R.U.M. zine

Ono to vypadá, že na všechno čumím jako puk a zase se divím. Ještě než se začnu rozplývat na umně vyvedeným balením, musím Vám vysvětlit z čeho jsem zasejc jajteles. Koukám na desítku skladeb, což by nebylo u hlukařů nic divného, spíše naopak, ale vypsané časy mi nějak nesedí. 8, 4, 13, 4, 14, 8, 12, 4, 10, 10 a ke každému připočtěte nějaké ty drobné. No uznejte sami to by štimovalo málokomu! Oxygen Of Metal.wav má jasnou koncovku, předpokládal jsem tedy, že bude jaksi schovaná, i když ani tak by to nevycházelo. Prostě celkový čas disku vykazuje displej 1:29:41 neboli 89:41. Jak to ti darebáci na vypalovák narvali mi uniká?!

Muzika hučí, hluky hrají a já pečlivě prohlížím celý titul. Stříbrný disk s nasprejovaným zeleným proužkem bezvadně ladí s ostatními součástmi. Jednoduchá, oboustranně xeroxovaná stránka – zadek s informacemi a logy, předek s listím natištěným a jedním fijalově nabarveným. Obojí je schováno do hadrového pytlíku s jednoduchými samolepkami na obou stranách. Evidentní ruční práce!

Za Japonsko tentokráte kope Norihito Kodama. NRYY je v noise kruzích dostatečně profláknuté jméno, tím víc mě překvapilo, že tentokráte nejde o radikální humbuk. Čtyřiačtyřicet minut je v zásadě o samplech a dolaďujících zvucích. Hned v úvodní sekci (1) zvuk trsá jako nažhavená kytara, kterou podélně leuje překážející šrot. Kulící se rachotózu (2) kontrastně a bolestivě prořezávají rovné vysoké frekvence. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Houf napěchovaných patnáctek pod pódiem, trička letí vzhůru a mladé slečny dávají naodiv svoje vnady. I mladí hoši s čerstvě položenými kérkami si hudbu užívají na plné obrátky. Právě totiž našli svoji parketu. Není nad to, když se z usměvavých milovníků diskoték vyklubou „lost boys – children of the night“…

Obdobné a i jiné příběhy se mi v hlavě začnou mihotat při každém poslechu kapely FIVE’O CLOCK TEA, kteří v současné době předhodili do posluchačského pléna třetí řadovou desku s názvem „Frčíme si na páru“. Ta obsahuje hned deset skladeb, přičemž každá z nich nabízí trošičku jiný pohled na alternativní nu-rock metal. Ostatně melouny v rozličných podprsenkách jakoby má předchozí slova jenom potvrzovala. I přesto, že FIVE ‘O CLOCK TEA ve svých skladbách nezapřou pořádnou porci amerického feelingu, neoddali se angličtině a směle se pustili do dobývání tuzemských klubů prostřednictvím dívčího a mužského vokálu, to vše samozřejmě v jazyce českém. A je to právě dvojice Fiki/Gygy, která plnou parou strhává zbytek souboru, čistě z prostého důvodu. Oba vokály jsou dostatečně kvalitní (sličná Gygy u mě ovšem buduje daleko víc), doplňují se a ještě dokáží už tolik hitové skladby o nějaký ten chloupek zdárně povýšit.

Album startuje velice povedenou hitovkou „Oheň“, ve které sice nelze přeslechnout „nu-emo lásku“, ovšem pokud se od těchto možných póz odtrhneme, musíme kapele zatleskat. Snahu o zachování „písničky“ beru a prolínání dvou hlasů je jedním slovem precizní. Následující „Bestie“ je sice textově malinko kostrbatější, ale i přesto ji mohu s klidem zařadit do kategorie těch lepších. Kámen úrazu ovšem přichází s erotickou stříkačkou „Helmut“. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Tak to mi je tedy nadělení. Brněnští EDAIN vydali neřadový počin, na kterém sice posluchači najdou sedm chodů, ovšem pouhá první věc zvaná „The Sulphur Breather“ patří mezi novinkové skladby. Pokud se však s kapelou seznamujete poprvé, nebude vám jistě vadit, že ostatní kousky nejsou aktuální (pouze jsou oproti minulosti vylepšené „něčím zvláštním“). Jako jistý doplněk pak slouží dva covery, ale k těm se ještě dostaneme.

