Dal by se ještě nějak porovnat underground s hnutím hippies?
Ve srovnání undergroundu s hippies je možné poukázat na několik zásadních rozdílů. Jak už jsem zmínil, tak proti asijským náboženským vlivům jako jsou zen budhismus, buddhismus, hinduismus na Západě byl český underground (resp. hlavně jeho první generace) spjat s autentickými civilizačními vlivy křesťanství, ale pod vlivem Egona Bondyho a jeho textů nepřímo i s marxismem. Jinak o tom specifickém antikomunismu už jsem se zmínil a napadá mě ještě jeden markantní rozdíl, český underground oproti hippies „nepropagoval“ floskule o míru a nezapojoval se do tzv. mírových aktivit, tedy alespoň já jsem se s ničím podobným nesetkal a ani o tom neslyšel. Míroví aktivisté mimo komunistické struktury zde sice mezi mladými máničkami byli, ale s undergroundem se asi moc neprolínali nebo jenom okrajově – byli to Lennonovci a ti na sklonku 80. let založili Mírový klub Johna Lennona. O otázkách míru se v undergroundu, alespoň tam, kde jsem se pohyboval vůbec nemluvilo – proč taky. Bylo nám jasné (mohu mluvit za sebe a své tehdejší nejbližší přátele), že komunisté jsou prolhaní propagandisté, že největším agresorem a ohrožením míru je Sovětský svaz. Proto dovolávat se míru po komunistech samotných jsme považovali snad za ještě větší nesmysl, než dovolávat se dialogu s nimi, jak to měla napsáno ve svém prohlášení Charta 77 (což byl ovšem náš odlišný názor proti názoru těch, co byli s Chartou 77 spjati). Dovolávat se míru celosvětového v bipolárním světě znamenalo stavět se na stranu komunistů, protože ti to dělali, aby zakryli svoji agresivní podstatu a očernili Západ. Podstata věci pro nás už tehdy byla jasná, aniž jsme k tomu potřebovali politologické nebo filosofické vzdělání, takže tzv. mírové snahy – to opravdu ne a Lennon a mírové hnutí – sorry.

Na podporu svých argumentů a taky jako ukázku našich postojů vůči nesmyslným propagandistickým mírovým heslům a třeba i vůči nezávislým českým mírovým aktivistům, připomínám název festivalu, který jsme pořádali na jednom soukromém pozemku na Plzeňsku – Světu knír. Proti mírovým aktivistům jsme nic neměli, pokud jejich šiřitelé usilovali o zrušení povinné vojenské služby nebo o odchod sovětských vojsk z Československa, ale když se oháněli hesly volajícími po světovém míru, považovali jsme to za omezenost.

Co říkáš na hraný klip „Underground na konci režimu“ a komentovanou ukázku z koncertu skupiny Půlnoc na webu Ústavu pro studium totalitních režimů pod odkazy Vzdělávání a Cesta k listopadu 1989?
Obě „metodické“ pomůcky „Underground na konci režimu“ č. 1 a č. 2 jsou škvárem, jejich úroveň je zoufalá a dokonale zkreslují to, o čem chtějí podávat zprávu. Ta první ukázka vypadá, jako by ji vyprodukovala komunistická propaganda v návaznosti na pořad Atentát na kulturu z roku 1978 a Třicet případů majora Zemana. Mimochodem, na žádné undergroundové akci jsem neviděl situaci, kterou přehrává nafilmovaná skeč v ukázce č. 1, která má znázorňovat atmosféru undergroundového koncertu a reakci nějakého funkcionáře, kde se v sále veřejně souloží a opodál se zase válí po sobě polonazí kluci. Kdo chce vidět jak to vypadalo ve skutečnosti třeba v těch 70. letech, ať se na youtube.com podívá na ukázky z koncertů „Plastiků“ nebo DG 307 – lidi sedí ne zemi, poslouchají, tleskají, případně docela decentně tancují. Ani v 80. letech se undergroundové akce navenek nevymykaly normám tehdy běžným třeba na vesnických zábavách, tancovačkách nebo na diskotékách. Oproti tzv. volné lásce a sexuální revoluci u hippies to v undergroundu chodilo úplně stejně jako mezi většinou ostatních mladých lidí v Československu. A další věc týkající se klipu č. 2 – postplastikovská kapela Půlnoc nebyla nikdy undergroundová kapela, byť v ní působilo s mladšími muzikanty hvězdné undergroundové „Plastikovské“ trio v čele s „Mejlou“ Hlavsou. Když komentátor v tomto klipu říká, že pár posledních undergroundových hudebníků založilo Půlnoc a že tím v roce 1988 skončil český underground, je to mnohonásobný nesmysl, protože druhá generace undergroundu právě tehdy byla v největším rozkvětu. Půlnoc hrála oficiálně po klubech a festivalech a dokonce jela do USA na turné. Je s podivem, že instituce, jako je ÚSTR (jejíž existenci mimochodem velmi vítám) mohla vyprodukovat takovýto škvár.

