Debutové album „To Each Their Hell“ nizozemské kapely THE CURSE MADE FLESH mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl oslovit jednoho z jeho hlavních tvůrců, baskytaristu Joosta van der Graafa, který rozhodně není na metalové scéně nováčkem. Jeho jméno je spojeno s řadou výrazných kapel, mezi nimiž nechybí PESTILENCE, DEW-SCENTED nebo ICHAOS, a za sebou má desítky let zkušeností s různými podobami extrémního metalu. Přesto se nyní vydává na novou tvůrčí cestu, která mu podle jeho vlastních slov nabízí především svobodu a prostor pro realizaci vlastních nápadů.

Po letech působení v několika zavedených kapelách ses rozhodl otevřít novou kapitolu a založit THE CURSE MADE FLESH. Kdy se v tobě poprvé začala rodit myšlenka na vlastní projekt? Šlo o postupný vývoj, nebo přišel konkrétní okamžik, kdy sis uvědomil, že chceš vytvořit něco úplně nového?
Někdy v létě 2023 jsem se rozhodl založit novou kapelu. Už nějakou dobu jsem v sobě nosil určité hudební a textové nápady, které se nikdy nedostaly do žádného z mých předchozích projektů nebo kapel, a zároveň jsem měl i několik nových. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, protože jsem věděl, kolik práce mě čeká, aniž bych měl jakoukoli záruku, že se projekt vůbec uchytí. Pak jsem si ale uvědomil, jak moc mám rád undergroundovou scénu. Malé kluby, mizerné jídlo, hodiny strávené na cestách, extrémní a náročnou hudbu, ale především skvělé lidi, kteří jsou její součástí. Cítím se v tom jako doma.

Jak dlouho dozrávala myšlenka na založení THE CURSE MADE FLESH, než se proměnila ve skutečnost? Měl jsi od začátku jasnou představu o hudebním směřování kapely, nebo se její podoba začala utvářet až během samotného skládání?
Ano, během tří let od chvíle, kdy jsem se rozhodl do toho jít, se toho stalo opravdu hodně. Poměrně jasnou představu o tom, čeho chci dosáhnout, jsem měl už od začátku, ale když se všechno začalo postupně realizovat, některé věci nakonec dopadly jinak. Právě tohle na celém procesu miluji. Když se člověk příliš nedrží původních představ a bere je pouze jako určité vodítko, mohou se věci vydat vlastní cestou a dopadnout ještě zajímavěji, než původně zamýšlel. Samozřejmě to tak nefunguje vždycky, a pokud něco nevyjde, jednoduše se vrátíš zpátky a začneš znovu.

Mám rád, když celý proces probíhá přirozeně a přináší nečekané zvraty a překvapení. Spolupráce s Javierem, který má vlastní představy o kytarových partech, posunula všechno ještě mnohem dál. Jednou věcí jsem si byl od začátku naprosto jistý, a tou byl zvuk a energie. Chtěl jsem pracovat s jedinou kytarou, baskytarou, bicími bez triggerů a všestranným, brutálním vokálem, přičemž jsem nechtěl klást důraz na rychlost. Díky úžasným lidem, kteří se na tom se mnou podíleli, především Erwinovi Hermsenovi z Toneshed Music Production, nakonec výsledný zvuk dokonce předčil moje očekávání!

Jak ses seznámil s ostatními členy kapely? Vybíral sis muzikanty podle konkrétní představy o zvuku kapely, nebo pro tebe byly důležitější osobní sympatie a společné hudební směřování?
Osobní chemie je podle mého názoru vždycky zásadní. Bez ní, nebo alespoň bez základního vzájemného respektu, se dlouhé hodiny na cestách či ve studiu promění v utrpení místo zábavy. S Javierem jsem se seznámil v době, kdy jsem pracoval u Ibanezu tady v Nizozemsku a on tam začal pracovat také. Právě se přestěhoval do Nizozemska, aby studoval na amsterdamské konzervatoři. Ještě během téhož týdne jsem ho viděl hrát a okamžitě jsem věděl, že právě on je tím správným člověkem pro náš projekt. Naštěstí v té době hledal nové hudební příležitosti a chtěl do toho jít.

