchylka od dekadence

V běloruském undergroundu byste nenašli známější pojem. Projekt FOLKVANG založil black metalový nadšenec, který si do vínku zasadil pseudonym Wind, a protože jeho láska k hudbě se ukázala jako neutuchající, brzy začal s vlastní hudební seberealizací. Úhel jeho zájmu se od samých počátků stáčel ke Skandinávii, jak jinak. Prvním důkazem budiž dva amatérské demosnímky, které se v éteru objevily shodně v roce 2003. Ryze ortodoxnímu black metalu vévodí zbustrovaný zvuk kytary, nemluvě o hororové atmosféře, nenápadně se přibližující kultovním BURZUM. I když samotná hudba nebyla přílišným ukazatelem kvality, Wind nikterak nepolevil ze svých aktivit a především v oblasti propagace se sunul krok sun krok k nastolenému cíli. Jistý problémem se vyskytl v době, kdy Wind objevil, že jeden z nenápadných norských projektů se může pochlubit stejným pojmenováním a navíc na scéně působí o notných pár let déle. Nicméně norským „jmenovcům“ se nakonec tak trochu zadrhl motor a co si budeme povídat, Wind chtěl z této výhody vytěžit co nejvíce. Naštěstí však nezůstalo pouze o snažení ve stylu vysedávání u internetu, ale také vlastní poctivou prací, spočívající v komponování hudby.

Zásadní zlom ve Windově kariéře přišel v roce 2004, kdy se hlavní protagonista vytasil s nahrávkou „World Of Wisdom“, která sklidila v rámci undergroundu solidní úspěch a někteří domácí fanoušci ji dokonce považují za kultovní. A není divu. První edice vyšla pouze na kazetách a ještě v limitované edici pěti set kusů. Kdo tedy tuto pásku vlastní, může si gratulovat. V roce 2004 na „bělo-ruském“ trhu vládly spíše kazety a až za několik let se do popředí dostaly klasické kotoučky. Po hudební stránce se Wind vytasil se skutečně bizardní odpovědí, jenž reflektuje lásku k norské black scéně a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Jeden z ruských recenzentů dokonce označil „World Of Wisdom“ jako poctivý slalom mezi tvorbou DARKTHRONE, BURZUM či ULVER. Nahrávka obsahuje pět atmosférických skladeb, jejichž koncept se opírá o krásy východoevropské přírody, opěvuje bájné časy, kdy naše planeta byla ještě neposkvrněným a čistým místem. Ve finální skladbě „The End Is Closer“ se posléze objevují dekadentní vize a průzračné stopy směřující k absolutnímu zániku světa. Téma sice nikterak originální, ale když je dobře uchopeno!? „Skutečně mě překvapilo, jaký úspěch tato nahrávka měla. Získal jsem spoustu pozitivních ohlasů a především jsem získal i další zajímavé kontakty“. Pohádka s názvem „World Of Wisdom“ však definitivně skončila až o dva roky později, kdy se tento matroš definitivně objevil i na CD a ještě se dvěma bonusy navíc. Jsou jimi předělávky od BURZUM („Dunkelheit“) a BATHORY ( „One Rode To Asa Bay“). Zřetelný pozdrav legendám!

Pokud bychom chtěli v souvislosti s FOLKVANG dostat k legitimnímu debutu, musíme sáhnout po kolekci s názvem „On the Wings Of Destiny“. Album zdobí mrazivě vzhlížející obal, na kterém je vyobrazen let sokola nad promrzlou krajinou, ponořenou do hluboké mlhy. Zatímco tedy ostatní kapely volí na svých coverech černou, Wind se rozhodl pro úplný opak a rozhodně se nejedná o krok špatným směrem. Po hudební stránce se opět jedná o choroboplodný black metal, jež vyhlašuje válku prohnilé lidské čeládce, které zkrátka není nic „svaté“! Ano, tohle slovo je opravdu v uvozovkách. Wind si bez servítek naváží do násilné katolizace a otázku víry přenáší do zcela jiné roviny. „Velice mě zaujala povaha pohanského božství. V tomto ohledu byla civilizace skutečně na dobré cestě, jenže křesťanství se zcela zřetelně zasadilo o postupný úpadek lidstva, kterého jsme i nyní součástí. Je skutečně neuvěřitelné, že si i v současnosti dokáže katolická církev dovolit kázat o morálních hodnotách. Každý rozumně smýšlející člověk by se takovým organizacím měl postavit zády“. Album „On The Wings Of Destiny“ je o obžalobě lidstva, a aby bylo sdělení co nejautentičtější, rozhodl se Wind alespoň z poloviny pro mateřský jazyk. Nahrávka je z mého pohledu opět o něco profesionálnější, i když zastoupené skladby nemají až tak působivou atmosféru jako tomu bylo u předchozí nahrávky. Jako kdyby autor hudby i textů záměrně zvolil přímočařejší útok a mnohem razantněji se chtěl zapsat do duší posluchačů.

