R.U.M. zine

BILL HORIST přerostl z pojmů performer, skladatel a improvizátor do svébytného hudebního mohykána. Z toho by mohlo vyplynout, že jde o jakéhosi zaprděného tatíka, ovouseného dědouše, který už má vše za sebou a těží ze zašlé slávy. Ne, ne, nikolivjek! S rokem narození `71 nepatří do starého železa. Za svůj relativně mladý život stihnul co jiní neuskuteční za celý. Stovky koncertů po celém světě, půl stovky nahrávek na kterých se podílel jak sólově, tak i ve spolupráci s ostatními neméně věhlasnými jmény (např. JOHN ZORN, RUINS, BILL FRISSELL, MAKATO KAWABATA, KINSKI, KAZUHISA UCHIHASHI, se členy PEARL JAM, EARTH, BOREDOMS). Hudba pro film, divadlo, tanečníky a video hry už patří do výčtu jaksi samozřejmě.

Bez těchto souvislostí lze desku brát jako příjemně poslouchatelnou, tuctovou záležitost. Akustická kytara hlavního adepta tu hraje prim, dále se ve skrytu celku předvede ještě s kytarou elektrickou a bartonovou, zmáčkne klávesy, načechrá basový buben. Snad by to stačilo, ovšem dále tu máme více než dvacítku hostujících lidí na různých postech (hlasy, viola, harfa, trumpeta, cello, basa, elektronika, vokály, bicí, vibrafon, zvonkohra, el. basa, klávesy, saxík, klarinety, flétna, preparované piáno, trombón). O nikom na celé ploše nahrávky se nedá říci, že by jakkoli vyčuhoval. Buď citlivě drží partu nebo na sebe ještě ohleduplněji navazují. Až sférické plochy strunných nástrojů, majestátně prostorové údery, éterické hlasy, čímž se od eventuální laikem vyřčené tuctovosti dostáváme až do magických sfér. Nevím k čemu vše na první poslech přirovnat. Přiložená tisková zpráva titulu, který v podobě LP i CD vyjde až 2. března 2010, několik vtipných podobenství nabízí, ale zkusím je parafrázovat nám bližším umělcům. Tedy pokud bychom nahrávku značně společensky unaveného Štěpána Raka, z jamu s manželi Havlovými a kýmkoli kdo dorazil, pouštěli přes mlhu. V závěrečné „The Imperatives Of Subsequence“ (9) jakoby mělo dojít na celou partu, si pomalým průběhem v mlhou prosyceném sále představíme řádně rozvláčněný bigband Milana Svobody včetně sboru Lubomíra Pánka. Ani jedno z vyřčeného není myšleno nijak odpudivě, ale je vskutku těžké vylíčit slyšené. Slyšené velmi dobře, přestože nahrávka má jaksi ‘normální’ zvuk o nejž se postaral producent alba Randall Dunn (SUNN O))), BORIS, KINSKI, EARTH).

RadeK.K.

http://www.northpolerecords.org/bands/billhorist/

Vzpomene si ještě někdo na výtečnou druhou desku mosteckých BEZ PEŘÍ? Kromě precizně vymyšlené a kvalitně nahrané muziky měli zajímavý obal. V trojrozměrně nakreslené místnosti postával pejsek, čímž se obloukem dostávám k desce brněnského Biorchestru. Zatím nevím jak s muzikou, ale obal je na tom podobně jako mostečtí, jen psíka tu nahrazuje Papučka. Řekl bych, že je to milé pojmenování něčeho tak všedního, jako je bačkora. To, že je titul desky myšlen se vší vážností, dokládá minaturní filcová podoba visící na provázku.

