R.U.M. zine

Dvacet let existence a nyní desáté album „Pochyby“, to vše má na kontě vyškovská kapela DARK GAMBALLE. A jak by se dala parafrázovat slova singlu Žárovkář, na cestu si celou tu dobu svítila skrze ďáblovy mlýny a bestiím, jež táhly ji do bažiny, své duše nikdy nezaprodala. „Muziku děláme od svých počátků poctivě a naplno, ale nepopírám, že o řadě věcí si dnes už neděláme iluze,“ říká frontman DeSed. Jeho výmluvné „donkichotství“ se tak jako liána táhne celým albem a nutí k zamyšlení.

„Noční štvanci v zemi cizí… a vůle má nevelká, už je nahlodaná,“ zpívá DeSed, který tentokrát vedle sociálních a dokonce politických témat míří do nitra každého člověka a věci kolem nás pojmenovává exaktněji než kdykoli předtím. „Ruku jim nepodám, špína je nakažlivá. Až to tu vyčistím, bude líp, budeme líp dýchat,“ říká ve skladbě Čistý.

Muzika DARK GAMBALLE na Pochybách je sebejistou fúzí tvrdého popu a crossoveru, s už typickými gamballskými riffy, čímž znamenitě navazuje na předchozí úspěšná alba Perpetuum Gamballe (2008) a Bonboniéra (2006). Kapela se nebrání zpěvným hitům (Noční štvanci, Žárovkář), které s jízlivou ironií bourají veškeré zdánlivé jistoty, ale ani temnějším baladám (Zhasínám). „Někdy váhám, vkradou se pochyby, duší plují soukromí bubáci… I když léčky znáš, snadno tě do pastí lapí,“ podsouvá titulní skladba, a do pasti se (rád) chytí každý otevřený posluchač: aby možná právě tímto zajetím dostal šanci uvědomit si úskalí moderního života. (Celý příspěvek…)

Zatímco z postrockových ploch nového alba „Earthlinked“ od FDK vyvěrá vzletnost, hardcorový základ mu dodává drsný nádech. Podstatná přitom zůstává sugestivnost masivních zvukových stěn, v nichž hrají prim kytarové plochy tvořené nejen tvrdými riffy, ale též subtilními linkami, které představují životodárné žíly v hrubé hardcorové tkáni.

Kompozice FDK se rozprostírají na širokých emocionálních planinách, jejichž rozlehlost umožňuje vyniknout každému z citových poryvů, který může jejich naléhavý tón způsobit. Své skladby FDK dokážou vyklenout do rozsahu překračujícího běžné trvání rockové písničky a za pomoci naléhavého řevu, ale i jednoduchých melodických motivů staví své počínání na mystické pomezí obyčejnosti a nadzemskosti.

Hudba na „Earthlinked“, podobně jako na minulém albu „Borderline“, dokáže být povědomě naléhavá i nadpozemsky očistná. Mimořádně silná je pak kapela i naživo. Jak říká kytarista Vanja: „Hrajeme celý koncert a ne jednotlivé písničky.“
Neustálé srovnávání s kapelami jako Isis nebo Neurosis nebylo mimo mísu – FDK jsou totiž jednou z mála tvrdých českých kapel schopných ve svém žánru čelit mezinárodní konkurenci. Výjimeční jsou nejen hloubkou své evokativní hudby, ale i tím, že jí dokážou strhnout při prvním setkání. Hutnost kytarových stěn, emotivní doprovodný zpěv i úlevné chvíle post-rockové citlivosti jsou tím, co u FDK láká k opakovanému prožívání jejich hudby.
Album vychází 1. září u X Production, divize Redblack. (Celý příspěvek…)

Vstupenka do ztraceného ráje, brát či nechat ležet? PARADISE LOST dodnes patří k předním metalovým kapelám, i když právě slovo „metalovým“ může být leckdy zavádějící. Upřímně se musím přiznat, když jsem PARADISE LOST slyšel úplně poprvé, žádné zvláštní mrazení po těle jsem necítil. Deska „Gothic“ sice ukázala cestu, kterak se vymotat z death metalové sterility, ovšem něco tomu přece jen chybělo. Podotknout bych také měl, že toto album jsem rozhodně nevlastnil na CD (ani originální kazetě), měl jsem ho pouze na hrané a co si budeme povídat, dostal jsem se k němu až po třech letech od jeho vydání. V tu dobu mi stačilo, abych věděl, že zkrátka PARADISE LOST ne! Všechno se však změnilo jedné deštivé noci.

To byly ještě časy, kdy MTV do svých pořadů dokázala zastrčit nějaký ten metalový pořad (jednalo se o kultovní Headbangers Ball, jenž sledovali všichni tuzemští metaloví fanatici, vlastnící talíř přimontovaný k balkonu). Skladba „Pitty The Sadness“ mě natolik přesvědčila, že jsem se o PARADISE LOST začal znovu zajímat a brzy se mi do rukou dostala cca. druhá kopie alba „Shades of God“, která mimochodem obsahuje další nezapomenutelné songy jako jsou „As I Die“ či „No Forgiveness“. I přesto, že mě Britové přesvědčili, stále mi k srdci úplně nepřirostli. Album jsem si pouštěl jen občas a rozhodně se nedá říci, že bych v té době pokládal PARADISE LOST za svou oblíbenou kapelu.
(Celý příspěvek…)