Vstupenka do ztraceného ráje, brát či nechat ležet? PARADISE LOST dodnes patří k předním metalovým kapelám, i když právě slovo „metalovým“ může být leckdy zavádějící. Upřímně se musím přiznat, když jsem PARADISE LOST slyšel úplně poprvé, žádné zvláštní mrazení po těle jsem necítil. Deska „Gothic“ sice ukázala cestu, kterak se vymotat z death metalové sterility, ovšem něco tomu přece jen chybělo. Podotknout bych také měl, že toto album jsem rozhodně nevlastnil na CD (ani originální kazetě), měl jsem ho pouze na hrané a co si budeme povídat, dostal jsem se k němu až po třech letech od jeho vydání. V tu dobu mi stačilo, abych věděl, že zkrátka PARADISE LOST ne! Všechno se však změnilo jedné deštivé noci.

To byly ještě časy, kdy MTV do svých pořadů dokázala zastrčit nějaký ten metalový pořad (jednalo se o kultovní Headbangers Ball, jenž sledovali všichni tuzemští metaloví fanatici, vlastnící talíř přimontovaný k balkonu). Skladba „Pitty The Sadness“ mě natolik přesvědčila, že jsem se o PARADISE LOST začal znovu zajímat a brzy se mi do rukou dostala cca. druhá kopie alba „Shades of God“, která mimochodem obsahuje další nezapomenutelné songy jako jsou „As I Die“ či „No Forgiveness“. I přesto, že mě Britové přesvědčili, stále mi k srdci úplně nepřirostli. Album jsem si pouštěl jen občas a rozhodně se nedá říci, že bych v té době pokládal PARADISE LOST za svou oblíbenou kapelu.

Totální přerod v mém vnímání však přišel až s albem „Icon“, které zbožňuji dodnes. Kolosální mix něžnosti a brutality, nádech mystiky a prýštící proudy vody z gothické kašny. Už prvotní „Embers Fire“ je jasnou poznávací tváří kapely, která si dávala čím dál tím víc záležet na zatěžkaných kytarách (Greg Mackintosh, Aaron Aedy), pestrých melodiích a čím dál tím víc vábivějším vokálu (Nick Holmes). Pokud měli PARADISE LOST po prvních třech počinek dostatečnou zásobárnu fanoušků, tak po realizaci „Icon“ se jejich počet začal ještě více navyšovat. „Widow“, „True Belief“, Shallow Seasons“…to jsou všechno kousky, které kapela na svých představeních hraje dodnes. Byly však časy, kdy tomu tak nebylo, ale to bych zbytečně předbíhal. Stále se nacházíme v časech, kdy kvalitní CD přehrávač rozhodně neměl každý posluchač, a tak zkrátka nezbývalo nic jiného, než si nechat zdát o čistém zvuku. Alespoň že ty „chromky“ byly…

Pokud chtěli PARADISE LOST vydržet v nastoleném trendu, jejich další úkol nebyl snadný. Jak to udělat, aby novinka překonala „Icon“ a ještě se hudebně nějakým způsobem posunula? Pro mnohé kapely je tato rovnice prakticky neřešitelná, ovšem PARADISE LOST byli téhdá v životní formě, a tak „Draconian Times“ přineslo další pestrou paletu skladeb a co si budeme povídat, mnohem přístupnějších skladeb. To však v celkovém kontextu vůbec nevadilo (snad jen ortodox začali tušit zradu). Album z roku 1995 je doslova prošpikováno hity (až je to skoro na škodu 🙂 ), které v podstatě brzy zdomácněly. Český metalový fanoušek (a dnes také už pamětník) si určitě vzpomene na časy, kdy se klipy PARADISE LOST v podstatě pravidelně objevovaly na našich televizních stanicích ( „Last Time“, „Forever Failure“) po boku takových kapel jako FAITH NO MORE, METALLICA či RED HOT CHILLI PEPPERS. Stali se PARADISE LOST skutečnými hvězdami? Hodnocení nechám na vás! Nicméně očekávání fanoušků byla od těchto dob čím dál tím větší a kapele si logicky musela položit otázku: jak dál?

