Pokud je nějaká polská kapela, kterou mám dlouhé roky v úctě, pak jsou to CHRIST AGONY. Pamatuji si, že když před dávnými lety vypustili do světa „boží“ kazetu „Unholyunion“ (1993), byl jsem z ní úplně vedle. Na začátku devadesátých let jsem měl tuhle skvělou značku, i s přihlédnutím k úžasnému logu a na tu dobu výtečným letákům, za naprosto dominantní. Tento spolek od našich severních sousedů byl fakt top – VADER i BEHEMOTH byli až ti další… Nevím, dnes CHRIST AGONY znají zřejmě jen ti nejzasvěcenější fans, ovšem pamětníci si určitě dobře vzpomenou, jaký status tihle Poláci měli. Jenže hovořit o CHRIST AGONY v množném čísle, to je ve své podstatě klasifikace základního problému.
Kdyby nebylo nezlomného lídra Cezara, bylo by legendární jméno dávno pod drnem. Možná kdyby měl k sobě hlavní protagonista věrnější spoluhráče, působili by dnes CHRIST AGONY na těch největších evropských festivalech, hned vedle slovutných rádoby stars. Ale to už je všechno pryč. Cezar nějaký ten pátek tvoří úplně sám, maximálně využije služeb někoho ze spřízněných hudebníků, a to zejména v rámci nahrávání. A přesně takto tomu bylo i na novince „Anthems“, na níž dotyčný pracoval průběžně od roku 2016. Jaký rozdíl od konkurence, jejíž povinností je mnohdy chrlit desku za deskou každý druhý rok. Řekl bych, že jakási „volnost“ dopomohla Cezarovi k dost možná nejlepšímu dílu, jaké kdy stvořil.
Deska v žádném případě nezapírá tradiční feeling CHRIST AGONY, ovšem v rámci žánrového rozpětí je překvapivě dosti široká. Vnímám zde snahu o zachování tradičního otisku, avšak s jasným cílem neopakovat se. Pekelný úvod prostřednictvím skladby „Empire of Twilight“ odhaluje pouze zlomek toho, co lze slyšet v dalších desítkách minut. S jistou mírou nadsázky se dá dokonce hovořit o přirozené cestě od extrému k majestátní progresi, v rámci které se lze střetnout nejen s démonickými chorály, ale také akustickými pasážemi či meditativními úseky. Všechny tyhle stopy jsou ale stále skryty pod nehorázně temnou dekou, tam byste světélko hledali marně. Přímo bych toto označení spojil s dvojící skladeb „Rites of the Black Sun“ a „Dark Waters“, v nichž děsivá černota obrovsky probublává (druhá jmenovaná hlavně prostřednictvím akustických vybrnkáváček). Závěrečná „Nocturnal Dominion“ je pak definitivním manifestem CHRIST AGONY. Právě tady se Cezar asi nejhlouběji dotýká svých kořenů, ovšem za cenu moderního ztvárnění. V tomto bodě mám na mysli předně skvělý zvuk, jehož kadencí hlavní hrdina nijak nebazíruje na zbytečném velebení časů minulých. „Anthems“ sice těží ze žánrové klasiky, ale dle moderní produkce je zřetelné, že se jedná o nahrávku současnou.
Cezar na „Anthems“ zcela naplňuje svůj skladatelský um. O tom, že placku nahrál takřka celou sám, se už vůbec nemá cenu více rozepisovat. Kdyby vytrhl cihlu z domu, patrně by z ní dokázal vyloudit melodii. Chorobný vokál pak ke CHRIST AGONY patří odnepaměti, tady zcela úmyslně nebylo co měnit. No… protože patřím k dlouholetým příznivcům této undergroundové legendy, vždy si s chutí poslechnu její aktuální počin. Předchůdce „Legacy“ mě ale až tolik nezaujal, přiznávám, nevracím se k němu prakticky vůbec. Ke starým nahrávkám a řadovkám („Condemnation“, „Nocturn“) však nyní s radostí přidávám i „Anthems“. Cezar prostě nepatří do starého železa, to dá rozum. Nahrávka, ze které mrazí…
Skladby: Empire of Twilight, Throne of Eternal Silence, Sanctuary of Death, Rites of the Black Sun, Dark Waters, Nocturnal Dominion
Sestava: Cezar – kytara, baskytara, vokály; Daray – bicí (3,6); August – bicí (1,5);
Host: Mateusz „V“ Kujawa – didgeridoo (4)
ALL