V následujících letech se FOLKVANG opět zaměřil na propagaci, svou hudbu se snažil protlačit do širokého světa a dle dostupných zdrojů se mu to i povedlo. Důkazem budiž dvě zásadní CD splitka, která jméno projektu ještě více zpopularizovala. První vyšlo v roce 2008 pod kooperací s britskou formací WODENSTHRONE, a že byl tento krok rozhodně přínosem, to si můžete být jisti. Na disku je FOLKVANG zastoupen čtyřmi skladbami, které však nejsou až tolik melancholické, Wind zde řádně přitlačil na pilu a co se týče zvuku, tak se ještě více přiblížil soundu norských black metalových legend. Nadprůměrný náklad černoty však poněkud pizdí nevyvážený „tlukot“ bicího automatu. Tento nedostatek je zde skutečně hodně výrazný, dovolil bych si tvrdit i rušivý. Částečný reparát však Wind složil v roce následujícím, kdy se naplno rozhořela spolupráce s Incarnatusem, členem kanadského projektu PAGAN HELLFIRE. Wind nejen že znovu zabředl do melancholických vod, ale dal si větší práci s jednotlivými aranžemi skladeb a jako třešničku umístil na propečený dortík předělávku „Murder“ od švédských náladotvůrců KATATONIA. K celému počinu lze jen dodat, že ho s největší pravděpodobností seženete pouze ve formě gramofonové placky. Nemohu si rovněž odpustit ohleduplné rýpnutí, pramenící z možného ovlivnění ze strany kolegy z PAGAN HELLLFIRE, jehož přístup k black metalu je přece jen jaksi citlivější. Širší bratříčkování však mělo ještě přijít….

Ihned po realizaci splitka se Wind rozhodl pro další promo invazi a výsledkem jeho píle byl kontrakt mezi jeho osobou a finským labelem Wintersunset Records, Tato začínající firmička se dokonce rozhodla, že právě na běloruském projektu postaví svou počáteční dráhu. A netrvalo dlouho, produkt s názvem „Atmospheric Black“ spatřil světlo světa. Pokud některé kapely přímo odmítají stylové škatulky a novinářům odpovídají ve stylu: „označujte naší hudbu jak chcete, nám je to jedno“, a nebo „hrajeme prostě metal“, tak FOLKVANG se hrdě přihlásili k tomu, co je po celou dobu v podstatě provází. Aktuální album má však mnohem hlubší rozměr, aura smutku a beznaděje obklopuje posluchače od první vteřiny, dech se tají z atmosférických klávesových ploch, jenž vykukují prostřednictvím promyšlených skulin, které nejsou zaplátovány kytarovým lomozem. Zvuková kvalita nových skladeb je nepopsatelně lepší a do jisté míry se jedná i o mnohem přístupnější hudbu, viděno z pohledu příznivce, nepohlceného do black metalové subkultury. Nahrávce však ještě více pomohla přítomnost živé bubeníka, kterým se stal výše zmíněný Kanaďan Incarnatus z kapely PAGAN HELLFIRE. Album je určeno milovníkům pochmurných, ovšem nikoliv beznadějných nálad. Současný FOLKVANG ? Malá odchylka od dekadence!

SICK – Nevyléčitelná choroba

„Kdo jsem? Co jsem? Nezáleží na tom, … Jen jedna věc je důležitá. Jsem nemocný … Copak to ještě nechápeš? Je mi špatně z vás. Jsem nemocná jako vy … já tě vidím … vidím … už vidíme … … … červi červi … červi … Podívejte se do propasti šílenství…Chcete-li ještě prohledat tajemství ?“

Všechno začalo výbuchem Černobylu. Nešlo o žádný americký sci-fi horor, ale proklatě záludnou realitu. V kraji, kde i trávu bolí růst, žijí lidé, jenž do svých těl naštěstí nevidí. Zemi zaneřáděné radiací se každý normální člověk vyhýbá, ale jsou i tací, kteří si doslova libují v životním hnusu. Tady už nejde jen o pouhé fotky náctiletých satanášů, ale o bestiální hrátky s vlastní existencí. Ne ne, peklo nehledejte v podzemí ani na obloze, hledejte ho na naší planetě! S touto vizí vstupuje do boje tajemná skupina SICK. Kde se vzali, tu se vzali, nakažení, malomocní, bezmocní.

V roce 2006 vychází pod hlavičkou ruského labelu Possession Productions debutové album kapely SICK a jeho název zní „Satanism, Sickness, Solitude“. Neotřelost tohoto opusu je absolutně nedostižná. Kdyby však o desku neprojevil výrazný zájem přední finský label Spikefarm records, s největší pravděpodobností by se o něm ve světě vůbec nevědělo. Překvapivé lano však bylo Bělorusům nabídnuto v podstatě okamžitě a stejnojmenný počin tak hned za dva roky vyšel pod renomovanou značkou. Tomu se tedy říká raketový nástup! Jiní se snaží, soustavně pracují a najednou se vynoří nějací „neznámí“ a hned mají smlouvu v kapse. Jak je to možné? Kdo jsou ti pánové, jejichž vizáže na fotografiích vzhlížejí v nejmenším mrazivě? Domnívám se, že je čas alespoň částečně odkrýt karty!

