Před mnoha lety jsem měl poměrně dobře zmapovanou estonskou metalovou scénu. Stalo se to docela náhodou – stačilo potkat ty správné lidi. Moc dobře si pamatuji, jak na startovní čáře stály party jako METSATÖLL, LOITS, MANATARK, HORRICANE, BESTIA a další. Tehdy je v celoevropském měřítku nikdo neznal, ale jak čas plynul, dokázaly se v mezinárodním undergroundu přinejmenším neztratit.
Proč tohle všechno píšu? Protože jsem si před časem vzpomněl na zajímavou formaci TAAK, která mě kdysi upoutala svým debutem Koerapööriöö (úplně super slovo, co říkáte?). V příslušné sekci také najdete veskrze pozitivní recenzi, která je dnes už vskutku pamětnická. Posléze se mi však TAAK jaksi vytratili z obzoru. Primárně to bylo dáno ukončením činnosti velmi agilního labelu Nailboard Records, jenž tehdy představoval estonský ekvivalent „Redblacku“. Pokud se v malé pobaltské republice objevila nějaká talentovaná parta, firma si ji okamžitě stáhla pod sebe. A právě díky Nailboard Records se mi do rukou dostali i TAAK, kteří spolu s mnoha dalšími doputovali v jednom krásném promo balíčku.
Začátky
Pokud se začneme pídit po kořenech skupiny TAAK, musíme zacouvat opravdu hluboko do minulosti. Až do roku 1993, kdy v hlavním městě Tallinnu vznikla death-doommetalová horda DAWN OF GEHENNA. Pětičlenná sestava ovšem nebyla nijak zvlášť produktivní a svého velkého alba se nikdy nedočkala. V roce 2005 však tatáž parta založila boční projekt s názvem TAAK („Těžké břemeno“), v němž se kupodivu velmi rychle našla. Styl nové kapely lze zařadit mezi doom metal s bluesovými a gotickými prvky, někdy označovaný jako „ugri-doom“ – pomalejší rytmy, hutné riffy a výrazná estetika inspirovaná BLACK SABBATH a ELECTRIC WIZARD.
Přesně tak tomu bylo i na debutové desce Koerapööriöö z roku 2006, kterou nahrál tento šestičlenný line-up: Mart Kalvet – zpěv, Urmas Jõgi – kytara, Tsunami – kytara, Christ – klávesy, Otipowitch – baskytara a Aiku – bicí. Jak už to tak bývá, toto složení časem nevydrželo, avšak základní jádro souboru drží TAAK při životě dodnes.
Deska stojí za poslech i po letech. Zásadním způsobem kombinuje heavy riffy s pomalými tempy, okouzlujícími klávesami a plačtivými vokály v estonštině. Pro českého posluchače delikátní zážitek, zvláště pak tehdy, pokud tíhne k hudbě skutečně nevšední. Samozřejmě zde najdete i spoustu známých pasáží, ale celek je zabalen do mimořádně atraktivního hávu. Za ústřední hit považuji neuvěřitelně chytlavou říkanku „Merevaik“, která se dokáže dostat do mozkových závitů na první poslech. Zavrtá se a pak už si ji musíte pobrukovat celý den – znáte to. Pobaví i píseň „Trots“, nápadně připomínající ústřední melodii „When You Don’t See Me“ od THE SISTERS OF MERCY.
Jak se zbavit tíhy kamene
V roce 2008 vydali TAAK v pozměněné sestavě druhý úder. Nazvali ho Läbi halli kivi („Skrz šedý kámen“) a ještě tíživějším způsobem navázali na úspěšný debut. Samotný název je těžkou metaforou – balvan symbolizuje nepřekonatelně složitou překážku, s níž se člověk musí v průběhu života poprat. A když už jedno břemeno konečně zmizí z cesty, zčistajasna se objeví další. V textech se proto často objevuje pocit „zaseknutí v životě“ a čirá bezvýchodnost. Jako kontrast působí prvky estonského folkloru, především ve vztahu k přírodě.
Album působí ucelenějším dojmem než debut – po celých třiapadesát minut drží jednotnou linii. CD je poutavé a atmosférické, byť na můj vkus až příliš dlouhé. Celkově se však jedná o vkusnou porci stoner/doom metalu, jejíž autenticitu by mohly závidět i mnohem zavedenější kapely. Deska se stala ikonickou i díky obalu – fotografie vokalisty Marta Kalveta s hlavou přiraženou ke zdi dokonale vystihuje hudbu i jeho hlasový projev.
