Kurňa, to je „mazák jako prase“. Po letech, z mého pohledu, podzemních podvratných letech (Gun Dreams), po období úkroku k vyššímu populáru v různých formách (NIHILISTS), po opatrném našlapování s „novými“ elektronickými projekty (DIE ALTEN MASCHINEN, MAGNETIK, DIODA BOY), je tu Papalescu, tedy Moimir Papalescu aka Míra Papež s osobní výpovědí. Největší český elektrikář na své samostatné (a to doslova) desce představuje vše co umí, co za léta (bezmála pětadvacet let) zúročil, co ho baví, co se mu líbí. Tímhle bych mohl v zásadě skončit, ale ošidil bych Vás o jednoznačný tip a taky bych se dostatečně grafomansky nevysmrkal, hehe!

Celý titul je, řekl bych skromně – PERFEKTNÍ! Neštítíte-li se elektronické muziku, za těžce vydělané peníze se Vám dostane více, než byste čekali. Čistoskvoucí bílý kartonový obal se stříbrnou ražbou, šestnáctistránková knížečka s texty ve speciální typografii (Petr Krejzek, Ondřej Kahánek a ReDesign), a čtyřmi stylizovanými fotkami od Václava Jiráska – ručičkylíbám!

A muzika? Schválně, co byste čekali od maníka, který se vyžívá sběrem elektronického haraburdí a nástrojového harampádí? Od člověka, který na své hudební cestě zkoušel kdeco, spolupracoval s kdekým. Na své prvotině naplno přiznává inspiraci Karlem Čapkem, Kraftwerk, Ray Bradburym a Davidem Bowiem. Záviděníhodný rozptyl však i přesto přese všechno drží pohromadě a není namachrovanou přehlídkou. Jsou tu příjemně plynoucí prostá místa, bublající vlnění, objeví se neskromné svištící vodopády, zástupy stalagmitů, popové melodie, chytré i jednodušší rytmizování. Když už mám pocit, že je rozumím zdělení, rázem Papalescu vše utne a začne odjinud.

Přepestrý výčet mašinek působí velkohubě, umění hudebníků elektroniků je ale právě v tom, použít v rámci celku ten který zvuk a barvu přesně určeného stroje. A v tom je deska mistrovská, stejně jako samozřejmá, když v toku Sound and decision (1) zazní kytara nebo saxofon. Jsou to nástroje skutečné, nebo jsou imitovány? Je skladba „Dobij si baterky“ (3) poctou, cover verzí nebo prachsprostou vykrádačkou KRAFTWERK? Otázek se vtírá nepočítaně, odpovědi lze jen tušit. V Každodenním (4) chladu si uvědomuji člověka operujícího s hudbou. Ono je vůbec zajímavé sledovat a uvědomovat si vazbu člověk-stroj. S každým dalším poslechem, tento je třetí, se mi objevují písničky. „Vídeňský disko“ (5) dort je navršen šlehačkou, ovšem až dohromady s rytmickým korpusem, si lze vychutnat celek. Očekával jsem přesládlost, ale nic takového se nedostavuje, v uších se rozplývá příjemná chuť, jakou uměli japonští YMO. U Petra Pana (6) je mi líto, že skladby mají názvy. Tušená hravost je ku prospěchu věci nesentimentální a díky krátkému textu i uspokojivě vysvětlena. Rytmus 154 BPM a ševelící synťáky (7) mě lákají k poslechu GUN DREAMS. Zde v civilizovanější poloze, ač stroze tupé, jsou oživovány všelikými ozdobami. „Bradbury“ (8) je se vším tím střídáním hlasů z řídícího střediska a kosmického modulu, prolétáváním hvězdokupami symfonicky rozmáchlou poctou vesmíru. Nebo snad marťanskou kronikou? Japonská zahrada (9), už byla vydána coby singl, a na něm také šestkráte „pokřivena“, tedy remixérsky uchopena. Jako relativně nejnormálnější plocha z desky si to poprávu zasloužila. Kruhy se uzavírají. Mírně zadumaný „Svět zítřka“ (10) je v podstatě vzpomínáním. Oživováním zapomenutých. A čím zakončit, pro někoho chladnou, sbírku písní? No přece písní milostnou. „Sentiment“ (11) stranou! Milé signály, robotická vyznání – i za přespřílišnou porcí techniky hledejme člověka. Já věřím, že tam je. Jsem si jist!

RadeK.K.

http://bandzone.cz/papalescu