Zpočátku jsme zkoušeli různé přístupy, včetně varianty, že bych se o vokály postaral sám, podobně jako na albu „Chiaroscuro“ od CREEPMINE z roku 1995. Této myšlenky jsem se ale brzy vzdal, abych se mohl plně soustředit na skládání a baskytaru. Zatímco jsme hledali bubeníka, připravovali jsme dema a právě Erwin Hermsen nám doporučil, abychom vyzkoušeli Fonse, který v jeho studiu pracoval jako zvukový technik a drum tech.

Fons do toho šel, takže jsme se sešli a začali zkoušet tři instrumentální skladby, které jsme měli připravené v demoverzích. Zvládl je naprosto skvěle. Hned jsme si hudebně sedli a cítil jsem, že to funguje. Já jsem pokračoval ve skládání a zanedlouho začal Javier přicházet s vlastními kytarovými party, které stavěl na mých původních nápadech. Hudbě tak dodal výraznější progresivní nádech. Než jsme nakonec našli Morrisona, spolupracovali jsme se dvěma různými zpěváky. Jedním z nich byl můj kamarád Robbe K., který odvedl úžasnou práci, ale v té době měl jednoduše příliš mnoho povinností s DISAVOWED a dalšími skvělými projekty. Fonse napadl Morrison, ten nabídku přijal a když jsme se společně sešli na zkoušce, okamžitě nás všechny ohromil svým naprosto šíleným hlasem. Všichni jsme věděli, že máme něco opravdu dobrého, a od té chvíle jsme pokračovali dál.

Za sebou máš dlouhou hudební kariéru a zkušenosti s několika významnými jmény deathmetalové scény. Co tě po všech těch letech stále motivuje k tvorbě nové hudby? Je to především potřeba sebevyjádření, touha posouvat vlastní hranice, nebo jednoduše skutečnost, že si nedokážeš představit život bez skládání hudby?
Především je to radost ze samotné tvorby. Na začátku máš pouze nějaký nápad, držíš se ho, tvrdě na něm pracuješ a najednou máš před sebou úplně novou hudbu, kterou si můžeš užívat nejen ty, ale také ostatní. Důležitý je pro mě ale i samotný proces a radost z každého jeho kroku. Poznávání nových lidí i starých přátel a jednoduše společně strávený čas. Myslím, že se moje motivace během posledních desetiletí do určité míry změnila. Když jsem byl mladší, měl jsem potřebu něco dokazovat ostatním a prostřednictvím hudby si obhajovat vlastní existenci. V tomhle ohledu jsem vlastně rád, že už jsem starší, haha!

Ale ano, jak správně říkáš, nedokážu si představit život bez hudby. Provází mě celých posledních 35 let. Ať už jsem při tom pracoval v mizerných zaměstnáních, sledoval, jak se mění svět, nebo zakládal vlastní rodinu, hudba tu byla vždycky. Je to prostě to, co dělám.

Debutové album „To Each Their Hell“ představuje první ucelenou výpověď THE CURSE MADE FLESH. Co pro tebe práce na této nahrávce znamenala a jak bys popsal hlavní myšlenku, která celé album propojuje? Odráží jeho název také nějakou osobní zkušenost nebo tvůj pohled na lidskou existenci?
Po hudební stránce je to jednoduše přesně taková podoba extrémní hudby, jakou mám rád. Drtivá, náročná, ale zároveň s jasně čitelnými nástroji, z nichž každý vypráví svůj vlastní příběh. Po koncepční stránce je to podle mě poměrně osobní záležitost. Texty vznikaly docela spontánně a odrážejí některá moje silná osobní přesvědčení. Lidstvo jako celek je pro mě jen bezvýznamnou tečkou v prostoru a čase, jakýmsi náhodným „škobrtnutím“ vesmíru, které pro něj ve skutečnosti nemá žádný význam. Vytváříme si vlastní světy prostřednictvím společností, náboženství, strachů a přesvědčení, ale všichni jsme stejně podřízeni přírodním silám. Jednou bude existovat svět bez nás a bez kohokoli, kdo by si něco pamatoval. Lhostejná planeta v lhostejném vesmíru. Považuji to za krásnou a uklidňující představu. Během času, který tady mám, si mohu jednoduše vytvářet, co chci. Mohu uspět nebo selhat, vzdát to nebo začít znovu, užívat si zdravého života, nebo se upít k smrti, těšit se ze své rodiny, nebo skončit sám a nešťastný. Ať už to dopadne jakkoli, dříve či později se stejně vrátím do země, jako by se vůbec nic nestalo.