A v roce 1997 to přišlo. Jednoho deštivého odpoledne se scházím se svým letitým kamarádem a v ruce držím videokazetu s klipy, které jsem nahrál. Jelikož ponocování v tu dobu nebylo možné, nahrál jsem celý pořad „Metalla“ ze stanice VIVA a hned druhý den nastalo naše společné objevování nových kapel. Tentokrát se však na obrazovce zjevil PARADISE LOST special na podporu nového alba „One Second“. Na první vteřiny si pamatuji docela přesně. Do mikrofonu hovořil jakýsi nakrátko ostříhaný chlapík, tajemně se uculoval a něco divokého rukama gestikuloval. „Sakra, vždyť je to Holmes“! A pak to přišlo! Dlouhé kadeře všech členů kapely byly úplně pryč a už tato skutečnost cosi naznačovala. Po chvíli jsme byli svědky premiéry klipu „Say Just Words“, během kterého jsme ani nedutali. Když hudba dohrála, rozhořela se maximální polemika. To je tedy změna! A to jsme ještě neslyšeli celou desku. Kontroverzní kolekce však nerozhodila jen nás, ale brzy zasáhla další posluchače, nemluvě o recenzentech. Jak tedy naložit s deskou „One Second“? Přiznávám se, že i já jsem měl v počátku problém. Ono se totiž dostat přes všechny pochyby, negativní výroky recenzentů i známých…to je věc, která zkrátka mladého člověka zákonitě musí ovlivnit. Už ani nevím, jak se to stalo, ale nějakým záhadným způsobem jsem se k “One Second“ vrátil a už jsem se od něho neodlepil! S odstupem času mohu říct, že právě tento počin patří mezi mé nejoblíbenější, dost možná i díky této trnité cestě. Při jednom zajímavém sezení s fanoušky, Nick Holmes odpovídal takto: „Že jsme se zaprodali komerci? Tomu se musím jenom smát. Kdybychom z peněženek fanoušků chtěli vytřískat prachy, natočíme „Draconian Times II. Jenže my jsme chtěli zkusit zase něco nového“. Zlatá slova! A navíc…album sice přináší několik jasných rockových vypalovaček ala THE SISTERS OF MERCY („Say Just World“, „Blood Of Another“, „One Second“), ale najdou se zde i kousky ne úplně přístupné na první poslech (např. „Lydia“, „Disappear“). PARADISE LOST zkrátka odmítli cestu po narýsované dálnici, rozhodli se pro kostrbatou polní cestu a nakonec přece jen slavili úspěch. Objevili je noví příznivci a bylo jich nakonec možná i víc, než těch, co s kapelou skoncovali.

Pokud se diskuse a rozbory po „One Second“ zdály být nekonečné, nebylo to nic proti tomu co přišlo s následovníkem „Host“. Totální odklon od metalu, nástup „mašinek“, vlivy DEPECHE MODE! Ztratil se „ztracený ráj“? Ne! Kapela se hluboce ponořila do melancholie a vytvořila další srdce rvoucí nahrávku, na kterou sice mnoho fandů šlape, ale je to úplně zbytečné. Deska „Host“ má neskutečnou hloubku a je docela s podivem, že ji kapela v současné době spíše haní. Na PARADISE LOST bylo vždy krásné to, že si dokázali nového posluchače vychovat, přesvědčit ho, že i nová tvář má smysl, že má nějaký tvar. Do této kategorie patřím i já sám. V oné době jsem hodně oceňoval další posun bandy, která si zkrátka všechno dělá podle svého. „Host“ byl risk, experiment, pokus. Otázka zněla: vydařil se? Ano, vydařil! Horší už to ovšem bylo s poměry na hudební scéně. Tímto opusem totiž PARADISE LOST vyhostili sami sebe z metalových kruhů a do těch ostatních se jim zákonitě (především díky své minulosti) nepodařilo procpat. A poprvé nastalo velké „přemýšlení“! Alespoň tak nějak jsem si to v té době představoval.

