Letošní Symbolic Open Air Fest ve Třech Dvorech u Kolína pro mě znamenal po dlouhých osmi letech návrat na místo, kde jsem si v roce 2018 užíval festival naposledy. Tehdy se všechno odehrávalo ještě o kousek vedle, u rybníka, jehož okolí si dodnes uchovává kus atmosféry z dávných časů. Vedle vody stálo zázemí, které evidentně pamatovalo diskotéky a nejrůznější zábavy, takže člověk při pohledu na něj mohl jen hádat, co všechno se tam kdysi odehrávalo. Současný areál je ale podle mě ještě o něco příjemnější. Festival se přestěhoval na louku lemovanou zelení, vysokými vrbami a topoly, přičemž řeka je doslova na dosah. Místa je tu dostatek, člověk se nemusí nikde mačkat a celé prostředí působí přesně tak, jak si u menšího letního festivalu představuji.

Na Symbolic mě letos přivedlo hned několik okolností. Termín na konci srpna mi v předchozích letech příliš nevycházel a pokaždé do něj něco vlezlo, takže se návrat neustále odkládal. Tentokrát už ale nebylo co řešit. Desátý ročník je přece jen jubileum, které stojí za návštěvu, a navíc si můj drahý kolega z pořadu Hard And Heavy na rádiu Beat, Dejvy Kredl, vybral právě Symbolic jako místo své takříkajíc rozlučky se svobodou a zároveň definitivního vstupu do svazku manželského s partnerkou Dášou, s níž nějaký ten pátek působí v kapele SYMBTOMY. Všechno se tak krásně sešlo a já měl o důvod víc znovu nastartovat motory.

Na festival jsem tentokrát vyrazil s manželkou Kačenkou, která mi dělala doprovod, abych jednoduše nejel sám. Death metalu ovšem vůbec neholduje, a když už si pustí něco tvrdšího, je to spíš nějaký ten rock. Ostatně její oblíbená věta při pohledu na metalové publikum zní: „Jste všichni úplní magoři.“ Když jsem se ale během festivalu rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že pánové s dámským doprovodem rozhodně nejsou žádnou výjimkou, takže jsem v tom nebyl zdaleka sám.

Původně jsem přitom vůbec nepočítal s tím, že bych z festivalu psal report. Přijel jsem si ho hlavně užít, pozdravit kamarády a známé, dobře si popovídat, dát si něco dobrého k jídlu a pití a především trochu vypnout. Jenže když jsem postupně zjistil, kolik kapel jsem během obou dnů vlastně viděl a slyšel, začalo mi být líto nechat všechny dojmy jen tak ležet v hlavě. A tak jsem se nakonec pustil do psaní.

Je ale fér hned na začátku říct, že jsem samozřejmě ne všechno poslouchal od první do poslední minuty s ušima dokonale nastraženýma. Festival tohoto typu podle mě ani není potřeba brát jako sérii koncertů, které člověk musí všechny absolvovat v maximálním soustředění. Chvíli stojíte před pódiem, pak jdete pro něco k pití, potkáte kamaráda, kterého jste několik měsíců neviděli, odskočíte si na jídlo nebo si jen tak sednete a sledujete dění kolem. Právě v tom vidím kouzlo menších festivalů. Člověk si může dát něco dobrého, pokecat s lidmi, co má rád, a přitom poslouchat muziku, na které vyrůstal. A protože už mám za ta léta něco naposloucháno, pochopitelně mě dneska hned tak něco nezvedne ze židle. Některé kapely mě proto bavily hodně, jiné méně a u některých jsem si říkal, že jejich muzika zkrátka není pro mě.

Pátek

Páteční program pro mě začal kapelou MISFOLDED a hned úvod přinesl docela příjemné překvapení. Melodický death metal se dvěma ženskými vokály, navíc pořádně agresivními, mě zaujal především svou nápaditostí. Líbilo se mi, že řadu pasáží zpívaly obě vokalistky společně, takže jejich hlasy nepůsobily jen jako dvě oddělené složky, ale dokázaly se navzájem vhodně doplňovat. Hudba mi přišla atraktivní a především ne úplně tuctová, což je dnes u podobných žánrových produkcí vždycky příjemné zjištění. Na začátek festivalu tedy rozhodně dobrý start.

