CLAWFINGER sice nejsou typickou metalovou kapelou, ovšem do tohoto nepravidelného seriálu si je dovoluji rovněž zařadit. Aniž by byli tito Švédové v Evropě (nemluvme o České republice) nějak provaření, setkal jsem se s jejich tvorbou poměrně záhy a v podstatě velkou náhodou. Jak už jsem u předchozích dílů psal, stěžejním nosičem hudby byla před cca. dvaceti lety americká verze MTV, na které frčel pořad Headbangers Ball, jehož sledovací čas však byl pro školou povinného žáka sedmé/osmé třídy poměrně krutý – neděle – 00.00 – 02.00. Nezbývalo tak nic jiného než si celou noční klipovou štaci nahrát, a pak doufat, že se na obrazovce objeví jeho „koně“ či nějaké nové zázračné objevy.
Jednoho večera (mohl to být rok 1993 či 1994?) však došlo k tomuto pikantnímu mini-příběhu. Nahrálo tomu i volné velikonoční pondělí, rodiče samozřejmě nebyli proti, abych si s kamarádem vychutnal Headbangers Ball hezky „live“, a tak jsme při ztlumených světlech seděli natěšení u obrazovky. Po hodině nudy nám však pomalu docházel dech. Pořad se zkrátka moc nepovedl a co vám budu vykládat…usnuli jsme jako dřeva! V důležitý moment jsem však dokázal přece jen zmačknout tlačítko REC, a tak druhý den u snídaně mohla proběhnout rekapitulace. A tehdy jsem poprvé slyšel CLAWFINGER! Šlo o pecku „Warfair“, ze které jsem si doslova sedli na zadek! Zajímavé také bylo, že jsem vůbec neuvažovali o tom, že by tohle neměli být Američané…
O CLAWFINGER jsem se tedy začal horečně zajímat, byť ještě záruka jednoho skvělého songu nemusela vůbec nic znamenat. I přesto jsem si však říkal, tohle zní zatraceně dobře, musím to někde sehnat! Ale…nedařilo se mi! Kolikrát se mi i prodavači v obchodech vysmáli, když jsem jim položil jednoduchou otázku „Máte CLAWFINGER?“ Na tohle martýrium skutečně do smrti nezapomenu, vždycky si tyto okamžiky vzpomenu při sledování filmu „Vrchní, prchni!“, kdy Josef Abrahám v roli prodejce knih odpovídá na otázku: „Máte pohlavní choroby?“, „Nemáme, nevedeme“. Tenhle boj s nedostatkovým zbožím jsem tedy krutě prohrával a to už jsme tu nějaký ten pátek měli kapitalismus.
Další (tentokrát však nepřímé) mé setkání s CLAWFINGER proběhlo prostřednictvím recenze, která se tehdy objevila v časopisu Bang! Pamatujete? CLAWFINGER tehdy za debutovou desku „Deaf Dumb Blind“ (1993) obdrželi plný počet bodů (pánové v redakci byli hodně přisní, stoprocentním ohodnocením skutečně šetřili) a právě tato skutečnost mě nažhavila ještě víc! Za několik dní jsem se však dočkal i já! Originální kazetu tenkrát sehnal Petr „Cholda“ Víšek (tehdy MUD PIES, dnes FDK) z čehož sám musel mít obrovskou radost – hlavně pak z toho, když musel cca. dalším pěti lidem tento klenot nahrávat z kazety na kazetu. Tolik ceněné bylo premiérové dílko CLAWFINGER, jež obsahuje songy jako „Nigger“, „The Truth“, „Don´t Get Me Wrong“ či již zmíněnou „Warfair“. Energická hudba s perfektním frázováním Zaka Tella, razantní kytarové riffy a naproti tomu atmosférické klávesy, košaté samply. V této spojitosti se o CLAWFINGER začíná mluvit jako o evropských FAITH NO MORE… „Deaf And Dumb“ je po všech stránkách „hitová“ kolekce a takovou ji vidím o po těch dlouhých letech. Naprosto neznámá kapela se zkrátka zjevila na scéně, spontánně do lidí nacpala poctivou porci „crossu“ a jak říkají někteří sportovní komentátoři: „bylo vymalováno“.
Pokud byl první počin tak trochu ve stínu slavnějších kolegů, tak „dvojka“ „Use Your Brain“ (1995) znamenala v biografii souboru jednoznačný zlom. Hodně tomu dopomohl hit „Do You What I Say“, oblepený říkačkou malého chlapce, následně řvoucího jako túr. Tenhle kousek se tak na dlouhou dobu stal poznávací značkou souboru a je možná škoda, že tak trochu zastínil další neméně povedené tracky. Na mysli mám především další klipovky „Tomorrow“ a „Pin Me Down“, přičemž zapomenout nemohu ani na skvělou „Pay The Bill“. I když má nahrávka jednoznačně dynamičtější sound než „Deaf Dumb Blind“, příznivci debutu ji ve větší míře postavili přece jen o stupínek níž. Často se začala skloňovat myšlenka spojená s laťkou nastavenou příliš vysoko… Osobně se přiznávám, že mě deska „Use Your Brain“ nesestřelila jako debut, ovšem s odstupem času se k ní vracím poměrně často. Jockeho samply jsou výstavní! A ještě jedna poznámka. Frontman Zak Tell byl pověstný svojí dlouhatánskou máničkou, o kterou však přišel v důsledku autonehody (tedy žádná cílená změna image). Dodnes jeho obličej zdobí nejedna jizva…
O další dva roky jsem se CLAWFINGER potkal znovu a už v oné době se povídalo cosi o ztrátě chuti a energie. Kapele naklonění žurnalisté pak desku s jednoduchým názvem „Clawfinger“ ve větší míře pohřbili, vyčítali ji stagnaci a neumění vymanit se z jednoho stálého místa. CLAWFINGER zkrátka nevymysleli nic nového a co bylo možná ještě horší, nepovedlo sem staré dobré fláky kvalitativně překonat. Tahle deska mi v oné době opravdu nesedla – v jednoduchosti mě nebavila. Opět ale…s odstupem čase ji nepovažuji za špatnou, ale až tak často se k ní nevracím. Ke shlédnutí doporučuji komický klip ke skladbě „Biggest And The Best“, kde se Zak představuje v roli boxera, jenž tak trochu šikanuje malého chlapce.
