V Plzni se po městě potuluje velká spousta zajímavých postav. Pavel Horváth, David Limberský, Vašek Pilař, ale také Ivo Krátký alias Umbrtka. Slavní fotbalisté Viktorky jsou jistě ve všeobecném kurzu oblíbenosti, ale že by někoho inspirovali k tvorbě hudební, to skutečně ne. Pro mě je tedy nejslavnější postavičkou západní metropole jednoznačně pan Umbrtka, kterému vtiskl život Lord Morbivod a jeho věrní kumpáni.
Už na předchozím albu „IVO“ podtrhla „šedě metalová“ kavalerie svojí stylovou rozpínavost a právě aktuální album „Spočinutí“ je v tomto ohledu ještě mnohem košatější a zároveň i rafinovanější. Pokud ostatní projekty Lorda Morbivoda se přece jen „musí“ (nebo se to spíše od nich očekává) držet „černého kovu“, tak UMBRTKA se vyvinula v důvtipnou hudební všehochuť, která sice stále oplývá blackovým jádrem, ovšem zbytek kolem je tvořen naprosto nevšedními stylovými propletenci. Z tohoto masivního koktejlu, kdyby se býval nepovedl, mohl klidně vylézt upachtěný a především nic neříkající polotovar. Hlavní protagonisté však mají „pod čepicí“ a z různorodých dílků mozaiky sestavili pozoruhodný obraz, kterému neschází v podstatě vůbec nic. Vzpomínáte si kupříkladu na dětský „Televizní kabaret“ z doby předlistopadové? Skupina komiků vždy plnila dětem takřka nesplnitelná přání. Dobře si vzpomínám třeba na crossover Červené Karkulky a Šípkové Růženky, to byl páni úlet! Ovšem co to má společné se spolkem UMBRTKA? Mnohé! Stačí mít zkrátka přání! „Chcete sloučit tvorbu electro králů KRAFTWERK s norským projektem BURZUM? Že to nejde? Odpověď naleznete v osobitě pojatém dvoj-coveru s nádherným názvem „Daftvarg“.
Další přání? A což takhle nějakou hitovku, která sice bude podbízivá, ale také řádně „grey“? Žádný problém! „Vezeme bábu“ je tvrdým nárazem důchodové reformy na nemilosrdnost dnešní doby. Proč to ovšem celé nepojmout s feelingem čistě umbrtkovským? Aby však svět nebyl až tolik smutný, je třeba dát prostor také halucinogennímu technu s filozoficko-izolovanou aurou. Vše ještě podtrhuje křehký dívčí vokál slečny, jež nechce být jmenována. Ta se však nezjevila pouze v této skladbě, ale hned v několika dalších a nutno podotknout, že už tak široký arsenál možností ještě více rozšířila. Třeba salonní popovka „Putovní knír“ zní v jejím podání naprosto svěže, přičemž právě toto „křoví“ ještě více zvýrazňuje podíl zbylých metalových kompozic. Když se však na celou kolekci podívám komplexně, zjišťuji, že těch „klasicky metalových“ songů tu příliš není. I přesto však deska jako celek funguje navýsost přesvědčivě.
„Milé děti a co budete přát teď“? EBM křížené s grey metalem? Což takhle zkusit „Lavičky“ a posléze na nich usnout s něžnou „Komtesou“? Když se pak ráno budete probouzet, probudí vás nemilosrdně svítící slunce („O Slunci“). Úplně jasně vidím vykaleného Umbrtku, který se začne s kocovinou a děsným bolehlavem plížit do stínu. „A teď ještě prosím nějakou tu hitovku, třeba i pro moji slečnu, která si o metalu (zatím) nemyslí nic dobrého“? Žádný problém – „Jaro nevidět“ je tu! Ale protože každá pohádka má svůj konec, také „Spočinutí“ musí skončit ódu na vlastní titul. Není však třeba smutnit, „příště sejdeme se jako obvykle…“.
Slova závěrem skoro nemají cenu, ovšem v tomto případě se nemohu rozloučit jen tak halabala. „Spočinutí“ je totiž naprosto úžasná kolekce, u které se posluchač zkrátka nemůže nudit. Pro ne až tolik otevřeného posluchače, jenž od metalové skupiny očekává přece jen hustější náklep v hlavní úloze s tradičními nástroji, může tento barvitý opus představovat nepřekonatelnou překážku. UMBRTKA však zjevně „škatulkově“ nekalkuluje a pokud ji k vyjádření v té či oné skladbě vyhovují ne-metalové prostředky, klidně po nich sáhne. Už z toho důvodu se tak kapele otevírá dalších deset tisíc možností, kterak pojmout album následující, přičemž zabrousit mohou v podstatě kamkoliv a nikomu to nebude nijak divné. Nastavit si kapelu to takovéhoto rozpoložení není vůbec jednoduché, ovšem na druhou stranu vzniká dotyčným umělcům širší manipulační prostor. UMBRTKA zraje jako víno. Nikdy ji nebylo nic svaté, ovšem zamčení v pekle na deset západů také není úplně to pravé ořechové. Když se zkrátka čerti nudí, chtějí z pekla ven! „Spočinutí“ je rafinovaně nakažlivá a naprosto úchylná placka, osobně bych na ni neměnil ani notu.
ALL