Hudba SHALLOW RIVERS na mě působí opravdu hodně zvláštním způsobem, vždyť před dvěma lety vydaný debut „Nihil Euphoria“ se mi také z počátku úplně nezdál, ovšem dal jsem mu několik šancí a postupně jsem se do jeho nitra dostal. Totéž však ve větší míře prožívám i s novinkovým počinem „The Leaden Ghost“. Ano, opravdu první poslech jsem skoro odzíval, ovšem s nástupem opakovaných poslechů, jakoby se rázem všechno zlomilo. Proč tomu tak je? Hudba SHALLOW RIVERS zkrátka není nijak zvlášť načinčaná, působí stroze a odtažitě, a pokud byste si snad chtěli v hlavě uchovat nějaké motivy a posléze si je znovu oprášit, zapomeňte!
Produkce dvojice Yury Ryzhov/Vladimir Andreev pluje, cestuje, drží si odstup od klasické „písničky“ a vlastně se zde nelze setkát s tím, že by se tu některé části několikráte opakovaly. A to je právě ten největší vtip! Nelze se čeho chytnout, ovšem proč taky!? Vždy se stačí jen položit do valivé hudby s growlingem, deathmetalovými riffy a nenápadnými klávesami (pouze v určitých partiích) a jednoduše čekat na pointu, jenž je ukryta ani ne tak na konci alba, ale spíše v jeho průběhu. Album „The Leaden Ghost“ je silně inspirováno dílem „The Wreck of the Hesperus“ od amerického básníka Henry Longfellowa a vychází z myšlenky, že každý umělec kráčící za svými cíli a sny, je svým způsobem tak trochu blázen.
SHALLLOW RIVERS na tomhle konceptu však pochopitelně postavili vlastní interpretaci (alespoň to na mě tak působí), která ovšem nevede ani tak k dosáhnutí finálního blaha, ale spíše k totálnímu zbláznění se v návalu schopnosti do něčeho se ponořit, přičemž právě jejich hudba je dokonalým prostředím k tomu, aby se posluchač vzdal ruchů kolem (telefon, noviny, řvoucí děti atd.) a pokusil se do téhle hudební studnice ponořit až po uši. Naprosto skvostnými kompozicemi pro tento účel jsou především hned dvě úvodní skladby, jejichž atmosféra je opravdu nelítostně chladná a mrazivá. V „Light upon us, Haze around us“ je následně ukryto také poněkud alternativnější intermezzo s převahou smyčců svěřených do rukou hostující Olesye Muromskayi. Dalším hodně překvapivým tahem jsou ale také opakující se riffy ve „We are Cold“, která vlastně jako jediná představuje model rockové skladby. Úvodní kytarový nástup dokonce trochu připomíná staré dobré PYOGENESIS, ovšem to jen takový záchvěv, neboť song po necelých pěti minutách končí a přelévá se v death-doomovou klasiku s názvem „Snow“, zde naopak s odkazem AMORPHIS, a to především díky zostřenému nástupu směrem k větší melodičnosti, síla hrubijánského vokálu ovšem zůstala zachována. V závěrečné „The Leaden Ghost“ se SHALLOW RIVERS vracejí k formě, jenže je pro jejich hudbu nejtypičtější a víceméně byla popsána výše. Jediný rozdíl spatřuji v jakési finální glorifikaci příběhu, jemuž byla přizpůsobena i hudba vykazujíc známky jakési majestátnosti. Zkrátka finále se vším co k němu patří…
„The Leaden Ghost“ není snadná nahrávka. Není snadné ji vstřebat, nelze si ji užít na první nebo druhý poslech. I při své obyčejnosti však dokáže rozhodně zaujmout ty fanoušky, kteří mají slabost pro ryzí death-doom metalové odvětví. Tahle písnička je sice už tisíckrát obehraná (ostatně co se dnes neopakuje), ale v podání SHALLOW RIVERS funguje znamenitě, zvláště pak, když se povede sladit důmyslný koncept s hudbou, která je nejprve nenápadná, pak znovu nenápadná a v závěru totálně nakažlivá. Nechte se v táhnout!
ALL