Občas se mi do rukou dostanou takové nahrávky, které dost dobře nedokážu popsat svým vkusem-nevkusem. Z beden na mě vytékají prameny zvuků a melodií, můj vztah je k nim spíše odtažitý, nebo lépe řečeno, neutrální. Ve většině případů jde o počiny nadprůměrného rázu. Jejich kvalita není dobrá ani špatná, jednotlivé kompozice nejsou ani sladké ani slané, a celkový dojem tak nemůže být pozitivní ani negativní. Nedávno mi jeden kolega pisálek povídal, že takovéto desky jsou prý úplně nejhorší, a to z toho důvodu, že si jich prakticky za dva měsíce nikdo nevšimne a především si na ně nikdo ani nevzpomene. Posléze ta či ona kapela vydá další album a člověk si řekne; „No jo, vždyť tu jejich předchozí nahrávku jsem vlastně slyšel“. Varovným signálem může být i fakt, že v dnešní době je podobných alb přehršel a pokud nemáte zrovna štěstí, může vám kdejaká parta snaživců pěkně pokazit odpoledne. I když slovo „pokazit“ je možná až moc silný příměr…
Přes tento úvodník se zeměpisnou čarou dostáváme až na druhou stranu zeměkoule do Austrálie, mateřské země hudebního projektu VENEFICIUM. 
Samotný název souboru vám možná nic neřekne, ovšem když nahlédne šťouravé oko pod pokličku zinu, hravě zjistí, že jsme nedávno uveřejňovali rozhovor s doom metalovou skupinou LONGING FOR DAWN a právě dva členové této party, jmenovitě jsou to basák Étienne Lepage a kytarista Simon Carignan, se přímo podílejí na chodu své druhé hudební lásky. Tentokrát však nejde o stylově ponurý žánr, ale spíše o „černý kov“, kterému ovšem nechybí atmosférická nadýchanost gothic- schwarz metalových kapel z Německa (výraz „schwarz jsem si vypůjčil od kolegů z FOBIA zinu). Úroveň skladeb v zásadě není úplně špatná, ovšem Australané po hříchu až moc okatě objevují to, co už dávno objeveno bylo, a proto je tato nahrávka takové „smutné plácnutí klackem do bahna“. Začínající pohádkou, nikam nesměřující, spíše v určité náladě se pohupující a nakonec uvadající ve stínu beznaděje. Na CD neexistuje moment, který by posluchače nějak výrazně zaujal, a nebo ho dokonce přikoval k židli natolik, aby si album znovu a s chutí pustil.
Pozitivem může být snad jen fakt, že všichni členové kapely své nástroje ovládají více než dobře a obviňovat VENEFICIUM z nějakého neumětelství by rozhodně nebylo na místě. Také zvukově je nahrávka ošetřena vcelku obstojně, i když příliš vysazené klavírní „orchestrie“ mi přijdou přece jen až moc pompézní, zkrátka to v některých momentech vypadá, jako když black metalová kapela sype svou vlastní část a tu druhou tvoří kostelní varhanisté, kteří do toho nezávisle vyhrávají co je napadne. Uznávám, že některé posluchače může tato kombinace bavit i přes neoddiskutovatelnou neosobitost, ale na mě to celé působí jako ohraný film, jež byl před lety nadprůměrným snímkem, ale dnes? Přece víte jak to v současnosti vypadá s remaky?!
Album „De Occulta Philosophia – A Missae Tenebrae“ i přes mou kritiku rozhodně neurazí a jsem si jist, že i některé posluchače zaujme. Nebude jich však moc. Jak to u smutných příběhů bývá, i za tímto produktem se brzy zavře voda, málokdo si na něj vzpomene a v záplavě dalších novinek se ztratí jako rosa na stoncích zelených rostlin. Paradoxní je, že podobný příběh je vlastně charakteristikou života každého člena Mortem zinu, a proto se ptám, bude tato recenze někoho zajímat za dva nebo tři roky?! Nedělám si plané naděje! VENEFICIUM však mohou někdy v příštích časech natočit mnohem působivějšího následovníka a já budu moci napsat recenzi, ke které se budou i po letech metaloví příznivci vracet! Důvodem nebude dílo pisálka, ale spíše reklama na vyvedený hudební artikl.
ALL