U následujících PLÁN TO KILL už jsem ale podobné nadšení nepociťoval. Nic ve zlém, jednoduše mě nebavili, a tak jsem dal přednost něčemu dobrému k jídlu. V hlavě jsem měl zároveň slovenské PEORTH, na které jsem byl docela zvědavý, jenže ti bohužel nakonec nedorazili. Jejich místo tak zaujali naši DYSANGELIUM, do jejichž tvorby se mi nikdy nepodařilo úplně proniknout. Je to pro mě takový ten druh death metalu, který už dnes nemá příliš čím překvapit. Na druhou stranu musím uznat, že kapela se oproti době, kdy jsem ji viděl naposledy, hodně zlepšila. A dlouho jsem ji naživo neviděl. Zaujala mě také image v oblecích – proč ne, v metalu už člověk viděl leccos a právě takové detaily mohou vystoupení trochu ozvláštnit.

Mnohem víc mě ovšem potěšili němečtí MORBITORY. Tihle mladí kluci toho přitom za sebou nemají nijak závratně mnoho. Jediné EP „Into the Morbitory“ vyšlo už v roce 2016, nicméně i tak mě jejich živá prezentace přesvědčila. Klasický death metal staré školy podali způsobem, který mi sedl od prvních minut, a tentokrát jsem zůstal před pódiem po celý set. Byla v tom energie, přesvědčivost a hlavně cit pro žánr, jenž dnes řada kapel už jen napodobuje. MORBITORY ale působili, jako kdyby tenhle způsob hraní měli jednoduše v krvi. A potěšila mě i taková drobnost – německá kapela v tričkách polských metalových legend DEAD INFECTION a VADER? To mi bylo opravdu sympatické.

Velkým momentem pátečního programu mělo být vystoupení SYMBTOMY, které mělo navíc zvláštní význam kvůli sestavě s budoucí manželskou dvojicí Dejvy/Du Zl. Hodně fanoušků si na tenhle okamžik počkalo, jenže festivalový osud tomu tentokrát vůbec nepřál. Během přípravy se objevily nebývalé technické problémy a přes veškerou snahu se je v potřebnou chvíli nepodařilo vyřešit. Kapela tak svůj velký okamžik v podstatě prostála na pódiu a nakonec bylo vystoupení úplně zrušeno. Vzhledem k okolnostem to byla opravdu velká škoda, protože právě tento koncert mohl patřit k těm nejpamátnějším.

O to větší pozornost pak přitahovali islandští SORORICIDE, kteří byli jednou z hlavních atrakcí letošního ročníku. Dejvy kolem jejich návštěvy udělal v Česku opravdu pořádné promo a musím přiznat, že já osobně jsem v devadesátkách na tuhle kapelu nikdy nenarazil. Island jsem měl později spojený s úplně jinými jmény, takže jsem vlastně přesně nevěděl, co čekat. Pak jsem si ale doplnil souvislosti a zjistil, že album „The Entity“ skutečně vyšlo v roce 1991, dnes je prakticky nesehnatelné a SORORICIDE jsou bezpochyby první deathmetalovou kapelou z Islandu. A aby těch rarit nebylo málo, Symbolic pro ně znamenal vůbec první koncert mimo jejich domovský ostrov. To už je opravdu pořádný festivalový unikát. Pokud vás jejich příběh zaujal, doporučuji podívat se také do sekce rozhovory, kde najdete povídání s frontmanem Gíslim Sigmundssonem.

https://rumzine.com/sororicide-je-zrejme-ze-jsme-byli-prvni-deathmetalovou-kapelou-na-islandu

Já jsem každopádně z jejich koncertu odcházel s mnohem silnějším zážitkem, než jaký jsem před začátkem očekával. Především zvuk kytar byl naprosto fascinující a podle mě také jedinečný. Staré skladby vůbec nepůsobily zastydle nebo jako nějaký návrat do minulosti jen proto, aby se zavzpomínalo. Naopak. Celý set měl zvláštní atmosféru, kterou ještě podpořil skvělý přednes. SORORICIDE navíc představili i skladby z doposud posledního EP „Deathless“ z roku 2009 a nechyběla ani nejnovější věc v podobě loňského singlu „Open Abyss“. Na celé kapele mě baví především její přístup. Seveřané nikam nespěchají, nikam se netlačí a jednoduše si tvoří pro radost. A pak se najednou stane, že si je svět najde sám. Trvalo to sice pěknou řádku let, ale nakonec se to povedlo. Pro mě osobně se tak SORORICIDE postarali o vrchol pátečního dne, přestože bych to před festivalem vůbec netipoval.

Jenže sotva Islanďané dohráli, začalo něco, co už s hudebním programem nemělo vůbec nic společného. Do areálu dorazila neskutečná bouře doprovázená silným větrem a opravdu brutálním lijákem. Velký pivní stan, v němž bylo umístěné pódium a veškerá technika, se doslova chvěl v základech. Později jsme zjistili, že obec Tři Dvory bouře vlastně jen „lízla“, ale pokud tohle bylo jen líznutí, úplně si nechci představovat, co by znamenal přímý zásah. Každopádně v areálu to byla slušná vodní lázeň a počasí mě připravilo o vystoupení švédských INTERMENT. Mrzelo mě to, ale úplná tragédie to pro mě nebyla. Členové INTERMENT jsou totiž personálně propojeni s MOONDARK a už před festivalem bylo jasné, že právě tihle Švédové pro mě budou jedním z hlavních taháků sobotního programu. Déšť ovšem pokračoval a večer začínal vypadat všelijak.

Nakonec se nám přece jen podařilo dostat do hracího stanu na britské XENTRIX, kteří v devadesátých letech tvořili žánrové kolo s největšími thrashmetalovými legendami. Ne každý se samozřejmě dostane na úplný vrchol slávy, ale XENTRIX si za dlouhá léta dokázali najít své věrné příznivce a jejich jméno má v thrashmetalové historii své místo. Začátek jejich koncertu ovšem představoval docela velké martýrium. Technické problémy vystoupení neustále odkládaly a přiznám se, že už jsem to chtěl zabalit. Déšť, čekání a celková únava už začínaly dělat svoje a chudák Kačenka podle mě držela pohromadě snad jen silou vůle. Nakonec se ale čekání přece jen vyplatilo. XENTRIX předvedli thrashmetalovou show první jakosti, všechny nástroje byly krásně čitelné a kapela šlapala přesně tak, jak měla. Milovníci tohoto ranku museli být velmi spokojení. Já doma z thrash metalu poslouchám jen hrstku vybraných kapel, jež mám opravdu rád, nicméně v živém provedení si podobnou muziku poslechnu moc rád a baví mě. XENTRIX navíc ukázali, že nejsou pouze kapelou žijící ze své minulosti. Vedle starých hitovek nabídli také ochutnávku z nového alba „Allied with the Enemy“, které má vyjít co nevidět.

Páteční program pak uzavřel koncert/film s názvem „Absolute Legend on Screen“. Přiznám se, že při takovém názvu jsem čekal ledacos. Napadla mě třeba TIAMAT. Jenže ona to byla ABBA. 🙂 Sorry, ale v tomhle kultu nejedu. 🙂

Sobota
Po deštivé noci jsem byl v sobotu dopoledne docela zvědavý, jak bude areál vypadat a hlavně jaké počasí nás čeká. Nakonec se situace výrazně zlepšila, obloha se vyjasnila a teplota byla tak akorát. Po pátečním vodním rodeu to byla vlastně docela příjemná změna a já mohl znovu vyrazit mezi kapely. Navíc mě překvapilo, kolik lidí dorazilo už na dopolední program. První kapelou byli totiž SCHWEINE IN ŽITO, což jsou přesně ti sranda hošani s rozpustilým názvem, u kterých člověk tak nějak tuší, co může čekat. Veselý grind s prvky hardcoru na úvod sobotního dne nakonec vůbec nevadil ani mně. Přitom podobné sranda kapely typu GUTALAX nevyhledávám ani v nejmenším. Vlastně obecně nevyhledávám žádnou veselou hudbu, takže už tohle je docela překvapivé konstatování. SCHWEINE IN ŽITO si ale dokázali publikum získat a jejich vystoupení mělo přesně ten druh energie, který na festivalové dopoledne docela fungoval. Nakonec jsem si řekl: proč ne.