THE CURSE MADE FLESH se po hudební stránce vydávají progresivnějším a psychedeličtějším směrem death metalu. Co tě přivedlo právě k této cestě? Šlo o vědomé rozhodnutí vzdálit se některým tradičním deathmetalovým konvencím, nebo se tento zvuk vyvinul přirozeně během skládání?
Psychedelickou hudbu v různých žánrech jsem měl vždycky rád, takže se to celé vyvinulo poměrně přirozeně. Starý death metal samozřejmě miluji, ale je zajímavé si uvědomit, že řada kapel, které dnes označujeme za tradiční, byla ve své době vlastně průkopnická a přinášela něco zcela nového! Jen se nad tím zamysli.

OK, máš pravdu! Na albu mě zaujala kombinace technicky propracovaných kytarových pasáží, výrazných rytmických změn a psychedelických momentů. Přestože jsou skladby poměrně komplexní, nikdy neztrácejí atmosféru ani pocit naléhavosti. Jak hledáš rovnováhu mezi technickou složitostí a emocionálním dopadem hudby? Je pro tebe důležitější hudební preciznost, nebo celková atmosféra skladby?
Celková atmosféra skladby je pro mě vždycky nejdůležitější. Je docela úsměvné, že se o naší hudbě často mluví jako o technické, když jsem přitom nikdy neměl v úmyslu natočit technické deathmetalové album. Upřímně řečeno, když jsem na tom začal pracovat, poslouchal jsem nejrůznější blackmetalové kapely a právě jimi jsem se do značné míry inspiroval!

Když pak začneš pracovat, všechno se vyvíjí vlastním způsobem a výsledkem je zřejmě něco, co působí poměrně technicky. Samotná technika ale není hudba. Je to pouze nástroj nebo jedna z jejích ingrediencí, chceš-li. Všichni jsme věnovali spoustu času objevování možností svých nástrojů a je to nekončící proces. Když ale skládám, nad těmito věcmi příliš nepřemýšlím.

Některé pasáže na albu mají téměř hypnotický, místy až znepokojivý charakter. Pracuješ při skládání také s konkrétními obrazy, náladami nebo myšlenkami, které chceš v posluchači vyvolat? Jak důležitá je pro tebe atmosféra ve srovnání s agresivitou tradičně spojovanou s death metalem?
Atmosféra je pro mě stejně důležitá jako agresivita. Někdy se objevila úplně sama od sebe, jindy jsem při skládání myslel na texty a celkovou koncepci alba. Vím ale, že jsem měl po celou dobu na paměti také jeho obal.

Jak konkrétně probíhal proces skládání debutového alba? Připravoval jsi většinu hudebních základů sám, nebo se od začátku jednalo o společnou práci celé sestavy? Do jaké míry se ostatní členové podíleli na výsledné podobě nahrávky?
Veškerou hudbu jsem napsal sám, ale Javier ve většině skladeb vzal moje kytarové party jako výchozí bod a dokázal je vylepšit způsobem, jakého bych sám nikdy nebyl schopný. V tomto ohledu se na výsledné podobě alba rozhodně výrazně podepsal. Například právě jeho napadlo v jedné pasáži skladby „Laughter“ úplně vypustit kytary a vytvořit z ní baskytarové sólo. Fonse zase napadlo ponechat opakující se blastbeatový závěr skladby „Fever Dreams And False Awakenings“, což se nakonec velmi dobře osvědčilo.