EDAIN vesměs produkují technicky laděný death metal, do jehož útrob jsou natankovány thrasové dávky benzínu, které posléze dokáží těleso rozkmitat do potřebných otáček. Zjevné také je, že sestava je do jisté míry dobře sehraná a především instrumentálně vyspělá. To je také důvod, proč se pouští do tvorby krkolomnějších skladeb typu „The Sulphur Breather“. Tenhle reprezentativní vzorek je pak také důvodem vzniku tohoto nosiče (alespoň se tedy domnívám). Milovníci kytarových akrobacií si rozhodně přijdou na své, to každopádně. Po hříchu je však novinková píseň zatím to nejlepší co EDAIN doposud vytvořili. Předělávky své vlastní tvorby v podobě skladeb „Aphrodisiac“ a „Fragments“ dost možná nevystihují to, čeho je v současné době kapela schopna. Na druhou stranu mě však překvapila poměrně široká škála „vyklidněných“ intermezz, jež z pravdila gradují kytarovými nástupy. EDAIN naštěstí nejsou až tolik konzervativní jak by se na první pohled mohlo zdát, byť k nějakému experimentování má jejich produkce sakra daleko. Primární hák-háček se však bez ohledu na výše uvedené jmenuje čistý vokál s příjmením „kostrbatá angličtina“. Uši mi to zkrátka nějak nechtějí brát, sorry… Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

O norské čtveřici FESTER jsem nikdy neslyšel, přestože reedice jejich prvotiny nezní ani po jedenadvaceti letech vůbec špatně. Ano, čtete dobře „Winter Of Sin vyšel v roce 1992 na značce Old Fashion Records, což je pod čirým trayem dokumentováno na dobovém letáku. Popravdě mrazivý severský death metal s blackovým skřehotem. Přestože lze zmínit pár drobných výtek k preciznosti zvuku (mírné plechové vrnění na koncích skladeb ) a bicí chvílemi podivně znějící jako automat. Jinak před sebou Fester hrnou vše co má mít pořádná metla. Relativně propracované skladby, syrový i po letech velmi poslouchatelný zvuk a energie na rozdávání. Není moc rozdílu zda klusají rozvážným středním tempem nebo se rozjíždí z mírného kopečka. Vzteklé krákorání rozpíná nad kytarovými vyhrávkami svá křídla. Bez problémů až doomově zpomalí a tepou a duní, činel nemilosrdně odťukává čas.

Co víc napsat? Objevit tyhle upřímné kovotepce v době původního vydání určitě bych si je zachoval v srdci dodnes. Takhle je nutno poděkovat americkému vydavatelství Abyss Records za pečlivé znovuvydání na němž je kromě celého alba ještě bonusová živá nahrávka „When Darkness Confirms“ z o rok staršího demáče. Nejprve se zdá, že FESTER mrskali přímočarý frčící black metal, ale na devíti minutách (o tři více než na nahrávce) předestřou vše o čem jsem už psal. Zvuk je samozřejmě více méně dokumentační a má jen doplnit pohled. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Ze stejného zdroje jako Frantíci GLAUKOM SYNOD dorazil tenhle vypálený singl. Očekávání příbuzné zvěře se vyplnilo jen z malé části. Taky se jedná o jednočlenný projekt kytar s automatem, rovněž svádí metalovým směrem, ovšem jinam.

Tři skladby jsou už od počátku jiné než neskrývaně přiznané vzory ze kterých čerpají. Zprasená kytara a ještě zdemolovanější basa zní výtečně, což se nedá říci o předprogramovaných bubnech. Ty hrají jak zpod filcového povlaku. Pokud však nebudu hodnotit každý element zvlášť, ale dohromady, vše funguje – zvukově. Hudebně už je to krapet horší – slyšitelné nepřesnosti v rytmu přehlédne snad jen zhýralec a hluchoun mé úrovně.

