R.U.M. zine

Dvojdisk je shrnutím tvorby japonského projektu KILLER BUG, který působil v polovině devadesátých let. Jeho šéfík Kazumoto Endo po ukončení téhle kapitoly nadále tvořil(-í) pod vlastním jménem. Pravda, je na tom podobně jako další undergroundové položky japonské scény, není na očích, má pauzy, ale když udeří, stojí to za to.

Celá sestava čítá ‘jen’ jedenáct skladeb, ovšem celkový čas se vyšplhá na 144 minut. Rozehřívací tři tracky jsou z dema z roku `94 a ani dnes po šestnácti letech si nezadají. Energie prýští, zvuky o sebe drhnou jako písek mezi skly. Frekvence Vám tečou sluchátky po uších až na ramena. Jestli s hnusem nevypnete Dračí raketa (1.1) Vás ponese radostných dvaadvacet minut. Kovový robertek (1.2) trochu slevil z nekompromisnosti a je prosycen kovy, z nichž však neopadávají nánosy rzi, ale zvuky distorzi. Rozsah od pískavých zpětných vazeb, přes vyplňující středy až po spodní dynamiku jsou jaksi normální. Pokus o pocity z Krvavé zkušebny (1.3) přednáší křik člověka a vysokofrekvenční naříkání techniky. Vše je trvalé, neměnné. A proč ne, vždyť skladba má jenom devět minut! Po omezení prostorem je příjemné změnit působiště. Co takhle venku, pod Brutální duhou (1.4)? Název určitě nemá nic společného s titulem Rainbow Electronics od Merzbow, ale nějak mi to přišlo na mysl. (Celý příspěvek…)

Z nočního vizuálu na obalu k mému naturelu promlouvá spíše hybridizovaná sova, než vlk, podobající se stejně divnému bratrovi z titulky Vypusťe psy! od navrátivších se Lemounů. Pokud je to medvěd, tak se Marhladovi, kapele, vydavatelstvím a celému světu omlouvám! Vkusný font se jen snaží zachránit nevýrazno. Až elektro-industriálně posuvný otvírák „Pragmatism“ (1) slibuje mnohé. Lehce zastřená kytara, desetkrát zpomalené Ministerstvo bez agresivní složky a vzedmutý hitový refrén! Dobrá píseň. Další melodický nápad přináší „Black Beast“ (2) a podkládá jej Cure-ovkou jako z partesu. Umně rytmizované elektro funguje snad vždycky. „They Say Go“ (3) má prostor, přehled a čas pro kapelu i posluchače.

Hybnou dusárnu „Watching You“ (4) otevře a zakončí smršť elektronických hraček. Uvědomuji si, jak se u téhle kapely zajímavě stírá hranice mezi nástroji živě hranými a syntetickými. Koho dnes zajímají „Pop Will Eat Itself“, kdo by vzpomínal když je tu Fraud (5)? 90. indie létům už bude brzo dvacet. K elektronicky znějící base nafrkej pidlikající kytaru, občasně ji napruž a vyfrkni Murder In You (6). Zase mi naskakují Kjůři, někdy ve zpěvu, chvilkami v muzice. (Celý příspěvek…)

Starý dobrý slovenský ČAD se nám vybarvuje. Tím, že nevydává nahrávky jako na běžícím pásu, nemá našinec plynulé srovnání, ovšem původní garážová rubanice je jaksi tatam. Jak už to bývá, díky pročištěnému zvuku vše získává na přehlednosti. Pro někoho ku prospěchu, druhý ohrne rypák. Podobně jako u mnohých dnešních kapel je těžké stanovit škatulku. Ne snad, že by o to šlo, ovšem pojmenování někomu pomůže. Trojka, vedená „Pištom zo Slovenska“, jak se mi před léty hlásil do telefonu (hehe!), dře svůj ripcore poctivě. Dnešní podoba v sobě zastřešuje thrash metalové kvapíky, hardcore-ové napínáky a špetičku punkového a grindového šafránu. Textově a hlavně výrazem zpěvu(-ů) bych přidal pojem hatecore. Ovšem k přirovnání skladby Zlý (7) k motorheďáckému rokenrolu nepotřebujete mnoho odvahy, podobně k asociaci s acbleskdc v songu Tie nie (12). Slabší nátury a útlocitní jedinci budou rozdýchávat všudypřítomnou nenávist, zuřivý vztek na všechny kurwárny Slovenska. Smutný fakt je, že texty jsou platné nejen pro mé bratry a sestru, kdesi tisíc kilometrů ode mě, ale jakoby zpívali o mnohém kolem mě. Divné? Nemyslím! Hrubozrný bigbít mi bude vždycky blízký, jen ta nahromaděná negativa ne a ne ze mě ven!

RadeK.K.