Po téhle desce jsem o CLAWFINGER poněkud ztratil zájem. Nevěřil jsem totiž tomu, že se Švédové ještě vrátí s něčím kvalitativně lepším, navíc kapela během několika dalších let stála před rozpadem a comebacku nenasvědčovalo vůbec nic. Až v roce 2001 jsem kdesi zaslechl zjevně nový song, dle kterého jsem rozpoznal znovuzrozené CLAWFINGER! A hle, brzy tu byla 
novinka s názvem „A Whole Lot Of Nothing“. Z nově poskládané sestavy byla patrná chuť do nové práce a možná i proto je deska tolik pestrá. Propracované aranže, pestré klávesy, ostré hard coreové sekvence, Zakův tradiční rap, ale také zpěv! Co víc si přát? Kapele se návrat vydařil, byť některé skladby nejsou úplně stoprocentní, jakoby tvořily stín pro jednoznačné šlehy jako „Nothing Going On“, „Evolution“, „Burn In Hell“…atd. Velkým překvapením je pak volba slavné písně „Vienna“ coby coveru. Návrat CLAWFINGER tedy hodnotím lepší dvojkou…
Abych se však přiznal…při vší úctě ke CLAWFINGER, stále jsem se jaksi vracel ke dvěma počátečním deskám a ani kvalitní kolekce „A Whole Lot Of Nothing“ tuto skutečnost nikterak nenarušila. Album „Zeros And Heroes“ (2003) však považuji za ten pravý návrat! Kapela vykopala svou ztracenou archu, řádně přitvrdila a výsledkem je nesmírně razantní, dalo by se říci nasraná kolekce, ze který srší entuziasmus a nadšení. Mocný cirkus startuje titulním songem s image mocného buldozeru. V obecné rovině dochází k upozadění kláves, naopak hardcoreové či thrash metalové orgie mají „pré“. Zak zlověstně frázuje, řve, nadává, hrozí…“Recipe For Hate“, „15 Minutes Of Fame“, „Kick It“ atd. Ve středním tempu se pak nesou skladby jako „Step Aside“, vtipná leč nemilosrdná „Bitch“ a ve starém stylovém kabátku pojatá „Money Power Glory“. Radost z toho, že prachy a ani sláva CLAWGINGER nesemleli a zároveň má osobní slsat! Na takové album od CLAWFINGER jsem čekal!
Pokud se tenhle seriál jmenuje „Můj život s metalem“ a CLAWFINGER nejsou (či nebyli) metalovou bandou jako takovou, tak všechny tyhle úvahy padají s další řadovkou „Hate Yourself With Style“. Švédům se zalíbila ona přímočarost některých skladeb z předchozího CD, a proto se rozhodli pro obdobný, ovšem poněkud komplexnější model. A je to tedy nářez! CLAWFINGER jsou v tu ránu mnohem drsnější, metalovější, agresivnější, naštvanější! Úvodní skladba „The Faggot In You“ sice žádné překotné změny nenaznačuje, ovšem hned následující „titulka“ je jedna velká jízda na centrifuze. CLAWFINGER nikdy nebyli tak nekompromisní jako právě zde. Pro fanoušky navíc připravili k tomuto CD také DVD z vystoupení ve Švýcarsku, které probíhalo za vydatného deště, ovšem hoši si s tímto handicapem vypořádali na výbornou. Také „Hate Yourself With Style“ patří k mým velmi oblíbeným deskám, byť mnozí příznivci by mohli tvrdit, že tohle rozhodně nejsou typičtí CLAWFINGER.
Zatím poslední řadovkou je opět poněkud tradiční „Life Will Kill You“, na které se ovšem kapele podařilo vytvořit další kvalitní porci songů, jenž nenechají nikoho na pochybách…CLAWFINGER už nejsou těmi nadšenými zajíčky, jejich tváře zdobí nějaká ta vráska navíc, ovšem stále jsou ve výtečné formě. „The Price We Pay“ překvapí dokonce houslovými party, naopak „Life Will Kill You“ je tradiční stadiónová vyřvávačka, na kterou navazuje delikatesní hymnus „Prisoners“. S jistou dávkou jízlivosti pak přispěchala „Little Baby“, aby v zápětí vše rozsvítila „Where Can We Go From Here?“. Chvályhodné, stylové a především zábavné, to všechno s krystalickou zvukovou kulisou. Stará láska tedy nerezaví a já osobně jsem přesvědčen, že i v následujících obdobích se CLAWFINGER vytasí ještě s nějakou tou povedenou kolekcí.
ALL
Dále na R.U.M. webu o CLAWFINGER:
http://rumzine.com/clawfinger-hate-yourself-with-style-cd-2005-nuclear-blast-records
http://rumzine.com/clawfinger-life-will-kill-you-cd-2007-nuclear-blast-records