R.U.M. zine

V posledních letech nejvíce vyhledávám japonskou muziku. Je-li neznámá, nekomerční jsem rád, ale objevují se i tituly, které si poslechnu minimálně jednou a někdy i naposled. Co jsem ale chtěl zmínit je taková bezvýznamná drobnost. Jak mám ve svém vnitřku přistoupit na roztodivné spolupráce a účast nejaponských hudebníků. Někdy jich je v projektu víc, než účastníků z souostroví. Doposud jsem nezaujal postoj a buď tento fakt přejdu mávnutím ruky, nebo titul obejdu. Jedním z takových je tato deska, jíž obejít nešlo.

AUS je autorský projekt Yasuhiko Fukuzano, která všechny písně napsala a produkovala, ovšem k výslednému tvaru jí dopomohli i další muzikanti, ponejvíce zpěváci a zpěvačky jako třeba Sylvian Chaveau (1), cokiyu (2,3,4), Yukiko Okamoto (5) a Lindsay Anderson (7). Kromě nich jsou tu uvedeni i spoluproducenti mondii (1), Takafumi Tsuchyia (2,3), Andreas Berger (5) a Craig Tattersall (8). Tihle všichni spoluvytvořili písničky tak křehké, že je lepší ani nemluvit, aby se nerozpadly. Snově ‘chytrá elektronika’, opatrně používané mraky samplů reálných nehudebních nástrojů i konkrétních zvuků. Chvíli jen tak ledabyle poletují, aby se vzápětí pospojovaly do formy, která snese pojmenování písnička. Autoland (5) je pohledem krasohledu, kde se přeskupují pestrobarevné skleněné střípky a k tmu nohou postrkujete plastového sněhuláka, ve kterém klinkají rolničky. (Celý příspěvek…)

Jsou nahrávky, jejichž obsah vás neosloví z různých příčin. Pokud však recenzent není netaktní, alespoň nějaké to pozitivum ve svém rozboru naznačí. Při poslechu CD od SIXTH DIMENSION jsem však ani jednu pochvalnou špetku nenašel a s hrůzou musím konstatovat, že zde je úplně všechno špatně. Nechci samozřejmě nějakým způsobem hanit formaci, jejíž počínání je v podstatě na startu, ovšem z hlediska poslouchatelnosti je tento produkt takřka nestravitelný (alespoň tedy pro mě, samozřejmě, mnozí posluchači mohou mít úplně odlišný názor). Mezi ústřední nedostatky patří skutečně nehorázně zpackaná zvuková kvalita. V podstatě vůbec nechápu, proč tento polotovar kapela vůbec pustila mezi lidi. Oficiální nahrávka je sice zárukou funkčnosti, ale vše by mělo mít své hranice. SIXTH DIMENSION klidně mohli počkat, pracovat dál a do éteru pustit mnohem reprezentativnější vzorek.

Budu však upřímný – ani toto by jim ke slávě nestačilo. Plytký trash (s občasnými coreovými vsuvkami) je bezduchý, nudný, plytký, nezáživný. Jasně, jde o snahu přiblížit se “staré škole“, ale takhle okatě? No nic…tady jde o vkus a kluky to tak baví. Pohromou je ovšem výkon vokalisty, u kterého si však nejsem jist, jestli za to mohou jeho pěvecké schopnosti/neschopnosti, a nebo již výše zmíněná zvuková kvalita/nekvalita. Ve spojitosti se zoufalým frázováním se tak z beden linou utopené úštěky, potápějící kapelu už od úvodních vteřin první skladby (když tedy nepočítám intro). (Celý příspěvek…)

Hlučoun, brusič, topič a nástěnkář, ne nebojte se, nejedná se o řezníka Krkovičku, jehož arzenál masa je obrovský, ale o Radka Kopela, který se výhradně stará o špajz z jehož útrob vylézají nenapodobitelné hlukové vibrace. NAPALMED jsou již nějaký ten rok jasným noisovým monopolem, když to přeženu, jsou takovým ekvivalentem bigbítového KABÁTU, jenž dále válcuje konkurenci silou nezměrnou. Zatímco však tepličtí platí za dokonale prosperující společnost, NAPALMED patří spíše k „neziskovkám“, ze které peníze unikají a unikají…kolik do toho všeho musel Radek vložit úsilí a peněz (a to i přesto, že fanoušků tohoto mikro žánru je u nás bytostně málo). NAPALMED je však dávno zavedená značka a dokonce mám i pocit, že Radek Kopel přesvědčil některé hudební fanoušky ( i novináře) o smysluplnosti svého počínání. Stejně si ale myslím, že kdyby Radek pocházel z Japonska, měl by pozici v celosvětovém undergroundu mnohem pevnější (i když i nyní se může pyšnit skutečně zajímavými kontakty).

Má maličkost přistupuje ke každé nahrávce NAPALMED jako k experimentu. Vždy si říkám, “ tak, co mě nyní čeká“!? Ještě než však přistoupím k samotnému obsahu, rád bych se zastavil u bookletu, který je opět naprosto originální a svým způsobem i nenapodobitelný. Černobílá skládačka připomíná modely z ABC, uvnitř je klokaní kapsička, ve které je disk zastrčen. Tak mě tak napadá, že by Radek klidně mohl vyrábět přebaly ostatní formacím…. (Celý příspěvek…)

Konečně!!! Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl dožít nového alba od jedné z nejlepších českých hardcoreových kapel. A je to tady…Důkaz toho, že se MICHALE’S UNCLE opět probudili k plnohodnotnému hudebnímu životu je jejich nové CD „Return of Dark Psychedelia“. Nové album hned od začátku ukazuje sílu, se kterou kapela po letech opět útočí na fanoušky tvrdšího zrna (a nejen na ně). Od začátku do konce je album nahuštěnou novými hity, které jsou proloženy zvukovými vsuvkami a doplněny o rozporcované staré hity – „El Presidente“ (tentokrát ve slovenské verzi) a „Červený Hrádek“ (který překvapuje svojí trefností). Je až zarážející jak se některé věci prostě nemění ( teď je otázka, zda je to plus či mínus).

Další nové věci na desce jsou ukázkou originálního stylu kapely, která je opravdu lehce rozpoznatelná od dalších ostatních spolků, pohybujících se na tuzemské scéně. I když při některých punkovějších skladbách(např. vynikající „Z kontejneru smrad“), by si je člověk neznalý mohl i splést s jinými punkovými spolky. Ale tahle nepodstatná punková maličkost nic nemění na tom, že si MICHALE’S UNCLE zachovávají svoji jasnou představu o muzice. Celkem osmnáct skladeb mě přesvědčilo, že takhle nějak má vypadat povedený CD návrat mezi extra třídu dnešní tvrdé scény. Nemá smysl zbytečně psát…koukejte poslouchat, poslouchat a poslouchat!!! (Celý příspěvek…)

Černý humor, nadsázka na pokraji únosnosti, satira a mnoho dalšího najdete na „masturbačním“ CD „Nablinkáno, nakakáno, spapáno. Delikatesní zdrobnělina nechutností, toť má stručná charakteristika alba, u kterého se budete válet smíchy, a nebo ho totálně zavrhnete, případně ho rovnou vyhodíte z okna. Možná, že kdybych neznal celou podstatu věci, možná bych si skutečně klepal na čelo. Kapelu MASTURBACE však tvoří velice zdatní hudebníci, žánrově naprosto neomezení. Vždyť se v podstatě jedná o jejich dětskou záležitost, tepající napříč časovou osou. Není nic lepšího než se svýma kámošema ujíždět na hudbě, která je před xy lety tolik bavila (a jak se ukazuje, vášeň vydržela!). A proč do toho nevložit více ortodoxnosti, aby to „jó“ vypadalo?! MASTURBACE si dělá legraci se zatvrzelých metalistů, dělá si bžundu z vlastních začátků a svým způsobem praví: “ale vždyť je to krásné!“. Zlé obličeje, paroháč na pravé ruce, na levé fakáč, nelítostné pohledy, neotesaná gesta! Tohle je METAL! Se vším pozérským! Jo!

Láska k metalu je z MASTURBACE cítit na sto honů. Trash- death metal s úchyláckými texty, žádné úhybné manévry, ale hezky pěkně ke kořenům. Pokud všechny tyto atributy posluchač akceptuje, může se těšit na nekompromisní a v podstatě i profesionální cestu do lůna osmdesátých let, byť zvuková stránka nosiče je neoddiskutovatelně mnohem dokonalejší. Směřování k „old schoolu“ tu však rozhodně cítit je, týká se to především špinavě znějících kytar, jejichž okatě konzervativní riffy opět signalizují nějakou tu habaďůru. (Celý příspěvek…)

Malajsijský borec je známá figura, pokud se alespoň trochu v experimentální scéně pohybujete. Zaslaná novinka je jedním z nejčerstvějších přírůstků jeho diskografie, ač byl sestaven ze záznamů v letech 2005-2008.

44-minutové album obsahuje devět skladeb, zřejmě rozdělených do čtyř úseků, čtvero nahrávacích zastavení. Vnitřní tři strany papírového digipaku jsou jednoduše černé s bílou soupiskou skladeb a informací. Vějšek ja věnován třem obrazů Melissy Lin. Ty na první pohled splývají v podobném duchu i výrazné barevnosti, což je jen důvod pro podrobnější ohledání. Pirátských sosačů je mi líto… ale vlastně není. Obal přece nehraje, hehe!

Dva tříminutové kousky Godot Is Coming I (1) a II (8) jsou modulací různých zdrojů zvuku. Nejprve hlasu a poté snad syntezátoru. Zvukům je měněna rychlost i výška, nabíhají, klouzají, ztrácejí se, což je výraznější u kláves. Pěkné hračky. Čekání na Godota se vyplatilo, Godot přichází!

„Hands III (2), I (3) a II (7) mají na desce přeházená pořadí. Popíšu Vám je tak, jak jdou za sebou. Pokud je zde pojmenování Ruce kvůli tomu, jak bylo postupováno při nahrávání, tedy údery vrchních končetin do čehosi, pak je to sylšitelná pravda pouze u třetí části (2), kdy je navíc lehce přimícháván ostrý digitální ruch. (Celý příspěvek…)

Pokud sledujete můj blog, o RYOKUCHI (jap) už byste mohli mít pojem (pro pořádek zde a tady). Ani na téhle kompilaci neustoupili. Z celkových deseti minut zatraceně těžkotonážních a pomalých riffů uzobli čtyři pro klidný úvod a decentní závěr. I tak je to hustýýýý!

CADAVER EYES (isr) chvíli klamou tělem, když navozují dojem elektronických brumů. Avšak i oni rozeznívají kytary, aby se dostali k cíli v podobě experimentálního sludge bláta. Emotivně exponovaný hlas je trochu mimo mísu, což by spravil jiný poměr při mixu. Nekonečných šest minut!

ZENOCIDE (jap) destruují Room. Muzika je šnekovitě svižnější a vokál je tu vymod(e/u)lovám přesně naopak než u předchozích kamarádů – je tupě zastřen do celku. Docela normální píseň.

Zřejmě do zkušebny uzavření LIETTERSCHPICHDIET (isr) vyplňují prostor kytarovou masou do které vokalista vskutku útrpně naříká. Pokud bylo doposud dostatečně hudebno, teď poprvé přišla na řadu i složka hlučná. Bicí jsou tu jen jaksi do počtu.

Než začnou MONEYI$GOD (jap) v nejkratším příspěvku na kompilaci hrát, uběhne minuta, během níž hlavně zní obrovité transformátory. Poté se přidají tepající bicí a tu a tam štěkající vokál. Za polovinou se rozjede elektronické peklo s neutuchající energií. Vynikající kousek a zajímavá kapela! (Celý příspěvek…)

Nejen zvukem je člověk živ, nýbrž i obraz přijde vhod. Pražské vydavatelství alternativní sféry (desky, kompakty, knihy a dévédéčka) se zdá vskutku býti nezmarem. Pomalu, ale jistě se vpíjí pod kůži závislým na kultuře.

Osmnáctým titulem (EPP 018-9) Pětipolí je DVD video/film. V limitované edici třistatřiatřiceti kusů nahratelných digital versatile disků se zjevuje dílo s tajemným názvem. Obsah je rozdělen do dvou částí, Hrej! a Bonus, ve kterém je ukryt Rozhovor s herci. Jednostranná výpověď byla na čtrnácti minutách rozdělena do čtrnácti kapitol. Nekonečné plžení nenudí. Je živé, pestré a měnící se v pomalém toku času. Spojení s deformovanými andělskými chóry působí zajímavě, výraznější změna přijde až v kapitole deváté. Kartónový obal s tajemnou zásuvkou je vybaven černobílou přelepkou a proužkem z pauzáku.