Line-up SICK ve složení Voice of God – zpěv, Spiritus Sancti – kytary, samply, Virgin Mary – bicí určitě nikomu nic neřekne, a proto se nyní alespoň v krátkosti do minulosti těchto pánů, jejichž pseudonymy jsou více než povedené. Lídrem souboru je chlapík jménem Leonid Padlatski, který v minulosti působil v několika metalových kapelách, ale ani jedna z nich díru do světa neudělala. V hlavě se však Leonidovi zrodila myšlenka o utvoření kapely, která rozhodně nebude kráčet s proudem, ale pokusí se plivat krev napříč hudebními směry. K realizaci samotné však potřeboval nejen kopec inspirace, ale také spoluhráče, kteří by byli ochotni se umrlého projektu zúčastnit. A že to tedy byla volba! Schválně se nyní zadívejte na nejvyzáblejší postavu na promo fotce. Tím člověkem není nikdo jiný, než bubeník zvaný Virgin Mary! Tady není třeba war-paintu! Ale co si budeme povídat, rovněž ostatní vypadají jako silně podvyživení jedinci v posledním rakovinovém stádiu. Tady už končí veškerá legrace, ale chyba lávky, ještě je tu samotná hudební produkce!

Album „Satanism. Sickness. Solitude“ je soundtrackem pro nejhorší možné umírání, pomalé, a bolestivé. Jak se může cítit člověk, do kterého den co den pronikají chemikálie, držícího pohromadě? Pak tu máme soucit přátel a blízkých osob, ovšem na zákeřnou chorobu zůstává lidská bytost vždy (uff!) SAMA. Obrovská deprese a zmar, vlastní tvář se mění v nepoznání, nenávist k sebe sama se prohlubuje, je část se modlit k Bohu. Ale SICK říkají NE a stojí v přímé opozici! I proto se titul CD nazývá tak jak se nazývá. Kapela se snažila do své produkce zakomponovat všechny výše uvedené pocity a jen odvážní posluchači mohou posoudit, zdali se jí to skutečně povedlo. Nejde ani tak o silný emoční náboj, ale o masivní stylovou fúzi, která rozhodně nepotěší konzervativce. Hlavním chodem sice stále zůstává black metal, ale rozhodně si ho nelze představovat v jeho tradiční podobě. Snad kromě ostrých kytar se hudba SICK opírá o úplně odlišné prameny a i proto je deska tolik pestrá a stylově prakticky nezařaditelná. Některé ze skladeb jsou plné klávesových variací a totéž se dá tvrdit také o nasamplovaných zvucích, jejichž škála je skutečně široká. Hrůzostrašnou auru pak ještě více umocňují industriální pazvuky, při nichž si představuji roztékání kovu v pravém pekle. Pamatujte, brána sem nevede jen vstupní branou, ale také zadním vchodem. Až na dvě skladby je hudba SICK poměrně valivá a nesourodá, obsahuje spoustu progresivní prvků, jež jsou typické pro úplně jiné hudební žánry. Využívání samplů a elektronických efektů – to je jen jeden ze zlomků, vyplývajících z celku. Zkouškou pro zastánce tradičních black metalových hodnot bude především track zvaný „Hellsicker“. Nefalšovaný techno „duc-duc“ tanec ve spojitosti s black metalem zní neskutečně alegoricky. Jako metal z jiné dimenze – jako metal z jiné planety. Některá intermezza pak spadají do kategorie „depressive ambient“ či dokonce dark wave. Finální pointa? Album obsahuje cover verzi trip hopových legend PORTISHEAD, jmenovitě se jedná o renomovaný kousek „Wandering Star“. Tuze vzdálené strany temnot se pomalu začínají přibližovat! Je třeba čekat na finální pointu…

Další běloruské kapely:

ORDO TEMPLI ORIENTIS – ponurý black metalový projekt, který je v současné době hodně produktivní. V oběhu by se mělo brzy objevit třetí řadové album s názvem „The Distances Of Cold“.

INFESTUM – progresivní pagan metalová formace s dosti osobitým zvukem. Kapelu lze zařadit do kategorie neustálých hledačů nových cest. Druhé album „Ta Natas“ lze sehnat i v České republice.

SOLARWARD – začínají melodic blacková formace, která v minulém ruce debutovala s albem „As The Sky Stares Down“. Stopy „staré školy“ jsou jednou ze základních ingrediencí!

LITVINTROLL – humppa metal/pure trash metal v běloruském podání. Kapela v současnosti propaguje CD s rozkošným názvem „Rock’n’Troll“.

VIETAH – romantická a spirituální „černota“, kterou předkládá slovanský umělec Antarctis. Letos v březnu spatřilo světlo světa jeho druhé album „Smalisty Zah“.

ALL