R.U.M. zine

Na Slovensku se objevila další blackmetalová formace s poněkud nepromyšleným názvem IMPERIUM. Alespoň to tedy tak na mě působí, navíc právě toto pojmenování je v metalových lesích věru populární, jen si zkuste projet internet! Na druhou stranu romantický název nosiče „Tam, kde len vietor a hviezdy vedia cestu“ je alespoň takovou částečnou kompenzací, která by metalovému příznivci měla býti nápomocna při detailním sondování. I když tedy… jednoduše řečeno, samotní IMPERIUM příliš sdílní nejsou. Příkladem budiž na dnešní dobu prapodivně vedená webová stránka. Chalani zkrátka chtějí žít v naprostém utajení, inu image je image…

Co se týče samotné hudební produkce, tak ta je silně ovlivněna norskou blackovu scénou, takže se rozhodně můžete připravit na nekompromisní kytarové haluzování, atmosféra by se dala sotva něčím krájet, je totiž totálně ledová, ačkoliv i toto je svým způsobem kouzlo. Když už nic, tak alespoň ten potřebný feeling…(při první části skladby „Mohyly“ jsem měl nepatrné mrazení). Holé vystřízlivění však přichází v „Zabudnuté pevnosti“. Ústřední kytarová honička naprosto zřetelně evokuje legendární song „Pacifictic Death“ od KRABATHORu, samozřejmě v tomto případě se jedná o značně „zčernalou“ odvážnost s prošlou lhůtou označující trvanlivost. (Celý příspěvek…)

Další vepří spolek je na světě! Jmenuje se NEW PORK, vznikl na konci roku 2010 a hned se vrhl do tvůrčí činnosti. Asi nejznámější postavičkou, která se v sestavě kapely vyskytuje se jmenuje Petr Staněk (ex SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, LIVEEVIL), jakožto obslužný doprovodné balalajky. Jestli ovšem tenhle nástroj ve čtyřech zde zastoupených skladbách najdete, jste mistři cechu ušního. Tím však nechci vůbec tvrdit, že jsou NEW PORK hudebně nečitelní, anebo dokonce kdovíjak neposlouchatelní.

Čtyři zvířecí kousky („Tchoř“/“Papoušek“/“Štěně“/“Brouk“) si klestí cestu thrash metalem, který je dosti výrazně podporován crust/punkovou divokostí a ani „smrtící kov“ nebyl tu a tam opomenut. Jakýmsi protipólem této cesty jsou pak bigbítové naplaveniny, opírající se o agro-texty s veselou tématikou. A když už si dali tvůrci takto záležet, rozhodně se můžete spolehnout na přehledné „jódlování“ vokalisty Jana. „Sousedka mi zamávala/pod střechu mne k sobě vzala. Ocásek mi narovnala/situace v prudkém dešti/přinesla mi přeci štěstí/teď jsem velmi spokojen/umytý a ukojen.“ To je jen část textu úvodní skladby „Tchoř“, která sice začíná poměrně stroze, ovšem hned další vteřiny přinášejí jadrnou crust/punkovou explozi ve stylu ENTOMBED. Následující „Papoušek“ pak ovšem nepřináší nic závratně zdařilého (snad kromě podivuhodného textu), jen šeď a nudu s doménou umca umca umcaca. Alespoň částečná náprava přichází s punkovou „Štěně“, jež bude určitě patřit ke koncertním jistotám. Stejnými parametry ovšem zavání i závěrečný „Brouk“ a tím tajenka začíná nabývat reálných obrysů. (Celý příspěvek…)

Aktuální třinácté album přináší nahrávky a hudební víření ze sešlosti 2. listopadu 2008. První část jsem hodnotil při popisu alba ‘Disappearance’ (2009). Nic se nezměnilo, mistr chrlí volné básně, textové názory a myšlenky zakódované do atomů, fotonů, molekul, kvantového světa. Jak je kdo dešifruje už ponechává pouze na nás.