Po téhle odlehčené úvodní jízdě přišla první skutečná blackmetalová horda sobotního dne – severočeští WYRM. Ti mě před časem zaujali deskou „Purge“, která vyšla před šesti lety, a pokud si dobře vzpomínám, živě jsem kapelu nikdy neviděl. O to víc jsem byl zvědavý, jak bude jejich hudba fungovat na pódiu, protože studiová nahrávka ve mně zanechala poměrně jasnou představu. Výsledek mě velmi mile překvapil. Taková ta černá energie, která je přítomná na desce, se podle mě podařila přenést i do živého provedení a kluci navíc dostáli své démonické image. Celé to působilo přesvědčivě a za mě šlo o velmi povedené vystoupení.

Následovala změna stylu v podobě THE OPTIONS, ale jejich koncert jsem bohužel neviděl. S Kačenkou jsme totiž využili chvíli klidu a vyrazili na krátkou romantickou procházku podél řeky. Jenže festivalové počasí si zřejmě řeklo, že nás ještě trochu potrápí, a během chvíle přišla další solidní dešťová sprcha. Když jsme se potom vrátili do hracího stanu, byla už v plném proudu slovenská deathmetalová kapela PROTESTY. O téhle partě jsem do té doby nikdy neslyšel. Spíš jsem přemýšlel, jestli náhodou neexistuje nějaká spojitost s bývalou skvělou kapelou PROTEST, ale nejspíš ne. Samotné vystoupení bylo každopádně solidní. Poctivý death metal staré školy mě sice nijak neohromil, ale rozhodně ani neurazil. Kapela působila sympaticky a svůj set odehrála přesně tak, jak bych od podobné produkce očekával.

Po slovenském death metalu přišla řada na bzenecké thrashmetalové matadory SHAARK, kteří už vlastně představují undergroundovou legendu. Kapela to svého času zabalila, kolem roku 2020 se ale vrátila na scénu a znovu táhne svou metalovou káru dál. Jenže vrátit se po letech znovu do stejné řeky není vůbec jednoduché. Album „Hybrid War“ mě, přiznám se, vůbec nebaví a možná už jednoduše nejsem cílová skupina. Koncert ale proběhl bez problémů a bylo vidět, že SHAARK přesně vědí, co dělají. Publikum je má rádo a své místo na scéně si bezpochyby drží.

U NAHUM už jsem ale zpozorněl podstatně víc. Jejich vystoupení bylo podle mě přece jen o level výš, možná rovnou o dva. Řekl bych, že se kapele v průběhu let podařilo vystoupit z dobrého průměru a postupně se vypracovat mezi skupiny, na které si fanoušci opravdu rádi zajdou. Líbí se mi především to, že NAHUM dokázali do nových skladeb dostat více emocí a snad i atmosféry, aniž by tím utrpěla jejich brutální produkce. Poslední album „Old World Dead“ ještě potřebuji důkladněji naposlouchat, ale především závěr jejich setu se mi líbil opravdu hodně.

Následující CRANIOTOMY už pro mě představovali úplně jinou kapitolu. Slovenští brutal deathmetalisté drtí svůj nekompromisní žánr od roku 1998 a jejich zarytost je vlastně obdivuhodná. Moje cesta se jejich tvorbou nikdy příliš nepotkala, ale kolem milénia hráli tolik a prakticky všude, že se jim člověk nemohl vyhnout. Po dlouhé době jsem je nyní viděl znovu a musím konstatovat, že se neposunuli ani o centimetr. Jenže oni se pro brutal death metal zkrátka narodili a je až neuvěřitelné, jak dlouho se v tomhle hudebním marastu dokážou pohybovat. Oceňuji jejich výdrž i sympatické vystupování, ale jejich muzika mě zkrátka pořád nebaví.

Proto jsem uvítal další blackmetalovou jízdu, tentokrát v podání NAURRAKAR. Přímočará produkce zněla opravdu ortodoxně, přičemž démonická image všech zúčastněných ještě umocňovala celkový dojem. Přestože šlo o drsnou severskou nakládačku, hudba byla překvapivě čitelná a kdo měl skladby kapely pořádně naposlouchané, musel si přijít na své ještě víc. Za mě dobrá show, i když z blackmetalového ranku mi přece jen sedli více WYRM.

