R.U.M. zine

Kapela ČAD od nepaměti patřila k tomu nejextrémnějšímu co CS grind core scéna dokázala vůbec kdy nabídnout. Příkladně nahrávka „Na odstrel!“ byla totálním hudebním zvěrstvem, kdo nevěří, nechť se vydá po ose času o několik roků zpět. Nicméně… dnes jsou ČAD kapelou v podstatě úplně jinou, dokázali se vymanit z grind coreových mantinelů příkrosti a vrhli se na mnohem barevnější produkci. Jakési záblesky starých časů tu však pochopitelně také najdete, ačkoli jádro skvěle ztvárněné LP desky je postaveno především na zběsilém hard coru ve spojitosti s punkem a crustem. Aby však byl výsledek ještě mnohem pestřejší, vložili ČAD do svých skladeb i něco málo pomalejších a nebojím se uvést i melodičtějších pasáží. Pokud u některých obdobně stylově zaměřených spolků se často setkávám spíše s amatérismem, tak ČAD jsou v tomto ohledu úplným opakem. „Ťažký kov!“ je precizně zvládnuté řemeslo s výtečným zvukem! Skutečně!

Další velkou devízou ČAD jsou slovenské texty, kterým je navíc skvěle rozumět. Nemohu si pomoci, ale na té slovenštině zkrátka něco je. ČAD navíc v tomto (jakoby novém) vyjadřovacím prostředku získali další účelnou zbraň, prostřednictvím které mohou deklarovat nejen svoje názory, ale také se podělit o zážitky, jež život zkrátka přináší. Stačí si vzpomenout na hluboká sdělení formací jako např. SLOBODNÁ EURÓPA, DAVOVÁ PSYCHÓZA či MRVIACE SA ROŽKY. ČAD jsou však přece jen více metaloví, mnohem agresivnější a do jisté míry i přístupnější. Pozoruhodnější úvod snad ani nemůže být, song s názvem „Červy“ je totální masakr a rovněž totální hitovka. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

V dnešní době může vzniknout pozoruhodný materiál v podstatě kdekoliv a především v jakýchkoli podmínkách. Příkladem budiž i projekt ABBEY OV THELEMA, jež založili dva slovenští nadšenci, jmenovitě se jedná o Vilosofa a Delgrasta, kteří prostřednictvím chválihodně připraveného konceptu, vytvořili debutové album „A Fragment Ov The Great Work“ a s plnou parádou ho předhodili undergroundové veřejnosti. Pokud pomineme jistý punc nepůvodnosti i s ohledem na taktické zamaskování, máme co dělat s poměrně kvalitními symfonickými black metal kompozicemi, jejichž struktura je velice variabilní a do jisté míry až přetechnizovaná. Někdy mám pocit, že si chalani uřízli až příliš velký krajíc a snaží se být tam, kde ještě jaksi nejsou, anebo jim to zkrátka a dobře (zatím) nedovolují podmínky. Na druhou stranu je ovšem mnohem jednodušší vybrat si snadnější cestu k úspěchu, což ABBEY OV THELEMA podle všeho razantně odmítli.

Hudebně i tématicky se kapela (lépe řečeno projekt) rozhodli pro takřka nepřetavitelný rauš a pokud je album věnováno legendárnímu Fridrichu Nietzschemu, který se paradoxně do přehodnocení všech hodnot také pekelně zamotal, nebude od věci, když i na tomto místě zmíním taktéž instrumentální „přehnanost“, jakožto nejzásadnější negativum. Desce se totiž dostalo skutečně precizně nastavené atmosféry, ovšem nelze si ji úplně dostatečně vychutnat. Některé úseky skladeb doslova volají po zklidnění a „položení se“ do úvah, ovšem na místo toho přijde hrubá síla v podobě black metalové kadence. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Když se tak člověk prohrábne diskografií kapely HEIDEN, musí zákonitě žasnout! Je vskutku zajímavé sledovat, jakým způsobem se brněnští hoši vypořádali s pagan metalovými počátky, jež především v období desky „Tinne“ vybízely k mnohým otázkám. HEIDEN však nehodlali nic podcenit, piruetou se vyhnuli slepé uličce (viz. Deska „Era 2“), aby následně představili svou novou tvář na předchozí řadovce „Obsidian“, která svým obsahem potěšila nejednoho fanouška/recenzenta progresivně laděného black flirtování.