Album je experimentální, ač operuje s výtečnou muzikou. Aby ne, kdy ve studiu řádila horda muzikantů. To už jsem ale psal minule. Jak plyne proud hudby, spíše se zamýšlím, co vede, dozajista výtečné, instrumentalisty, k měsíčnímu pobývání ve studiu a nahrávání něčeho co nemusí mít jasný, a už vůbec ne dobrý výsledek? Třeba právě zkušenost a jistota, že tohle špatně dopadnout nemůže. COPERNICUS-e – „mozek projektu“ znají, šéf studiové kapely, hudební vedoucí Pierce Turner má nepochybně více než jasno, tak čeho se bát? Nechá mistra seriózně přednášet, bez obav klidně řvát, ba i klávesy pomačkat. Kapela je uvolněná až běda. Ve správný okamžik se může kdokoli z nich projevit, ač tak mnozí nečiní. Jsou tu volnéjší improvizované pasáže, kde divočejší zadutí do rour nikoho nepohorší, kdy zajuchaný výkřik přidá na spontaneitě a falešný ságový přefuk vypadá jako nutnost. Takto rozjívených velkokapel bude určitě víc, podle mě ovšem jen ti velmi dobří instrumentalisté jsou schopni přinést společně s divočinou i poslouchatelné prvky a to vše spojit do jednotícího celku. (Celý příspěvek…)

V Plzni se po městě potuluje velká spousta zajímavých postav. Pavel Horváth, David Limberský, Vašek Pilař, ale také Ivo Krátký alias Umbrtka. Slavní fotbalisté Viktorky jsou jistě ve všeobecném kurzu oblíbenosti, ale že by někoho inspirovali k tvorbě hudební, to skutečně ne. Pro mě je tedy nejslavnější postavičkou západní metropole jednoznačně pan Umbrtka, kterému vtiskl život Lord Morbivod a jeho věrní kumpáni.

Už na předchozím albu „IVO“ podtrhla „šedě metalová“ kavalerie svojí stylovou rozpínavost a právě aktuální album „Spočinutí“ je v tomto ohledu ještě mnohem košatější a zároveň i rafinovanější. Pokud ostatní projekty Lorda Morbivoda se přece jen „musí“ (nebo se to spíše od nich očekává) držet „černého kovu“, tak UMBRTKA se vyvinula v důvtipnou hudební všehochuť, která sice stále oplývá blackovým jádrem, ovšem zbytek kolem je tvořen naprosto nevšedními stylovými propletenci. Z tohoto masivního koktejlu, kdyby se býval nepovedl, mohl klidně vylézt upachtěný a především nic neříkající polotovar. Hlavní protagonisté však mají „pod čepicí“ a z různorodých dílků mozaiky sestavili pozoruhodný obraz, kterému neschází v podstatě vůbec nic. Vzpomínáte si kupříkladu na dětský „Televizní kabaret“ z doby předlistopadové? Skupina komiků vždy plnila dětem takřka nesplnitelná přání. Dobře si vzpomínám třeba na crossover Červené Karkulky a Šípkové Růženky, to byl páni úlet! Ovšem co to má společné se spolkem UMBRTKA? Mnohé! Stačí mít zkrátka přání! „Chcete sloučit tvorbu electro králů KRAFTWERK s norským projektem BURZUM? Že to nejde? Odpověď naleznete v osobitě pojatém dvoj-coveru s nádherným názvem „Daftvarg“. (Celý příspěvek…)

Svět se zmítá v chaosu a mladá pražská parta NAURRAKAR vnímá tento „evoluční proces“ jako zákon. Na obalu CD naopak stojí sličná dívka připoutaná ke stromu a s největší pravděpodobností čeká na lesní stvůry, které ji přijdou rozsápat. A právě mezi ty nejčernější přírodní démony patří i členové této party, jež vyznává starý poctivý black metalu severského střihu. V jednoduchosti to tedy znamená, že na nějakou čistotu a uhlazenost se tu jednoznačně nehraje. Nahrávka se maximálně drží undergroundových mantinelů a pokud člověk zrovna nepatří k milovníkům ortodoxního blacku, těžko ho kolekce čtyř skladeb zaujme.

Co se týče mé osoby, tak já jsem v tomto ohledu relativně chápavý a do jisté míry i tolerantní, ovšem ruku na srdce: tohle všechno tady bylo už tisíckrát v mnohem lepším provedení a i kdyby se NAURRAKAR sebevíc snažili, z této škatulky zkrátka nic víc neuklohní. Zamilovanost do „kovu smrti“ je však v jejich podání (zatím) bezbřehá a bylo by hodně hloupé, kdybych jim toto nadšení rozmlouval. Kluci ovšem musejí být připraveni i na to, že někteří recenzenti jejich snažení neocení ani v nejmenším. Pro mainstreamové chytráky však NAURRAKAR rozhodně netvoří… . Proto má tento pochod proti proudu času své opodstatnění, a to především s ohledem na mládí jednotlivých členů a zjevně neskonalé nadšení. Z komplexního pohledu je pro náš underground určitě dobře, že i v dnešní době vznikají takto zaměřené formace. Vždyť dneska je mnohem pohodlnější sedět v hospodě a jen tak bezduše tlachat o nesmyslech… (Celý příspěvek…)