Album „Epocha“ od black metalové kapely SILVA NIGRA sice vyšlo už v roce 2007, nicméně na recenzi jsem ho obdržel až nyní, takže tak. Na úvod bych ještě měl připomenout, že právě toto album je z pohledu formace stále aktuální, takže se neinformovaní čtenáři nemusí děsit, že by jim něco uteklo. „Epocha“ je album kapely, která jednoznačně zbožňuje black metal a také ho s plným zanícením hraje. Aby ovšem kapela nezapadla do říše tisíců „bezejmenných“, udělala některé věci jednoduše jinak. Rozhodně tím však nechci deklarovat, že SILVA NIGRA přinášejí něco zásadně nového do černých tůní a rybníčků. Opírá se ovšem o atributy, jenž jsou milovníkům pure black metalu rozhodně blízké. Severský zvuk, bestiální sypačky a mrazivá kytarová sóla, střídání temp, mrazivá a skličující atmosféra… žel, tohle všechno degraduje nepříliš kvalitní vokál, kterému je sice skvěle rozumět, ovšem jeho síla zkrátka nestačí na nejlepší blackové „vrány“ ( a to i v rámci české scény). Když se s tímto neduhem srovnáte, nebudete mít s poslechem výraznější problém…i když, ještě jednu poznámku si neodpustím. Nevím proč, ale bicí mi přijdou vystrčené před ostatní nástroje a v některých momentech působí poměrně rušivě.

Naopak velkou devízou jsou texty, některé slovní obraty jsou skutečně dokonalé. Tak třeba: „…postav dítě před symboly starých/ a tak bezelstně začne hrát si/ chápajíce vnitřní řád těch křivek a čar!/jako zrnko písku z pouště, v souznění s universem“ (skladba „Na památku věci ztracených“) nebo „V osudovém čase tehdy známého světa/ střetla se síla magická s bezmocností člověka“ (skladba „Legenda“). (Celý příspěvek…)

Pokud byl doom metal na počátku nového milénia jen uschlou větvičkou, tak v současné době se začíná přece jen blýskat na lepší časy. Existují samozřejmě soubory, jejichž tvorba se od doom metalových kořenů značně vzdálila, ovšem na metalové mapě naleznete také hromadu kapel, jejichž láska k pomalým a temným motivům stále ještě nevychladla. A právě do té druhé skupiny patří polská gothic doom metalová šestice VIA MISTICA. S touto tesknou formací jsem se setkal už v roce 1999, kdy se mi do rukou dostalo jejich první demo „In Hora Mortis Nostre“, které jsem si s chutí zařadil do své doom metalové sbírky. Od té doby jsem o těchto Polácích už vůbec neslyšel, a kdyby se na našem redakčním stole neobjevila nahrávka „Under My Eyelids“ z letošního roku, tak bych se skoro domníval, že VIA MISTICA budou jednou z těch kapel, co nepřežili transparentní umíraní nejnádhernějšího metalového žánru, který se v té ryzí podobě objevuje opravdu už jen minimálně (a když se objeví, málokoho to zajímá, samozřejmě vynechávám pravé undergroundové nadšence).

VIA MISTICA však rozhodně nelenili a v mezidobí vydali dvě oficiální alba, přičemž to první obsahuje pouze skladby, které posluchači najdou už na prvním demu. Deska „Testamentum (In Hora Mortis Nostre)“ vyšla v roce 2003 a hned o rok později spatřilo světlo světa dílko „Fallen Angels“. O vydání se v obou případech postarali Metal Mind Productions, což je v Polsku jasná jednička mezi metalovými labely, a také díky této firmě máme možnost posoudit, kterak nová tvorba VIA MISTICA vlastně chutná. (Celý příspěvek…)

Vydavatelství Ravenheart pomohlo na svět další začínající kapele, která představuje debutové album nazvané „Sword And iron Cross“. Když jsem se poprvé s tímto dílkem seznámil, měl jsem pocit, že formace s názvem SLUNOVRAT nemůže hrát nic jiného, než pagan/folk metal. Jaké však bylo překvapení, kdy se z beden vyvalila pikantně zabalená metalová svačinka s mnoha příchutěmi. I přesto, že má kapele daleko k instrumentální virtuozitě, podařilo se ji natočit poměrně zábavné a především promyšlené album. Všechny zde zastoupené skladby jsou členité, stylově hodně rozmanité a co asi největší devízou – každé je skutečně jiná. Posluchač tak nemá problém se s nahrávkou okamžitě sžít, nemusí se prodírat v nekonečných hlavolamech, kdy každá skladba je podobná té druhé jako vejce vejci. To je koneckonců problém většiny metalových kapel. SLUNOVRAT tedy rozhodně nenudí, což je zjištění naprosto stěžejní.

Kapela hudebně tíhne k několika metalovým odrůdám. Úvodní skladba „War Invasion“ představuje SLUNOVRAT v odlesku spíše death/black/doomovém, dosti prostoru dostaly také klávesy, jejichž motivy připomínají DIMMU BORGIR z dob alba „Enthrone Darkness Triumphant“. Jaké však překvapení přichází se skladbou „Severská zlost“, tvářící se na první dojem thrash metalově, aby se přesně uprostřed překulila do melancholických vod, kde znovu čarují klávesy. (Celý příspěvek…)