MAKRAB tvoří trojice hudebníků, která se snaží dělat death metal „tak trochu jinak“. Před čtyřmi lety to předvedli už na erbenovské „Kytici“, přičemž mým uším to tenkrát příliš neladilo. Bohužel, totéž mohu říci i o novince „Útok na pýchu“, jež se opětovně snaží vybočit ze zajetých kolejí žánru, ale… Nahrávka má s určitostí mnohem lepší zvuk než předchůdce, kapele to ve své podstatě „slušně hraje“, ovšem z několika desítek poslechů si vážně nepamatuji moment, jenž by mě zaujal. Všech deset skladeb se nese v jednotné linii, vše tak nějak pluje bez vzruchů a hlubších emocí (věřím, že tady bude část posluchačů nesouhlasit, ale já to tak mám).
Asi největší „zlo“ mi však při poslechu způsobuje Mazelův řev. Řekl bych, že má co dělat, aby spolykal kvantům košatých větných spojení, jimiž se v textech nešetří. MAKRAB se sice tímto docela odlišují od zbytku deathmetalového pelotonu, ale výsledek je značně kostrbatý a neotesaný. Pokud často „radím“ českým kapelám, aby využívaly mateřského jazyka, tak u MAKRAB bych se skoro přimlouval za angličtinu. Ale chápu, že by se tak kluci zbavili jedné z podstatných složek definující vlastní tvorbu. Jenže… neladí to, neladí.
Kostrbatost kolekce paradoxně nejlépe vystihuje hodně laciný obal a booklet. Borci, jestli bylo záměrem vytvoření brutálního kýče, tak se omlouvám, ale tohle se fakt nepovedlo. „Útok na pýchu“ jakoby vypadl z devadesátých let, nicméně tehdy by se nejednalo o řadovou desku, ale spíše lepší demáč. „Útok na pýchu“ není žádný mega průser, ale momentálně nemám důvod se k němu vracet. Konkurence nikdy nespí, což sice MAKRAB může být jedno, avšak dnes posluchači berou jen to nejlepší, případně to osvědčené. Každopádně není důvod kapele nedržet palce, důležité je to nevzdat!
Skladby: Smrt, Vesele si hníti, Mrcha, Pokřivené požehnání, Nicota, Ti dva a já, Láska, Útok na pýchu, Vyhlazení vyvraždění, Procitnutí
Sestava: Mazel – řev, baskytara; Krabice – kytara; Schizoid – bicí
ALL