Co underground a drogy?
Jak kdo, jak kdy a jak kde, mě stačil alkohol a svátečně jsem čas od času zkusil marihuanu. Co se týče nealkoholových drog, tak někteří lidé pěstovali a pokuřovali marihuanu, ale oproti jejímu dnešnímu rozšíření to byl spíš nevinný amatérismus. Řekl bych, že většině stačilo pivo – desítka byla za 1,70 Kč, případně další alkoholické nápoje a nikotin, tyto povolené zdroje byly ovšem konzumovány ve značné míře. Někteří fajnšmekři a experimentátoři si místo amerického LSD házeli do piva psyciatrické léky zvané Trifáky, jiní zase hledali a konzumovali houby – Lysohlávky. Troufám si ale říct, že i když někdo (zne)užíval léky a drogy, nebyla to určitě většina, a že se převážně popíjelo. Ve srovnání s četností užívání stimulačních drog jako Extáze apod. na současných diskotékách, byly podle mého názoru undergroundové koncerty skoro čisté. Underground z mého pohledu nebyl podobný ani tomu, co popisuje spisovatel Jan Pelc v beletristické knize A bude hůř – partičky feťáků vyrábějící pervitin v severních Čechách i jinde existovaly, ale s undergroundem byly spojeny jen okrajově, nebo vůbec a s undergroundovou filosofií neměly prakticky nic společného. U nich se nejednalo o alternativní kulturu, ale o sociální patologii.

Jaké byly nejdůležitější osobnosti a kapely undergroundu?
Osobnotí bylo dost, několik z té první generace je docela známých, ale většina z druhé generace je neznámá. Co se týče originality zakladatelů českého undergroundu, tak výstižná je podle mě parafráze jedné řečnické šablony – kdyby neexistovali Magor, Bondy, „Plastici“ nebo ORCHESTR BISSEXT, nikdy bychom nebyli schopni si je vymyslet. Každopádně lídři undergroundu svobodně a originálně reagovali na otupující společenskou realitu fakticky limitováni jenom vlastními duševními obzory. Vymysleli a uskutečnili program paralelního undergroundového světa. Jak říká o podobné situaci a podobném hnutí v Polsku zpěvák polské kapely KULT Kazik Stasewski: „Nebyla to rebelie, bylo to naprosté odmítnutí systému, pokus, podle mě dost úspěšný pokus, jak žít úplně mimo něj. Nebyl to sice program přinášející zkázu komunismu ani spásu duším, ale na vytvoření pospolitého ghetta opravdu něco bylo“.

Guru undergroundu Ivan „Magor“ Jirous se po listopadu 1989 netěší moc dobré pověsti, co bys o něm mohl říct bližšího?
Historik umění a básník Ivan Martin Jirous (nar. 1944) alias „Magor“ byl vůdcem, ideologem a guruem undergroundu – doslova to platí pro tu první undergroundovou generaci a pro druhou po roce 1985 spíš v přeneseném smyslu. Jako manažer kapely THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE zformuloval program, vymyslel heslo „Hlavně aby nezmizela radost“ a v roce 1975 napsal manifest „Zpráva o třetím hudebním obrození“. Objevil pro underground pojem „druhá kultura“ – tj. druhá vedle té první organizované a povolované komunisty. Ze svých názorů neustoupil a v důsledku toho z dvaceti normalizačních let strávil po různých střetech s komunistickým režimem osm a půl roku ve vězení. Ukázka z jeho Zprávy o třetím hudebním obrození: Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. … Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. … Establishment může přiskřípnout jenom toho, kdo se chce mít lépe než druzí. Na toho, kdo chce líp žít, ne ve smyslu hmotného zabezpečení, ale ve smyslu hledání a sledování pravdy, má establishment malé drápky. …. Cílem undergroundu na Západě je přímo destrukce establishmentu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment.

Jirousovy tehdejší i pozdější texty jsou shrnuté v knize „Magorův zápisník“ z roku 1997, vyšly i jeho básnické sbírky (nejznámější je Magorovy labutí písně) a nedávno i audiokniha o historii „Plastiků“ nazvaná „Pravdivý příběh Plastic People“, kterou namluvil společně s hercem Oldřichem Kaiserem. Ten svojí spoluúčastí asi uznává svoje mladické přehmaty – v době, kdy byl Jirous perzekuován, Kaiser byl jedním z nadějných umělců „první kultury“ a zhostil se mj. role mladého spolupracovníka policie v propagandistické „protiplastikovské“ televizní detektivce „Mimikry“. Ivan M. Jirous si z těch osmi a půl roku ve vězení odseděl čtyři roky mezi nejhoršími recidivisty. Po pádu komunismu se dostaly do médií zprávy o jeho výtržnostech a hrubiánství, ale zároveň v různých TV dokumentech a rozhovorech vystupoval jako příjemný člověk trpělivě vysvětlující undergroundovou minulost a vzdělanec trefně komentující společenskou realitu, kromě toho byl oceněn za svoje básnické dílo. Nesympatizuji s „Magorovým“ výtržnictvím, ale plně chápu jeho frustraci z polistopadového vývoje.

Egon Bondy se tak trochu zdá být mýtickou osobou, existoval vůbec?
Filosof, marxista, básník a spisovatel Zbyněk Fišer alias Egon Bondy (1930–2007) byl skoro o generaci starší než Jirous. Proslul samizdatovou prózou Invalidní sourozenci (1974), některé z jeho „realistických“ básní se staly známé po zhudebnění „Plastiky“ (album Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned). Např: „Nikdo, nikdy, nikam, se nedostal. Snad já, takový vůl, přece jen nejsem; … Když je dnes člověku dvacet, chce se mu hnusem zvracet. A ten komu je čtyřicet, má toho vyblít ještě více. Jen ten, komu je šedesát, může jít se sklerózou klidně spát; … Koupil jsem si Francovku, dal jsem za ní dvacet korun, teď ji vozkusím, jestli je lepší než rum. Půl procenta mentolu, krkám nahoru dolu, sedmdesát procent lihu, skládá na mě svojí tíhu“. Z prózy vydané v samizdatech připomínám Afghánistán, Bratři Ramazovi, Sklepní práce, Šaman, 677. Z filosofických prací Bondymu ještě za komunismu vyšly např. Útěcha z ontologie (1967) nebo Buddha (1968). Egon Bondy okouzlil lidi z undergroundu svojí osobností a svérázným intelektuálním šarmem. V televizním dokumentu o něm řekl někdejší spoluvydavarel Revolver Revue a současný známý spisovatel Jáchym Topol, že je okouzlil natolik, že mu po pádu komunistického režimu příliš nezazlívali ani jeho někdejší dlouholetou spolupráci s StB, která vyšla najevo, ani novou příchylnost k „obrozené“ komunistické straně a radikální politické levici. Bondyho rozsáhlé dílo literární i filosofické bylo knižně vydáno po pádu komunismu.

Co Milan Hlavsa?
Milan Hlavsa alias „Mejla“, baskytarista „Plastiků“ byl další magickou osobností. Po pádu komunismu se distancoval od názorů prezentujících tvorbu „Plastiků“ v undergroundu jako politický fenomén. Odmítl to např. odsouhlasit Václavu Havlovi, což je zachyceno v jednom televizním dokumentu. „Mejla“ tam má repliku na Havla ve smyslu, že mu šlo především o to dělat muziku po svém a ne o vyjádření politických postojů. Bohužel tenhle bezpočtem přátel a příznivců oblíbený člověk zemřel v roce 2001 v padesáti letech na rakovinu. Po pádu komunismu stačil o undergroundu zaznamenat svoje vzpomínky např. v knížce Jana Pelce Bez ohňů je underground (podle „Magora“ Jirouse značně nepřesně), nebo v rozhovoru s undergroundovým dokumentaristou Vláďou Drápalem alias „Lábusem“ na webových stránkách www.guerilla.cz. „Mejla“ a „Plastici“ se dočkali opravdového a zadostiučinění, když si v Praze zahráli několik písní společně s Lou Reedem z legendárních VELVETt UNDERGROUND. „Mejla“ s Reedem hrál i na koncertě v Bílém domě ve Washingtonu pro prezidenta Billa Clintona, neskutečné. Po smrti byl uveden do české hudební síně slávy, což se odehrálo v přímém přenosu v televizi. Když tehdy pořadatelé pouštěli na plátno jako ukázku z jeho tvorby koncertní verzi písně „Podivuhodný mandarin“ (z vydařeného comebacku „Plastiků“ v roce 1997; je k vidění na youtube.com) a viděl jsem jak lidi ze středního proudu popmusic včetně někdejších komunistických pop symbolů vstávají a tleskají, zdálo se mi to celé trochu postavené na hlavu. O „Mejlovi“ byl taky natočen povedený dokumentární film zachycující jeho poslední životní období.