„Lost Found Lost“ (1) se zpočátku těžkotonážně uvede, aby se dále psychoticky rozjížděla pod vzoru kanadských . Skvěle zabarvené sólo tento stav krátce umocní! Cukavé vybrnkávání s divným poboucháváním prázdného sudu otevře godfleshovskou „Retreat“ (2). Efektovaný zpěv, kytarové běhy, basové kotrmelce, rytmické kopance, uměle vytvářený chaos. „Children Of Boredom“ (3) je jakýmsi sabbatovským punkem. Heavy ládování s překotnými předěly a výrazným przněním vokálu. Kytarové sólo zde nahradí schizo výjezdy a frčíme k nemilosrdnému konci. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Hned při prvním očuchávání cédéčka jsem se díky několika věcem spletl. Logo vypadá jen jako KATHAROS s doprovodným ornamentem, titul vypadá jako samo vydaný kapelou, seznam pěti skladeb působí jako singl. Co také nelze zjistit je původ kapely.

Díky internetu se pokusím mýlky objasnit. KATHAROS XIII (tak zní celý správný název) pochází z Rumunska. Původně coby jednočlenný projekt, později už jako plnohodnotná kapela. Pětice songů může klamat, ne však jejich časy, jež úhrnem dají 46 minut a to už je přece porce. V zásadě se jedná o black metal prošpikovaný zvláštními náladami a emotivně/atmosférickými pasážemi. Ty pak jdou plně na ruku textovým tématům o umírání, strachu, studeném potu, apod. Pravda, nemohu říct, že bych podobné věci neslyšel už dříve, ovšem snad díky tomu, že se už v metalových vodách už nepohybuji, působí výsledek obstojně. V promo emailu se operuje s totální izolací kapely od lidského druhu, nenávisti a nechuti k němu. Není divu, ovšem firma mi v rámci toho podsouvá nezávislost (budiž) a originalitu (nejsem si jist). Pravda, kapela je zajímavá nejen kvůli muzice jako takové, ale třeba i kvůli zvuku. Není špatný, ale připadá mi prostě „východoevropský“. To zákonitě nestrhává k uniformitě a po vyslechnutí celého alba si uvyknete, nebo ho nebudete mít nadobro rádi.

Neoptimistická introdukce mluveného slova umírajícího chlapíka, plynule přejdou ve vybrnkávaný předěl a poté hned do metalového zkreslení s podkladovými klávesami a blackovým utrápeným skřehotem, toť deseti minutová „Dead Emotions“ (1). Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Cí voééé, to mi poser! Třetí deska je mou první, kterou slyším jako celou po kupě. O Midích lidech bylo, je a bude slyšet. Makají, šlapou do toho, jsou podporování. I z toho mála co jsem vyslechnul, jim nelze odpárat kraftwerkovskou příchuť, přestože tu budou přítomny i pop odkazy, jež však také dozajista čerpaly a vycházejí z podobného zdroje. Minimální elektronické hrátky, repetitivní syntetické figury, dupající rytmika. Podobně jako u düsseldorfských jim jde o písně, ovšem z ‘větším’ důrazem na text, resp. výpověď, deklamaci, říkačky. Přímočaré, nenáročné, na hraně primitivního humoru, místy až stupidity.

„Someone Who Like You“ (2) vyniká kromě chytrého sloganu i úmyslně (snad) shozenou angličtinou. Kdo vydrží flašinet Ráno (3) s nekonečným opakováním „…tu máš“, vydrží snad cokoli na světě. Rád vařím (4) mi nesedí pitvořeným výrazem zpěvu. Ten jsem měl možnost vidět „živě“ v jakémsi televizním pořadu a tam mi připadal ještě horší, přestože muzika i vsunuté mluvené slovo stojí za poslech. Pomalu se množící zvuky a následně i celý seriózní song Rozhledna (5) si zaslouží silný aparát a vyhulenost (samozřejmě hlasitosti). Získáte-li pocit, že některá skladba je minimální až přespříliš, pak vězte, že může být ještě ‘míň’.

Dvě minuty omílajícího textu na „Chatě“ (6) přežívám jen díky příjemnému hlasu zpěvanky, jinak jsou na lívanec přes celou hubu. A taky si tady uvědomuju, že melodie jsou sic při vší té ohlodanosti na kost melodické, ale nepřelézají v mém případě zeď vtíravosti. Buď už jsem si uvyknul, nebo se zpěv Petra Marka ustálil do seriózní polohy. V „Projdeme se koupelnou“ (7) zní nad podkladem, jak jej znám z celé desky, ovšem hned následujícího „Praděda“ (8), civilní přednes výživně protknou kytary – akustické i elektrické. Že by hit? Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »