R.U.M. zine

Po čtyřech letech přicházejí legendární ROOT s další řadovkou, kterou mohu již nyní označit za další důležitý milník v rámci jejich vlastní diskografie. „Heritage Of Satan“ je v podstatě první album, jež se po celých dlouhých letech vrací ke svým kořenům (jak sympatické vzhledem k názvu kapely), a to jak po hudební, tak i tématické stránce. Kdo by to byl vůbec čekal, že se Big Boss a spol. ještě někdy vytasí s přímočarými skladbami, ve kterých nejde ani tak o zašifrované poselství jako o naprosto zřetelný obdiv k Pánu Nejtemnějšímu!?

Pokud se tedy ROOT v letech nedávno minulých nedokázali zavděčit milovníkům alb „Zjevení“či „Hell Symphony“, tak nyní těmto příznivcům dozajista vyraší husina na zádech hned v samotném úvodu alba (když pominu zbytečně rozvleklé „Introcprocipio“ – ano, navození atmosféry je dobrá věc, ale je potřeba si uvědomit, že nahrávka slouží k opakovanému poslechu – co tedy bylo prvně opřeno o posluchačovu zvědavost, to posléze neplatí a v podstatě překáží). Česky zpívaná „In Nomine Sathanas“ je totiž pokračováním kultovní „Písně pro Satana“ (pěvecky se zde představují dva hosté – Nergal z BEHEMOTH a Eric z WATAIN) a jen hluchý člověk by si ji nedokázal představit jako jasnou tutovku koncertních setů. Tohle zkrátka funguje a fungovat bude. Totéž se však dá tvrdit i skladbách následujících.

Již dlouho ROOT nepředstavili tak „jednoduché“ songy jako tentokrát. Např. „Revenge Of Hell“ je postavena na jediném kytarovém riffu, jenž poněkud odsouvá do zadních lavic upozaděná kytarová sóla, jejichž úloha je zde v podstatě ryze účelová (no fuj!). Brilantně naopak působí basové brblání, které je až nečekaně vystrčené dopředu (tady si to Igorr asi hezky užil ). (Celý příspěvek…)

Album „A-Moll-Scherzoso“ mi leželo na stole už hezky dlouho. Co je je hlavním důvodem? Zřejmě můj nejednoznačný názor na snažení těchto rozdivočelých mameluků, jejichž celkový přínos pro naší scénu je zcela nezpochybnitelný. Na každém druhém UG letáku se totiž objevuje zpráva o tom, že NIHIL znovu a opět někde hrají, což je určitě chválihodné. Z jejich hudby je na sto kilometrů cítit živelnost, kterou kde jinde prodat, když ne na prknech co znamenají svět. U obdobně živelných spolků však platí jedno. Deska a koncerty. to jsou dvě naprosto odlišné nádoby, a tak co zákonitě funguje v nabitých sálech, to může působit z drážek CD naprosto nevýrazně až chudě. Pravda, u NIHIL to není až tolik markantní, ovšem určité ALE tu je…

Kapela v rámci svého žánru šlape jako hodinky, ovšem chybí mi tu jakýsi bonus, který by desku ještě výrazněji nakopnul. Dortík s grindovým základem a hard coreovou polevou má vznešený základ, mohu kolem něj chodit, obdivovat ho, ale zakousnout se? To asi (zatím) ne. NIHIL na můj vkus sázejí na jistotu až příliš a i přesto, že své řemeslo ovládají na výsost dobře, nemají páky k tomu, aby mě donutili k opakovanému poslechu. Přitom některé momenty by eventuálně dokázaly moji touhu ukojit, nicméně kapela se až příliš zbytečně drží zavedeného korýtka žánru a to je velká škoda. Podobnost hudebních stop je neoddiskutovatelná, často se stává, že se hned několik skladeb slije v jednu. (Celý příspěvek…)

Než jsem poprvé ochutnal debutové CD popradských SANDBRIDGE, upoutal mě zářivě červený obal, na kterém stojí nápis „Schyza“. Hlavou se mi honila spousta možností, kterak by mohl tento matroš znít… Nevím proč, ale tak nějak jsme očekával rafinovaný crossver, možná i v důsledku pojmenování titulu, ovšem jak moc jsem se zmýlil. Ona „schýza“ je totiž zakomponovaná pouze do textů, hudební produkce se drží rafinovaně při zdi, přičemž výsledná škatulkovací analýza ukazuje svou ručičkou na box s nápisem melodic death-doom metal. Ovšem než se pustím do dalšího popisování, nemohu opomenout ono palčivé slovo „Schyza“. Kapela nabízí vysvětlení:

„SCHYZA je vlastne schizofrenické rozpoloženie duše na prahu, teda pomyselnom moste medzi životom a smrťou, láskou a nenávisťou, nebom a peklom, je vlastne nesúhasným tichým a brutálnym revom do budúcna, ktoré je také neisté ako most z piesku. Jasne ho vidíš pred sebou, no keď sa snažíš naň vkročiť, nič nieje také, ako sa zdá (začne sa meniť, búrať, rúcať, umierať). No a ty sa so strachom, nenávisťou a láskou snažíš vysvetliť to obom tvojim dušiam….“

Na Slovensku bylo vždy silné death metalové podhoubí (viz. naše rubrika „Kazetománie“) a pokud existuje v dnešní době nahrávka, jež by tak trochu oprašovala časem zapomenuté demáče, je to právě „Schyza“ od SANDBRIDGE. Klasická slovenská melodika přetavená do death-doomu jako v časech největší slávy, kdy byly na výsluní kapely jako APOPLEXY, INSEPULTUS, THALARION a další. (Celý příspěvek…)

Česko-slovenský death metal měl v minulosti dvě zásadní ikony. U nás vládl KRABATHOR a na Slovensku si největší renomé získal nekompromisní DEMENTOR. Paradoxní na to ovšem je, že obě kapely, které spolu mimochodem intenzivně spolupracovaly, postihl takřka obdobný osud. Za KRABATHOREM se už dávno zavřela voda a pokud si dobře pamatuji, tak i DEMENTOR měl namále… jenže… píše se rok 2011 a slovenská hydra se hlásí se zcela novým albem, přičemž je potřeba zmínit, že v aktuální sestavě již zkrátka nenajdete ani jednoho prvotního „Dementoráka“. Tuhle skutečnost nezmiňuji proto, abych zde působil jako metalový Kolumbus, jež právě objevil CANNIBAL CORPSE, ale spíše pro zamyšlení. Většina fans bude mít tendenci srovnávat staré osvědčené desky s novinkou, ovšem je třeba pamatovat na to, že CD „Damned“ je albem v podstatě „jiné“ formace a pokud by vám snad chyběl jaký si „old DEMENTOR smrad“, zkuste kapelu GOD DEFARMER (působí zde jeden ze zakládajících členů René Blahušiak).

Produkce DEMENTOR tedy nemohla z logických důvodů zůstat jiná. Trojice hudebníků si dobře uvědomila, že by bylo hodně komické, kdyby začala znovu přeskakovat přes dávno zarostlé hroby a dle vlastního modelu si vytyčila novou cestu. Tento úkol nepatřil zrovna k nejlehčím a co si budeme povídat, kdo z vás se pohodlně a bez práce dostal k poslednímu výtvoru „Faithless“? Přiznávám se bez mučení, tenhle matroš se ke mně nikdy nedostal, a tak na tomto místě nemůžu posloužit srovnávací analýzou. Jeden postřeh si však neodpustím… (Celý příspěvek…)

Když jsem poprvé viděl obal k titulu „Return From The Other Side“ byl jsem nadšen! Je na něm totiž vyobrazena mystická postava Herna z legendárního seriálu „Robin Of Sherwood“, jenž dodnes patří mezi mé nejoblíbenější. Co bych zapíral, tohle žeru stále a stále! Už z toho důvodu jsem byl na poslech patřičně natěšen a v hlavě si přemotával myšlenky směřující k samotnému obsahu. Co se týče hudení produkce jako takové, příliš se toho od předchozího alba „KRF“ nezměnilo, ale to jen tak na okraj (prvotní zdání klame). Zvuková hladina je totiž mnohem jasnější, pokud některé starší skladby byly úmyslně zatřené až utopené v neprostupné mlze, tak zde naopak vyplouvají na povrch všechny grandiózní nápady, a že jich tu je požehnaně!

Hned úvodní „Return From The Other Side“ je naprosto zřetelným důkazem skladatelova mistrovství. Košatost a instrumentální vyzrálost jsou jako vždy plnou součástí CALES, přičemž barbarskou zlost hlavní mozek tentokrát zakopal někam hodně hluboko a velmi citlivě operuje s romantikou, která však paradoxně rámec metalu nikterak nenarušuje. Je třeba si však uvědomit, že Blackie není žádný hitmaker (ani jím nechce být), a tak do některých skladeb bude posluchač pronikat opravdu pozvolna. Chce to zkrátka i trochu trpělivosti. Totéž se dá tvrdit i o vokálním projevu, který je zkrátka takový jaký je. Mám však pocit, že právě zde si hlavní protagonista dovolil zdaleka nejvíc, vokály jsou překvapivě dosti výrazné, což bych osobně býval nečekal. Abych se ovšem přiznal, mně osobně Blackieho projevu nevadí – lapidárně řečeno, tento druh „neškoleného hlasu“ se do pohansky laděno metalu hodí, ostatně kde jinde manipulovat s určitým druhem neotesanosti. (Celý příspěvek…)

Z Polska mi přišel nejprve mail, zda bych nechtěl napsat recenzi na dílko „Cienie“ od polského tělesa ACCOMPLICE AFFAIR. Sice jsem vůbec nevěděl o co jde, ale tak nějak zvláště mi připadal onen ostych, který mezi řádky pokládal otázky typu: „a nebude Vás to obtěžovat?“ A proč by mělo? Za ty dlouhá léta jsem už slyšel ledacos, nehledě na recenze. Když si tak někdy prolézám archív, skoro bych si ani nepamatoval, co všechno jsem za těch třináct let všechno recenzovali…

Netrvalo dlouho a už jsem měl balíček ve schránce. Na obale nic extra fotka, zapadající slunce evokovalo tisíc doom metalových spolků, a tak jsem se v koutku duše připravoval na příchod romantiky, možná i klišé, byť třeba Poláci to v tomto hudebním ranku spíše umění. To jen tak na okraj. Jenže… ACCOMPLICE AFFAIR mě dokonale vyšplouchli. „Cienie“ je totiž maximálně ortodoxní ambient s xichtem hororu v součinnosti s industrialem. Něco tak úchylného jsem už hodně dlouho neslyšel. Tenhle materiál totiž mohl vzniknout pečlivou přípravou, stejně tak jako nahodilým nahráváním na diktafon a následném stažení do počítače. Absolutně nic neříkající nálada, opravdu nevím, co si o tom všem myslet. Pamatujete si na album „Delirium Cordia“ od šílenců FANTOMAS? Tehdy jsem si poprvé říkal, že to Mike Patton přehnal a nejinak tomu je i v případě ACCOMPLICE AFFAIR. Hlavní předák Przemyslaw Rychlik asi také baští talíře vtipné kaše, když dokáže vyprodukovat tuto zvrácenost?! (Celý příspěvek…)

Ambientní projekt DAGON jsem už v R.U.M. zinu měli, a to jak ve formě recenze, tak i rozhovoru. Tehdy se vše točilo kolem debutové nahrávky „Cesta do Nawie“, která teprve definovala snažení hlavního protagonisty. Temnota, černé sny, halucinogenní blouznění, pochyby, nejistota… a ještě mnoho dalšího. Pro někoho těžko stravitelná a především monotonní produkce ve stylu těch největších velikánů, které někteří milují a ti druzí v řadě si jen klepou na čelo. Je opravdu zvláštní, kterak brutální black metal dokázal ze své studenější tváře vygenerovat takto znějící horor…

Krátké promo, jež jsem obdržel tentokrát, lze ve zkratce představit jako předvoj oficiálního debutu „Temná rieka“ a nachází se na něm dvě skladby s názvy „Oblaky“ a „Hlasy z…“. Když budu brát hned tu prvně jmenoval, musím zmínit, že svou atmosférou jasně zapadá to světa předchozí nahrávky „Cesta do Nawie“. Depresivní zvuky, minimum variací, pouze tok neviditelného zla. Jako když se člověk dívá do mlhy a dešifruje jaké si pohybu. Po chvilce však sám neví, jestli ty pohyby jsou skutečné, anebo zda jde o čirý výmysl lidské fantazie.

Ve skladbě číslo dvě pak přichází sprška pozitivně laděných zvukových meteoritů, jež jsou posléze podkresleny smutnou klavírní hrou a tím tak dochází na jakýsi emoční zmatek. Ale je možné, že to tak autor sám chtěl. Nicméně z ostrých zvuků by rozhodně měl radost i můj „nojs kolega“ Radek Kopel. Teď už opravdu nezbývá nic jiného, než se těšit na „dlouhohrající nosič“. Jsem skutečně zvědav, kterak DAGON své emoce rozprostře do širší časové stopáže. Nicméně právě track „Hlasy z…“ je docela dobrou pozvánkou k zajímavé kolekci, která by měla vyjít co nevidět. Jinak ještě upozorňuji, že tato produkce není rozhodně pro každého. Pokud v hudbě potřebujete alespoň minimální záchytné body, tady se jich rozhodně nedočkáte!

ALL

Nahrávka tuzemských DESIGNED BY DEATH nám opravdu zapadla ve štosu dalších alb, které máme určené k recenzování. Abych byl ovšem přesný a na tomto místě naprášil svého kolegu Radima… … Ano, byl to on, kdo dostal toto mini CD-R na recenzi, jenže po cca. třech týdnech mi sdělil: „člověče, vůbec nevím, co o tom mám psát. Je to ale hodně dobrý, na začínající kapelu dokonce hodně dobrý. Takovej ten old school death metal s odkazem ke starým ENTOMBED. Slyším tam stále tu špínu rock’n rollu“. Co mi tedy zbývalo, CD se mi vrátilo zpět a možná i proto jsem se k němu jaksi stále nedokázal prokousat. Posléze jsem ho ovšem i já zastrčil do svého přehrávače a rozhodně jsem dobře udělal…

DESIGNED BY DEATH si hoví v melodickém deah/thrash metalu, alespoň tedy v úvodní skladbě „Osudná nemoc“. Následující hitovka „Děvka pekelná“ má zas hodně blízko k SIX FEET UNDER, a to především díky snadno zapamatovatelným kytarovým riffům. Stačilo několik poslechů a už jsem si to štrádoval ulicemi a pohvizdoval si ve velkém. I přesto, že kluci+jedna slečna nepředkládají nic extra originální, tak svoji fušeřinu zvládají naprosto suverénně a některé vyšlechtěné pasáže si skutečně říkají o opakovaný poslech.

Jak už jsem určitě napověděl, DESIGNED BY DEATH si na rozdíl od konkurence potrpí na češtinu, což bylo v devadesátých letech v tomto žánru naprosto nemyslitelné, čeština doslova zavírala vrátka do světa, ovšem hleďme, časy se mění! (Celý příspěvek…)

První část miniaturní trilogie jsem recenzoval v prosinci 2009, dvojku v červnu roku minulého a nyní se konečně celek uzavírá. Spolu s posledním dílem jsem si zajistil kartonový přebal na spojení kompletu. Černě matný papír je polepen naplotrovaným logem a názvem titulu.

I tentokráte držím v rukách rozkošný digipak v červeném tónování, s českými informacemi. 108 vypalovaček ve třinácti skrumážích o průměrně stopáži okolo jedné minuty. Nevím, jestli se mi to zdá, ale i zvuk doznal změny. Jinak smíchaný celek mi pijde syrovější a zkreslenější, ční z něho mohutné basové kytary, kmitající bubny, všelijaké vokály, hlasy a zpěvy v nepřeberných variantách (např. ta heavy metalově upištěná mi dneska nesedí). Společně se skrytou industriální atmosférou a několika ruchy vylepšují muzikanti skóre před neodvratitelným koncem. Na začátku projektu jsem měl obavu ze zbytečnosti dělení studiového záznamu, podezření z falešného šponování fanoušků, ale až teď mi celá ‘legrace’ nabývá na významu. Ani protentokrát se nedočkáme noisecore klasického střihu, nejkrajnějších hudebních splašků historií polozapomenutých partiček. Posloucháme mnohem osobitější projev než nad kterým jsem neprozřetelně lámal hůl.

Protože se považuju za milovníka hudeních diwočáren, střihnu si disky za sebou, aby se vše spojilo do jednoho. Pokud dobře počítám, pohromadě (na přehradě) to bude 483 bordelózních flákot a užerou mi bez pěti vteřin hodinu života (59:55). Jak řekli, tak udělali. Po vyslechnutí se mi vyřčené rozdíly mezi recenzemi nezdají tak markantní z čehož vyplývá, že noisecore podléhá víc než který jiný styl, pocitu posluchače. Dobré je to chlapci!!

RadeK.K.

http://old.kaz.sk/

Split demo poslané do světa potokem hnisu a řekou krve prýštící z následků pohlavních nemocí. Jestli doposud nejste ‘ve styku’ obrázky Vám napoví.

Jednočlenný – jak už to chodí – projekt CAME DE PUTA vede Anal Bongdy, obsluhuje kytaru, programuje si bicí a hnilobně roní. Stylově se označkoval coby groovy gore grind. Dejme tomu. Po introdukci mluveného slova a chrochtání do hiphopového podkladu (CYPRESS HILL?) už vše frčí jako na drátkách. Plechově zkreslená kytara, strohý automat a všeobjímající hlas zharmonizovanýk nepoznání. Kromě průběžných vsuvek a úvodů se najde pár zvukových efektů. Díky dvěma bong-ům (přezdívka a skladba „Where’s The Kids In America“ (9)) mám podezření na další projekt Bong Ejaculation. Jestli se nemýlím, pak je to přesně tak, jak jsem předvídal.

PAEDO NANNY je druhý sólový projekt – jak je zvykem, kde vše zajišťuje Ross. Gore/porno grind jištěný šílenstvím. Už při letmém srovnání je na tom ‘Pedy’ se zvukem o dost hůř. Kytara je ještě plechovější, bicí nevyvážené, snad jen hlaso-bublo-chropotu bylo věnováno více času. A nejen to no to hapruje i hudebně, např. když se kytara začne hádat s přehledným rytmem (16,17). Ve špatně nazvučeném zetkovém spagetti-westernu zdáli přibíhá kovboj a řinčí ostruhami, v popředí mu s bublavými výdechy umírá kůň. Od skladby 22 do konce Rossovi vypomůže Mike Love 666. Hudební útržky, samply, hluky a malý pozůstatek gore grindu.

RadeK.K.

http://putridattitude.e-monsite.com/