Co „Mejlovo“ působení v dalších kapelách mimo „Plastiky“?
„Mejla“ působil nejdřív vedle „Plastiků“ ještě ve více happeningové než hudební skupině DG 307, která se opírala o zajímavou poesii svého zpěváka – recitátora Pavla Zajíčka. Jako rocker měl potřebu koncertovat nejen po zapadlých hospodách a venkovských stodolách, ale i před širším publikem. Koncem 80. let proto začal spolupracovat a hrát po klubech s rockenrolovou kapelou GARÁŽ, pro kterou napsal i nějaké písně. V roce 1988 založil postplastikovskou kapelu PůLNOC v níž hráli i další členové tehdy už rozpadlých „Plastiků“. Na youtube.com jsou třeba studiové verze povedených písní „Muchomůrky“ (text E. Bondy) a „Tygr“ (text angl. básník okultního romantismu W. Blake). Po pádu komunismu a rozpadu Půlnoci založil „Mejla“ kapelu FICTION, kde spolupracoval s dřívějšími členy skupiny OCEÁN bratry Vozáryovými (na youtube.com je vynikající klip „Básníci ticha“). S Dušanem Vozárym ještě stačil dát dohromady další vydařený projekt – nově elektronicky upravené verze plastikovských písní zejména z alba Egon Bondy… (youtube.com: klipy „Francovka“ nebo „Magické noci“). Kromě toho vydal i sólové album – nejsem si jist, jestli na něm je i píseň, s kterou vznikl i pěkný mejlovský klip „Kouzla a čáry“. Na jednom jeho vystoupení s Garáží jsem byl v pražském Junior klubu Na Chmelnici. Bylo to oficiální vystoupení na klubové scéně a pokud si dobře vzpomínám, „Mejla“ jako správný příslušník undergroundového ghetta ho odehrál a svoje party odzpíval v kukle s prostřiženýma očima a pusou. Co se týče PůLNOCI, začala hrát taky v klubech a dokonce se jí podařilo vyjet na turné do USA ještě před pádem komunismu v roce 1989. Na koncert v New Yorku se prý dostavila tamní rocková smetánka, měli úspěch a tak v Americe natočili album „City Of Hysteria“, ale krátce potom se rozpadli.

A co undergroundové kapely z počátku 80. let, kdy „Plastici“ už úplně přestali vystupovat?
O tom co se dělo v první polovině 80. let mluví na www.guerilla.cz v rozhovoru s Vláďou „Lábusem“ Drápalem – další pozoruhodná undergroundová osobnost – „Svědek“, známý jako lídr kapely HALLY BELLY. Po uvěznění některých lidí v roce 1977 a odchodu mnoha do zahraničí a potom znovu uvěznění Františka Stárka alias Čuňase za vydávání Vokna a dalších dvou jeho spolupracovníků v roce 1981 se předtím stmelené a nyní komunisty rozprášené hnutí „rozpadlo“ do regionů. Kapel moc nebylo, výstižný je text východočeské kapely GENOR: „Promiňte mi, že zpívám, hraju, že se tvářím, chci umřít stářím“, která hrála skvělou hudbu ve stylu KING CRIMSON. Údajně měla jenom jeden koncert, ale ten stál za to a byl zachycen a dokonce vydán jedním mým kamarádem na unikátním CD. V této době začínaly hrát dvě špičkové kapely undergroundoví PSÍ VOJÁCI a punkoví FPB. Obě přešly z podzemí do přízemí – a hrály oficiálně na klubové scéně, kde vlastně působí dodnes. FPB se ale už někdy v polovině 80. let proměnila v UŽ JSME DOMA a tahle kapela po revoluci získala mezinárodní renomé ve svém žánrovém okruhu. Mně se z jejich hudby nejvíc zamlouvalo období 1987 až 1991 a z něho vzešlé porevoluční album „Uprostřed slov“.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.