Deska se falešně tváří jako druhá sólovka všeuměla Aleše Pilgra, obsluhujícího nekonečný arzenál zvukotvořítek (mezi něž řadím samozřejě i nástroje), avšak touto není díky plejádě hostů a biorchestrální souputnici Janě Koukalové. Jsou tak „Pár moderní doby“ (1), byť se tohot kusu neúčastní. Jako by se stalo a tak hned „Ráno“ (2) má prostor jen pro sebe. Pánové přizvukují, dobarvují a vrní jako kocouři. Při „Zubařce“ (3) si vzpomenu na Vltavu, přestože bychom je zřejmě museli vidět a poslouchat při blbnutí ve zkušebně. „Ledoborec“ (4) je mohutný v titulu a hrozivý v textu. Obě vlastnosti jsou vyvažovány klidnou a chytrou decentností hudební. Vláček (5) se rozjede jen když mašince naložíte do útrob. O panu Pilgrovi nepochybuji, jako hudební topič je snad k neutahání. Elektronový mejdan (6) musím jako aktivní experimentátor velebit i kdyby na chleba nebylo. Forma písně je samozřejmá. Ani následující „Křížek, kolečko“ (7) není vzdálena od experimentu. Divoce rockový hip-hop je chytlavý, nenáročný na zapamatování. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Nezdolný! Masami Akita. Neutuchající! Noise. Nezničitelný organismus! Jako u každého člověka, jako u každé činnosti vždy se najdou slabé chvilky, omyly, špatné cesty, ale již dnes při náhledu na celkovou tvorbu a hlavně na aktuální tituly Merzbow, je nutno smeknout. Pravda mnozí se ušklíbnou, že trpí nadprodukcí, což je možná jeden úhel pohledu, já bych to spíše popsal jako bezproblémové tvoření, radostné nahrávání. Nemám to sic nikterak podloženo, ale vypadá to, že z vydaných nahrávek pan Akita nic nemá, přestože by ho pravděpodobně tantiémy lehce uživily. Při této úvaze a poslechu aktuální desky (která už po napsání recenze bude v diskografii posunuta o několik položek níže, tedy neaktuální, he he!) mi tane na mysl, co vlastně dělá, čím se živí? Desky chrlí jednu za druhou (díky „zájmu“ celosvětového undergroundu a firem známějších i nově vzniklých), jezdí po koncertech skoro po celém světě…

Ale dost teorií. Před sebou mám jeden z nových titulů japonského harsh noise projektu, aktuálně v digitální formě. Od počátečních minut se Vám dostane monumentální porce tří, čtyř hučících stěn, svištících zvuků, vše v krásně „přirozeném“ zvuku, perfektně nahraném, na poslech vyváženém, plynule se přelévajícím, prostupujícím, vynořujícím se. Léta praxe a odříkání. Druhé slovo bych spíše zaměnil za přirozený trénink. Bezmála třicet let existence se musí chtě-nechtě projevit. Tato deska je hmatatelným důkazem, že zmiňovaná záporná půlvlna slabších desek z počátku tohoto tisíciletí, byla jen ohmatáváním a oťukáváním notebooku jako hudebního nástroje. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Promo kopie dorazila v naprostém pořádku, navíc se vším co k tomu patří. Přiložena je tisková zpráva (PR – press release) s krátkou historií, diskografií, detaily o aktuální desce, několika výseky recenzí prestižních časáků a na reversu fotky z koncertů. Osmatřicetiminutový disk s celobarevnou dvoustránkou je doprovozen nášivkou s logem AUDIO KOLLAPS.

Ostřílení kozáci z Německa, se kterými už jste dozajista museli přijít do styku, se s tím nemažou. Vskutku výživná porce mixů tvrdých stylů. HC pohoupáníčka, crustová drzost, power-violence záblesky, metalická hutnost, grindový tlak. Vše je nenásilně prostřídáváno, kombinováno hrdelním křikem v německém podání. Nenechejte se odradit, němčina je neznatelná. Mix nahrávky je přehledný, poslouchatelný i na několikeré opakování. Trochu divný je činel, který zní jako syčení páry, ovšem to neříkám abych našel nějakou mouchu. Relativní normálnost zajišťují kytarové škrtačky i pevná baskytara. Zvláštní jsou kytarové efekty navozující syntezátorové vstupy (např. 3,4,5,13,14). Nejsou nijak vlezlé, ovšem všimnete si něčeho zvláštního. Tak jako jsou kombinovány elementy extrémních hudeb, mění se i nálady skladeb. Zkušení chlapíci ví co a jak, takže po několika sypanicích dojde na volnější, náladotvornou, přesto stále peprnou šumivku „Der letzte Schrei“ (7), nebo skočnou „Deustche im Dübelwahn“ (9). Poté už se opět dočkáte svižné jízdy, která vydrží až do konce desky.

Je-li Vám to málo, poohlédněte se po předchozích celoformátech „Ultima Ratio“ (2002), popř. „Music from an Extreme Sick World“ (2005).

RadeK.K.