Dva roky utekly jako voda a v úplné tichosti se na světlo prodralo další album „Believe In Nothing“. A co čert nechtěl, opět jsem se s úvodní skladbou kolekce setkal úplně náhodou. Po nedělním obědě jsem si dal nějaký ten přenos z anglické Premiere league, a když celý fotbalový karneval skončil, jen tak jsem projížděl kanály. A co jsem našel? PARADISE LOST! Ajajaj…tak dlouho jsem přemýšlel, jak asi bude znít nová deska…až jsem se nečekaně dočkal. Co se dalo vypozorovat za onu krátkou chvíli? Jediné! PARADISE LOST mohli udělat krok buď dopředu, a nebo dozadu…jinam to snad ani nešlo, ale zmýlil jsem se. Kapela udělala krok stranou, dost možná s cílem „konečně“ uspokojit většinu fanoušků. „Believe In Nothing“ je kvalitní kompromis mezi „One Second“ a „Host“, jakási „divná“ lítost nad nepochopením předchozí desky. Nicméně i zde se najdou velmi kvalitní kousky, za které se kapela rozhodně nemusí zahrabávat do země. Celkově však „včelí CD“ (viz. obal) neoslnilo a já osobně si ho dnes pouštím jen občas.

PARADISE LOST se však brzy oklepaly z deprese a hned za rok (2002) vydali skvostné album „Symbol Of Life“. O jeho kvalitách jsem se pak přesvědčil v podstatě okamžitě, a to především díky „bílé kazetě“, která ke mně dorazila coby promo. A co všechno na desce najdete? Tvrdost, kytary, samply, metal, gothic rock…zkratka do jednoho uzlíku zabalené propriety z předchozí tvorby. Že by opět krok stranou? Ano, ale s pořádným výskokem. V tu dobu jsem měl také možnost vyzpovídat kytaristu Aarona (pokec najdete v sekci rozhovory), který byl skutečně velmi dobře naladěn a bylo dostatečně cítit, že má z nových skladeb velkou radost. Také si pamatuji, že jsem se kdesi dočetl, že PARADISE LOST skončili DEPECHE MODE období, protože začali poslouchat RAMMSTEIN… Inu, i to je možné… Každopádně kapela znovu ve formě a ve vzduchu se snášely oblaka dalších velkých úspěchů. Jenže… deska nazvaná prostě „Paradise Lost“ opět kapelu zachycuje v jakémsi zakletí a tvůrčí umrlosti. Jasně, ono někdy stačí, aby na vás dolehla jen ta prošedivělá atmosféra a kapela vás má v hrsti. To se mi i stalo s tímto velice nenápadným (nezařaditelným) albem, dalším úkrokem stranou. Jakoby PARADISE LOST najednou nevěděli jak přesně dál. I přes všechny mé vnitřní neklidy a nepokoje…i tohle je cesta do „ztraceného ráje“ a není důvod si tuto fošnu neposlechnout. Delikatesní vrcholy, žel překonány nebyly.

A dál? Velké rozhodnutí, těžko říct, kde se vzalo. Když však Olas Hladký z kapely RHODIAN řekl: „oni už hrají jen z povinnosti“, možná měl i pravdu. Moji oblíbení PARADISE LOST totiž nečekaně drsně trhli kormidlem a vrátili se na počátek devadesátých let. Co zatím je? Nabízím několik možností:

a) kapelu začal opět bavit metal
b) dobře prosperující firma musí být čitelná alespoň pro jednu hudebně-sociální skupinu, jinak nepřežije
c)naléhání starých (možná konzervativních) fanoušků
d) kombinace všech variant

Každá má právo vybrat si svoji cestu a PARADISE LOST to vždy dobře uměli. Nicméně tady mé zápisky končí. Desky „In Requiem“ a „Faith Divided Us – Death United Us“ jsou už pouhé pohrobky toho, co jednou PARADISE LOST sami vytvořili. Nezní to sice špatně, ale nudí mě to…obdobné návraty ke kořenům nechápu, ráj se mi (zřejmě nadobro) ztratil!

I přesto všechno mám ve své hudebním archívu několik výtečných desek s nápisem PARADISE LOST a těžko se jich někdy mohu vzdát. Třešničkou na dortu je pak DVD „The Anatomy Of Melancholy“, obsahující všechny zásadní hity v koncertní podobě.

ALL