Psal se rok 1999 a v tu dubu vyšlo první číslo tehdy xeroxového zinu R.U.M.. Asi nejtěžší úkol, který jsme tehdy měli bylo získání důvěry a to nejen od čtenářů, ale také od samotných kapel či labelů. Přiznávám se, že když mi domů začala chodit první proma, byl jsem z toho všeho skutečně vyděšenej. Říkal jsem si: „sakra, i kdybych to měl po měsíci zabalit, tyhle věci zkrátka musím napsat“. Naproti tomu byl člověk nucen stále rozmetávat řeči typu: „to by se mi taky líbilo, dělat zine a mít všechno zadara“. Tyhle řeči se kolem nás točily cca. tak do třetího čísla…

Poté už se R.U.M. na scéně docela zabydlel a také komunikace s ostatními subjekty začala být v podstatě bez problémová. Kapely i labely začaly zasílat nejen kazety, ale také CD a já osobně jsem cítil, že jsme se opět o nějaký ten krok posunuli dopředu. Pravda, náš časák nikdy nebyl zcela profi, ale tehdy jsme ještě s Markem dobře věděli co si můžeme a nemůžeme dovolit. Když pak přišel Gory s alternativní podobou R.U.M.u na webu, byli jsme nadšeni. Internet byl v plenkách a my už měli svou vlastní web page!

Utekly další roky a internet začal být nezastupitelným nástrojem nejen pro metalovou komunitu. Všem xeroxovým zinům hrozil rychlý zánik. Buď totální konec, a nebo převedení svých článků na web. Naše tehdejší sestava v tom měla pochopitelně jasno. Už nemělo cenu dívat se zpět! Z R.U.M. zinu se stal webzine… a znovu jsme se museli prát o místo na slunci! Tento přerod však proběhl úplně v pohodě, i když několik remcalů jsme pochopitelně nikdy nepřesvědčili. Ale to bych odbočil. Cílem tohoto článku je popsat, kterak to v dnešní době chodí se zásilkami CD promáčů, přičemž chci touto formou rovněž deklarovat svůj vlastní postoj R.U.M. zinu, čistě undergroundové média, které ničemu a nikomu nepodléhá, nedychtí po miliónech návštěvníků a v podstatě se ani nikomu nenutí.

Když před několika lety začaly labely či dokonce kapely nabízet své nahrávky prostřednictvím internetu, přiznám se bez mučení – uvítal jsem to. Proč neustále skladovat desky, které si člověk pustí jen několikrát a pak je bez fanfár zasune někam do spodního šuplíku? Vždyť je přece super si nahrávku poslechnout z počítače, prohlédnout si obal i historii v .pdf formátu a následně celý bloček zahodit „dylítem!. Ba co víc, na stole se vám přestanou kupit „komíny“ alb, jejichž množství by normální smrtelník nikdy nenaposlouchal. „Tudy vede cesta, říkal jsem si“. Jenže, pak to přišlo! Velká „stahovací“ revoluce! Labely začaly posílat desítky alb „ke stažení“ , a to bez sebemenší péče o své vlastní produkty. Zároveň politika typu „stáhni si“ a „napiš to“ mi taky brzy přestala vonět. Přitom stejný počet fyzických nosičů by ta či ona firma stejně nikdy neposlala. Nicméně tento odlidštěný přístup vypovídá něco o tom, kterak si label svého „koně“ skutečně váží. Domníváte se, že rozeslání linků celému write boxu je dostatečnou a především vkusnou podporou?

Ještě hůře však začalo být s některými (žel po hříchu i českými) formacemi. Pozdrav typu: „čau, jsme kapela z Kotěhůlek, máme na Bandzone či MySpace album, poslechni, napiš recenzi…to je rovněž kapitola sama pro sebe. Tak…a teď si představte, že obdobných mailů mi přijde za týden deset, dvacet… možná i víc! Přiznávám se, že z kraje jsem i na tyto „nabídky“ kladně odpovídal, minimálně recenzi jsem vždycky vytvořil, ale brzy jsem dospěl do stádia skutečného stop stavu. Nuže, přátelé drazí, opravdu nemám potřebu nikoho k něčemu vyzývat, anebo dokonce nutit. Ale na stránkách R.U.M. zinu se vždy budou objevovat recenze či články na nahrávky fyzické CD/MC/LP/DVD), budou to počiny, jenž mají obal, potřebné info a především budou vykazovat alespoň částečnou uměleckou hodnotu. Je mi jasné, že si spoustu firem tímto rozhodnutím poštvu proti sobě, nicméně R.U.M. zine pro mě není zaměstnáním ani nutností se někomu dalšímu zavděčovat. Je to prostá a čirá radost. Čest kapelám i firmám, které se o svoje „poklady“ starají s úctou a pokorou.

ALL