Na třetí řadové desce Rist viletsuse teel („Kříž na cestě trápení“, 2012) se sestava scvrkla na pětičlennou. Jedna kytara zmizela, ovšem jádro TAAK zůstalo (Urmas Jõgi – kytara, Christ – klávesy, Mart Kalvet – zpěv, Otipowitch – baskytara, nově Andres Rohula – bicí). Ačkoliv kýčovitý obal může vyvolat všelijaké asociace, jde o další důležitý milník kapely. TAAK zde programově kombinují hutný doom metal s prvky heavy rocku a všudypřítomnou satirou. Tento znak byl přítomný už od počátků, ovšem až zde dostal prostor naplno. Hudebně se navíc kapela přiklonila k experimentům a rozsáhlejší kompozičnosti.
Label Nailboard Records, pro nějž šlo zároveň o poslední společné vydání, album popsal následovně: „Album zní jako rituální proces – názvy skladeb i texty připomínají obřadní strukturu plnou symbolických scén a mystických motivů.“ Zvláštností byla limitovaná edice ve formě knihy s povídkou estonského autora Laura Krafta, jejíž téma ideálně korespondovalo s hudbou a fungovalo jako průvodce do světa TAAK.
Dalším zářezem v diskografii se stalo album Supersargasso (2016). Pětice hudebníků měla dost času, aby promyslela nový směr a upgradovala svůj výraz. Výsledek hovoří jasně: album působí melancholičtěji než předchůdci, přičemž každá skladba má svůj originální charakter. Doom metal se zde trochu vytrácí, do popředí se naopak dostává temná stránka gothic rocku. Důkazem je třeba skladba „Viimane õhtu Bela Lugosiga“ („Poslední večer s Belou Lugosim“), inspirovaná ikonickou postavou „gothic“ žánru. Hybnou silou desky je kromě vokálu i orchestrální zvuk kláves, umocňující tesknost celku. Estonština pak tradičně podtrhuje kouzlo kolekce a činí ji osobitou a nevšední.
Výjimečný je i „černý konec“ v podobě „Niikuinii“. Naopak slabší článek představuje satirický popěvek „Eesti sült ja Eesti muda“. Supersargasso je pravděpodobně nejpřístupnější deskou TAAK, ale k mainstreamu má stále daleko. Přesto si vysloužila ocenění za nejlepší estonské metalové album roku.
Útěk před sebou samými
V roce 2020 vydali TAAK své zatím poslední album Põgenemiskatse („Pokus o útěk“). Kapela na něm zúročila veškeré zkušenosti a nejosobitějším způsobem se zapsala do povědomí nejen domácích posluchačů. Album zve na cestu k hranicím lidského vědomí, do hlubokých časoprostorových vrstev, kde se mísí temnota s existenciálními otázkami.
Hudba TAAK byla vždy melancholická, ale až zde dochází k definitivnímu „hloubkovému ponoru“. Přestože si kapela zachovala svůj těžký styl, klade důraz i na melodii a minimalistické motivy. Překvapuje příklonem k post-rocku a místy i blues rocku. Zajímavostí je, že skladatel Christ zde vystupuje nejen jako klávesista, ale také jako kytarista – kytary tak dostaly zásadní prostor.
V hudbě se objevují i psychedelické prvky, inspirované sedmdesátkovým rockem („Tajutriiv“ – „Drift vnímání“, „Esimese vereni“ – „Do první krve“). Ústředním songem je singl „Tõetaolu“ („Bez pravdy“), který celé dílo otevírá. Pro fajnšmekry je tu navíc balada „Näljane allikas“ („Hladová studna“), inspirovaná skutečným skandálem z roku 1931 v oblasti Tattarisuo u Helsinek, kde byly nalezeny lidské ostatky používané k rituálním účelům. Aféra tehdy pobláznila finskou veřejnost, ačkoliv šlo spíše o podivnou směs okultismu, šarlatánství a lidové magie.
Album se dostalo mezi tři nejúspěšnější metalová díla roku v Estonsku. Zároveň však bylo jasné, že půjde o poslední nahrávku se zpěvákem Martem Kalvetem – jedním z klíčových článků TAAK. „Vždycky jsem říkal, že pokud kreativní činnost už nepřináší radost, je třeba ji ukončit a dělat něco jiného. Už delší dobu cítím, že být v kapele je pro mě spíš povinnost než potěšení,“ vysvětlil tehdy svůj odchod.
Nová éra?
Po covidové pauze se TAAK vrátili s novým zpěvákem, kterým se stal Ott Pabbo ze spřízněné skupiny JADIRA. Protože má výraz podobný svému předchůdci, nezpůsobila změna u mikrofonu zásadní otřes. Výsledkem první spolupráce byl v roce 2023 singl „Nälkäinen lähde“.
V dalších letech se kolem kapely nic převratného neudálo, výjimkou byly jen personální změny: dlouholetého kytaristu Urmase Jõgiho nahradil Raiko Parts, rovněž z JADIRA. Doufejme, že na další velkou nahrávku TAAK už nebudeme čekat dlouho.
ALL