Pokud však HEIDEN nechtěli svůj evoluční plán plný pozoruhodných záblesků pošpinit, museli v započaté cestě pokračovat i na albu „Dolores“ (i když museli je možná silné slovo), což ovšem nebyl nikterak stresující faktor, dle poslechu jednoznačně motivační. Mně osobně album „Dolores“ připomíná lehounkou plachetnici, která se notně vzdálila (metalovým) břehům, ovšem slunce není sto udržet své paprsky a trapně se schová za zčernalé mraky. Jinak řečeno: v melancholickém rockování se stále nachází spoustu „černoty“, nehledě na depresivní texty a s nimi spojený Kverdův přednes. Pryč jsou časy drsného blackového vrnění, tu a tam se přece jen nějaká ta „zloba“ objeví, ovšem jinak je vůdčí protagonista hlasu vpasován do role pomyslného vypravěče, jehož úloha spočívá především v pozoruhodném způsobu nezaujatého komentování. Pokud se někteří vokalisté snaží zarytě v nést do svého projevu emoce, tak Kverd naopak zvolil naprosto izolovanou formu a dost možná to ani tak nechtěl, zkrátka to patří k jeho přirozenosti. Tenhle „android style“ sem zkrátka padne jako ulitý… Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Když cca. před sedmi lety vydala havířovská EUTHANASIA svou druhou řadovku „Requiem: Songs For…“, ocitla se z nenadání na vrcholku tuzemské doom metalové scény, která už v oné době řádně skomírala a nutně potřebovala svěží zážeh. Dlouho to vypadalo, že EUTHANASIA z této „výhody“ vytěží mnohé… To by však nesměl přijít tradiční syndrom severomoravských Šípkových Růženek, jež v minulosti postihl snad všechny tamní soubory…

…uteklo dlouhých sedm let, uplynulo spoustu vody, z některých malých dětí staly se rázem posluchači metalu, velká část metalových jmen se definitivně odporoučela do věčných lovišť a předně: scéna objevila nová atraktivní post-metalová jména. A do to všeho „nového“ se vrací EUTHANASIA s albem nazvaným jednoduše „IV.“ Pokud byste na černém obalu či bookletu (uff, tohle je kámen úrazu, znovu nepovedený cover i vnitřek, hotové prokletí!) hledali zkratku pro vydavatele, činili byste naprosto zbytečně. Také EUTHANASIA se totiž rozhodla kráčeti cestou „na vlastní pěst“, zřejmě po vzoru kolegů DISSOLVING OF PRODIGY. Ano, pot z čela si lze tedy setřít, EUTHANASIA těžce porodila nového hudebního potomka… No není ta předcházející věta kouzelná?

Ještě před samotným zastrčením CD do přehrávače, přemýšlel jsem, zda-li se časový rozestup na nové tvorbě nějakým způsobem podepíše. Na nic převratného však můj mozek nepřišel. Existuje málo kapel, které mají „nárok na konzistenci“ a pokud se to nepřežene s vykrádáním sebe sama, lze takto z minulosti žít třeba dalších deset let. Fanoušci zkrátka dostanou to co žádají a těm mediálním chytráčkům už to nějak vysvětlíme, med kolem huby jim s delikatesou napatláme. EUTHANASIA však nepatří k těm kapelám, které by vydávaly nosiče na objednávku, evidentně tvoří pro vlastní potěšení, přičemž snaha o dobití světa je už dávno pustila. Výsledkem „čtyřky“ jsou pak velmi melodické skladby, jež dávají zapomenout na valivé či dokonce tvrdé kompozice s brutálním vokálem. Siki si již v minulosti vyzkoušel, že jeho hlasivky jsou schopné čistých zpěvů, takže i tento evoluční part je poměrně jednoduché rozklíčovat. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »