S úžasem sleduji, co se v současné době děje a jak snadno dokážou mnozí lidé přes noc zatratit svého někdejšího oblíbence. Řeč je, jak jinak, o Oto Klempířovi, dnes už bývalém členovi J. A. R. Právě na jeho příkladu bych rád popsal svůj vztah k této kapele, jenž ovšem není zrovna typický. Skončil jsem s ní totiž v době, kdy s ní jiní teprve začínali. Přesto jsem měl pro dvojici Ota–Vrtulník vždycky slabost, hlavně díky jejich ostrým jazykům a naprosto nekompromisnímu humoru.

Všechno odstartovalo album „Frtka“ (1992). Tehdejší sestavu tvořili Oto Klempíř (rap), Michael Viktořík – Vrtulník (rap), Roman Holý (klávesy) a řada hostů. Tím nejpodstatnějším se stal bezpochyby kytarista Mireček Chýška, který se posléze stal řádným členem. Některé posluchače J. A. R. bavili, jiné doslova iritovali. Na začátku byli především rapovou kapelou, jenže nedílnou součástí jejich zvuku byly i ostré, místy až metalové kytary. A právě to byl důvod, proč jsem je přijal za své. Byl to prostě nářez. Svým způsobem zapadali do doby, kdy se rozjížděl i KABÁT, jenž měl za sebou teprve debut „Má jí motorovou“. J. A. R. tehdy představovali dokonalé grázlíky, jimiž mainstream pohrdal. Sprosté texty, nechutný humor a absolutní nekorektnost. Něco takového by dnes podle mě jen stěží mohlo vyjít. Ota i Vrtulník by v dnešní době plné korektnosti nejspíš seděli na jedné cele – stačí si připomenout třeba skladbu „J.A.R.R.A.P“.

Že se dá zajít ještě dál, si tahle dvojice spolu se zbytkem kapely vyzkoušela na následující desce „Mydli to!“ (1994). V sestavě Oto Klempíř, Michael Viktořík, Roman Holý, Mireček Chýška, Marek Minárik a Pavel „Bady“ Zbořil rozšířili svůj rap-rockový základ o další ingredience – funk, soul i ještě větší porci hudební drzosti (opět za přispění celé řady hostů). Výsledkem bylo zábavné dílo, jež dál pokračovalo v ostré satiře a koupání se v tom nejhlubším bahně. Otrlá skladba Knihovnička, jež je pro mě dodnes jedním z největších nářezů české hudby, si tehdy v intenzitě nezadala ani s leckterou hardcoreovou kapelou. A znovu ty texty! J. A. R. zůstávali nenávidění, černí a mimo rámec mainstreamu. Jenže právě po tomhle albu jsem s kapelou skončil.

Na další nahrávce, již pořídili v pozměněné sestavě, se kapela začala mnohem více přiklánět k funku. Mě to přestalo bavit. Texty sice zůstávaly provokativní a drzé, ale už nikdy nebyly tak bezprostřední a nekompromisní jako na prvních dvou deskách. Postupem času se z J. A. R. kupodivu stal mainstream. Oceňovaná kapela si vybudovala na české scéně výjimečné postavení a přestože mi její pozdější tvorba už nic moc neříkala, vždycky jsem respektoval muzikantské kvality všech zúčastněných. Zároveň jsem se ale s údivem díval na to, jak se z nechutných divočáků stali skvěle přijímaní pánové v letech, kteří byli nakonec považováni za vysoce seriózní umělecký soubor. Ale čert vem minulost jednotlivých členů. Umělcům se přece odpouští ledacos. Zvlášť tehdy, stojí-li na té správné straně kulturní fronty.

Jenže pak přišel Ota. Ještě nedávno milovaný Ota. Spousta fanynek, nekritických obdivovatelů a známých tváří kolem sebe. Zdálo se, že má zajištěný doživotní klid, obdiv i pohodu. Mohlo to tak být. Jenže Ota se rozhodl jinak. Přidal se k Motoristům a přes noc vyměnil pohodlí za osobní mordor. Velmi rychle se ho zbavili i někdejší kolegové z kapely, neboť se zcela zjevně ocitl na neakceptovatelné straně barikády. Jaký kontrast oproti začátkům J. A. R., kdy bylo dovoleno prakticky všechno.

Je mimochodem škoda, že první dvě alba nejsou dostupná na běžných hudebních platformách. Možná se k nim kapela už nechce hlásit, možná za tím stojí úplně jiné důvody – netuším. Každopádně je fascinující sledovat, jak se z hudební celebrity může během jediné noci stát podle části veřejnosti téměř lotr. Dělám si z toho legraci, ale znovu se mi potvrzuje, že s mainstreamem je lepší si příliš nezahrávat. Umí být falešný i krutý. Když se to hodí, odpustí téměř cokoliv. Ale titíž lidé dokážou člověka stejně rychle zadupat do země, jen aby sami před ostatními zůstali čistí a morálně bezchybní. Hlavně stát na té správné straně.

A Ota? Pro mě to bude pořád borec z Johannesburgu. Řízek, jenž s Vrtulníkem stlouká Knihovničku motorovou pilou. Ten, jenž skvěle nazpíval „Hyper Man Gun“ pro metalový projekt KAIN Jiřího Urbana a Zdeňka Kuba. A co je na tom všem vlastně nejvtipnější? Bez J. A. R. se Ota svým způsobem zase vrátil do časů „Frtky“. Pořádně nechutných časů.

A třeba mi jednou pan ministr podepíše i „Frtku“. Pokud by se k ní totiž nehlásil, to by byla snad jediná věc, jež by mě na něm opravdu dokázala naštvat…

A je mi vlastně úplně jedno, co Ota ve své současné funkci udělá nebo neudělá. Budu s ním v některých věcech souhlasit, v jiných ne. Ale kvůli tomu rozhodně nevyhodím jeho stará CD. Ta hudba totiž vznikla dávno předtím, než se z ní stalo politické téma.

ALL