S kapelou TIAMAT jsem přišel poprvé do styku v průběhu roku 1994. V onen čas bylo MTV (pořad Headbangers Ball) ještě stále „objevnou stanicí“ a ten kdo se mohl v noci dívat na příval tvrdé muziky, ten měl vyhráno. I když…člověk často objevil nějakou tu pecku, ovšem kde sehnat tu nahrávku celou? A kde vlastně získat alespoň něco málo informací? Byl to tehdy těžký úkol…ale teď už konečně k TIAMAT. Přiznávám se, že pro své potřeby jsem tuto skvostnou formaci neobjevil já, ale můj kamarád. Ten si zkrátka nahrál celý noční pořad a druhý den číhal, co všechno vlastně nahrál. Druhý den povídá: „mám pro tebe něco… zní to opravdu zajímavě a myslím si, že by se ti to mohlo líbit“. A skutečně! Skladba „Whatever That Hurts“ mě okamžitě chytla za srdce! A k tomu ten fascinující klip! Okamžitě jsem se začal o TIAMAT intenzivně zajímat. Doma jsem prohrabal snad všechny výtisky časopisu Bang!, abych posléze zjistil, že kapela už nepatří mezi úplné nováčky a na svém kontě má už velice kladně přijaté album „Clouds“. Sakra, tak to mi uniklo…Ve stínu kapel jako HYPOCRISY, DISMEMBER, GRAVE jsem zkrátka TIAMAT jaksi vynechal a až s odstupem času mi bylo jasné proč. V deathmetalovém ranku se totiž Edlundovi a spol. až tolik „nedařilo“, nebyli zdaleka tak obletovaní a v podstatě patřili spíše k těm průměrným severským spolkům. Když se však TIAMAT začali nenápadně přibližovat doommetalových břehům, dostala jejich hudba úplně jiný rozměr. Tito Švédové zkrátka našli svoji parketu a ze dne na den tu byl obrovský „tiamatovský“ třesk!
Netrvalo dlouho a na vlastní oči jsem spatřil další videoklip, tentokrát ke skladbě „Gaia“. Něco tak velkolepě krásného a depresivního jsem v životě neviděl ani neslyšel! TIAMAT se od té doby stali moji velkou srdcovkou, a jak se později ukázalo, nebyl jsem zdaleka sám. Brzy se o TIAMAT psalo všude možně a výjimkou nebyla ani tuzemská média. Album „Wildhoney“ způsobilo naprosto revoluci v death/doomovém ranku…na nebi začala zářit další hvězda! Pokud jsem výše uvedl, že stará tiamatovská alba nebyla ničím extra výjimečným, nikoho příliš nezajímala, tak právě po obrovském úspěchu „Wildhoney“ se začali příznivci zajímat i o starší tvorbu, přičemž já osobně jsem nebyl výjimkou. Konečně jsem si tak opatřil desku „Clouds“ (po letech ji považuji za velice zdařilou) a ryze deathmetalovou nakládačku „The Astra Sleep“. K úplnému debutu „Sumerian Cry“ jsem se pak dostal až po letech a co bych komu nalhával, pořídil jsem si čistě z důvodu doplnění diskografie.
V roce 1997 se po třech dlouhých letech kapela vytasila s novinkou nazvanou „A Deeper Kind Of Slumber“. Hon na TIAMAT však začal už mnohem dříve. Edlund do světa pouštěl nic neříkající informace typu: „na desce budou klávesy, kytary, zpěv…“, a tak si člověk těžko mohl udělat nějakou představu. Nicméně… do médií začaly brzy prosakovat informace o Edlundových experimentech s halucinogenními drogami a také o jeho třeskutém egu, jenž v podstatě odstartovalo dráhu nekonečných obměn v sestavě…
Mně bylo v oné době sedmnáct let…krásný věk pro vytváření všemožných blbostí, na které člověk s odstupem času rád vzpomíná. Přiznám se, že na tohle album jsem se skutečně moc těšil a chtěl jsem ho mít v podstatě okamžitě. Moje marnivost byla dokonce tak velká, že jsem jednoho sobotního rána přemluvil svého kamaráda k výletu do města. A tady začíná první fáze mé grotesky. Do hry vstupuje totiž další postava, můj otec. „Kam jedete? V půl desátý už máte být na hřišti! Cože? Teď jsi jedeš koupit kazetu? Karle, nikam ho neber! To je blázen…“. Karel však mého otce (a našeho fotbalového trenéra) ujistil, že všechno v pohodě stihneme, a tak jeho Simson brzy uháněl do města (našim cílem bylo zdolat cca. 2x16km). Cesta tam byla naprosto bezproblémová a nákupu samotnému nic nebránilo. „Hele kup to, nikde se nezdržuj a padáme“. To jsou Karlova slova a těmi jsem se také řídil. A opravdu! Brzy jsme pádili zpátky , přičemž časově nám všechno hrálo do karet, jenže…v polovině cesty motorce z nenadání došel dech. Už si přesně nepamatuji co se stalo, ale asi tak po půl hodně sprostých slov se „zelený drak“ umoudřil a my jsem pokračovali v cestě. Už to však rozhodně nebyla pohoda. Věděli jsme, že týmový sraz úplně přesně nestihneme, ale tak snad na nás počkají… Jenže! Když se naše cesta blížila konečně do finiše, vletěla mi za triko vosa a dala mi dvě nemilosrdná pinčadla přímo do prsou! AHRRR! A bylo zle nedobře… Znovu jsme museli zastavit a co hůř, znenadání se mi začalo chtít zvracet. Nakonec jsem všechno jakžtakž ustál a naše posádka slavnostně dorazila přímo na hřiště. Tam už probíhala rozcvička. „Kde jste, co to má znamenat, okamžitě se jděte převléknout!“ Dostali jsme pěknou čočku, ale tu zásadní jsem inkasoval až při samotné hře. Už ani nevím, co se přesně stalo, ale…hrálo se ve velkém horku, necítil jsem se vůbec dobře – vosí jed působil nemilosrdně. A pak už si jen pamatuji pád…bylo mi ZLE! Pak mě nějakým způsobem asi dostali za čáru mimo hřiště, vůbec jsme si třeba nepamatoval, že mě vystřídali…dost psycho, bolest hlavy, opět zvracení…naštěstí to ale bylo všechno, a pak si mě samozřejmě spoluhráči dobírali. V tu chvíli jsem ještě netušil, že další „psycho“ mě čeká doma! „Deeper Kind Of Slumber“.