Pak ale přišla pořádná dávka nostalgie. Kdo v devadesátkách a v období kolem milénia nezasáhl INGROWING, ten jako by nebyl. Set českobudějovických „motors“ ve mně okamžitě rozpoutal vzpomínky a když člověk slyší všechny ty staré vály, je to prostě paráda. Nic na tom nemění ani skutečnost, že INGROWING dorazili na Symbolic v nové sestavě. Letitý lídr Vlakin stále pevně svírá basu v rukou a pořád nemilosrdně střídá polohy svého křiku, takže základní poznávací znamení kapely zůstalo zachováno. INGROWING podle mě potěšili především ty, kteří už něco pamatují. Byla to krásná nostalgie, ovšem nejen nostalgie. Trojice totiž nabídla také ukázky z nového alba, které má vyjít na podzim, takže se ukázalo, že minulost tady rozhodně není jediným důvodem, proč tuhle kapelu sledovat.

Když pominu HYPNOTIC SCENERY, kteří na festival nakonec nemohli dorazit (Hadgi, přeji rychlé uzdravení!), byli pro mě švédští MOONDARK jednoznačným tahákem číslo jedna. Jediné velké album „The Abysmal Womb“ vyšlo před dvěma lety, ale kořeny kapely sahají až na začátek devadesátých let, kdy vznikly její první demosnímky. A tihle protřelí hudebníci opravdu nenechali nic náhodě. Předvedli naprosto brilantní jízdu – hutnou, valivou, dostatečně syrovou a přitom uchu lahodící. Extrém u MOONDARK podle mě není postavený na rychlosti, ale především na způsobu prezentace. Pomalý, teskně se valící death metal, švédský zvuk a k tomu vskutku velkolepý přednes vokalisty Alexandera Högboma. Přesně tohle mi sedlo. Hodně jsem si jejich vystoupení užil a v tu chvíli mi bylo jasné, proč jsem se na festival vlastně tak těšil.

MOONDARK byli nakonec tak skvělí, že britské deathmetalové legendě BENEDICTION nastavili laťku opravdu vysoko. Je jasné, že kvůli nim přijela řada lidí speciálně, přesto se mi nakonec nezdálo, že by ovace byly kdovíjak velké. Přiznávám, že nejsem skalní fanoušek BENEDICTION, ale devadesátková alba mě samozřejmě zasáhla a pohříchu musím přiznat, že mám rád i „Grind Bastard“, desku, která z jejich diskografie výrazně vybočuje a za kterou kapela svého času od kritiků i některých fanoušků dostala pořádně naloženo. Čas ale ukázal, že „Grind Bastard“ je prostě fajn deska. Jenže koncertně to pro mě tentokrát úplně nefungovalo. Možná za to mohla i skutečnost, že BENEDICTION přišli právě po MOONDARK. Ten rozdíl ve zvukové kvalitě byl obrovský a podle mě jejich vystoupení trochu uškodil. Další problém vidím v nuceném odchodu vokalisty Davea Ingrama, jehož hlas prostě zastoupit nelze. Oscar Rilo tvorbou kapely evidentně žije a je vidět, že do koncertu dává maximum, ale ten specifický feeling, který byl s BENEDICTION spojený, mi ve skladbách chyběl. A ani v závěru setu nepřišlo nic, co by mě dokázalo intenzivněji vtáhnout do děje.

Po BENEDICTION už mi nezbývalo nic jiného než pomalu nabrat směr domů. HELLS BAND i závěrečnou oddávací ceremonii Dejvyho a Dáši jsem už musel oželet, protože za pár hodin mě čekalo další šoférování a nebylo rozumné pokoušet osud.

Přesto jsem rád, že jsem mohl být alespoň u části toho všeho. Symbolic pro mě letos nebyl jen přehlídkou kapel, ale především příjemným setkáním s lidmi, které člověk během roku nevidí tak často, a zároveň možností na chvíli vypnout od běžných starostí. K tomu se přidalo několik koncertů, které ve mně zůstanou ještě dlouho.

Díky tedy Dejvymu a Dáše, že jsem mohl být u toho, díky mé drahé ženušce Kačence, že to se mnou celé dala, a samozřejmě zdravím všechny dobré duše, které jsem měl letos tu čest vidět a potkat.

A pokud mám nakonec vybrat svou osobní festivalovou top trojku, nemusím dlouho přemýšlet: MOONDARK – SORORICIDE – XENTRIX.

Právě tihle tři pro mě letošní jubilejní Symbolic ovládli.

ALL