Za projektem THE HOWLING VOID stojí americký multiinstrumentalista Ryan, což je osoba na metalové scéně poměrně etablovaná, vždyť pod vlajkou THE HOWLING VOID zrealizoval tři řadová alba (plus ‚EP „Runa“ taktéž z roku 2013) a dá se říci, že všechna se do dnešních dnů těší docela slušnému zájmu posluchačů, přičemž i většina recenzí se pohybuje v plusových teritoriích.
Pokud je Ryan v něčem opravdu výjimečně dobrý, je to v zahušťování všech nástrojů dohromady, nemluvě o umném vytváření neopakovatelné atmosféry, kterou je každá ze skladeb prosvícena. Skoro by se dalo říci, že americký představitel svojí hudbou maluje mystické obrazy, každý je jiný, ovšem komplexní sjednocení je naprosto nepřeslechnutelné. Možná i proto se může paradoxně zdát, že Ryan se svou hudbou točí v jednom bludném kruhu. Opak je ovšem pravdou. I na „Nightfall“ to americký synek posluchačům nikterak neulehčuje a dokonce bych si dovolil tvrdit, že jeho novinkové album z těch čtyř nejméně přístupné.
Ryan, oproti předchozím počinům, na kterých sázel na celou řadu podnětných melodií, malinko otočil kormidlem a mnohem více nechal svoji hudbu prostoupit monotonností a tradičně funeralovou rozcabeností. Těch výrazných kytarových motivů tu přecejen tolik není, kupříkladu hned úvodní motiv skladby „In Subterranean Temples“ je doslova dechberoucí, nicméně rozhodně nemohu uvést, že právě toto znamení slasti je pro „Nightfall“ nějak zvlášť typické.
Ryan spíše nechává svou hudbu na posluchače „padat“ a dost možná se dá hovořit i o jeho širším uměleckém otevření. Fanoušek se však paradoxně nemůže spolehnout na to, že v hudbě THE HOWLING VOID nalezne nějaký záchytný bod. Tady hudba jednoduše plyne a plyne, a pokud vás nezaujme hned při prvních minutách, je velká pravděpodobnost, že se do emocemi nasáklého guláše nedokážete vpravit nikdy a vůbec. Ou, věčná škoda by to byla!
Další výrazným momentem, o kterém se musím zmínit, je absence agresivního growlingu, což má s ohledem na zjednodušení kytarových partů své opodstatnění. Ryan ovšem došel v této limitaci ještě dál a ze své hudby hlasové polohy takřka celé vyřadil, a tak toho slovního sdělení tu nakonec tolik není. Po přečtení textů si člověk může ověřit, že se jedná spíše o krátká slovní spojení, která mají jistě patřičný význam, nicméně při samotném poslechu musíte dávat obrovský pozor, abyste konkrétním slovům přesně rozuměli. Vokál je totiž zastrčen hluboko za všechny nástroje a v podstatě se dá říci, že je také jedním z nich. Pokud jsem už výše zmínil, že důležitou součástí tvorby THE HOWLING VOID jsou klávesy, tak mezi další segmenty lze taktéž zařadit nasamplované vzorky, skvěle zapadající především do symfonických částí jednotlivých skladeb. Výsostné postavení v tomto ohledu má hned úvodní kompozice „A Long Day’s Journey Into Night“, jejíž smuteční aura je vskutku zhýralost sama (zvuky klavíru a pohřebního zvonu jsou vskutku „cool cold“). Ještě houšť je však v dosti podobné desetimunutovce „The Chaos Beyond the Stars“, místy drápající se až branám čistého ambientu, alespoň tedy ve vybraných úsecích. Jak ovšem konkrétně nahlížet na celou placku? Osobně se domnívám, že s žádným velkým despektem, byť nahrávka rozhodně vyžaduje nerušený poslech. PS: Pro potřeby obalu Ryan využil dílo německého představitele romantismu, Davida Friedricha.
ALL
Já tedy úplně nesouhlasím, že by tohle dílo nějak otočilo kormidlem tHV, spíš mi po The Womb a EP Runa vrací zpátky k náladám Shadows Over the Cosmos. Dokonce se mi na první poslech líbí víc než the Womb, do kterého jsem se musel vposlouchávat. Vynechání zpěvu jsem si zprvu ani nevšiml, ale i takřka bez něj se mi tahle muzika moc líbí.
Díky za názor. Ve své podstatě s Tebou i souhlasím, ale myslím si stejně, že tahle deska je už přecejen trochu jiná…nicméně Ryan musí mít jistě radost z toho, jak jeho deska na lidi působí. Znám lidi, který se z jeho hudby úplně sesypali, jiné to zas nechává úplně v klidu… uvidíme, co nám poví v rozhovoru, který se chystá 🙂