Působivé ztvárnění podstaty s minimálními prostředky a maximálními nápady. Bezmála hodinová plocha filmu má pevnou kostru, hybný děj a přirozený spád. Slabosti a rozmary stvořitelovy jsou neskrývané. Mění se úhly pohledu na role tvorů a živočichů. Trochu neseriózně působí mluvené průpovídky při tvůrčím procesu, ale je možno je brát jako narušení poklidně napínavého scénáře. Divákům uvyklým na vycizelovaně natočené, přeprodukované filmy se může zdát tento snímek primitivní, amatérský, nečistý. Ano tím vším je, navíc zviditelněním nápadu i zhmotněním názoru.

RadeK.K.

Byly to krásné časy. Českomoravská vlna výtečných doom metalových kapel, velká očekávání a slibná budoucnost. To všechno se skrývalo v bohaté tuzemské základně, které však nebyly vytvořeny podmínky takové, aby mohla směle překročit hranice našeho pidi státu. Naštěstí se však dochovala velké spousta demáčů a čas od času dochází k jejich reinkarnacím. Projekt NEGATIVE FACE sice v devadesátých letech nepatřil k ústředním představitelům žánru, nicméně demo „The Dance Of Mournful Clown“ rozhodně zajímavé bylo a svým obsahem v podstatě navázalo na severomoravské předchůdce. Recenzenti předpovídali NEGATIVE FACE slibnou budoucnost – pokud vydrží. A Matěj Lipský, nadšenec i poeta, skutečně vydržel, překlenul se přes důležité hudební milníky, aby dnes slavil velké úspěchy s impozantním dílkem „The Garden Of Wishis“. K tomuto časově náročnému projektu vedla strastiplná cesta a právě toto demo lze chápat jako jeden z prvních odrazových můstků v záplavě stylového hledání a prolínání…

I když demo…dík novému remasteringu a bohatému bookletu se o tomto počinu dá hovořit jako o legitimním albu, na kterém sice je znatelná dobová stylistika, ale to vzpomínající pamětníky rozhodně mrzet nemusí (nepředpokládám, že by na tomto CD ujížděl někdo z mladších posluchačů). NEGATIVE FACE slaví patnáct let a rozhodně není nic lepšího, než si dát dárek v podobě hodnotného doplnění diskografie. A věrní příznivci jásají taktéž! (Celý příspěvek…)

Obrovskou šílenost nachystali pro své příznivce američtí experimentátoři KAREN PAGE! Parta sázející na metalcore se rozhodla, že sice bude pokračovat v novodobých hudebních procedurách, ale aby nebyl výsledek nemastný neslaný, okořenila svou tvorbu dalšími ingrediencemi, které jsou s hlavní muzikální surovinou prakticky v rozporu. Co si budeme povídat, dnes hraje „skvěle“ skoro každá americká parta mladých puberťáků, konzervativní fotři sice mohou nadávat na emo trendy, ale tihle kluci zkrátka hrají výjimečně. Některým bandám však k výtečné prezentaci chybí kouzlo osobitosti, a tak posluchač má sice nabitý počítač všemi možnými kapelami, kterým to sice hraje skvěle, ale v podstatě je jedna jako druhá. KAREN PAGE jsou naštěstí výjimkou a stačí jeden jediný poslech k tomu, abyste mi uvěřili!

K úžasné instrumentální palbě kapela přidává myšlenku ve znamení masakru, který obscuje s něhou, ničí radost a opěvuje blázinec. Překotné změny vteřinu po vteřině dávají vzpomenout na DILLINGER ESCAPE PLANE. Pokud vám však právě u této skupiny překáží určitá strojovost, tak KAREN PAGE k tomu všemu ještě nabízejí krapet lehčí kornoutek poslouchatelnosti. Kromě nezbytného coru a deathu kapela výrazně inklinuje k ne-metalovým žánrům a právě tady se nachází největší přednost. KAREN PAGE kromě masakru umějí bleskurychle zvolnit, stylové kotrmelce nenabízejí nijak násilně, spíše se jim povedlo lehonce propojit takřka nespojitelné. „Poslouchám metal, thrash…poslouchám dál a zní to strašně příjemně, jdu dál a dál a nakonec si uvědomím, co jsem to vlastně poslouchal? Chvílemi pop, trance, regee, EBM, emo, doom, rock…a dokonce i rock´n roll.“. Kluci s emo účesy a typickou současnou vizáží. Jestli vám to vadí! ? OK, ale nenechte se zmást. Tahle hudba je trochu jinde a má neoddiskutovatelnou kvalitu. (Celý příspěvek…)