Disko-toxický netvor, generační šansoniér, electro šansoniér, testosteronový mág, dekadentní showman, statečný tarzan v popové džungli, dítě Cassanovy a Edith Piaf. Já dodávám: umělý rozruchář, narafičená kořist, elegantní provokatér, PRomokatér, málem (hudební) pornokakatér. Tak i jinak mi připadá Bruno Ferrari, aniž bych se s ním coby posluchač kdy setkal. Kolem mistra je vytvořeno tolik „informací“, že našinec neví, co je pravda a co ne. Ale v podstatě o to jde. Nařknete-li ho z čehokoli, v klidu se Vám vysměje.

Muzika je oč mi běží, nejsem totiž Blesk ani VIP zprávy na Primě. Předchozí jsem neslyšel, čtvrté album neomaleně vytváří dojem vyhoněného slepence hudebního odpadu, přetaveného do plastového nosiče. Slyším primitivní elektroniku (1), předělávku „King Konga“ od ABRAXASU (2), které sluší mnohé, vokály jako od „Army Of Lovers“ (3), Prince bez uměleckého sebevědomí (4), vycpávkovou vatu od téhož klasika (8), cover verzi cover verze známou u nás od Petra Spáleného (11), Laibach v důchodu (12), očekávatelný harmonický postup „4x – You are a hero!“ (13). Když nevládnete precizní anglickou výslovností, otočte smysl naruby a lámejte jej přes koleno (1,3,6, prostě průběžně na desce). Takhle tvrdé pojetí mě naposledy tahalo za uši u GUN DREAMS. Chvíli to rozčiluje a neboť nejsem žádný lingvistický lumen, přijímám to coby umělecký rukopis.

Nejcivilněji na mě působí I’m Your Steak (5), kterou hudebně stvořil Tom Necrocock. O (nejen) skryté oplzlosti a artistní úchylnosti více napoví text a neméně pak skladatelovy vokálně zvukové projevy. Za své zde bere i ona výslovnost, čímž se mi potvrzuje, že páně Ferrari umí. Ve výrazivu se dostane na řadu třeba i čeština (7), kde je zase pro změnu jako tvůrce hudby uveden Phil Lynott. Kterou jeho píseň si vzali muzikanti na paškál vůbec netuším, ale osmdesátkové elektro s kvantem samplů (hekající slečny, řvoucí sloni) a zpěvákův projev ala neřádící Miroslav Imrich, vyznívá na první poslech obstojně. Dalšími sexuálními popisky je pak prošpikováno české Zrození Venuše (8) nebo anglické „Highspeed Love“ (9). Výtečný název „Já a mé tupé“ (10) výborný, hehe! Po vyslechnutí celé pointy jsem se smál ještě pět minut a slogan bych nechal tesat! Excelentní zvuky kláves, retro synťáků, plná produkce a Papalescova posedlost tím vším, song posouvají k hitu.

Přiznávám, nevěřil jsem. Bruno Ferrari a jeho banda mě na svou víru neobrátili, časem určitě desku postoupím dále přátelům do ciziny, do té doby však budu podobně jako celý projekt provokovat a pouštět jej kdekomu. Uvidím(e) kdo z koho!?!

RadeK.K.

http://www.brunoferrari.cz/