Obecně platí, že kdykoli Morrison, Fons nebo Javier udělají ve svých partech drobné změny, aby do nich promítli více vlastní osobnosti, vždycky to hudbě prospěje. Přesně vědí, co dělají. Takže přestože myšlenka hudebního směřování a základní kompozice pocházely ode mě, nakonec se z toho stala společná práce, a jsem moc rád, že tomu tak bylo!

Název „To Each Their Hell“ nabízí prostor pro různé interpretace. Jakým tématům se věnuješ v textech? Zajímají tě více individuální vnitřní konflikty, společenské problémy, nebo temnější stránky lidské povahy?
Název doslova vychází z buddhistického rčení „To Each Their Own“, které vyjadřuje respekt k individuální životní cestě každého člověka a podobně. Já jsem ho pozměnil na název alba s myšlenkou, že každý jednotlivec bojuje se svými vlastními démony a strachy, ale zároveň že to všechno v širším měřítku vlastně nemá žádný význam. Vzniká tak určitá ironie. Myslím, že podstatu této myšlenky docela dobře vystihuje titulní skladba.

Když se ohlédneš za historií death metalu, které období považuješ za nejdůležitější nebo nejzajímavější? Byla to přelomová éra konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy se formovaly základy žánru, nebo některé z pozdějších etap, během nichž se death metal začal rozvětvovat do různých hudebních směrů?
Zajímavých období je pro mě několik, ale každé z jiných důvodů. Miluji ranou technickou tvorbu, která byla jednoduše skvěle zvládnutá…
Dnes se toho samozřejmě děje tolik, až je to šílené! Rád objevuji kapely prostřednictvím přátel. Můj kamarád Marvin ze SEVERE TORTURE mi často posílá věci, o kterých si myslí, že by se mi mohly líbit, a vždycky se trefí! Co třeba CONCRETE WINDS?!

Myslím, že na hudbě nejvíce oceňuji, když mě tak trochu „nutí“ věnovat jí pozornost, jestli mi rozumíš. Mým prvním skutečným metalovým albem bylo „…And Justice for All“ od METALLICY, které mělo naprosto příšerný zvuk. Zpočátku jsem si myslel, že ho nesnáším, ale pořád jsem si ho pouštěl znovu a znovu, až jsem si byl jistý, že ho miluji. Pokud jde o samotný death metal, pro mě to všechno začalo někdy kolem roku 1991 s DEATH, CYNIC a PESTILENCE, ale také s MORBID ANGEL a ranými SINISTER. Takže bych řekl, že začátek devadesátých let byl pro mě osobně nejdůležitější, protože právě tehdy to celé začalo.

Jak vnímáš dnešní deathmetalovou scénu ve srovnání s dobou, kdy jsi sám začínal? Myslíš si, že mají současné kapely více možností experimentovat a rozvíjet vlastní identitu, nebo se žánr v určitých ohledech stále více uzavírá do zavedených postupů?
To je zajímavá otázka. Když jsem začínal, lidé si navzájem posílali kazety a kopírované undergroundové fanziny. Když ses k něčemu dostal, ať už to bylo cokoli, musel jsi vynaložit určité úsilí, abys to získal. Proto sis pak dal záležet na tom, abys všechno pozorně poslechl nebo přečetl a nic ti neuniklo… Dnes máš doslova celý svět a prakticky všechno, co kdy vzniklo, na dosah ruky. Hodnota věcí je zkrátka jiná. Neříkám, že dříve bylo všechno lepší, ale někdy mě mrzí, že se z věcí stalo pouhé zboží, přestože před třiceti lety představovaly spíše určitý životní styl.

Jednou z výhod dnešní doby jsou neuvěřitelné technologické možnosti, které lidem umožňují tvořit rychle a efektivně. Myslím, že je zřejmé, že nekonečné technologické možnosti změnily hudbu jako takovou. Technologii se nelze vyhnout a mění lidi. Vím, že změnila i mě. Přesto je uklidňující představou, že bez ohledu na všechno ostatní se lidé stále chtějí scházet a užívat si hudbu, kterou naživo hrají skuteční lidé. Snažím se soustředit právě na to. Je tu tolik mladých lidí, kteří dělají úžasné věci, a jejich muzikantská úroveň je někdy naprosto neuvěřitelná. Moc mě to baví.