Kartonový obal s pístem jakéhosi kompresoru i název kapely svádí někam k industriálu, leč všechno je jinak. Tedy jen do okamžiku, než si uvědomím, že poslouchám dobře promazanou jazzovou mašinu. Základní trio kytary, bicích a dechových nástrojů nastupuje bez otálení hned v úvodní devítiminutové Kukačce (1). Během pomalého rozjezdu mám pocit, že slyším klavír a kontrabas, ale „na vině“ jsou zřejmě smyčky a elektronika. Než si utříbím tyhle myšlenky už se mi do pravého ucha vlní saxofonový had. Nedivoký, přesto živý a svíjející se.

Tu a tam se na podkladu svižně vířících bicích a pžiznávajících kytar objeví skoro neznatelný ruch, zvuková nečistota. Předání sóla kytaristovi je nejprve lehce naznačeno a po chvilce se čistá elektrika v levém kanálu rozdovádí naplno. Řekl bych, že si lepší skladbu pro úvodní seznámení vybrat nemohli. Předávat slovo Tony Biancovi, tedy bubeníkovi, snad ani není potřeba. Ač drží rytmus, stejně k tomu permanentně sóluje, což se nejmarkantněji projeví v závěrečném souznění s elektrikářem Michelem Delvillem. Z výživného vygradování sejdeme pomalým obloukem k závěru. Ne však desky, ale teprve první skladby. No tedy, jestl ise u každé skladby takhle rozepíšu, nebude mi stačit blog, hehe!

Veleklidná „Knowledge“ (2) poskytuje muzikantům i posluchači prostor k přemýšlení, aby se hned v následující „Let Go“ (3) rozpoutalo rockové šílení. Svižná jízda bicích, zkreslená kytara a téma udržující Jordi Grognard se ságem. Rozsekání, rozstrukturování, divočejší exhibice tenor saxu, elektrické kytary a všudypřítomných bubnů. Jak je slyšet, pánové toho mají na srdcích, v duších a v hlavách hodně, oč by se rádi podělili. (Celý příspěvek…)

Bosenští SILENT KINGDOM jsou v naší formací poměrně známou, a to především díky Zero Budget Productions, o kterou pečuje Martin Brnovjak, věčný to undergroudnový dobrodruh, vybírající si formace z exotičtějších zemí, alespoň tedy co se metalu týče. Tím však nechci vůbec říci, že třeba právě na Balkáně je scéna sto let za dobou bronzovou, někdy bychom se až divili, jaký zájem o metalovou hudbu je např. ve Slovinsku… Ale zpět k předmětu recenze. SILENT KINGDOM se pohybují na metalové scéně dostatečně dlouho, za dobu své existence vyprodukovali tři řadové desky a nyní se vytasili s tou čtvrtou, jež nese název „Path To Oblivion“.

Ještě než jsem toto CD vložil do přehrávače, trochu jsem dumal nad tím, proč si vlastně český label vybral právě tuto kapelu a posléze jsem zmáčkl tlačítko PLAY a dychtivě čekal na odpověď. Ta se mi dostala velmi záhy, dá se říci ihned po první skladbě. Pohansky laděný metal s tradičním feelingem a především vkusně pojatými powermetalovými vyhrávkami evokuje sice dalších sto různých formací, ovšem z pohledu instrumentálního není skutečně co řešit, není nač čekat! Navíc SILENT KINGDOM netíhnou k nikterak prázdným skladbám, naopak se snaží posluchačům předkládat co možná nejpestřejší menu v podobě košatých kytarových vyhrávek a zvukomalebných melodií. (Celý příspěvek…)

Když jsme naposledy psali o tuzemské kapele AGONY, vycházel ještě R.U.M. zine v tištěné podobě. Ne, tahle má úvodní poznámka skutečně není mimo mísu. Materiál „Kill Me Twice“ totiž pochází z rukou dvou bývalých harcovníků, kteří dříve táhli (a dá se říci že úspěšně) doom metalovou partu, jež se do metalového undergroundu zapsala několika zdařilými počiny (proč při této příležitosti nevzpomenout na moji oblíbenou „Ashes to Ashes – Dust To Dust“ z roku 1999). Proč však AGONY nepokračují pod stejným názvem i v současnosti, to prozradí hned samotný cover CD, vzhlížející opravdu kyberneticky. Samotná sestava pak samozřejmě není úplně totožná s formací předchozí, v řadách ELEAMENT se kupříkladu objevuje také vokalistka Marta, což je s ohledem na zvolený žánr rozhodně plusový faktor.

