KKW představuje v historii UMBRTKY další rázný krok vpřed i bokem, neboť veškeré texty s výjimkou jediného nepocházejí od členů kapely. Úvodní skladby alba lze chápat jako lidové apokryfy o životě a díle našeho Pána, jež zaznamenali poučení laici: Umbrtka v nich vystupuje jako vůdce jakýchsi tajemných „holaristů“, obdivovatel Dany Drábové či nezastavitelný jezdec na drezíně. Poté ovšem dostávají prostor příběhy jiné. Přes skladbu „Nabídka“, jejíž text je plně složen z názvů písem, dostáváme se do revíru básníků již zemřelých – a právě témata smrti a zmaru jako by jim byla pojítkem. Byť jde o básně Skartu zdánlivě vzdálené, byly vytrženy ze svých domovů, znárodněny a zařazeny do prachmatického výrobního procesu, čímž byly zároveň neskonale povzneseny. To vše ku potěše Páně.
Tak přesně takhle charakterizují své další album členové posádky UMBRTKA, která se řítí vstříc nevšedním uměleckým dálkám. UMBRTKA je ve své evoluci schopen opravdu všeho, hledání kontinuity s předchozím albem „Spočinutí“ je úplně zbytečné. Hudební vyjádření se zcela podřizuje určenému konceptu, ze které později vyvstává i samotné hudební směřování. Kdybych měl ovšem alespoň trošičku naznačit, musel bych napsat něco o tom, kterak se Pán Umbrtka znovu vrátil víceméně k black metalu, zdržel se širšího experimentování napříč žánry, ale zároveň si ponechal onu šílenou vyprávěcí pikanterii. Ta se projevuje hned v úvodních dvou skladbách, přičemž „Jaderný houbař“ je vskutku delikatesa sama, alespoň tedy co se samotného textu týče. „Co je to za houby? Ptá se sám Ivo. To jaderné hřiby a k tomu pivo.“ Možná, že kdyby většina věrných příznivců neznala Umbrtkovu minulost, zřejmě by si pomyslela něco i nebetyčných pitomostech…
I přes svou ujetost má však i UMBRTKA své hity a mezi ty nové lze bez pochyb zařadit třetí track s krásným názvem „Zas Umbrtky tma“, jež vrací Umbrtku do tajů nočních směn, a to za pěvecké podpory Františka Štorma. Neméně ujetou cestu pak absolvuje rovněž „Umbrtkova drezína“ – „do Prahy či Děčína“. A právě v parkovacích boxech železničních stanic končí část opírající se o Umbrtku jako takového. Štafetový kolík totiž překvapivě převzali velikáni české literatury, jejichž zápisky chápu jako takové příjemné „doumbrtkování“ s přesahem do historie. Jedinou výjimkou je text ke skladbě „Nabídka“, kterou napsal Well, Jinak se to zde velkými literáty jen hemží. Vždyť považte. „Balada z nemocnice (Jiří Walker), „Staří dělníci“ (S.K. Neumann), „Národ“ (Josef Váchal) a další. Kdo by to byl někdy tušil, že právě tyto verše se jednou objeví v ústech vlasatých týpků, jejichž hudební milosrdenství je na hony vzdáleno době, kdy tito umělci tvořili svá díla. UMBRTKA je však hudební cirkus. Co se nehodí paradoxně nenechává ležet. Čím větší paradox, čím větší možný rozpor, tím pochopitelně lépe.
Ruku v ruce se změnou lyriky přišel i posun hudební, byť kola black metalu se ani v tomto případě nezdrhla. UMBRTKA se v záři „dělnických veršů“ lusknutí prstů přetransformovala v poněkud odměřenější těleso, jehož cílem je přenést na posluchače haluz z dělnických manufaktur, nehledě na zákeřné choroby, které z procesu „špinavého džobu“ vyplývají. Atmosferický vážnost, šeď, temnota, jejíž kontury jsou vybarvované klávesami, zaujaté Morbidovo frázování… To všechno nabízí druhá půlka alba k jehož pozoruhodnostem řadím i kolorovaný cover včetně booletu. I přesto, že se mi album „Spočinutí“ pozdávalo daleko více, chápu i tento pozoruhodný experiment, na kterém si dokážu najít to své.
ALL