Death metal prošel během desetiletí značným vývojem. Vedle tradičního death metalu dnes máme technické, progresivní, melodické i experimentální přístupy. Který z těchto směrů tě v současnosti oslovuje nejvíce a kam si myslíš, že se celý žánr může v budoucnu posunout?
Myslím, že je nemožné sledovat veškerý vývoj, styly a nové kapely. Děje se toho jednoduše příliš mnoho. Nakonec je to všechno jen hudba, a když narazím na něco, co mě zaujme, jako třeba BLOOD INCANTATION nebo IMPERIAL TRIUMPHANT, řeknu o tom přátelům a pokusím se zajít na koncert.

Zdá se, že dochází také k určitému posunu v hudebním vzdělávání, protože nelze popřít, že metal se stal seriózním průmyslovým odvětvím. Škola Metal Factory, kde učím, je samozřejmě založena právě na této myšlence a v tomto ohledu je vlastně jedinečná. Ale i tradiční konzervatoře v našem okolí se zdají postupně přijímat tento žánr a uznávat všechny skvělé muzikanty, kteří se mu věnují. Bylo na čase, ale je to dobrá věc. A kam se to všechno může v budoucnu posunout? Uvidíme!

Jak vnímáš zájem mladší generace o death metal? Všímáš si mladých fanoušků na koncertech? Myslíš si, že se žánru daří získávat nové posluchače, nebo zůstává především doménou generace, která s ním vyrůstala v devadesátých letech?
Na koncertech vídám spoustu opravdu mladých metalových nadšenců, kteří navíc sami hrají na hudební nástroje. Je to naprosto skvělé. Samozřejmě se najdou také starší lidé, kteří se drží starých stylů a odmítají jakoukoli změnu, ale i přes svůj věk ti můžu říct, že já mezi ně rozhodně nepatřím!

Co podle tebe rozhoduje o tom, zda si deathmetalová kapela dokáže udržet vlastní identitu po několik desetiletí? Je to schopnost přicházet s novými nápady, věrnost původnímu hudebnímu stylu, nebo jednoduše autenticita?
Myslím, že existuje mnoho různých přístupů a u každé kapely je to trochu jiné. Autenticitu jednoduše cítíš a neexistuje žádný univerzální recept, jak jí dosáhnout. Vezmi si například VADER, jejichž jsem velkým fanouškem. Svůj přístup k death metalu nikdy zásadně nezměnili, přesto se v jejich diskografii objevují různé odstíny a vždycky dokážou nabídnout kvalitní hudbu. Jiné kapely během své kariéry mění směřování, protože jim to v danou chvíli jednoduše dává smysl, což může fungovat stejně dobře.

Věřím, že pokud děláš to, co považuješ za správné, je všechno v pořádku. Jakmile se ale začneš zajímat o to, co je zrovna moderní a populární, a snažíš se přizpůsobit konkrétní cílové skupině posluchačů, často se věci začnou ubírat špatným směrem.

Založit dnes novou kapelu rozhodně není jednoduché. Konkurence je obrovská, hudební trh přesycený a zaujmout posluchače vyžaduje mnohem víc než jen vydat dobré album. Jak náročné je vybudovat identitu a pověst THE CURSE MADE FLESH, dostat jméno kapely do povědomí a prosadit se na mezinárodní scéně? Vidíš v tomto ohledu nějaké výhody díky svým předchozím hudebním zkušenostem a kontaktům?
Navzdory mým zkušenostem a kontaktům na scéně neexistuje vůbec žádná záruka, že všechno dobře dopadne. Musím začínat úplně od nuly stejně jako kdokoli jiný. A skutečnost, že mám jako aktivní muzikant už určité jméno, může být někdy dokonce na škodu, protože očekávání bývají vyšší. Začínat od nuly je ale krásná věc, protože všechno je možné a člověk se může svobodně pohybovat jakýmkoli směrem. Ano, konkurence je obrovská, ale samotná scéna je úžasná a v undergroundu panuje spousta upřímné vzájemné podpory. Nakonec věřím, že se všichni navzájem potřebujeme, abychom to celé udrželi při životě.