A v jakém stylovém hájemství se tedy ELEAMNET pohybují? Pokud jste hádali electro metal, vedete 1:0. Ovšem kdybych měl bazírovat na škatulkách, přidal bych ještě slovo „gothic“. Thrash metalově kytarové riffování je sice natlakováno „tuctucáním“, ovšem klávesový podklad na mě působí spíše melancholickým dojmem, nemluvě o dívčím vokálu. Naproti tomu mužský protějšek působí víceméně rozjuchaně, přičemž samotné hlasové zabarvení je nečekaně podobné Doctorovi ze SIX DEEGRES OF SEPARTION, což je docela paradoxní, jelikož právě Doctorův zpěv je považován za naprosto zřetelné poznávací znamení jeho souboru. Konkurence fakt nikdy nespí, i když tady je to samozřejmě náhoda, nelžu. Hlasové podoba tam skutečně je, alespoň tedy já ji tam slyším. (Celý příspěvek…)

S některými deskami si prostě nevím rady. To je ale známá věc, že? Ípko Postižené oblasti není žádným komplikovaným špekem, jen si k sobě nějak ne a ne najít cestu. Poslechnl jsem si klasicky výtečně vybavený nosič snad už desetkrát, ale nikde nic, slova nenalézám.

Pochmurno, truchlivo, třeba právě k venkovnímu, pozdně podzimnímu luftu, je jejich muzika tím správným soundtrackem. Smrdí to tu vůkol starým bigbítem, jíž mnozí uctívají coby český underground. Uhrančivě vyprávěné textům však neasistuje jakási přitroublé neumětelství. Při vší skromnosti a minimálních prostředcích je pestrá a zajímavá až běda. Opakované figury nástrojů, chvílemi se vynoří zasmyčkovaný sampl, popřípadě jinak dolované zvuky a ruchy. V úvodním wernischovském pesimismu když zhaslo slunce (1) se kapela prodírá nahoru a teprve až s kytarou z konce světa dojde k pozdvižení. Jen těch želez klidně mohlo být víc a klidně i hlasitěji. Konec světa si to zaslouží! Viloncello prostě vede! Nejinak je tomu v klepadle na těch dveřích (2) s barvou hlasu, připomínající mi jistého pana ference. Skepse a zmar…

To snad ani nemůžu v dnešní době nikomu pustit. Nebo, že by za trest a pro pobavení? ne, tak zhýralý nejsem, hehe! Snad aby trochu pozvedli nastolenou nebo prostě vůkol existující náladu dobří lidé na jezeře (3) operují klimprofonem a psychadelickým škrtáním kytary. Kéž by i slova pana wanka mírně povzbuzovala, jako foukačka a změna plánu za polovinou písně. (Celý příspěvek…)

Ono to vypadá, že na všechno čumím jako puk a zase se divím. Ještě než se začnu rozplývat na umně vyvedeným balením, musím Vám vysvětlit z čeho jsem zasejc jajteles. Koukám na desítku skladeb, což by nebylo u hlukařů nic divného, spíše naopak, ale vypsané časy mi nějak nesedí. 8, 4, 13, 4, 14, 8, 12, 4, 10, 10 a ke každému připočtěte nějaké ty drobné. No uznejte sami to by štimovalo málokomu! Oxygen Of Metal.wav má jasnou koncovku, předpokládal jsem tedy, že bude jaksi schovaná, i když ani tak by to nevycházelo. Prostě celkový čas disku vykazuje displej 1:29:41 neboli 89:41. Jak to ti darebáci na vypalovák narvali mi uniká?!

Muzika hučí, hluky hrají a já pečlivě prohlížím celý titul. Stříbrný disk s nasprejovaným zeleným proužkem bezvadně ladí s ostatními součástmi. Jednoduchá, oboustranně xeroxovaná stránka – zadek s informacemi a logy, předek s listím natištěným a jedním fijalově nabarveným. Obojí je schováno do hadrového pytlíku s jednoduchými samolepkami na obou stranách. Evidentní ruční práce!

Za Japonsko tentokráte kope Norihito Kodama. NRYY je v noise kruzích dostatečně profláknuté jméno, tím víc mě překvapilo, že tentokráte nejde o radikální humbuk. Čtyřiačtyřicet minut je v zásadě o samplech a dolaďujících zvucích. Hned v úvodní sekci (1) zvuk trsá jako nažhavená kytara, kterou podélně leuje překážející šrot. Kulící se rachotózu (2) kontrastně a bolestivě prořezávají rovné vysoké frekvence. (Celý příspěvek…)