Šok? Inu…valil jsem oči! TIAMAT totiž vytvořili naprosto experimentální album pod jehož slupku nebylo lehké se dostat. Prokousávání stálo skutečně dost sil, ale výsledek se nakonec dostavil! Tohle album je zkrátka šílené, ale zároveň absolutně nadčasové. Rockové pasáže jsou doslova prošpikovány trip-hopovými sekvencemi, spousta zvuků, náladovost, odtažitost, monotónnost… těžký kalibr pro recenzenty a především pro ty posluchače, jenž čekali pokračování „Wildhoney“. TIAMAT na sebe ušili bič, velký bič…a já? Další mladická nerozvážnost, teenagerská citlivost. Nechal jsem si úplně oholit hlavu – stejně jako Edlund! Babička z toho byla v šoku:“prosím tě, nejdřív si chtěl mít dlouhé vlasy, a pak tohle!? To je hrůza…“.
Další tiamatovské pokračování přišlo v roce 1999. Na trhu se objevilo pikantně nazvané album „Skeleton Skeletron“. Hluboká sonda do posluchačova nitra se však pohříchu nekonala. Edlund a spol. natočili jakýsi kompromis mezi dvěma posledními alby a pro mě osobně to bylo trochu zklamání. Bral jsem to tak, že se TIAMAT nedokázali postavit zdi a raději natočili „umírněnější“ kolekci ve víře, že opět přesvědčí staré dobré fandy. Uff…tohle je jen můj názor. Jinak se úplně nedá říci, že by zde zastoupené skladby byly špatné. Třeba taková „Brighter Than The Sun“ patří dodnes ke koncertním jistotám, ovšem co naplat, téhle fošně jakoby chyběl vnitřní náboj…
Po dobu třech let to TIAMAT neměli vůbec lehké. Dokonce se i zdálo, že jejich kariéra brzy lehne popelem, což jsem si tedy já osobně zatraceně nepřál. Pauza však rozhodně prospěla všem! Posluchači si odpočinuli, nová sestava dostala jistotu a hlavní protagonista ve víru rouhání představil novinku „Judas Christ“. 100x hurá, TIAMAT mají opět svůj ksicht a servírují jednu hitovku zádruhou. Chvíli znějí zřetelně doommetalově („The Return of the Son Of Nothing“, poté přihodí čistě gothic rockové polínko („Vote For Love“) a nebojí se jít naproti ani prachsprosté emo popině („Heaven of High“). Album samozřejmě nepřichází s ničím revolučním ( to už se TIAMAT nikdy nepodaří), ale obklopuje ho silná umělecká aura. Na rozdíl od svého předchůdce je „Judas Christ“ naprosto ucelenou a koncepčně ladnou jednotkou. Palce letí znovu hore!
V roce 2003 se TIAMAT vracejí na vlně úspěchu a vlastní jistoty. Distance od větších experimentů a víra ve vlastní síly a především skladatelský talent. Emočně nabitá a o něco hlubší kolekce „Prey“ se mi ještě ani trochu neoposlouchala, a když to vezmu čistě z pragmatického úhlu pohledu, tak kromě titulní hitovky zde nenajdete jedinou chytlavou píseň. Vše je podřízeno mystické atmosféře a především stylově je album nezvykle celistvé. Člověk si musel zkrátka přiznat, že Edlund to zkrátka umí koulet s posluchači, jež jsou na jeho rukopis zvyklí. Ono by se v podstatě dalo říct, že na tom všem vůbec nic není…že je to nuda! Ale…není!
Zatím poslední výstřel vytvořili TIAMAT v roce 2008. Návrat po pěti letech byl do určité míry spojován s návratem ke kořenům a já osobně jen trnul, aby to nedopadlo jako v případě PARADISE LOST. Ale o těch jsem se už vyjádřil v předchozím díle tohoto seriálu. Ano, aktuální TIAMAT jsou překvapivě mnohem ostřejší a agresivnější, ale i přesto jejich počínání nepůsobí „zpátečnicky“. Pauza našim hrdinům vydatně prospěla, a tak výsledkem je skutečně povedené album, které je plné parádních skladeb.Např. takové „Until The Hellhounds Sleep Again“ patří k jednoznačně nejlepším skladbám, co kdy TIAMAT vytvořili! Tohle je jasná zpráva všem: „S námi se stále ještě musí počítat!“
ALL