Můj cíl s TCMF je poměrně jednoduchý: Tvořit, nahrávat a hrát hudbu, kterou si sami užíváme, a přitom se dobře bavit. Nikam nespěcháme a vážíme si všeho, co nám přichází do cesty. Třeba i tohoto úplně prvního rozhovoru po vydání alba TETH!

Nizozemsko má dlouhou a mimořádně silnou deathmetalovou tradici spojenou s kapelami jako PESTILENCE, ASPHYX nebo SINISTER. Jaké je dnes působit jako aktivní muzikant na nizozemské metalové scéně? Má tam death metal stále pevné zázemí, dostatek klubů, koncertních příležitostí a podporu fanoušků, nebo je i pro zkušené muzikanty stále obtížnější udržovat kapelu v chodu?
Dějí se tu zajímavé věci, ale zároveň je stále co zlepšovat. Nizozemské kapely, starší i nové, se nějakým způsobem často prosazují lépe v zahraničí než doma. Doufám, že se nizozemským interpretům dostane většího uznání, protože je tu skutečně obrovské množství kvalitní hudby. Udržovat kapelu aktivní není nutně obtížné, ale vyžaduje to pevnou vůli a kreativní přístup. Například lidé sami organizují menší, zajímavé festivaly a podobné akce.

Máme tu několik pěkných klubů, to ano, ale někdy stojí v cestě peníze a různé předpisy. Dříve jste se jednoduše společně domluvili a všechno zorganizovali, zatímco dnes potřebujete bezpečnostní službu, lidi na úklid a každý musí dostat zaplaceno… Přesto jsem optimista, protože spousta mladých lidí na scéně je ochotná přiložit ruku k dílu a navzájem se podporovat.

THE CURSE MADE FLESH je sice nová kapela, její členové ale rozhodně nejsou na hudební scéně žádnými nováčky. Jaké máte s kapelou plány? Přemýšlíte už o novém materiálu, nebo se chcete především soustředit na přenesení debutového alba na koncertní pódia?
Máme před sebou několik zajímavých koncertů v našem okolí a moc se na ně těšíme. Začínáme tady od začátku a snažíme se vždycky dosáhnout co nejvyšší kvality. Na novém materiálu pracuji už více než rok a nemůžu se dočkat, až ho přivedu k životu. Doufáme, že se nám podaří odehrát ještě několik dalších koncertů k aktuálnímu albu a možná tím probudíme také nějaké promotéry, aby se nám v tomto směru trochu otevřely dveře.

Když se ohlédneš za svou dosavadní hudební cestou, co ti THE CURSE MADE FLESH umožňují, co se ti možná v předchozích kapelách nepodařilo naplno realizovat? Představuje tento projekt dosud největší tvůrčí svobodu, jakou jsi během své kariéry zažil?
Myslím, že ano. Jednoduše přicházím s tím, co mě zrovna napadne, a společně to potom dolaďujeme. Během zkoušení můžeme některé věci změnit, aby fungovaly lépe. Jako celek mi to zkrátka připadá přirozené a správné. V předchozích kapelách jsem působil jako baskytarista a mohl jsem si vytvářet vlastní baskytarové linky, jako tomu bylo například v PESTILENCE, nebo dokonce skládat celé skladby, což se mi podařilo v DEW-SCENTED a ICHAOS. To bylo samozřejmě skvělé a hodně jsem se díky tomu naučil. Tenhle projekt je ale něco jako dětské hřiště, kde se můžeme svobodně pohybovat a tvořit bez omezení daných konkrétním stylem nebo očekáváním posluchačů. Udělám všechno pro to, aby to tak zůstalo.

Děkuji ti za tvůj čas a za zodpovězení mých otázek. Přeji tobě i THE CURSE MADE FLESH všechno nejlepší!
Díky, chlape! Bylo mi potěšením! Doufám, že budeme mít v blízké budoucnosti možnost navštívit vaši krásnou zemi.

ALL

https://thecursemadeflesh.bandcamp.com/album/to-each-their-hell